plant.blog.cz

Za pár dní to bude devětadvacet let, co vyšel zajímavý projekt Roberta Planta pod názvem The Honeydrippers Volume One . Jeho samotný počátek můžeme sledovat až do doby po rozpadu Led Zeppelin, kdy Plant cítil potřebu distancovat se od své slavné minulosti. V Midlands, jenž proslulo v letech šedesátých coby líheň talentovaných britských muzikantů, se přidal ke skupině spřátelených muzikantů, co si říkali Honeydrippers. V kapele byl uznávaný kytarista Robbie Blunt, Robertův dlouholetý kamarád a spolupracovník, kromě něj i druhý kytarista Andy Sylvester, na bicí hrál Kevin J. O'Neil, na basu Jim Wickman, hráčem na harmoniku byl Ricky Cool a saxofon obstarával Keith Evans. Spolupráce s těmito chlapíky byla vlastně tajná, protože Robert nepovažoval za nutné informovat nikoho z tisku, a kapela hrála po hospodách a klubech v Midlands i na severu Anglie. Jejich repertoár zahrnoval uznávanou muziku padesátých let - R&B a rockabilly; hrály se písně takových autorů, jako byl Gene Vincent ...

Narazila jsem na záznam z předvánočního koncertu Roberta Planta z roku 1989, který se konal v obchodním centru v Kidderminsteru, tedy v městě, ve kterém vyrůstal a chodil do školy. Docela se mi to hodí - ne ani tak proto, že koncert byl charitativní, ale z toho důvodu, co na něm zaznělo za skladby. Schválně zkuste uhodnout všechny... přiznám se, že to pro mě byl docela oříšek. To, že jsem nepoznala tu druhou, to by se ještě dalo pochopit, ale já tápala nad původním autorem první písně! I když je to tedy hodně známá a ohraná věc. Nakonec jsem na to přišla. Docela se divím, že tu odrhovačku zpíval. Tak zkuste hádat, já tady později samozřejmě zveřejním celý playlist, pro kontrolu. Moc se s tím neštve, ale sluší mu to, což?

Pro dnešek jsem si vybrala zase něco z osmdesátých let a tentokrát jsem se nespokojila jen s pouhým poslechem. Protože tato skladba má dost zajímavý text - tady najdete originál - tak jsem se na něj zaměřila trochu podrobněji. Nechci teď tvrdit, že jsem ten text pochopila...ale každopádně jsem v něm poznala několik jmen, z nichž některé jsem na blogu už dříve zmiňovala. V srpnu roku 1954 bylo Robertu Plantovi skoro šest let. Byl tedy dítě, které ještě nic netuší o tom, co se děje mimo bezpečí máminy kuchyně. V Americe v té době začínal svou kariéru Pat Boone - veleúspěšný popový zpěvák a herec, který nahrával písně černých umělců a prodával víc kopií, než oni sami. Johnnie Ray, známý jako Mr. Emotion, který propagoval ve zpěvu teatrální prvky, později vlastní rock'n'rollovým hvězdám, byl už na vrcholu slávy. Debbie Reynolds, americká zpěvačka, herečka a tanečnice, měla za sebou hlavní roli v muzikálu "Zpívání v dešti". Tohle byla hudba, která obklopovala Roberta v je...

Podíváme se zase po nějaké době na album Sixty Six To Timbuktu , na jehož prvním disku najdete i tuto skladbu. Napsali ji Phil Johnstone a David Barratt ještě v době, než se setkali s Robertem Plantem a než započali spolupráci na třech albech z let 1988 - 1993. Stejně tak napsali i Heaven Knows, ale ta vyšla hned jako první píseň a zároveň singl na albu Now and Zen v roce 1988. Upside Down ovšem měla trochu jiný osud. Zůstala ležet v archivu a vynořila se až v roce 2003 na výše zmíněném výběru. Je to typická skladba své doby - klávesy a a synth rytmy, trochu nablýskaný zvuk, ale pod jeho nánosem můžeme slyšet perfektní kytarové sólo Douga Boyle a stále bez problémů rozpoznatelný Robertův projev. Vyzkoušel si za ta léta zkrátka různé věci a i takovýhle byl. A vůbec to nebylo špatné. Svět je naruby!

