plant.blog.cz

Už od začátku roku jsem se těšila na nové album tuaréžských Tinariwen, o němž už jsem se zde už zmínila. Album vyšlo 11. února, objednala jsem si ho v předprodeji a samozřejmě dorazilo se zpožděním koncem měsíce. Měla jsem možnost si ho celé dopředu vyposlechnout na streamu, takže jsem věděla, co mě čeká a nemine. Nyní jsem se tedy dostala k jeho hodnocení. Nomádi, žijící v poušti na území Mali, se v nedávné historii potýkali se spoustou problémů - v jejich zemi panuje v posledních letech takřka nepřetržitě válečný konflikt. Mnoho hudebníků muselo ze země uprchnout před islamistickými organizacemi, prosazujícími právo šaria, jež zakazuje hrát rockovou "satanistickou" hudbu. Na začátku ledna loňského roku se podařilo ze zajetí uniknout i kapele Tinariwen, ovšem jeden z jejich členů zůstal uvězněn. Abdallah Ag Lamida byl chycen, když se snažil zachránit své kytary. V současné době je ovšem již na svobodě, na nejnovějším albu se však nepodílel. Příběh této západoafrické formace...

V životě je zákonité, že se náš čas posouvá dopředu - od doby kdy se narodíme až po smrt. S přibývajícími lety se čím dál víc vracíme do minulosti a budoucnost je pro nás spíš důvodem k obavám. Naopak je to u dětí, jejichž život je ještě čistý a nepopsaný list a ony kráčí vstříc budoucnu, aby se z něj pak mohly skrz přítomnost vracet do minulosti. Cestování v čase není žádná věda a v podstatě celý život časem proplouváme - utíkáme se k událostem co byly, hledíme s nadějí do budoucna, žijeme přítomností. Čas v různých fázích života plyne sice stejně rychle, ale jinak ho vnímáme - někdy ubíhá jako splašený kůň, jindy se nesnesitelně vleče. Pokud jste sami rodiči - nebo máte třeba mladšího sourozence - víte sami, jak rychle utíká první období dětství. Sotva se stačíme ohlédnout a bezmocný uzlíček, který ještě před chvílí odevzdaně odpočíval v našem náručí, už chodí, žvatlá první slůvka a s nezměrnou touhou objevuje vše nové. Stejnému tempu se musí v tu dobu přizpůsobit i rodiče, kteří se ...

Minulost, přítomnost, budoucnost, toť milníky pro mou jsoucnost. Cestovat dá se v každém čase, však dělám to stále a zase. Jednoduše vám teď předvedu svůj drsný úhel pohledu. Komentář ve všech třech dobách tak, jak mi narostl zobák. Jo jak to u nás bývalo, než jsi tu přistál nastálo! Zvíře v šedivém kožichu co kulo kdejakou pletichu. Drápky si do nás zarýval, škrábanci nám kůži pokrýval, díky tvé humorné povaze, přibylo louží na podlaze. I na mou zánovní pohovku, vyryl jsi klidně svou jmenovku, barvy už zmizely z tepichu, třeba ho vyměnit pohříchu. Časem ubývalo excesů, co nesly tvoji adresu, život zas dostal pevný řád přešel tě mladistvý zápal a spád. Jenže dnes přítomnost ukáže, už nejen změny tvé vizáže, ale též povahu senilní, jsi zkrátka čím dál víc debilní. Nechci být věštkyní Sibylou a vidět budoucnost nemilou, zatím poněkud krátkozrace, dovolávám se tvé likvidace. Děsím se této své proměny, můj duch bude pomalu šílený, já, co neublížila mouše toužím po vražedném rouše. Stačí vš...

V novodobé historii existuje několik mezníků, v nichž sehrála hudba významnou až přelomovou roli. Jednou z prvních hudebních revolucí byla ta rock'n'rollová, ale abychom pochopili, proč měla takový význam a jak k ní vlastně došlo, dovolím si malou exkurzi do hlubší hudební minulosti. Kořeny rock'n'rollu je třeba hledat za oceánem v hudbě černých otroků. Zjednodušeně řečeno si tito nucení přistěhovalci z různých částí Afriky přivezli do Nového světa svou kulturu, kterou dále rozvíjeli a která se později přirozeně mísila s dalšími vlivy. Jelikož si tito lidé většinou zpívali při práci, byl jejich hlavním nástrojem hlas. Rytmus udávalo pleskání i podupávání a synchronizované skupiny fungovaly na bázi zvolání a odpovědi. Tedy hlavní zpěvák vyvolal úvodní motiv nápěvu a ostatní mu sborově odpovídali. Těmto písním se říká pracovní a jejich texty pojednávaly o výjevech z všedního života, nebo reagovaly na aktuální dění. Spolu se zrušením otroctví se tyto plantážní kapely větši...

