plant.blog.cz

Moderní člověk se čím dál víc vzdaluje své prapůvodní podstatě. Sice žijeme v materiálním blahobytu, který zaručuje pohodlí našim tělům, ale nemyslíme příliš na to, jak pozvednout ducha. V dnešním přetechnizovaném světě už nezbývá mnoho místa pro rozjímání, víru či souznění s přírodou. A také pro vnímání hudby. Ano, hudba totiž s duší úzce souvisí. Je to vlastně nejstarší náboženství, jehož ústy k pradávným národům promlouvala přírodní božstva a s jehož pomocí lidé léčili nemocné, přivolávali déšť, hojnou úrodu, úspěšný lov či zaháněli zlé duchy. A také se při extatických hudebních rituálech oprošťovali od své hmotné podstaty. V našich zeměpisných šířkách jsme zvyklí hudbu vnímat jako kulisu při nějaké činnosti, nebo přinejlepším jako prostředek k uvolnění. Ono hudební sepjetí s přírodou, tak důvěrně známou a přitom tajemnou múzou, která je úzce napojena na lidské bytí, už z našich životů pomalu mizí. Na světě jsou ovšem místa, kde má tato hudba své místo a je zdrojem léčivé síly. Jedn...

Malijská slepecká dvojice Amadou & Mariam se představí na festivalu Colours of Ostrava. Kytarista Amadou Bagayogo byl od roku 1974 členem malijského orchestru Les Ambassadeurs. Byla to kapela, složená z hudebníků z nejrůznějších částí Afriky - Guiney, Mali, Burkiny Faso, Pobřeží slonoviny. Bylo mu čtrnáct, když s nimi koncertoval. O rok později bohužel těžce onemocněl šedým zákalem a navždy oslepl. Ocitl se tedy v Instute For The Young Blind of Bamako v Mali, kde hrál s ústavní kapelou a zároveň pokračoval v koncertování s Les Ambassadeurs. V roce 1978 je nadobro opustil. Mariam Doumbia přišla o zrak už v pěti letech, následkem spalniček. V ústavu pro slepce dávala hodiny zpěvu, učila se teorii hudby a používání Brailova písma. S Amadou se potkali prostřednictvím hudby, hráli spolu a hluboce se do sebe zamilovali - se špetkou smutného sarkasmu by se dalo říci na první pohled. V roce 1980 měli svatbu a Amadou složil jejich životní píseň - Mon amour, ma chérie (má lásko, můj miláčku)...

Hudba je jako vesmír....každou chvíli žasnete nad její nekonečností. O tom, že Mali je doslova pokladnicí vynikajících hráčů, se můžeme snadno přesvědčit třeba na příkladu Toumaniho Diabaté, virtuoze na koru. Pojďme si teď o tomto zajímavém hudebníkovi povědět něco víc. Toumani Diabaté se narodil v Bamaku v roce 1965 a jde o jednoho z nejvýznamnějších hudebníků v Africe. Je hlavním představitelem hry na západoafrickou harfu, zvanou kora. Ve věku jedenadvaceti let debutoval v Londýně s albem Kaira, což bylo vůbec první sólové album, představující hru na koru a začátek jeho vynikající mezinárodní kariéry. Jako inovativní a experimentální spolupracovník Diabaté zaznamenal dvě uznávaná aba se španělskou flamenco skupinou Ketama - šlo o alba Songhai 1 a 2 - a pracoval s Damonem Albarnem, Björk a Londýnským symfonickým orchestrem. Jeho spolupráce s Taj Mahalem na albu Kulanjan v roce 1999 prozkoumávala vazby mezi západoafrickou hudbou a blues a prezident USA Barack Obama ho citoval jako své ...

Opět po delším čase jsem pocítila potřebu se podělit o nějaké, podle mě zajímavé informace ze světa world music. Možná používání této škatulky zní jako klišé, ale nevím, jak jinak označit hudbu, která vznikla v úplně odlišných podmínkách a zabývá se jinými tématy, než evropská a americká. Většinou jde o nelehké osudy hudebníků, kteří řešili daleko zásadnější problémy, než je nevydařený vztah, nebo drogy. Mnohokrát bojovali o svoje životy a o svobodu, museli se skrývat, jejich hudba byla zakázána. Přesně to je případ dnešního muzikanta jménem Bonga Kwenda (vl. jménem José Adelino Barceló Carvalho), který je původem z Angoly. Bonga se narodil v roce 1943 v chudinské čtvrti Luandy, v rodině s devíti sourozenci žíl odmala obklopený hudbou. Jeho otec byl muzikant, který sice nikdy nevydal žádnou desku, ale bral hudbu jako prostředek k osvobození od koloniální nadvlády a k záchraně kulturních tradic. Mladý Bonga muzicíroval s vlastní skupinou Kissuea a zároveň trávil veškerý volný čas na atl...

