plant.blog.cz

Hudba je jedním z nejvýraznějších a nejsrozumitelnějších prostředků ke sdělení lidských emocí a je možno ji označit za univerzální jazyk lidstva. Existují samozřejmě písně, u nichž je důležité rozumět slovům, abyste pochopili jejich význam, ale melodie samotná ve vás vždy zanechá nějaký pocit. Dnes se v článku zaměřím na hudbu, k jejímuž poslechu nepotřebujete znalost jazyka a přesto nejde o záležitost instrumentální. Naopak - hlas v ní hraje hlavní roli. Tento hlas patří Tanye Tagaq, kanadské zpěvačce pocházející z národu Inuitů. Narodila se v roce 1977 v Cambridge Bay na jižním pobřeží Victoria Island. Pochází ze smíšeného manželství Inuitky a Kanaďana a díky matce se už jako dítě setkala s tradičními vokálními improvizacemi inuitských žen zvanými kattajag. Kattajag je prastará technika hrdelních zpěvů, při nichž dochází ke kombinaci tvoření zvuku v hrdle a hlubokého dýchání, které prochází bránicí a nosem. Jde o jakousi formu hry, při níž se dvě ženy stojící naproti sobě snaží jedna...

O generaci mladší odnož tuaréžských hudebníků, vycházejících z větve proslavených Tinariwen - skupina Tamikrest - boduje se svým třetím albem Chatma (2013) v evropských žebříčcích world music. Skupina z Kidalu, města ležícího v kraji Adrar des Ifoghas, vznikla v roce 2006 a její jméno znamená v jazyce tamashek spojení, uzel. Mladí hudebníci sice stále ctí své tradice pouštního blues, ovšem díky tomu, že se už během studií dostali k internetu a poslechu západní hudby (Pink Floyd, Dire Straits), jsou schopni využít kombinace těchto vlivů. Jejich hudba tím dokázala vystoupit ze stínu slavnějších Tinariwen a nabídnout západnímu posluchači kromě hypnotických a cyklických riffů i inovativní postupy, jak zpracovat témata tuaréžské hudby a vmísit do něj přirozeně spektrum hudby, která našim uším zní povědomě. Bezpochyby je to i díky citlivé produkci Chrise Eckmana z Dirtmusic a bez zajímavosti není ani to, že album se zčásti nahrávalo za Prahou ve studiu Sono za dohledu zvukového mistra Milana...

Kdo z vás četl mou nedávnou recenzi alba Beautiful Africa malijské zpěvačky, kytaristky, skladatelky a tanečnice Rokii Traoré, ten si jistě povšiml jednoho důvěrně známého jména mezi jejími spolupracovníky. Ano, stále aktivní muzikant John Paul Jones doprovázel loni Rokii na několika vystoupeních v londýnském Barbicanu a před několika dny s ní vystoupil i na světoznámém festivalu Glastonbury. Mimochodem, když se zpětně dívám na jeho program, tak slintám, ale zase některé z interpretů budu mít naservírovány takřka pod nosem na Colours. Díky vám za to, organizátoři! Tak bez dlouhého okecávání : předkládám vám jako "důkazní materiál" video z festivalu, na němž můžete spatřit Rokii po boku bývalého 'Zeppeliňáka' (nebo snad Jonesyho po boku Rokii?) a také producenta a kytaristu Johna Parise (to je ten vpravo), kterak společně jamují v písni Tuit Tuit z Rokiina nejnovějšího alba. Upozorňuji, že video má pouze dokumentární hodnotu, zvuk je prachšpatný. Ale i tak stojí za to...

Poslední dny jsem zcela v zajetí očekávaných hudebních zážitků a probírám se nejen tím, co nás letos čeká na Colours, ale také vyhledávám interprety, kteří mě oslovili v minulých ročnících. Jedním z nich je i Amit Chatterjee, kytarista, zpěvák a hráč na sitár indického původu, který na festivalu vystoupil před třemi lety v tehdy nově zavedené New York City Stage. Amit byl jedenáct let elitním členem Joe Zawinul Syndicate, spolupracoval se Santanou, Trilokem Gurtu, Paulem Winterem, Stingem a díky své přítelkyni dost často pobývá i v Čechách. S českými spoluhráči vydal v roce 2008 album Ocean on Fire, které obsahuje zhudebnělé texty významného indického básníka Kabira z 15. století. Partnery při nahrávání této desky mu byli Tomáš Reindl (tabla, bendir, darbuka, perkuse) a Vojtěch Havel (violoncello). Amit Chatterjee také vystupuje s vlastní skupinou Aliance, jejíž součástí jsou excelentní hudebníci z celé Evropy. Ve složení Peter De Girolamo (keyboards), Walter Sitz (drums), Franco Marin...