Uplynul další měsíc od poslední ankety roku 1991 a dnes se v článku podíváme nejen na další výběr, ale zrekapitulujeme si také krátce, pro koho jste hlasovali a kdo postoupí do vítězného souboje písní. Nejprve tedy vyhlášení vítězů. V hudební anketě z roku 1991 se sešlo celkem 91 hlasů a z nich téměř třetinu (přesněji řečeno rovných třicet) získala skladba skupiny Pearl Jam Alive. Druzí jsou Red Hot Chilli Peppers s třinácti hlasy pro Under The Bridge a třetí místo obsadila Metallica a jejich balada Nothing Else Matters . Získali o jeden hlas méně. Dále už to není tak zajímavé, uvedu snad jen to, že čtvrtá je Nirvana spolu s R.E.M (11 hlasů) a zcela bez hlasu se na chvostě ankety ocitli Soundgarden s Rusty Cage . Popojedem tedy dále do roku 1992. Výběr, který si budete moci níže poslechnout, je možná poněkud nesourodý a jakožto oficiální by určitě nemohl být nikde prezentován. Ale jak už jsem tu dříve psala, dělám anketu pro zábavu a taky se snažím, aby si v ní každý našel, co s...

V posledních dnech jste určitě všichni zaregistrovali revoluční články na titulce Autorského klubu a požadavky, které blogeři prosazují v jeho nové podobě. Sama jsem se zatím k této situaci nevyjádřila, což ovšem neznamená, že by mě to nezajímalo, nebo že bych před problémy strkala hlavu do písku. Své pocity z celé akce i názor na ni tedy shrnu jednoduše v tomto článku. Už delší dobu blogeři během přijímání nováčků do klubu vyjadřují svou nespokojenost nad tím, že je Standův výběr neobjektivní a že jeho sympatie k novým členům (nebo tedy spíše členkám, neboť blog, jak je známo, je především doménou dívek a žen) se rodí především z obdivu ke krásné tvářičce (a tomu, co je níž) a mnohdy nesplňuje ani základní požadavky na to, jak by měl autorský blog vypadat. Samozřejmě se každý může vyjádřit, co se mu na přijímaném blogu nelíbí a známkou ohodnotit přijímaného autora - jenže jak jsme se v minulosti několikrát přesvědčili, ani názor většiny není směrodatný. Příkladem budiž slavná kauza Lo...

Mít doma lapač je výhra a zároveň i prokletí. Lapač totiž, jak už název napovídá, má za úkol lapat, tedy chytat. Některé lapače zachycují sny, jiné lapou mouchy či prach, další třeba nečistoty při umývání nádobí. Vůbec si myslím, že v domácnostech je přelapačováno - kupříkladu taková pračka slouží jako definitivní lapač a požírač ponožek (jó, mohla bych vám vyprávět o té hromadě nespárovaných chudinek, které marně čekají na svou družku na dně skříně) a portmonka je zase penězolapačem. Nechápu, proč to nemůže být naopak - že by se namísto ztenčování mých financí v peněžence bankovky množily. Povíme si teď něco o lapačích a jejich vlivu na náš život. V prvé řadě je třeba si uvědomit, že existují lapače užitečné a škodlivé. Někdy je ovšem hranice užitečnosti velmi křehká a tudíž nelze dost dobře určit, do které skupiny lapač zařadit. Třeba taková mucholapka. Lepkavý pruh čehosi, co nevzhledně visí v kuchyni na lustru, má sloužit k lapání přemnožených much. Nedávno se mi při výměně žárovky...

Hudba ve filmu je určena nejen k dokreslení atmosféry scén, bývá zpravidla i měřítkem kvality snímku. Dobrý film dokáže hudba pozvednout na vyšší úroveň a zároveň má i tu moc, že si ji v podvědomí spojíme automaticky s obrazem. Na druhé straně špatně zvolená hudba může celkový dojem z uměleckého zážitku pokazit. Psychologické působení hudby se nejvíce projeví ve vytváření pocitů, které nás provázejí při sledování filmových scén. Děje se tak víceméně na podvědomé úrovni, protože při sledování filmu se více soustředíme na děj a dialogy, než na hudební podklad. Ten by ale měl být v souladu s dějem, měl by mnohé naznačovat a udržovat napětí, či naopak signalizovat chvíli, kdy se divák může uvolnit. Zkrátka by měl dotvářet koktejl pocitů, které si z kina odnášíme - a to, jestli bude dobře namíchaný, je úkol nejen skladatele hudby, ale i jeho souhry s režií, střihem, kamerou a tak dále. V některých případech může být působení hudby na diváka tak mocné, že si při jejím poslechu vybavíme přímo...

V pořadí třetí tak trochu speciální a netypický koncert ze série ostravských jazzových nocí se odehrál v klubu Parník včerejšího večera. Vypravila jsem se na něj v doprovodu svých přátel z práce, kde na mě připadla už tradičně úloha kulturního referenta. V praxi to znamená, že prohlížím programy klubů, vybírám akce a sháním lístky, v čemž se vyžívám jako ryba ve vodě. Tentokrát jsme se šli podívat na recitál kanadského kytaristy Ewana Dobsona, který představuje ve festivalové nabídce takové malé žánrové zpestření. Na své si přišli především milovníci akustiky, kytaristé a příznivci klasické i metalové hudby. Vystoupení sympatického Kanaďana bylo postaveno pouze na kytarovém zvuku - zcela osamocen předvedl velká kouzla s nástrojem a místy zněl jako celá kapela (ovšem bez zpěváka). Průřez Dobsonovou tvorbou posledních let byl zpestřen i klasickými vyhrávkami, druhá část koncertu byla ve znamení tvrdšího žánru; zazněly skladby z jeho posledního alba Acoustic metal (k vidění zde ). Na počá...

