plant.blog.cz

Existují v životě člověka témata, o nichž jaksi nerad hovoří, a tím méně ve slušné společnosti. Celý život jsme vychováváni k tomu, abychom krotili některé pochody organismu a i mnohé chytré časopisy nám radí, jak se s nimi vypořádat se ctí a bez ztráty kytičky. No, nebudu chodit kolem horké kaše, jedná se - jak jste asi pochopili z názvu článku - o prdy. V mých představách jsou prdy jakýmsi měřítkem důvěry. Jistě každý z vás má kolem sebe spoustu přátel, s nimiž se o ně nedělí a jen hrstku vyvolených, před kterými prdí bez uzardění. Říká se, že pravá láska se pozná právě podle prdů, a něco na tom bude. Lidé, kteří spolu žijí nějaký čas a důvěřují si, před sebou bezostyšně plyny vypouští, na rozdíl od časné zamilovanosti, kdy se snaží působit, jako by ani žádná střeva neměli. Leckdy pak může docházet v lepším případě k trapným situacím a v tom horším již k tělesným obtížím, kdy zadržené prdy v organismu simulují srdeční záchvat či problémy s dechem. Horší to v tomto případě mají ženy, ...

Na blogu se občas objeví problém, že se vám pracně napsaný článek prostě ztratí. Mně se to stalo dnes po půlnoci, kdy jsem zjistila, že se objevuje pouze v archivu, ale na hlavní stránce není. Občas se také přihodí, že zmizí článek psaný přímo v administraci, či vás blog během psaní automaticky odhlásí - to vše jsou problémy, které mohou pisatele vytočit doběla. Nedávno mi zmizel celý článek během uložení do rozepsaných a to jsem si myslela, že tyto problémy patří minulosti. Je vidět, že se stále objevují a zřejmě mohou postihnout i další blogery, proto sepisuji pár tipů, které by mohly pomoci. 1. Texty pište ve wordu, zejména pokud jsou delší. Takto napsané si je uložte a zkopírujte do administrace blogu, kde si je upravíte ( odstavce, zarovnání, obrázky). Zkuste vydat - pokud vám zmizí, zůstane vám záložní kopie a nebudete muset vše psát znovu. 2. Pokud zapomenete a článek píšete přímo do sekce "Nové články", zdržte se touhy vydat ho okamžitě. Počkejte, až se vám uloží ( ...

Dnešní datum je zasvěceno oslavě příchodu slovanských věrozvěstů na Velkou Moravu a ve stejný den před osmi lety byl také založen tento blog. Podobnost s Cyrilem a Metodějem ještě nekončí - stvořili jsme ho rovněž ve dvojici, i když naším úkolem nebylo šířit křesťanství a písmo hlaholici, ale povědomí o hudbě Roberta Planta. Samozřejmě si dělám legraci a nechci vůbec srovnávat nesrovnatelné. Vzhledem k tomu, že jsme vůbec neřešili datum a blog vznikl náhodně, je to pouhá shoda okolností. Před osmi lety jsem požádala svého tehdy třináctiletého syna, aby mi pomohl s vytvořením stránek. Měli jsme doma čerstvě zavedený internet a syn mě už nějakou dobu k blogování lákal - využila jsem tedy jeho nadšení a chuti podílet se na tvorbě. Na blog.cz se tak poprvé objevila nesourodá a možná jedna z nejméně pravděpodobných dvojic, která se zde objevit mohla. Původní záměr psát pouze o jednom hudebníkovi nám nevydržel dlouho - brzy jsem v sobě objevila chuť tvořit, a také nabízet svůj pohled na dalš...

Slovní vatu používáme většinou ve chvílích, kdy jsme v rozpacích nebo hledáme správný výraz, což se asi občas stává i těm nejlepším řečníkům. Jenže - a o tom chci dnes psát - se mi jakoby začíná zdát, že dnes se prostě bez vaty mluvit vlastně nedá. Pokud si dáváte pozor na jazyk, možná se také přistihnete v situaci, v níž se z vás stávají Jákobové či strašilky a hroznýši (o h rozně dobrých a strašně pěkných slovech jsem psala zde ). To je ještě ta lepší varianta, protože při kontrole toho, co vypouštíte z pusy, se můžete plevelné řeči snáze vyhýbat. Horší situace nastane, když váš protějšek v rozhovoru marnotratně hýří jakoby v každé druhé větě a bez mrknutí oka a vysvětlení mezi jakoby a vlastně vkládá vševědoucí, nicneříkající výraz "víš co" . V praxi to vypadá třeba tak: " Víš co , my jsme šli jakoby ven a prostě super !" Jakoby je zvláštní slovo - tváří se jako něco, co není. Jakoby znáte z dětských her, kdy je všechno jen jako: "Ty budeš jako tatín...