Far Post je singl, který vyšel v září 1982 v Anglii spolu s Burning Down One Side a Moonlight in Samosa, tedy v době vydání prvního alba Pictures At Eleven. V Americe to bylo o rok později spolu s Big Log, pocházející už z Principle of Moments. Kupodivu nebyl tehdy zařazen na žádné z těchto dvou alb, ale zato posloužil jako součást soundtracku k filmu White Nights v roce 1985. Ve filmu zazněly takové songy, jako třeba velký hit Lionela Richieho Say You, Say Me , který získal Oscara za nejlepší původní píseň a Separate Lives , který nazpíval Phil Collins s americkou zpěvačkou Marilyn Martin a vysloužil si za něj alespoň nominaci. Psala se osmdesátá léta a písně tohoto typu - s kýčovitě sladkými melodiemi a romantickými klávesami, zasypané třpytkami, srdíčky a hvězdičkami - byly velmi populární. Osobně si myslím, že Far Post je hudebně daleko lepší skladba, než obě výše jmenované dohromady. Co lepší - je úžasná a ty dvě předešlé se s ní vůbec nemůžou srovnávat! Jenže právě proto by z ní ...

Poslechneme si dnes záznam písně z úplně prvního sólového turné Roberta Planta. Samozřejmě na těchto koncertech hrál především písně z alb Pictures At Eleven a The Principle of Moments. Víc sólového materiálu tehdy ještě neměl a písním Led Zeppelin se vyhýbal. Horizontal Departure je jedna z důraznějších a tvrdších písní alba The Principle of Moments. Nebudu tady zase dokola vypisovat, kdo v ní hraje a jak - nakonec jsem celé album podrobně rozebírala tady . Jen jsem chtěla říct, že je škoda, že u nás nebyla možnost tyhle první koncerty vidět naživo a musíme se spokojit jen s ukázkami z youtube a to ještě bez obrazu. No a já se při poslechu nemůžu ubránit radosti z toho, že už za pár dní - přesněji za dvacet - tohoto pána uvidím naživo. Sice už nebude vypadat jako v osmdesátých letech a taky hrát bude podstatně jiné věci, ale bude to on. Lehká cestovní horečka už nastupuje a taky trochu strachu, aby všechno proběhlo, jak má. Tak snad vše dopadne dobře a dočkáte se mých nadšených (jak j...

Jak už je mým nepsaným pravidlem, pokračuji v zahlcování blogu muzikou od Roberta Planta. Aby taky ne, když tyto stránky byly stvořeny k tomu, aby sloužily jako ventil mého nadšení. Dnes se tedy vrátíme do roku 1982, do období, kdy vyšla má oblíbená deska Pictures At Eleven. Škoda, že v té době nebyla možnost se k takovým věcem dostat - bylo mi třináct a o černých trzích s deskama jsem ještě neměla ani ponětí. A kdoví, jestli by mě to v tom věku vůbec zajímalo... Dneska je to všechno jinak - máme na výběr z tak obrovského množství hudby, že se v tom všem snad nikdo pořádně nevyzná. Každý si může vybrat podle libosti to, co ho osloví a nikdo neurčuje, co se smí a co ne. Snad jen módní trendy, ale ty se mě netýkají. Kdybych byla sprostá, řekla bych, že na ně s..u. Ale dost keců, pojďme se podívat na poslední skladbu z první Plantovy řadovky, Mystery Title. Je to rytmická věc s výraznými bicími Phila Collinse a s typickým Robertovým kvílením - úúú bejby, bejby, tohle je jeho doména, to on...

Není to tak dávno, co jsem na blog vkládala článek, kde jsem hodnotila album The Principle of Moments . A z něj pochází i song Wreckless Love. Je výsledkem spolupráce Roberta Planta s Robbie Bluntem, kteří jsou pod ním podepsáni jako autoři. Zajímavý rytmus a orientální melodika spolu se zvláštním frázováním ji řadí k experimentálním kouskům na desce. A podobně jako celé album je i tato píseň prodchnuta melancholií.