Je na řadě další z příběhů world music a dnes to bude hudba opravdu netradiční. Ono snad nejde ani tak o hudbu, jako právě o hlas. Možná ani ne tak o hlas, jako o způsob, jakým s ním dotyčná osoba zachází. Možná to ani není lidský hlas, možná pochází odněkud z jiné planety. Přesně tohle si můžete pomyslet po poslechu kanadské Inuitky Tanyi Tagaq. Na setkání s ní rozhodně nezapomenete. Z hrdla se jí dere bručení, chrochtání, ječení, zběsilé rytmické dýchání, pronikavý nářek, mrazivé šeptání nebo cokoli zvířecího, nelidského a vy se při poslechu instinktivně krčíte. Její koncerty vyplavují na povrch pocity, které v sobě instinktivně potlačujeme. Dokážou přivést posluchače v úžas nad tím, co tahle zdánlivě křehce působící žena dokáže ze svého hrdla vyloudit a jak to celé představení dokáže zapůsobit na jeho emoce. Můžeme hovořit o totální vokální improvizaci, vyplavování emocí, kdy se člověk ocitá mimo své tělo, o animistickém vzývání zvířecích duchů nebo návratu k jazyku pravěkých lovců ...

Zdravím všechny své čtenáře. Jistě jste si všimli, že mám zvláštní "úchylku" dávat tady málo známé věci z oblasti hudby. Baví mě zkrátka objevovat zpěváky a skupiny z různých koutů světa. K těmto objevům mě inspirovalo nejen čtení knihy "Když píseň tluče křídly do oken", ale také prozkoumávání internetových stránek, které se věnují žánru "world music". Jednou z těch nových, na které trávím hodně času, jsou Tuaregové, ale ještě nesmím zapomenout na skvělé stránky autora právě výše zmíněné knihy - Jiřího Moravčíka. Víte, existuje spousta muziky, o které si přečtete v každém "lepším" hudebním časopise. Ale pak je tady ještě nesmírné množství té, o které se normálně nepíše a kdo se o ni nezajímá opravdu intenzivně, ten vlastně nemá šanci se o ní nic dozvědět. Díky tomu, že jsem fakt velký fanoušek world music, jsem pro vás nachystala jeden zajímavý hudební a životní příběh. Nebudu tady otrocky vypisovat to, co už autor článku stokrát lépe řekl sám, ...

Je na řadě další zajímavý příběh za světa hudby. Dneska se podíváme do daleké Asie až na samý východ. Předmětem našeho poznávání bude ainská kultura a hudba. Pro naše středoevropské uši bude asi znít poněkud neobvykle. Dost často máme ve zvyku pohlížet na tyto hudebníky jako na exoty, kteří jsou zajímaví snad jen tím, jak vypadají. Zapomínáme přitom, že oni si svou kulturu a své zvyky museli často velmi těžce obhájit. Dneska nám bude příběh Ainů nápomocný k pochopení života tohoto téměř zapomenutého a vymírajícího národa, žijícího na japonských ostrovech už dva tisíce let. Ainu mošir - říše Ainů (v překladu lidí) se rozkládala po dlouhá staletí na ostrovech Hokkaidó, Sachalin, Honšú, poloostrově Kamčatka a části Kuril. Pletí skoro bílí Ainové s kulatýma očima, kudrnatými vlasy a hustými vousy si do 17. století vládli sami a po svém, počínaje rokem 1870 ale s císařským nařízením začala jejich násilná asimilace spojená s pojaponštěním jmen, zákazem jazyka, kulturních tradic a praktic...

Dneska budu pokračovat ve zveřejňování zajímavých hudebních příběhů a bude to na ženské téma. Afrika je jednou ze zemí, kde se o emancipaci a rovnoprávném postavení žen dá mluvit jen stěží, proto jsem si vybrala jednu takovou bojovnici za práva Afričanek, a tou je Oumou Sangare. Pro nás, Středoevropany, jsou životní podmínky žen v Africe asi dost nepochopitelné, pro ně je to všední realita, se kterou se ovšem ne všechny smiřují. V tom jim už dvacet let pomáhá právě Oumou Sangare.  Pochází ze země, kde neexistují dějiny, existuje pouze to, co vyprávějí grioti na základě pradávných tradic, které staví na roveň zákonům. Proti těmto dávným tradicím se rozhodla vzbouřit holka z Bamaka, hlavního města Mali, jedné z nejchudších zemí světa. Ve svých písních bojuje proti mrzačení žen při rituálních obřízkách, proti polygamii, proti násilí páchanému na ženách, proti jejich postavení jako majetku mužů. Postavila se proti společenskému řádu a tak se nabízí jednoduché řešení - udělat s rebelkou...