Všímáte si, jak moc ( někdo by snad řekl strašně) se dnes rozmáhají tyto otřepané fráze, v nichž se spojují slova protikladného významu? Na tom by asi nic divného nebylo - jev, nazývaný oxymoron, není v češtině ničím novým. Novinkou se stalo nadužívání těchto slovních spojení, z nichž se vytvořil jakýsi jazykový balast. Přestáváme přemýšlet o slovech, která by vyjadřovala naše pocity s větší dávkou fantazie, a uchylujeme se k oněm osvědčeným a "strašným". Zaměřím se na nejvíc používaná slůvka : strašný a hrozný. Když je vidíte takto vedle sebe, zřejmě ve vás nevzbuzují příjemné myšlenky. Možná máte spíš pocit, že popisují nějakou nepříjemnou událost, nebo že byla vyřčena po zhlédnutí obzvlášť krvavého hororu. Ale chyba lávky, tato slůvka lidé často vyslovují ve snaze vyslovit obdiv, pochválit něco nebo někoho, či třeba vyznat lásku svému milému (milé). "Strašně tě miluju,"... "Strašně ti to sluší,"... "Jsi strašně krásná"... to je jen několik pří...

Nedávno jsem na blogu postřehla debatu na téma mladých matek - podnětem byl článek blogerky, která dost lehkomyslně popisovala své těhotenství před maturitou. Nechci se vyjadřovat přímo k němu, jen mi posloužil k úvaze nad věkem budoucí matky a výhodami i nevýhodami, které sebou nese. Budu vycházet ze zkušeností vlastních a zkušeností své generace - v dobách mého mládí bylo běžné otěhotnět záhy po ukončení studia na střední škole a ve dvaceti letech už některé spolužačky měly děti dvě. Sama se řadím k velmi mladým matkám, neboť dcera se mi narodila před završením devatenáctého roku, syn pak o šest let později. Nebyla to žádná rarita a těhotenství bylo považováno za zcela logické vyústění vztahu dvou lidí, mnohdy velmi vratkého, po němž zůstávala žena s dítětem bez partnera. Myslím ale, že v tomto ohledu se toho dnes moc nezměnilo, snad jen to, že lidé se do manželství příliš nehrnou ani v situaci, kdy už děti mají. Pro spoustu z nich je to příležitost k dosažení peněz ze "sociálky...

S touto situací se setkal každý, kdo měl delší dobu doma zvíře - přinesete si domů malý, chlupatý uzlíček, a vůbec vás v tu chvíli nenapadne, že se s ním budete muset někdy rozloučit. Byla by to asi hloupost, takhle přemýšlet. Smrt ale patří k životu a jednoho dne se stane, že zvířecí kamarád musí odejít. Před sedmnácti lety jsem si splnila svůj dětský sen a pořídila si roztomilé mourovaté kotě. Kocourek dostal jméno Filip a stal se miláčkem rodiny - především tedy mým miláčkem a třetím dítětem. Když jsme ho donesli domů, bylo to takové nic do dlaně (jak by řekl Čapek), jenom kulička chlupů s obrovskýma, zvědavýma očima. Byl příliš maličký a dalo nám dost práce ho vypiplat, ale já tehdy byla doma a mohla jsem se novému členu rodiny náležitě věnovat. Kvůli němu jsme přeorganizovali chod domácnosti; dcera přepustila mně, coby novopečené kočičí mámě, svůj pokoj - abych tam mohla křiklouna krotit hlavně v noci, kdy ožíval a nenechal ostatní v klidu vyspat. Uléhala jsem tehdy s rukou na koč...

Rok 2015 se proměnil ve starce, jenž zmizel v propadlišti dějin, a novorozená dva tisíce šestnáctka teprve nesměle vykukuje z peřinky a ještě se nedá odhadnout, co se z ní vyklube. Doufejme, že nás překvapí příjemně, ale budeme si ji muset nejdřív trochu vychovat. Nakonec vždycky záleží hlavně na úhlu pohledu a porci optimismu - a s optimismem jde všechno lépe. Jedině s ním se nám to dítko podaří vypiplat k všeobecné spokojenosti. Co se týče vzpomínek na bělovlasého staříka s 2015 ve jméně, musím přiznat, že na něj budu myslet v dobrém. Alespoň na toho mého soukromého určitě. I když mě některé jeho vrtochy pořádně potrápily, celkem vzato to byl dobrý rok. Zdraví mi slouží, dospělé děti jsou spokojené a nevisí mi na krku, nemám dluhy, práce mám až nad hlavu (i když na financích to poznat není) a na kontě pod položkou "osobní" se objevilo pár zážitků, které mě budou hřát víc a déle než panák slivovice. Když nad tím tak přemýšlím, mám důvod k radosti. Pořád si totiž myslím, že j...

