Hudební revoluce

V novodobé historii existuje několik mezníků, v nichž sehrála hudba významnou až přelomovou roli. Jednou z prvních hudebních revolucí byla ta rock'n'rollová, ale abychom pochopili, proč měla takový význam a jak k ní vlastně došlo, dovolím si malou exkurzi do hlubší hudební minulosti.

Kořeny rock'n'rollu je třeba hledat za oceánem v hudbě černých otroků. Zjednodušeně řečeno si tito nucení přistěhovalci z různých částí Afriky přivezli do Nového světa svou kulturu, kterou dále rozvíjeli a která se později přirozeně mísila s dalšími vlivy. Jelikož si tito lidé většinou zpívali při práci, byl jejich hlavním nástrojem hlas. Rytmus udávalo pleskání i podupávání a synchronizované skupiny fungovaly na bázi zvolání a odpovědi. Tedy hlavní zpěvák vyvolal úvodní motiv nápěvu a ostatní mu sborově odpovídali. Těmto písním se říká pracovní a jejich texty pojednávaly o výjevech z všedního života, nebo reagovaly na aktuální dění.

---

Spolu se zrušením otroctví se tyto plantážní kapely většinou rozpadly, někteří černoši sice stále zůstávali na Jihu a pracovali u svých dřívějších zaměstnavatelů, ale muzikanti vycítili svou příležitost a začali cestovat po přilehlých vískách a městech.

Hudba v té době byla záležitostí chudiny - interpreti byli většinou nevzdělaní a mnohokrát šlo také o handicapované lidi, kteří si hraním vydělávali na obživu, nebo o ty, kteří měli oplétačky s alkoholem a zákonem(případně vše dohromady). Nedalo se ještě mluvit o blues, ti nejlepší hudebníci byli zdatnými instrumentalisty a jejich písně připomínaly spíš epické balady a často obsahovaly náboženské motivy. Byla to hudba chudých a pro chudé.

Historie populární hudby, potažmo blues, se začíná psát od počátku minulého století. Blues znamená v angličtině smutný, a také texty písní byly pochmurné, vyjadřující těžký úděl a nespravedlivé zacházení s černými obyvateli. Ale dají se vystopovat i bluesové skladby s humorným a sexuálním podtextem.

Z této doby pochází první záznamy o bluesových průkopnících jako byli Henry Sloane a jeho žák Charley Patton. Tito muzikanti ovlivnili celé následující generace bluesmanů nejen stylem hry, ale též nashromážděným hudebním materiálem, který později sloužil jako základ jazzu, rythm&blues, rock'n'rollu a vůbec rockové hudby.

Počátkem čtyřicátých let se z rasistického Jihu stěhovala velká část černého obyvatelstva do měst na Severu. Spousta z nich odešla do Chicaga, které zafungovalo jako líheň rythm&bluesových nahrávek. Nově založené vydavatelství Chess vydávalo černošskou hudbu a jednou z prvních nahrávek, kterou vyprodukovalo, byl singl Muddyho Waterse s "I Can´t Be Satisfied" na straně A.

Muddy v Chicagu samozřejmě nefungoval jako osamělý hráč a pěvec, jako tomu bylo v roce 1942, kdy ho v jeho špinavé putyce kousek od Clarksdale vyhmátl sběratel lidových písní Alan Lomax. Měl kolem sebe partu schopných muzikantů a jejich blues bylo elektrifikované. Tyto skupiny, řečené též komba, byly podobně jako později složeny z kytary, bicích a baskytary, případně používaly ještě bluesovou foukačku nebo piano. Byl to tedy vzor moderní hudební skupiny v podobě, v jaké je známa dodnes.

Drsný styl a zvuk elektrifikovaného blues konce čtyřicátých a začátku padesátých let měl úspěch zejména také pro vzrůstající ekonomiku poválečného období. Klesající nezaměstnanost a vzrůstající vzdělanost a koupěschopnost černošského obyvatelstva znamenala vyšší prodeje desek s oblíbenou hudbou. A díky propagaci v rádiích se černá hudba stále víc dostávala i k bělošské mládeži, pro níž byla zatím tabu.

