plant.blog.cz

Zjistila jsem, jaké typy článků lidi nejvíc přitahují. Jsou to výběry, různá nej, jako třeba nejhezčí akustické písně, nejkrásnější písničky o lásce a tak. Možná nejen tyhle, ale je fakt, že kolem Valentýna jsem měla na své poměry docela velkou navštěvovanost právě u takových článků. Někdy by mě fakt zajímalo, co ti lidi třeba čekali pod názvem Nejkrásnější písničky (o lásce) a jak se potom asi tvářili, když viděli ten výběr. Myslím, že Otise Reddinga nebo Rushe, případně Zeppeliny asi moc lidí, kteří hledají valentýnské písně, neposlouchá. Asi se znechuceně odvrátili a odešli na jiné stránky, to se už ale nedozvím. Tyhle výběry jsou dost ošemetná věc. Představují prostě obraz toho, co se líbí vám a to se nemusí vždycky shodovat s většinou. Před nějakým časem jsem měla takový nápad udělat si žebříček nejlepších rockových hitů - ten název je trochu zavádějící, protože některé z nich nejsou hity ( a některé nejsou ani rockové), ale jsou podle mě nejlepší. Je pravda, že ty osvědčené a pro...

Opět po delším čase jsem se odhodlala přidat nějakou fotku Roberta do archivu. Tahle je z roku 2000, květnová, to je z doby, kdy Robert hrál se svou prázdninovou kapelou Priory of Brion. Ta pak koncem téhož roku ukončila své putování po klubech. Víte, co mě připadá? Že tady má Robert takový arabský výraz. Nevím, proč na mě tak působí, možná to dělá taky ta krásná košile a kratší sestřih vlasů, ale oči - jsou prostě takové orientální. Nezdá se vám? Jinak samozřejmě nemusím podotýkat, že mu to na té fotce sluší, to je jasné. zdroj

Dalším z umělců, které hodlám v této rubrice "rehabilitovat", je Johnnie Ray. Tento dnes už zapomenutý interpret ( u nás vlastně neznámý) měl vliv i na pozdější tvorbu Elvise Presleyho i Boba Dylana. A abych uvedla na pravou míru i to, proč ho uvádím jako jeden z vzorů, nebo inspirací pro Roberta Planta, ten ve své sólové tvorbě rovněž odkazuje na Johnnieho, konkrétně v písni White, Clean and Neat, na albu Now and Zen z roku 1988 ( zdroj ). Johnnie Ray, celým jménem John Alvin Ray, se narodil 10. ledna 1927 v Oregonu, USA. Byl to zpěvák, skladatel a pianista. V pozdních čtyřicátých letech se setkal se zpěvačkou Kay Starr , která měla velký vliv na jeho kariéru. Pokusil se zakotvit v Hollywoodu, ale neuspěl, a tak zamířil do Detroitu; uprostřed rasového násilí a nenávisti se ocitl jako jediný bílý umělec v černošském klubu The Flame Show Bar. Bylo to někdy kolem roku 1950 a Johnnie prokázal schopnost předvést všechny ty bluesové věci, jako Whiskey & Gin, Pretty Eyed Baby,...

Rozhodla jsem se na téma týdne podívat z trochu jiného úhlu. Asi se mnou budete souhlasit, že sex a hudba to jde dohromady. A co víc, hudba může na naše smysly působit podobně. Při poslechu oblíbených melodií se totiž v těle uvolňuje látka, zvaná dopamin a ta způsobuje, že se cítíme tak skvěle, že zažíváme až euforické stavy. Samozřejmě existuje hudba, u které je to naopak, když budeme poslouchat třeba dechovku (pokud tedy dechovka není vašim oblíbeným žánrem, ale to asi tady na blogu nehrozí), tak se libé pocity nedostaví. Stejně tak bychom si asi těžko dovedli představit, že v intimních chvilkách s milou osobou budeme poslouchat třeba "Polámal se mraveneček" v podání asexuálních tlouštíků Maxim Turbulenc. Ale je hudba, která je přímo stvořená k tomu, aby se poslouchala ve dvou. Třeba legendární rockové a metalové balady, přezdívané jako oplodňováky, nebo písně, které mají v textu, případně v projevu zpěváka(čky) sexuální podtext. Právě takovým písním jsem chtěla věnovat dne...

No jo, byla jsem pověřena, abych napsala pár řádek o včerejším koncertu pana Lukathera a jeho skupiny. Nečekejte ode mně žádnou odbornou recenzi, Bůh chraň, že bych chtěla do řemesla fušovat odborníkům a zvlášť když jde o koncert hudebníka, jehož tvorbu nemám vrytou pod kůži. Možná se tam ale po včerejšku zaryje hlouběji a někdy příště se pustím i do odvážnějšího hodnocení. Bude to tedy pouze náš příběh. Takže... včera jsem se vypravila s kolegyní a našimi dvěma syny puberťáky na dlouho a toužebně očekávaný koncert do klubu Fabrik. Vyzbrojeni lekcemi poslechu nového Lukatherova alba All's Well That Ends Well a částečně i předešlých sólovek jsme nejprve zakotvili v nedaleké hospůdce, abychom natankovali tekutiny. Pak jsme zapluli do klubu, kde už (ne)překvapivě začínalo být narváno. Přesto se nám s Dankou - budu ji jmenovat, abych nepsala kolegyně, což zní tak cize - povedlo získat místa poměrně blízko pódia a když jsme se podívaly mezerou mezi rameny dvou sympatických chlapíků, kte...