To, co se stalo v pátek v Paříži, není možné vnímat jen jako zmaření stovek lidských životů. Jde o víc. Především o šíření atmosféry strachu a nenávisti, jež bude živnou půdou pro vytváření radikálních skupin zaměřených proti muslimům a naopak - bude přibývat muslimů, kteří se přidají k islámským radikálům. Jde i o útok na demokratické hodnoty naší civilizace, na náš způsob života a snaha o vytvoření chaosu i prohlubování nedůvěry v politiky. K útokům v pařížských ulicích se přihlásil Islámský stát, což se dalo očekávat podle způsobu, jakým byly popravy obětí provedeny. Muži s kalašnikovy a výbušninami pronikli na místa, kde se nic netušící lidé bezstarostně bavili. Musel to být hrozný pocit, když se příjemný večer s přáteli změnil v okamžiku v horor a strach ze smrti. Mezi oběťmi byli příslušníci dvanácti národností a žádný z útočníků zcela jistě nerozlišoval, koho z nich zabije a koho ne. Výsledná bilance je okolo 130 mrtvých, další desítky bojují o život v nemocnicích. Sedm útočníků...

Svět je společné místo k životu sedmi miliard lidí. Cokoliv děláme, má dopad na celou planetu, ať už jsme si to ochotni připustit nebo ne. Znečištění, drancování přírodních zdrojů, vybíjení živočišných druhů, války, porušování lidských práv. To všechno a ještě mnohem víc ovlivňuje náš společný život. Nelze si představit, že jedna polovina světa bude fungovat, zatímco ta druhá odumře. Svět a jeho problémy jsou globální. Uprchlíci - to je téma, které jím momentálně hýbe. Momentálně, jelikož tisíce zoufalých lidí obrazně stojí před branami našich domovů a dožadují se ochrany a pomoci. Je takřka pravidlem, že si jich všimneme až tehdy, kdy jsou pro nás tak nebezpečně blízko. Pokud se nás problémy netýkají bezprostředně, většinou se o ně nezajímáme. Situace za dveřmi našich pohodlných a bezpečných domovů ale začala být neúnosná daleko dříve, než se o ní začalo v celosvětovém měřítku diskutovat. To, co se nyní děje, je pouze vyvrcholením dlouhodobé krize a my dnes máme možnost v přímém přeno...

Slovo má velkou moc. Dokáže utěšit, povzbudit, zvednout sebevědomí, ale daleko častěji trestat, soudit a ponižovat. Slovo v tomto případě slouží jako kámen vymrštěný z anonymního davu internetových diskusí a zacílený na člověka, který nemá sílu a možnost se bránit. Kameny ale padají i z úst konkrétních lidí a v jednom z případů i z úst toho, kdo má v našem státě postavení nejvyšší - prezidenta. Kroutím hlavou nad diskusemi pod články, zabývající se návratem dvou unesených Češek Hany a Antonie, a divím se reakcím pisatelů. Čekala jsem, že lidé projeví v prvé řadě obyčejnou radost nad jejich návratem a nad tím, že se nepotvrdily nejhorší obavy. Tato událost ale vyvolala řadu žlučovitých výlevů na adresu děvčat a mnoho lidí bez špetky empatie psalo, že si za vše můžou samy a že by si za svou nerozvážnost nejspíš zasloužily ještě něco daleko horšího. Navíc se někteří neustále pohoršovali nad tím, že holky byly na jediné fotografii poskytnuté médiím foceny v muslimském šátku, jako by to byl...