Bílá mládež najednou zjistila, že kromě stále stejně znějící hudby, kterou jim předkládaly televizní stanice a jež měla vyjadřovat líbivost a optimismus, existuje i dravá a plnokrevná muzika. Bylo v ní něco dráždivého a nespoutaného, co mělo příchuť zakázaného ovoce a to, jak známo, mladým lidem chutná nejvíce.

Mládež v padesátých letech se díky penězům - ať už od rodičů nebo vlastním - stala rychle důležitou spotřebitelskou silou, která hýbala trhem. Mohla utrácet za své záliby a také to dělala. Odbyt desek s rythm&blues a zvýšený zájem o tuto muziku zaznamenával stále větší propagaci na rádiových stanicích, které si tento styl přejmenovaly - na rock'n'roll. Už jen v tomto názvu je cítit příslib něčeho divokého - a navíc v černošském slangu je to synonymum pro sex.

Mládež vtrhla na taneční parket v rytmu tohoto dráždivého nového stylu, který symbolizoval uvolnění mravů. A také propastný rozdíl mezi tím, co poslouchala generace jejich rodičů. Moderní a rychlá muzika byla ztělesněním tepu doby, v níž nebylo místo pro sladkobolné cajdáky. Heslo té doby znělo - bavit se a užívat si.
Z Ameriky se rock'n'roll rozšířil do Evropy - a některá rádia ho odmítala vysílat, neboť v něm viděla něco, co bourá zažité tradice. Hlučná hudba, kterou mládež tolik milovala, se pro jejich rodiče stala zosobněním vulgarity a nízkých pudů. V konzervativní Americe byl navíc důvod k obavám z promíchání ras. Dříve byla černá hudba určena černým a pro bílé neexistovala. Teď v klubech byla černá a bílá mládež od sebe oddělena provazem a bdělé oko policisty kontrolovalo, aby nikdo čáru nepodlezl. Což se samozřejmě stávalo.

Rock'n'roll byl skutečnou hudební revolucí a stal se symbolem odporu, mládí a svobody. Šlo i o protest proti kýči a hodnotám starších generací a později - v šedesátých letech s nástupem rocku - se tento styl stal i jakýmsi politickým vyjádřením názoru. Ústa zpěváků a nástroje muzikantů promlouvaly k davům a pojmenovávaly bující nešvary ve společnosti i celosvětové události - jako byla kupříkladu válka ve Vietnamu. Ztotožnění mladých lidí s hudbou, která byla tvořena jimi a pro ně, je stále více vzdalovalo od konzervativní generace jejich rodičů, jejichž jediným přáním bylo mít se dobře a v klidu se dočkat důchodu.

Teď je asi ta správná chvíle podívat se na několik zásadních rock'n'rollových nahrávek. "Pokud byste chtěli dát rock'n'rollu jiné jméno, můžete mu klidně říkat Chuck Berry", to řekl o jednom z největších rock'n'rollových kytaristů John Lennon a historie mu dává za pravdu.

Chuck Berry - záznam z koncertu z Toronta 1969

***

Rebel, navlečený v černé kůži s typickým sebezničujícím životním stylem, to byl Gene Vincent. Tento americký zpěvák rockabilly a rock'n'rollu za svůj krátký život (zemřel ve 36 letech) nahrál jen několik singlů, z nichž nejvýznamější byl hit Be Bop A Lula. Přesto zůstal nesmazatelným symbolem divoké doby...

***

Ďáblem za pianem byl Jerry Lee Lewis. Vycházel ze stylu boogie woogie a my si tu můžeme vychutnat jednu ze skladeb z roku 1957.

Jerry Lee Lewis - Whole Lotta Shakin' Going On

***

Hráč na obdélníkovou kytaru Bo Diddley zcela zásadně ovlivnil celou řadu skupin - zejména svým novátorským přístupem k hraní. Dáme si od něj skladbu I'm A Man:

***

A samozřejmě nemůžeme zapomenout na nekorunovaného krále rock'n'rollu Elvise Presleyho. Hezký poslech!

Jailhouse Rock

V článku byly použity informace z knihy Opravdové blues, autor Robert Palmer