Z období let 1994 - 1999, kdy se znovu spojili pánové Page a Plant, nám kromě dvou vynikajících alb zůstalo také DVD No Quarter, oživující písně Led Zeppelin v novém hávu. Pro ty, co by chtěli ještě větší porci muziky těchto dvou skvělých hudebníků, je tady možnost opatřit si další DVD - Live At Irvine Meadows. Nejde o oficiální záznam, který by byl ošetřen pečetí Jimmyho Page, jako tomu je u No Quarter. Koncert v kaliforském Irvine 3. října 1995 byl vydán společností Woodstock Tapes a i když kvalita zvuku je vynikající, obrazově trochu pokulhává. Zejména působí rušivě logo Woodstock v levém horním rohu obrazovky, pak také obrazová sekvence v písni No Quarter, která je stvořena ze záběrů z Walesu a psychedelických barevných obrazců - ale pro tyto záběry nevidíme, co se děje na pódiu. Obraz celkově není úplně jasný a při větším rozlišení jsou slabě vidět kostičky, což by se u oficiálního vydání nestalo. Ale dost kritiky obrazu, přes všechny tyhle malé mouchy to DVD stojí sakra za to. Ka...

Vymyslela jsem si pro vás dnes takovou hádanku. Před nějakým časem jsem tu dávala pár obrázků známých očí a vy jste hádali, komu patří. A dneska jsem si řekla, že se vůbec těm známým osobnostem nebudeme koukat do očí, ale podíváme se jim na nohy. Nebo teda - ne tak na nohy, jako spíš na typický postoj, poskok, posed... Prostě - jistě jste si mnohokrát všimli, třeba když jste sledovali nějaký koncert, že mnoho zpěváků a kytaristů (baskytaristů) má svá gesta, způsob hry, prezentaci, zkrátka to, podle čeho jsou snadno identifikovatelní. Takže jsem se rozhodla, že vyberu pár hodně známých osobností, "useknu" jim hlavu a předhodím vám tu ty bezhlavé rytíře jako kořist. Vy na ně kouknete a předpokládám, že budete hned vědět, o koho jde. A pokud ne, tak nevadí. Je to jenom taková hra. Pokud uhodnete, napište mi, prosím, do komentářů svůj tip a příslušné písmenko. Takže si můžeme dát zahřívací kolo. Jo a ještě jsem zapomněla: pardon, pánové. Hluboce se vám omlouvám za zneužití. A. Na...

Tento týden mám dovolenou, to znamená dost času na to, abych se věnovala už načatému tématu hudby mého dětství a raného mládí. Dovolím si na začátek trochu odbočit a ukážu vám něco oficiální scény té doby, která poznamenala každého člověka, zvláště mladého a žijícího v kolektivu. Nebyla jsem nikdy z těch, které si své idoly osmdesátých let vylepovaly na zdi v pokojíčku, tato éra u mě přišla až později a to jsem si své plakáty vyráběla sama (ale lepit jsem je nemohla). Na čtvrtky papíru jsem ozdobně psala jména Iron Maiden a Judas Priest, ve školním pouzdře jsem měla jednu fotku Mejdnů, vystřiženou z časopisu a na tašce se skvěla placka Motorhead. Ale to už bylo mnohem později... V těch dobách na základce a možná ještě tak první rok na střední jsem kolem sebe měla holky, které obdivovaly Dalibora Jandu, Víťu Vávru, Ivetku Bartošovou a jim podobné. Jandu jsem nesnášela už tehdy, hlavně proto, že se u zpěvu těch svých slátanin vždycky tvářil tak děsně sexy - pověstné bylo jeho mrkání. Jes...

Dnes proběhla oslava narozenin Lucie a mých, tak vám tady dám pár fotek. Hlavně našeho pařížského dortu, který jsem pekla podle receptu z těchto stránek. Jen jsem si ho trochu upravila, protože mám větší formu, takže pro přehled vám ho tady dám. Je fakt moc dobrý, ten krém je luxusní, jen je to kalorická bomba, takže nedoporučuji přepočítávat kalorie. Těsto: 4 vejce 4 lžíce cukru moučka 4 lžíce polohrubé mouky 2,5 lžíce slunečnicového oleje 1,5 lžíce tmavého holandského kakaa 1 plná lžička prášku do pečiva špetka soli do sněhu Postup Vyšleháme bílky se solí do pevna. Pak zašleháme 2 lžíce cukru, přidáváme postupně po jednom žloutky a zbylý cukr a přešleháme. Nakonec všleháme olej. Sypkou směs (mouka+kakao+prášek do pečiva) lehce vmícháme gumovou stěrkou do vaječné směsi. Upečeme v rozkládací formě na dort, kterou si předem vyložíme pečicím papírem, ve vyhřáté troubě. Radši pomaleji, trvá to cca 20 minut. Krém Připravíme den předem. Tři šlehačky(použila jsem obyčejné 31 %, ale kdybyste...