Izraelská zpěvačka a hudebnice Mor Karbasi se svými dvěma vydanými alby zařadila po bok předních představitelek stylu ladino, touží ovšem po otevřených možnostech. Vyrůstala ovlivněna několika kulturami - díky matce Maročance se seznamovala od mala se sefardskou hudbou, otec pocházel z Íránu a její dětství v Jeruzalémě bylo zasaženo jak židovskou, tak i tureckou a balkánskou kulturou i portugalským fado. Nejnovější album La Tsadika vyšlo na podzim loňského roku a v jeho reperoáru převažuje výběr tradičních sefardských skladeb; zbytek jsou nové songy, které Mor Karbasi napsala ve spolupráci se svou matkou Shoshana Karbasi. Album pomáhal produkovat Joe Taylor, zpěvaččin partner, který ji také na albu doprovází (kromě jiného) na elektrickou kytaru. Oduševnělý a klenutý hlas zpěvačky je zasazen jako drahokam do překrásných hudebních aranží. Půvabná umělkyně na adresu alba v jednom rozhovoru řekla, že jde o vystavení šperků z bohaté hudební pokladnice jejích marockých předků a vlastně je to...

Milí čtenáři! Ráda bych dnes otevřeně promluvila o tématu, o němž se trestuhodně málo mluví - pokud tedy vůbec - a jehož šokujícím odhalením bude náhled do hlubin mé černé duše. Ano, musím se vám k něčemu přiznat. Poslední dobou se mě začaly zmocňovat vražedné choutky. Už dříve jsem psala o svém kočičím druhovi, s nímž léta žiji v dojemné symbióze, sdíleje společně jeden pelech. Zkrotila jsem jeho mladistvé vášně, s nimiž se mi v noci vrhal na hlavu s plánem zakousnout se do mého ucha, nevadilo mi ani, když si ze mě občas udělal masturbační polštář a s hypnotickým výrazem si na mě ukájel svůj chtíč. Ano, ano, čtete správně. Stávala jsem se erotickou pomůckou našeho kocoura a potupně jsem sledovala jeho cestu k vyvrcholení, při níž zpracovával mé břicho rytmickým šlapáním. Mou velkou chybou bylo, že jsem z kocourka nechtěla udělat Eunucha a ponechala jsem mu jeho mužnou chloubu a ozdobu. Za to jsem se stávala občas terčem vtipů (má v posteli kocoura, haha:-)) a ani to zvíře se mi za mou...

O tom, že výtvarné ztvárnění obalu desky je jedním z kritérií její úspěšnosti jistě není pochyb. Ovšem tady by se slušelo podotknout - bylo jedním z kritérií. Při dnešním formátu cédé se zmenšuje prostor, na němž může vyniknout krása obalu a jeho umělecké vyjádření. A pokud jdeme ještě dál, díky digitální distribuci hudby na internetu už obal ani není potřeba. A to je velká škoda. Výtvarná stránka poskytovala umělci prostor k doplnění informací, k určité zhmotněné představě díla. Přesněji řečeno měla být jednoduše jeho obrazem. Čtvercový formát gramodesek byl ideálním plátnem, na němž mohly vyniknout jemné malířské či fotografické finesy. Návrhy obalů svěřovali hudebníci většinou výtvarným skupinám (známá je Hipgnosis Storma Thorgesona), někteří si je ale dělali sami. Je to případ těch umělců, kteří kromě hudby studovali výtvarné a umělecké školy, ale i talentovaných samouků. Mezi osobnosti, které si covery svých alb navrhovali ( případně tak činí dodnes), patří kupříkladu Joni Mittche...

Není to tak dávno, co jsem tady psala o Tamikrest a jejich nejnovějším počinu, nahrávce jménem Chatma. Nestačil mi ovšem poslech několika skladeb na internetu a stalo se, že mezi tou dobou Chatma rozšířila mou domácí diskografii. O tento rozšířený pohled bych se teď ráda podělila. Album Chatma (v překladu Sestry) vydala 13. září 2013 společnost Glitterbeat Record a jeho základním motivem je pocta odvážným tuaréžským ženám, které v Mali bojují za přežití svých dětí a zachování morálky svých otců a bratrů. Trpí v tichosti, daleko od televizních kamer, zraněné, vyčerpané a v každodenním útlaku. Hudebníci z Kidalu se k hudbě dostali v roce 2006, v době, kdy navštěvovali školu v Tinzawatene na hranicích s Alžírskem. Když tehdy vypuklo na severu Mali povstání, jehož hlavním důvodem bylo neplnění mírové smlouvy z roku 1995 i vzrůstající chudoba a bezútěšná situace tamních obyvatel, byla jejich škola zavřena. Mladí Tuaregové museli odejít a z nedostatku jiných příležitostí začali hrát. Hudba ...