Dnes jsem objevila pár songů, o kterých jsem sice už psala, ale zatím jsem je tu nemohla dát. Budu je tu samozřejmě dávat postupně, protože o každém z nich musím napsat alespoň krátké info. Začnu tedy jednou raritkou, která vyšla na albu Sixty Six To Timbuktu. Jmenuje se Philadelphia Baby a její původní autor je americký zpěvák Charlie Rich, který ji nazpíval v roce 1958. Byla to B strana jeho debutového singlu. Tak tuhle píseň nahrál Robert Plant s kapelou roku 1983 v Memphisu. Kapela měla název jedné z prvních skupin, ve které působil - The Crawling Kingsnake, pojmenované podle songu Johna Lee Hookera. Na kytaru v ní hrál velšský rockový kytarista Dave Edmunds, na basu Paul Martinez a na bicí Phil Collins. Collins s Martinezem rovněž zpívají doprovodné vokály. Philadelphia Baby vyšla dva roky po nahrání na soundtracku k filmu Porky's Revenge, tedy v roce 1985. No a nakonec byla zařazena i na výběr, album Sixty Six To Timbuktu. Tak hezký poslech, je to takové svižné a svěží rockab...

Přiznám se vám, mívám výčitky svědomí, že se tady většinou objeví jen tento pravidelný středeční výlev - většinou jediný článek týdně, který je zaměřen zcela na Roberta Planta sólo. Skoro vždy mi trvá dost dlouho, než vyberu nějakou písničku, která tady ještě nebyla. Přece jen po skoro třech letech mého řádění na těchto stránkách už jsem toho napsala spoustu a existuje jen málo písní, o kterých bych se aspoň nezmínila. Ta dnešní patří do kategorie těch, o nichž už jsem psala, ale dosud jsem neměla tu čest vám ji představit v plné parádě. Takové řeči o tom, že je to nádherná věc, jsem sice napsala do tohoto článku o albu Pictures At Eleven, ze kterého písnička pochází, ale... přece jen je lepší, když se o jejích kvalitách přesvědčíte sami. Zpěv se dokáže do duše zaříznout stejně silně, jako nádherné tóny Bluntovy kytary. Tahle bluesová posmutnělá nálada je Robertovou doménou, jeho hlas mě vždycky přesvědčí, že to, co zpívá, je opravdové. Nelze, než mu věřit každé slovo.

Tento víkend mě čekají příjemné povinnosti připravit oslavu narozenin svých a dcery, která už dosáhla věku, ve kterém jsem já si kdysi připadala děsně stará. A měla jsem na krku ji, tehdy čtyřletou roztomilou holčičku s kudrnatými vlásky. Tenkrát byla moje všechno a dneska už jsem si tak nějak zvykla na to, že si občas zavoláme a vidíme se  jednou za dva tři měsíce. Vždycky se na ni hrozně moc těším, ale pak jsem docela ráda, když si odjede žít svůj život a v naší domácnosti zavládne obvyklý klid.  Občas mám výčitky svědomí, že nemám své dítě dost ráda, když jsem ráda, že po pár dnech zase zmizí. Ale je to asi přirozený proces odpoutání se - rozhodně je to lepší, než kdybych se doma utápěla v slzách a vyčítala jí, že se osamostatnila. Nakonec mám tu ještě Jirku a už vím, že mě tohle čeká za pár let i s ním a jsem na to připravená. Tak se těším na to, až budu péct dort na zítřejší oslavu, až si otevřem víno a pokecáme, až budeme chvíli pohromadě jako za starých časů. Dneska jse...

Je tady obvyklý čas, kdy se zde více zaobírám sólovou tvorbou Roberta Planta. Dnes mám pro vás takový malý bonbónek. Maličkou karamelku, která se rozplývá na jazyku. Tou je album The Honeydrippers/ Volume One, nahrané v roce 1984 jen tak mimoděk jako vedlejší projekt s Jeffem Beckem, Jimmy Pagem, Paulem Shafferem a Nilem Rodgersem. Dalo by se říct, že si jím pánové udělali radost - prostě si vzali do parády pár starých písniček a trošku si s nimi pohráli. Jak se jim to povedlo, můžete zjistit už za chvíli. Abych ale napsala i něco informací, které se zde dosud neobjevily (o albu už jsem psala tady ): singl z alba, Sea of Love původně od Phila Phillipse, se stal velkým hitem amerických rádií, a vyletěl v žebříčcích až na první místo. Paradoxně se z něj stal nejúspěšnější singl celé sólové dráhy Roberta Planta, čímž on sám byl údajně zpočátku zděšen, protože se obával, že na něj bude pohlíženo jako na zpěváka popových šlágrů. Na nově remasterovaném vydání z roku 2006 můžete navíc slyšet ...