Hudba je záležitost abstraktní a fyzicky neuchopitelná, přesto se nedá tvrdit, že hudební kýč nelze definovat. V jiných odvětvích umění to máme jednodušší - vidíme obrazy, některé předměty si můžeme i osahat. Laciné materiály, křiklavé barvy a přehnaně citově zabarvená témata identifikují kýč, který se ovšem spoustě lidí může líbit. Vlastně se musí líbit, protože je produkován cíleně a zaměřuje se na masovou spotřebu. Kýč se tváří umělecky, přitom jde o pouze o produkt. Je jasné, že k tomu, aby existovala nabídka kýče, musí nutně existovat také poptávka. Ve všech uměleckých spektrech je dána jeho nekomplikovaným sdělením a lidé, kteří dané oblasti umění nerozumí, se s ním snáze ztotožní. Navíc jim nabízí to, co důvěrně znají, a jako bonus přehršel emocí. Není třeba nad ním přemýšlet a zkoumat, co vyjadřuje, to bývá vždy jasné. Právě tato jednoduchost dělá kýč tak přitažlivým. Co se týče hudby, jsem toho názoru, že jako kýč bychom mohli označit zejména masově vyráběný pop, který splňuje...

Vzpomínky na staré dobré časy se dnes stávají tématem mnoha hovorů a nejde jen o hovory pamětníků. Velebí je už i lidé, pro něž jsou tyto časy obdobím nedávno minulým. Srovnávají dnešní dobu se svým nedávno uplynulým dětstvím a pedantsky se rozčilují nad tím, co všechno dnešní děti mohou - narozdíl od nich, kteří vyrůstali v oněch starých dobrých časech. Zajímalo by mě, kde je hranice uplynulých časů a kde začíná ta vymezující moderní dobu. Každá generace má své vzpomínky a ty jsou časem silně idealizované. Při své práci se setkávám s lidmi starších ročníků - narozenými před druhou světovou válkou a během ní. Tito lidé prožili své mládí v době, o které bychom těžko mohli mluvit jako o období svobody, hojnosti a bezpečí. Přesto jsou jejich vzpomínky spíše pozitivní - a pokud už vzpomínají na těžké chvíle, vždy dokážou najít nějaký protiklad, který vyrovná misky vah. Proč tomu tak je? Myslím, že odpověď je jasná: Tehdy byli mladí a měli život před sebou. Mládí se dokáže radovat v každé d...

Už více než měsíc uplynul od útoku na redakci satirického magazínu Charlie Hebdo a během té doby se z téměř neznámého časopisu stal "světový pojem" a takřka synonymum "svobody slova". Masivní mediální kampaň v podobě hesla "Jsem Charlie", horlivě sdíleného na sociálních sítích i v ulicích, měla vyjádřit podporu obětem a zároveň se naskytla jako dobrá příležitost k vylepšování profilu jak francouzských tak i zahraničních politiků. Když jsem viděla v televizi záběry z demonstrace v Paříži, kde se čelní představitelé padesáti zemí v čele průvodu drželi za ruce a symbolizovali tak jednotu, málem mi vstoupily do očí slzy dojetí. To by si ale člověk nesměl uvědomit, že většina z těch hrdých ochránců lidských práv má v tomto ohledu máslo na hlavě a slogany o svobodě slova jsou pro ně jen prázdné pojmy. A dále by nesměl vědět, že žádné čelo kordonu demonstrantů neexistovalo, nýbrž že politici jen zapózovali v přísně střežené ulici kamerám a fotografům. V Paříži ze...

Dnes jsem v práci přemýšlela o tom, jak moc jsou mí klienti ovlivněni stereotypy, které se týkají jídla. Jsou to většinou lidé nad šedesát (spíš starší) a za téměř patnáct let práce s nimi jsem zjistila, že většina z nich má svůj stálý nákupní "playlist", z něhož uhýbá jen velmi nerada. Díky tomu se mi často stává, že při sepisování seznamu potravin už dopředu klientovi napovídám, a taky je to výhoda, když lístek zapomenu na pracovním stole a v obchodě pak s přehledem nakoupím téměř všechno. Tedy většinou - existují výjimky, které potvrzují pravidlo, a pak musím do krámu dvakrát. Dnes vám představím několik "nákupních typů", které stojí za pozornost - a většinou s výživou u starších lidí bývá problém. Možná, že někdo, kdo má podobné zkušenosti z rodiny, v mém článku pozná svého příbuzného. 1. "Autista" Nejde o žádnou diagnózu, jen soukromé pojmenování určitých klientů. Zajímavé je, že jde téměř vždy o muže a většinou právě z té mladší věkové kategorie. Nej...