Na dnešní večer se úplně hodí píseň portugalské písničkářky Sary Tavares Balance. A proč? Ze dvou důvodů - ten první je, že je to jedna z těch zpěvaček, jež chci vidět na festivalu Colours. A ten druhý - upozornila mě na ni dcera, která k podobné hudbě tíhne (má to asi po mě). No a dcera právě dnes opustila nejen hranice naší republiky, ale i Evropy, a vydala se daleko do světa. Tak doufám, že se jí bude v zemi koření, velehor, buddhistických klášterů a chrámů líbit a že se vrátí v pořádku a se spoustou zážitků.

Musím přiznat, že jsem hodně přemýšlela, jakou skupinu, či sólistu vám dnes představím - a nakonec jsem se rozhodla pro malý hudební výlet do Tuvy. Kdo z vás ví, kde Tuva leží? Prozradím, že je to malinká země na pomezí Ruska a Mongolska, která donedávna trpěla pod tvrdou rukou totalitního režimu. Zakladatelem a vůdčí osobností kapely Yat-Kha je Albert Kuvezin, zpěvák a kytarista, který se řadil k četným obdivovatelům západních rockových skupin. Ovšem v době, kdy se o tuto hudbu zajímal, byla samozřejmě v zemi cenzura - proto nahrávky získával nelegálně od moskevských studentů, kteří je pašovali od námořníků, případně poslechem Hlasu Ameriky. Vlastně až s poslechem amerických bluesmanů se začal zajímat o své vlastní hudební kořeny - bifonní neboli alikvótní zpěv pastevců od Jeniseje. Technika, zvaná koomei, je v Tuvě považována za šamanskou - při současném zpěvu dvou, tří až čtyř slyšitelných tónů, které napodobují přírodní zvuky, se člověk vciťuje kupříkladu do tekoucí vody, nebo pada...

Finsko je zemí tisíců jezer a ostrovů, nádherné přírody i hudby. Finská hudební scéna je známá především metalovým fanouškům, ale my se dnes zaměříme na folklór a podíváme se trochu do historie skupiny, která se už po třicet let věnuje nejen interpretaci starokarelských písní a poezie, ale také vlastním, folklórem silně ovlivněným písním. Värttinä ( v překladu Vřeteno) je folková skupina, kterou založily v roce 1983 v v severokarelské vesnici Rääkkylä sestry Sari a Mari Kaasinenovy a jejich matka Pirkko. Během let se její složení měnilo - nyní se skládá ze tří zpěvaček a šesti hudebníků. Värttinä je jednou z nejúspěšnějších a nejznámějších finských kapel world music a zažívá ohlas po celém světě. Od vydání předposledního alba Miero (vydáno na značce Petera Gabriela Real World Records) uplynulo už sedm let, ale v únoru loňského roku skupina připravila novou desku pod názvem Utu. Na ní se představil zbrusu nový člen kapely, harmonikář a klávesista Matti Kallio, basák Hannu Rantanen je je...

Kdybych měla jmenovat spatra pár muzikantů, které obdivuji (kromě Roberta Planta), byli by to právě tito dva pánové. Justin Adams, skvělý kytarista a producent a Juldeh Camara, gambijský zpěvák a hráč na prapodivné housličky s jednou strunou a bez hmatníku. Loni v létě vydali úžasné album In Trance, které se nese zhruba v tomto duchu a poprvé ho představili 16. listopadu 2011 v pražské Akropoli a poté i na festivalu Blues Alive v Šumperku. První z akcí jsme navštívili osobně, podzimní Praha byla poněkud chladná, ovšem večer v Akropoli nás rozehřál a nabil zážitky na dlouhou dobu. Tehdy jsem si říkala, že by bylo fajn, kdyby Justin zase hrál s Robertem Plantem, což se splnilo za pár měsíců nato. Ano, Justin Adams i Juldeh Camara (jakož i basák Billy Fuller a bubeník Dave Smith) jsou nyní součástí Sensational Space Shifters. A i když letošní podzim rozhodně nemají namířeno do našich končin, nýbrž na opačnou stranu zeměkoule - do Jižní Ameriky - není vyloučeno, že se někde poblíž zase ob...