Zdravím! Máme tu den plný výročí - právě dnes by oslavil své 67. narozeniny Jim Morrison, teda kdyby se jich dožil, což si dost dobře při jeho životním stylu nedovedu představit a právě dnes uplynulo 30 let od zastřelení Johna Lennona.  Takže tím jsem odbyla novinky (pardon vlastně ta výročí) hudebního světa a teď už se pojďme podívat, jakou že chuťovku jsem pro vás vyštrachala z archivu Roberta Planta. Zase jsem se trochu prohrabala Youtube a našla jednu, která se určitě bude hodit k náladě těchto dní. Je to písnička z období příležitostného seskupení The Honeydrippers z osmdesátých let, už jsem tady  psala o jejich albu z roku 1984, na kterém si zahrál i Jimmy Page.  Ale na koncertech hráli s Robertem Plantem hudebníci z jeho tehdejší kapely - tedy dobře známí Robbie Blunt, Richie Hayward, Jezz Woodroffe a Paul Martinez. Dnešní písnička je z rodu rockandrollových klasik od Elvise Presleyho a je o tom, že Santa Claus je zpět ve městě. Tak tedy, dámy a pánové, Vánoce přic...

Už si při vybírání videa k článku na středeční téma připadám jako hledač pokladů. A je mi jasné, že: za prvé: s takovouhle si tady za chvíli nastěhuji všechna videa z Youtube za druhé: tohle počínání je trochu dětinské za třetí: asi málokdo z vás je z toho odvázaný jako já a za čtvrté: jednou s tím budu muset seknout, jinak se z toho zblázním. Ale teď ještě ne. Dneska jsem tedy z hlubin internetu vytáhla song z prvního sólového alba Roberta Planta Pictures At Eleven . To album bylo posledním, které Robert vydal pod firmou Swan Song a vyšlo v červnu 1982. Píseň se jmenuje Fat Lip a je dílem Roberta Planta, Robbieho Blunta(kytara) a Jezze Woodroffa(klávesy). Na bubny si v ní zahrál Phil Collins.  Prolínají se v ní lehké klávesové melodie s temnějším zvukem Bluntovy kytary, to celé je podbarveno stabilním a poněkud jednotvárným zvukem bicících a co se týče zpěvu, je to prostě Plant, tak jak ho známe - vypjatý, emocemi překypující hlas, jasně rozpoznatelný mezi tisíci dalších. Tak si ...

Toulky osmdesátými lety mě ještě pořád neopouští, aspoň pokud se týče předhazování nějaké kořisti z desek Roberta Planta, ulovené na Youtube. Povedlo se mi ulovit píseň z alba Principle of Moments s názvem Thru' With The Two Step . Je to celkem vzácný kousek, protože, jak už jsem říkala, je celkem zázrak, když se objeví něco z téhle doby na internetu.  Když vám povím, že tuhle píseň mám strašně moc ráda, asi se zasmějete a pomyslíte si něco o tom, že...  Nemá smysl to nějak moc komentovat. Na klávesy hraje Paul Martinez, kytarové sólo si vystřihl Robbie Blunt a zpívá - hádejte kdo. Dobrou noc.

Opět se dnes podíváme do osmdesátých let a bude to konkrétně zastávka u alba The Principle of Moments z roku 1983. Je to druhé album Roberta Planta na sólové dráze a vyznačuje se spíš klidnějším zvukem, inspirovaným orientálními melodiemi. Při nahrávání této desky měl Robert za zády rovnou dva bubeníky, stejně jako na prvním albu, jen tady Powella vystřídal Barriemore Barlow ze skupiny Jethro Tull. Druhým bubeníkem byl samozřejmě Phil Collins. Deska byla komerčně úspěšná, v britském albovém žebříčku dosáhla až na sedmé místo a obsahovala také první singlový hit Big Log, díky němuž se Robert Plant dostal do britské televizní hitparády "Top of the Pops". Dalším singlem z tohoto alba byla skladba In The Mood. Jejími autory jsou Robert Plant, Robbie Blunt a Paul Martinez a byl k ní natočen i docela legrační klip . My si dnes zahrajeme živou verzi In The Mood z koncertu v Dallasu, který se uskutečnil v rámci prvního sólového turné Roberta Planta. Tak si ji poslechněte... mám ji ...