V neděli večer jsem v poště objevila email od Standy, v němž mi oznámil neradostnou novinu. Blog Autorského klubu je dočasně pozastaven z důvodu nižší priority, kterou teď klub má, a z důvodu opadajícího zájmu blogerů o rubriky a jejich správcovství. Tudíž vedle Gurmánky, Uhodnete blogera a Designerského pranýře byla pozastavena i rubrika Forum Musicum. Nadále nemůže na blogu AK vycházet, ale Standa nám "dovolil" přesunout své projekty k sobě na blogy, čehož chci využít a hodlám ve Foru Musicu dále pokračovat. Hodně mě tato situace mrzí, ale bohužel se nedá nic dělat. Pokoušela jsem se Standovi napsat, že pozastavení blogu AK bude mít pro blogery katastrofální následky a že by třeba nebylo od věci, aby si ho spravovali sami. Zatím se k tomu ale nevyjádřil a myslím si, že momentálně to asi možné nebude. Pro vedení blogu.cz je důležitější správa internetových magazínů Krásná a Fanda, z čehož zřejmě plyne větší příjem, a klub se svou mizející prestiží upadá v nemilost. Nepochybu...

Od dětství miluji pohádky. Kouzelně naivní a předvídatelné příběhy, v nichž dobro vítězí nad zlem a všechno je tak krásně průhledné. I dnes ve svém dospělém věku občas sáhnu po pohádkové knize, nebo se podívám na nějaký pohádkový příběh v televizi. Když se nad tím ale zamyslím, vlastně se na pohádky dívám jenom přes Vánoce, což je doba, kdy televizi beru na milost. Už několik desetiletí bývá zvykem, že Česká televize dává na Štědrý den novou pohádku jako dárek pro děti i dospělé. Myslím, že tato tradice započala někdy v roce 1993, kdy uvedli na obrazovku Sedmero krkavců, což byl poněkud depresivní a temný příběh - nakonec pochází původně z pera bratří Grimmů, známých to drasťáků. Tato pohádka mi celkem utkvěla v paměti a docela se mi líbila, i když možná dětem a slabším povahám nepadla příliš do noty. Z těch dalších si vzpomínám na půvabnou hříčku Lotrando a Zubejda z pera pana Svěráka se zpěvy i velkou dávkou humoru, a pak už snad jen na "Čert ví proč", kterou jsem viděla v ...

Letos jsem z mnoha stran slyšela, že lidé postrádají atmosféru Vánoc. Někdo podmiňuje její nástup padáním sněhových vloček, jiný si zase svátky nedovede užít bez mrazu. A u nás poslední léta prosincové počasí připomíná spíš duben nebo říjen. V čempak to asi vězí, že se nám atmosféra vypařuje, mrška jedna podšitá? Příčiny tohoto jevu - tedy nedostatku atmosféry - vidím v její nestabilní hustotě a přemíře dusíku. Dusík udusí spolehlivě dobrou náladu a nepomůže ani naředění jedenadvaceti procenty kyslíku. Trochu vzrušení sice přinese argon, který pomáhá eletrickým výbojům, a bez nějž bychom se nemohli kochat rozsvícenými světly vánočních stromů. Ale tento prvek je v atmosféře už tak dost vzácný a navíc nám ho kradou do pytlíků s brambůrky, které prý chrání před zvlhnutím. A brambůrky, jak známo, na štědrovečerní tabuli nepatří, těmi se budeme ládovat až na Silvestra. Proto se pak také atmosféra trochu zlepší, což lidi mírně rozveselí. V atmosféře se tvoří díry také díky skleníkovým plynům...

Tak jako každý rok, i letos jsme si naložili pod stromeček pár hudebních dárků. Jsem člověk ryze nepraktický, tudíž si nepřeju nic do domácnosti (která by mimochodem zasluhovala kompletní rekonstrukci), ani nepotřebuji nic na sebe (i když zimní bundu už si kupuji druhý rok a dík mírným zimám se mi odkládání zatím nevymstilo). Dárek je podle mého věc, která potěší hlavně duši, no a protože jsme se synem oba hudební maniaci, vypadalo to u nás takhle: *** Když jsem z důkladně zabaleného balíčku opatrně vyjmula skvostnou LP desku Led Zeppelin III, vyjekla jsem nadšením jako malá. Je to opravdu přesná replika i s otáčecím kolečkem! Jen místo původně zamýšlených zemědělských plodin se v okéncích objevují obličeje členů kapely. A vlastně to není jen jedna deska, jsou rovnou dvě! Vidíte nápis Deluxe 2-LP Set? *** Je nádherná... Mám tohle album od LZ nejraději a obal je jeden z nejhezčích. *** Jirka letos dostal nejnovější LP své nejoblíbenější kapely a byl nadšen podobně. Docela mě překvapilo,...