Chtěla bych se tady na blogu věnovat hudebním příběhům, které mě oslovily. Jak už jsem psala, včera jsem si četla v knize Když píseň tluče křídly do oken a ta je takovými příběhy nabitá. Napadlo mě, že by vás některé z nich třeba mohly zajímat, a tak jsem si řekla, že ty nejzajímavější se vám pokusím zprostředkovat. Na úvod bych chtěla říct, že člověk, o kterém bych chtěla dnes mluvit a jehož příběh na mě zvlášť silně zapůsobil, se věnuje žánru zvanému hip-hop. Teď doufám, že většina z vás nepřestane číst. Taky nemám v lásce ty rapující tlusté chlapíky, ověšené zlatem a obklopené houfem polonahých děvenek. Ale věřte tomu, že tento člověk s nimi má pramálo společného. Jmenuje se Emmanuel Jal a narodil se v Súdánu za doby válečného konfliktu s centrální vládou. Rok svého narození si nepamatuje, byl násilím oderván od rodiny v době, kdy u nás děti začínají chodit do školy. Jeho matka zemřela, otec se musel ukrývat, jejich vesnice byla vypálena a Emmanuela, stejně jako tisíce dalších dět...

Dneska se budu věnovat ve svém článku zase netradiční hudbě, a to hudbě Západní Sahary. Toto území patřilo odjakživa nomádským Saharawincům, kteří tu žili ukryti před Araby a k přežití jim stačili pouze velbloudi a stany. Ve svém jazyce hassaniya si říkají Děti mraků. Ovšem Saharawinci dnes nemají svůj domov. Byli vyhnáni ze své země do čtyř uprchlických táborů poblíž alžírského města Tindaf a jsou naprosto závislí na humanitární pomoci. Na Sahaře zůstala z původních obyvatel jen pětina. Jejich země patří Maroku a i když v roce 1992 mělo být vyhlášeno referendum o osudu Západní Sahary, dosud se tak nestalo. Přítomnost statisíců marockých vojáků něco takového znemožňuje. A nikoho ze světové veřejnosti situace Saharawinců nezajímá. Své čtyři tábory pojmenovali Saharawinci po městech, ze kterých byli vyhnáni. Žijí ve stanech, které jsou pokryty látkou z velbloudí vlny a místo mešit mají jen kupy kamenů, obrácených na východ. Za národ převzaly zodpovědnost ženy. Zatímco muži bojovali, ženy...

Dovolím si vám dnes představit další zajímavou kapelu, která pochází z Tuvy, což je malinká zemička na hranici Ruska a Mongolska, kam donedávna nepronikla ani myš. Jmenují se Yat-Kha a jejich začátky v době totalitního režimu nebyly vůbec jednoduché - soudruhům se nelíbila jejich hudba, ve které byly viditelné západní vlivy - tehdy samozřejmě v Rusku neexistovala rocková scéna a k nahrávkám se členové kapely dostávali přes moskevské studenty, kteří je pašovali od námořníků, nebo poslechem Hlasu Ameriky. To byla jejich škola. A jejich zpěvák a kytarista Albert Kuvezin byl obdivovatelem Led Zeppelin a Jimiho Hendrixe. Dneska si už těžko představíme neskutečnou cenzuru, které byla kapela vystavena - nakonec samozřejmě nedostali povolení k tomu, aby mohli hrát. To jim ovšem nebránilo v tom, že zanedlouho to bude právě rebelský rock, díky němuž svět v širší míře objeví úchvatný vokální projev koomei - bifonní neboli alikvótní zpěv pastevců od Jeniseje. " V Tuvě je khoomei považován za ...

Pro dnešek jsem si vybrala k představení tohoto umělce. Je jím světově uznávaný hráč na tabla Hossam Ramzy. Je mi znám hlavně z účinkování ve skupině hudebníků, kteří doprovázeli Roberta a Jimmyho v devadesátých letech při turné a práci na albu No Quarter. Jeho sólovou tvorbu jsem zatím neměla možnost sledovat (pokud pominu youtube), ale určitě to hodlám v budoucnu napravit. Jediné informace na internetu o něm v češtině jsem našla v tomto článku Katariny Prokičové, která popsala pěkně a výstižně jeho kariéru, takže se v něm určitě dozvíte něco zajímavého. Další informace naleznete na - wikipedie Čtěte dále v článku... Napsala: Katarina Prokičová Hossam Ramzy se narodil v Káhiře. Jeho hudební kariéra začala velmi brzy, když ve třech letech dostal svůj první bubínek - egyptskou tablu. Hossamovy vášně a obrovského talentu pro perkuse si všimla jeho rodina, jejíž mnozí členové byli umělci. Aby se zdokonalil ve hře na tablu, byl poslán na studie ke káhirským učitelùm hudby a později do Saud...