Bombino je skvělý kytarista původem z Agadezu v Nigeru. Na kytaru hraje od deseti let a od té doby také skládá písně - ty jsou ovlivněny nejen tuaréžskou, ale i evropskou hudbou. V textech se věnuje převážně odporu proti globalizaci a bojuje za zachování tradičních hodnot a identity Tuarégů. Loni mu vyšlo album Agadez, které jsem si samozřejmě musela opatřit, neboť Bombino mě zaujal nejen coby vynalézavý a energický hráč a zpěvák se zastřeným, táhlým hlasem, ale i coby velký sympaťák. Jeho kytarové improvizace jsou plné inspirace a taky patřičně dravé - dovede to opravdu řádně rozbalit. Jako důkaz jsem vybrala jednu z písní ze skvělého alba Agadez, jmenuje se Tar Hani (My Love) a Bombino ji předvádí přímo u proslulé agadezské mešity. Poslechněte si, co dokáže se zdánlivě jednoduchou melodií. A taky se dívejte.

Svět je plný násilí a válek a co je nejhorší, vždy to odnesou nevinní lidé. Stačilo by tak málo k tomu, aby se nikde na světě neozýval pláč těch, jimž válka vzala jejich blízké, aby nikde na světě neexistovaly děti se zbraněmi v ruce, které jsou nuceny zabíjet. Asi je pro nás těžké představit si hrůzu, kterou jsme nezažili. Obrázky utrpení lidí, které vidíme v televizi a novinách nás možná dojímají, ale jsou TAK DALEKO. Vždyť se nás to vlastně netýká, ne? Ať si tam udělají pořádek, beztoho si za všechno můžou sami. Tyhle názory se často objevují - píšou a říkají je lidé, kteří mají to štěstí žít v klidu a míru, bez toho, že by někdo znásilňoval jejich ženy a děti, bez toho, že by někdo zabíjel jejich muže. Nedávno se mi čirou náhodou dostalo do ruky starší číslo časopisu Lidé a Země, kde byl hrůzyplný článek právě o znásilňování žen a dětí v africkém Kongu. Děje se tak kvůli coltanu, což je africký název pro kovovou rudu columbit-tantalit. A k čemu se coltan vlastně používá? Neobejdou ...

...aneb kde všude hledat Justina Adamse. Letos na festivalu Colours of Ostrava jsem navštívila koncert malijského hudebníka a hráče na ngoni, Bassekoua Kouyaté. Pod dojmem vydařeného koncertního zážitku jsem si koupila jeho album I Speak Fula, které je doslova nabito propracovanými melodickými písněmi, dokazujícími, že africká loutna dokáže být přinejmenším stejně zvukomalebná, jako kytara. Jak už mívám ve zvyku, hledala jsem nějaká další videa tohoto hudebníka - a narazila jsem na živé vystoupení z Royal Albert Hall z Londýna. Ovšem jaké bylo mé překvapení, když coby host se skupinou vystoupil Justin Adams! Kytarista Plantovy skupiny Strange Sensation v letech 2001 - 2007 a nynější člen Sensational Space Shifters, hráč známý ze spolupráce s Juldehem Camarou, producent, co pomáhal nahrávat album Kiran Ahluwalia a Tinariwen. To je jen malý výčet aktivit, které Justin v posledních letech dělal a dělá. Je to opravdu všestranný člověk a vynikající hudebník, kterého velmi obdivuji a zárove...