Dneska zabrousíme do osmdesátých let. To už je skoro pravěk. A po svém třídění videí na blogu koukám, že z této doby tady mám od Roberta Planta velmi málo písniček. Je to i tím, že osmdesátkových videí je prostě na Youtube málo a navíc, některé písničky z této doby nám zní velmi nelibě - zvlášť taková ta syntezátorová sóla a umělé bicí, že jo. Mám dost naposlouchané jeho desky i z tohoto období a mám své oblíbené, řekla bych, že jeho desky z osmdesátek jsou taková všehochuť - možná je v nich i dost hudebního hledání, ale je na nich i spousta fakt silných písniček. Nahráno bylo v té době, přesněji v roce 1984, i jedno zajímavé a tak trochu opomíjené album, na kterém se kromě Roberta Planta podepsali i Jimmy Page, Jeff Beck, Paul Shaffer a Nile Rodgers. Ze spolupráce těchto výtečných muzikantů vzniklo minialbum s pěti skladbami, které vyšlo inkognito pod názvem The Honeydrippers/ Volume One na Robertově labelu Es Paranza. Jak je vidět, tehdy ještě muzikanti neměli potřebu zakládat super...

Dnešní víkendová písnička bude tematická. Bude se týkat jak Roberta Planta, tak i jednoho člověka, který právě dnes má 39. výročí úmrtí. Tím člověkem nebude nikdo jiný, než Jim Morrison, zpěvák The Doors. No a protože mám ráda The Doors i Roberta, vybrala jsem píseň Break On Trough z prvního alba The Doors z roku 1967, ale v podání Roberta s kapelou z roku 1988 z Toronta. A pokud jste ještě neslyšeli originál, tak je tady:  http://www.youtube.com/watch?v=3dLAv0NklTg Jim Morrison zemřel za záhadných okolností právě 3. července v Paříži, dodneška se vlastně přesně neví, jak k tomu došlo. Podle oficiální verze ho našla v pařížském apartmá jeho přítelkyně Pamela ve vaně mrtvého. Jim byl těžce závislý na drogách a bylo mu pouhých 27 let. Jako příčina smrti se uvádí udušení zvratky, nebo srdeční zástava. Pokud se chcete podívat na článek o The Doors na našem blogu, je zde . A tady už je písnička Break On Trough od Roberta Planta:

Pokračuji dnes v představování prvního sólového alba Roberta Planta Pictures At Eleven . Povedlo se mi najít jedno video právě z roku 1982, kde můžete kromě Roberta vidět i Pete Townshenda z The Who, který tady hrál s ním. Písnička se jmenuje Whorse Than Detroit . Je to energický song s výrazným riffem. Excelentně zahrané, ale přesto mi připadá, že je Robert tak trošku nervózní. Zpívá to moc dobře, jen jakoby místy nevěděl, co se sebou. A nemůžu si pomoct, vypadá tu jak námořník, v tom pruhovaném tričku a s ostříhanými vlasy.

Jak už jsem psala včera, tento týden jsem se rozhodla zasvětit Robertu Plantovi. Má to souvislost se včerejším 28. výročím vydání jeho první sólové desky Pictures at Eleven , ale budou tady i články, které se týkají nejnovějšího alba Band of Joy.  Tak tedy dnes se vrátíme do roku 1982, kdy vyšlo první Robertovo album. Vydala ho společnost Swan Song, tedy stejná společnost, která vydávala také desky Led Zeppelin, počínaje albem Physical Graffiti. Napříště už Robert vydával svá alba pod svou novou značkou Es Paranza. Pictures at Eleven je album silně ovlivněné arabskou hudbou. Před jeho nahráváním navštívil Robert se svou manželkou Maroko, kde se nechal inspirovat hudbou zesnulé egyptské zpěvačky Om Kolthoum. Po návratu si se svými přáteli z Midlands - kytaristou Robbie Bluntem , baskytaristou Paulem Martinezem a klávesákem Jezzem Woodroffe objednal studio ve Walesu, kde deska vznikla. Na tomto albu je zajímavé také to, že jako bubeníci se zde představili Phill Colins a Cozy Powell...