Dnes jsem se ve svém článku chtěla věnovat jednomu hodně zajímavému člověku, kterého jsem teď nedávno objevila díky jeho účinkování na albu Roberta Planta(Fate of Nations) a začala jsem poslouchat jeho nahrávky. Je to britský hráč na housle a violu Nigel Kennedy. Narodil se 28. prosince 1956 v Brightonu.Jako houslový virtuos se poprvé projevil už v dětském věku, ze svého talentu však nevyrostl. V sedmi už byl žákem nejvýznamnějšího klasického houslisty dvacátého století Yehudi Menuhina; od šestnácti studoval na slavné Juilliard School v New York. S image punkera skvěle interpretoval jediný Beethovenův houslový koncert s Pařížským symfonickým orchestrem. Nigelovi hrdinové jsou starší kolegové Yehudi Menuhin a Isaac Stern, ale zároveň také jazzmani: klavírista Fats Waller a trumpetista Miles Davis. Legendární jazzový houslista Stéphane Grappelli, s nímž vystoupil v Carnegie Hall, Kennedyho přesvědčil, že jeho housle mohou znít jako lidský hlas. Nigel neuznává hranice v hudbě, žije klasic...

Dnes jsem se rozhodla zveřejnit tady článek o jednom z největších afrických kytaristů. Jeho jméno je Ali Farka Touré a už jsme se o něm na našem blogu zmiňovali, ale myslím, že si tento umělec určitě zaslouží, aby se na něj nezapomínalo. 7. března už to budou čtyři roky, co Ali Farka podlehl rakovině, v jeho odkazu pokračuje jeho syn Vieux Farka Touré. Jen takovou zajímavostí je, že tuto středu 17. 2. 2010 vystoupí v Praze legendární skupina Tartit z Mali, jejichž hudbou se Ali Farka nechal inspirovat. foto z Festivalu in the Desert Farka znamená v malijském jazyce Shonghai osla. Symbol houževnatosti a výdrže. Ali Farka Toure se totiž v roce 1939 narodil v městečku Kanau u řeky Niger jako poslední z deseti dětí, přesto se jako první z nich dokázal osamostatnit. Pochází ze šlechtické rodiny, což se v západoafrickém kastovnictví příčilo s jeho přáním stát se hudebníkem. Takové povolání totiž patří pouze griotům, tamním profesionálům. Nikdy nechodil do školy a vzdělání se mu dostalo při b...

Pro svůj dnešní článek o umělcích z oblasti World music jsem zvolila tohoto člověka hned z několika důvodů. Ten první je, že Peter Gabriel 13. února oslaví své 60. narozeniny. Jeho hudební vydavatelství Real World, založené v roce 1989, vydává alba řadě tzv. "world" umělců, např, finské skupině Varttina nebo africkému písničkáři Daby Tourému , také vydával album Justina Adamse a Juldeha Camary Tell No Lies (tohle je samozřejmě jen zlomek předlouhé řady umělců, jejichž alba Gabrielovo vydavatelství produkovalo). No a ten poslední důvod je, že Peter Gabriel právě vydává své nové album Scratch My Back. Jedná se o album coververzí různých autorů a Gabrielových kolegů. Objevují se zde písně od Davida Bowieho, Paula Simona, Lou Reeda a dalších. Ti zase na oplátku nahrají jednu z jeho skladeb. Tohle album se na pultech obchodů objeví 15. února a podle recenzí vypadá, že bude určitě stát za poslech.Takovou zajímavostí je, že se produkci tohoto alba podílel Bob Ezrin, který také pro...

Dnes se budemě věnovat umělci, který zpopularizoval indickou hudbu po celém světě a pomohl představit kulturu s ní spojenou. Pandit Ravi Shankar, indický hráč na sitar a skladatel, se narodil 7. dubna 1920 v Indii. Je učedníkem Baba Allauddin Khana, zakladatele Maihar gharana z Hindustanské klasické hudby. Poprvé veřejně vystoupil roku 1939. Jeho učení poté roku 1944 bylo u konce. Začal psát hudbu pro film a balet, nahrával u HMV a v padesátých letech se stal hudebním vedoucím radia All India Radio. Od roku 1946 složil hudbu k filmům jako např. Apu Troligy (Satyajit Ray) či Gandhi (Richard Attenborough; Ben Kingsley). Ravi Shankar se postupně stával známým po celém světě, od roku 1956 pak i na Západě. Na evropská pódia ho uvedl jeho přítel George Harrison, což z čistě marketingového hlediska představovalo jeden z nejsvětlejších okamžiků indické hudby, před kterou pak díky beatlesácké slávě nezůstaly žádné dveře zavřené. Sympatická a pro další vývoj důležitá se ukázala být i skutečnost...