Počátkem letošního roku jsem zde představila nejnovější album tuaréžské kapely Tinariwen s názvem Tassili. Album nezvyklé nejen spoluprací s řadou hostů (za všechny kupříkladu Kyp Malone, či Nels Cline), ale i atmosférou a zvukem. Kvílivý sound elektrických kytar a ženských sborů nahradily prosté akustické melodie a melancholie pouštního blues. Někde jsem četla o přirovnání Tassili k Zeppelinské Trojce - snad proto, že stejně jako Led Zeppelin ukázali svou něžnější tvář. Nakonec, známa je i náklonnost Roberta Planta k pouštní hudbě a jeho okouzlení její syrovou upřímností a naléhavostí. Zádumčivost, melodičnost a rytmus - tak by se snad dala ve třech slovech představit píseň, kterou vám zde hodlám představit. Jmenuje se Imidiwan Win Sahara (Imidiwan znamená v jazyce tamashek přítel) a kromě poslechu si zde můžete přečíst její text jak v původním znění, tak v anglickém překladu. Hezký poslech. Imidiwan n Sahara Ibas negraw elhuria Ad nenmenak ghred nemda Megh annemat ibas nella Bas ra...

Jak tak brouzdám po internetu, občas mi cvrnkne do nosu něco zajímavého. Jako třeba včera - náhodou jsem objevila docela zajímavý cover zeppelinovského Kashmiru od izraelské zpěvačky jménem Ofra Haza. Zaujal mě hlas její interpretky a protože jsem holka zvědavá, hned jsem spěchala si něco o ní zjistit. Ofra Haza pocházela z chudé rodiny jemenských Židů, z rodiny, ve které byla nejmladším z devíti dětí. Přes chudý původ se dokázala vypracovat a díky svému dokonalému mezzosopránu, schopnému s lehkostí přecházet mezi různými styly, a obrovskému rozsahu se brzy stala miláčkem publika. V devatenácti letech už z ní byla popová princezna, přezdívaná též Madonna východu. Ofra Haza proslula svou láskou k jemenské kultuře a písním, které se naučila od matky. Tyto písně vložila do přelomové desky, nazvané Yemenite Songs (1988), z níž se přes vlažný postoj rádiových stanic stal bestseler. Samozřejmě - Ofra má na kontě alb daleko víc a dalo by se říct, že každé z nich bylo úspěšné. V izraelských hi...

Už jsem se tady nedávno zmínila o skutečnosti, že na letošních Colours budou jedněmi z účinkujících Tamikrest, tuaréžská skupina z Mali, následovníci Tinariwen. Velmi mě to rozradostnilo, protože tento typ hudby mám opravdu ráda a taky mě velmi zajímá způsob života těchto lidí. Opět jsem neodolala a vytáhla článek z časopisu Lidé a Země, který psala Romana Kratochvílová. Ta se podívala přímo mezi Tuarégy a podala zajímavé svědectví o jejich životech, ve kterých jsou stále ještě na prvním místě úplně obyčejné lidské hodnoty. I když moderní doba proniká i do těchto vzdálených krajů - jak nakonec můžeme zjistit i z hudby (elektrické kytary jsou do pouště vlastně uměle implantovány) - přesto si uchovávají svou osobitost a hrdost. A to se vlastně projevuje i v muzice. Osobně si myslím, že hudba Tuarégů má co říct i nám, dětem Západu a že je v ní taková spousta myšlenek a taková spousta příležitostí ke ztišení a zamyšlení, nebo naopak k radosti a jásání, až člověk žasne. Určitě je v oduševně...

Před nedávnem jsem tady psala článek o coververzích skladby Black Dog . Většinou se na ně dívám s určitou dávkou skepse - zvlášť, když se interpret snaží co nejvíc napodobit hudební a pěveckou stránku. Prostě, když mi taková coververze přinese jen otrockou snahu o přepis originálu, tak mě to nechává chladnou. Ovšem teď se chystám představit vám jednu zcela netradiční verzi této skladby - verzi, vydanou letos na albu Songs of Freedom vietnamského kytaristy Nguyen Le. Jeho album je poklonou hudebníkům, kteří svými písněmi ovlivnili celé generace od konce 60. let počínaje. Najdete zde Eleanor Rigby od The Beatles, Mercedes Benz Janis Joplin, In A Gadda Da Vidda kalifornských Iron Butterfly a taky dvě skladby Led Zeppelin - Whole Lotta Love a Black Dog. Každá ze skladeb je překvapivá a v žádném případě se nedržící rutinního přepisu. Zkuste se přesvědčit sami, podle mě by to album stálo určitě za poslech celé.

