Bonga Kwenda
Opět po delším čase jsem pocítila potřebu se podělit o nějaké, podle mě zajímavé informace ze světa world music. Možná používání této škatulky zní jako klišé, ale nevím, jak jinak označit hudbu, která vznikla v úplně odlišných podmínkách a zabývá se jinými tématy, než evropská a americká. Většinou jde o nelehké osudy hudebníků, kteří řešili daleko zásadnější problémy, než je nevydařený vztah, nebo drogy. Mnohokrát bojovali o svoje životy a o svobodu, museli se skrývat, jejich hudba byla zakázána. Přesně to je případ dnešního muzikanta jménem Bonga Kwenda (vl. jménem José Adelino Barceló Carvalho), který je původem z Angoly.
Bonga se narodil v roce 1943 v chudinské čtvrti Luandy, v rodině s devíti sourozenci žíl odmala obklopený hudbou. Jeho otec byl muzikant, který sice nikdy nevydal žádnou desku, ale bral hudbu jako prostředek k osvobození od koloniální nadvlády a k záchraně kulturních tradic. Mladý Bonga muzicíroval s vlastní skupinou Kissuea a zároveň trávil veškerý volný čas na atletickém stadiónu. Brzy se stal členem národního fotbalového týmu a jako sportovec odešel závodit v roce 1966 do Portugalska, kde se stal nenahraditelnou spojkou mezi angolskými emigranty. Angola byla v té době jednou z pěti kolonií Portugalska a Bonga se stal sedmkrát portugalským šampionem v běhu na 400 metrů. Ovšem zároveň byl i muzikantem, který si po závodech sbalil kytaru, aby v nočních klubech hrál písně, ve kterých zdvihal hlas proti portugalským kolonialistům a proti zbytečným válkám mezi angolskými národy. Spolupracoval s angolskými protikoloniálními revolucionáři - proto si také změnil jméno - a zůstal po celou dobu v utajení. Žil dvojí život disidenta, úřady a tajná policie ho pronásledovaly šest let a celou tu dobu si nedaly dohromady, že obávaný protispolečenský živel a oblíbený atlet jsou jedna a tatáž osoba. Než na to přišly a vydaly na něj zatykač, byl Bonga dávno na cestě do Rotterdamu. Zanedlouho poslal zpátky pozdrav v podobě nahrávky Angola 72, jednoho z nejpronikavějších afrických protestních alb vůbec. To Bonga nahrával v Rotterdamu s hudebníky s kapverdské komunity - obsahuje směs tradičních a autorských skladeb a necítí se v žádném případě ovlivněno vlivem hudby z Kapverd. Bonga o něm tvrdí, že je čistě angolské.
Album bylo samozřejmě zakázané, do Angoly ho pašovali kapverdští námořníci a spousta z nich za to skončila za mřížemi.
Z Holandska se Bonga přesunul do Paříže, kde se setkal s dalšími africkými hudebníky, ovšem i se západní pop-music. Na dalším albu Angola 74 se už objevují jemné vlivy z Kapverd a Konga. Za celou kariéru Bonga nahrál kolem třicítky alb.
Portugalský diktátorský režim padl v roce 1974 a v roce 1975 byla novou vládou Angole udělena samostatnost. Následovala třicet let trvající občanská válka, která zdecimovala už tak skromný angolský nahrávací průmysl. Rozčarování z bratrovražedného boje přimělo Bonga zůstat u hudby. Hudba je podle něj prostředníkem ke změně, pro něj nejlepším způsobem jak něco sdělit, jak pomáhat - mnohem lépe, než kdejaký politik. Sám Bonga k tomu říká: "Politici v mé zemi jsou v háji, jejich kariéra je omezená. Já na rozdíl od nich mohu neustále pokračovat. Mé dějiny jen tak do zapomnění nespláchnou. Ne kvůli mé popularitě, ale pro neměnné názory. To žádní politici neumějí."
Informace v článku z knihy Jiřího Moravčíka "Když píseň tluče křídly do oken".
Mona Ki Ngi Xica - album Angola 72,
hymna za svobodnou Angolu:
Pozor! Jsem ve smrtelném nebezpečí
A už jsem tě varovala
Ona tu zůstane a já odejdu
Tohle je mé dítě
Na přílivu neštěstí
Bůh mi dal tohoto potomka
Kterého jsem přivedla na svět
A ona tu zůstane
***
Paxi Ni Ngongo - album Angola 72
***
Kaxexe - live. Hlas má opravdu charismatický.
Komentáře
Okomentovat