Znáte to přísloví, že když nemůže Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi? Někdy si připadám jako ten Mohamed, co nikam nemůže a přesto si moc přeje, aby se ke své hoře dostal. A hora vyslyšela volání ubohého zemského červíka a pohnula se. Už od dob, kdy jsem shlížela obdivně DVD No Quarter - a možná ještě dřív - jsem strašně toužila podívat se do Maroka. Fascinovala mě tamější kultura, starobylé velbloudí trhy, kejklíři a zaklínači hadů v tajemné Marrakéši, poušť a lidé, kteří v ní žijí. Jenže, znáte to. Člověk by chtěl, ale na jedné straně je tu finanční stránka a na straně druhé jistá pohodlnost, která svazuje. Na dobrodružné cestování, tak jako to před dvěma lety provedla Lucie, už přece jen nemám věk, odvahu a hlavně někoho, kdo by si troufl jít do toho se mnou. Takže asi zůstane jen u snu. Ale jak jsem psala v úvodu, maličká část toho snu se mi letos splní a to nemusím vůbec vytáhnout paty z naší Ostravěnky. Díky tomu, že už od začátku listopadu se mi doma v jedné knize lisují lís...

Dnes si tady dáme ještě jedno melancholické blues v podání skupiny Tinariwen. Docela mě mrzí, že tahle kapela nebude na Colours, už hodně dlouho toužím po tom, vidět je naživo. Škoda. Tenhle song se myslím ideálně hodí na poslech před spaním, Je takový ukolébávací, hluboký a smutný jako poušť. Tinariwen - Izarar Tenere - album Aman Iman (Voda je život)

Pokud už sem nějakou dobu chodíte, tak jistě víte, že občas mívám tuarežské choutky. Na těchto stránkách jsem už vám pouštěla Tinariwen, Ali Farku Tourého, Terakaft, Oumou Sangare a dneska se k nim přiřadí ještě jedna zajímavá mladá kapela - Tamikrest. Ta totiž vydala v loňském roce své debutové album Adagh, jež jsem opomněla zmínit ve výběru alb roku 2010. A to je určitě škoda, protože to album zní velmi zajímavě. Asi tak - jestli se vám líbí Tinariwen, budete jím určitě nadšeni. Tamikrest pochází ze severu Mali. Jejich jméno znamená v jazyce tamashek uzel, spojení a je to odkaz na to, že členové skupiny pochází z různých regionů. Skupina vznikla v roce 2006 a navazuje svou tvorbou přímo na své starší bratry Tinariwen.  V písních se objevuje vliv jak Tinariwen, tak i soudobé rockové hudby. Jsou lehce melancholické, s texty, které se zabývají sebeurčením Tuaregů v současné společnosti. Na této hudbě se mi líbí moc spojení drsných kytarových riffů s typickým zpěvem a halekáním dopro...

Dnešním večerem nás bude bude provázet melancholické blues tuarežské skupiny Terakaft . Tato kapela pochází z Kidalu v Mali a byla založena jedním z bývalých členů Tinariwen. Její zvuk je podobný právě Tinariwen, je to pouštní blues s elektrickými kytarami, jen o něco syrovější. Pokud si chcete přečíst více informací, podívejte se sem . Pustím vám píseň Bismilla ze stejnojmenného alba, které vyšlo v roce 2007. A pokud máte zájem o poslech celého alba, klikněte  tady . Zní velmi dobře, určitě to zkuste. Není to nic, co byste slyšeli každý den.  

Na večerní poslech jsem vybrala ještě písničku, jako vzpomínku na letošní letní festival Colours. Poprvé jsem se na něm setkala s hudbou mladé inuitské zpěvačky a hráčky na ukulele Nive Nielsen . Protože to byla moc sympatická a milá osůbka s příjemným hlasem, tak si podmanila srdce nejednoho posluchače. Zrovna dnes jsem narazila na její video s písničkou Vacuum Cleaner Killer , která mě dost překvapila - teda hodně příjemně. Tak moc, že jsem ji tu musela hodit.