Vrátíme se zase do minulosti, přesněji řečeno do roku 1964 a připomeneme si některé zásadní věci, které se udály na poli hudebním. Tak tedy, můžeme začít... Asi nejvíc skloňovaným jménem v roce 1964 byli v hudbě Beatles. 7. února nastartovali úspěšné turné po USA, které otevřelo dveře dalším kapelám. Několikrát vystoupili v televizní show Eda Sullivana, natáčeli svůj první film A Hard Day's Night i stejnojmenné album. Tři jejich singly se objevily na prvním místě anglických i amerických žebříčků singlů. V témže roce vyšlo ještě další album Beatles For Sale. 16. dubna vydávají The Rolling Stones své eponymní debutové album a 5. června startují své první americké turné. Britská invaze začala naplno. 8. srpna vychází čtvrté album Boba Dylana, nazvané Another Side of Bob Dylan. 26. srpna The Kinks vydávají kultovní singl You Really Got Me. Za zmínku stojí, že v této nahrávce slyšíme jako doprovodného kytaristu Jimmyho Page. Údajně pak kolovaly po Londýně fámy, že zkreslené akordy leitm...

Tento víkend mě čekají příjemné povinnosti připravit oslavu narozenin svých a dcery, která už dosáhla věku, ve kterém jsem já si kdysi připadala děsně stará. A měla jsem na krku ji, tehdy čtyřletou roztomilou holčičku s kudrnatými vlásky. Tenkrát byla moje všechno a dneska už jsem si tak nějak zvykla na to, že si občas zavoláme a vidíme se  jednou za dva tři měsíce. Vždycky se na ni hrozně moc těším, ale pak jsem docela ráda, když si odjede žít svůj život a v naší domácnosti zavládne obvyklý klid.  Občas mám výčitky svědomí, že nemám své dítě dost ráda, když jsem ráda, že po pár dnech zase zmizí. Ale je to asi přirozený proces odpoutání se - rozhodně je to lepší, než kdybych se doma utápěla v slzách a vyčítala jí, že se osamostatnila. Nakonec mám tu ještě Jirku a už vím, že mě tohle čeká za pár let i s ním a jsem na to připravená. Tak se těším na to, až budu péct dort na zítřejší oslavu, až si otevřem víno a pokecáme, až budeme chvíli pohromadě jako za starých časů. Dneska jse...

Rozhodla jsem se vás pobavit článkem na téma hudby mého dětství. Napadlo mě to už když jsem psala článek o módě osmdesátých let a najednou začala vzpomínat na své první hudební idoly, nebo spíš na hudbu svých hodně mladých let, kterou jsem měla k dispozici. Je možná taky trochu zajímavé sledovat, jak se můj hudební vkus měnil s lety a hlavně v důsledku prostředí, ve kterém jsem vyrůstala, v důsledku puberty a v neposlední řadě v důsledku toho, k čemu jsem se dostala. Teď mě napadá, jestli na vás ten článek nepůsobí trochu sebestředně, to bych nerada. Jen jsem si říkala, že by vás to třeba - některé - mohlo zajímat a že se možná rádi kouknete, jaké (mnohdy úsměvné, mnohdy doslova hrozné) věci jsem poslouchala jako malé škvrně. Úplné počátky, kdy jsem začala registrovat, že něco jako hudba existuje (samozřejmě nepočítám to, že jsem jako malá děsně ráda zpívala a prý mi to docela šlo - škoda, že mi to nevydrželo:-)), tak ty počátky se datují tak někdy k roku 1980. Už jsem se možná zmínila...

Chvíli jsem přemýšlela o tom, že bych tady napsala něco o Grammy - jak už jsem se vyjádřila v komentáři pod předchozím článkem. Je fakt, že jsem v tomhle směru dost nekritická. Robert Plant byl nominován na Grammy ve dvou kategoriích a kdyby aspoň v jedné z nich uspěl, určitě bych byla spokojená a nijak bych Grammy neřešila. Věřím tomu, že on sám to neřeší vůbec, tyhle ceny totiž opravdu ztrácejí (nebo už dávno ztratily) prestiž. Vypadá to někdy skoro tak, že ten, kdo nemá Grammy, je na tom hudebně líp, než ten, kdo jich má třeba deset. Třeba taková skupina Lady Antebellum. Ti byli letos jasnými vítězi, nevím teď přesně počet cen, které získali, ale mám pocit, že jich bylo pět. Je to mladá skupina, kterou u nás asi moc lidí nezná, abych se přiznala, patřím mezi ně. Je to country skupina, což může potěšit v tom, že nahrávku roku získali oni a ne Eminem. Ale když si poslechnete tu úžasnou nahrávku roku, zjistíte, že je to jen taková rádiová vata. Líbivá popina, plochá melodie, vokál bez ...

Před dávnými časy - asi někdy loni - jsem narazila při nákupech v jedné trafice na DVD Legends of Rock'n'roll. Za pouhých 60,- korun se na mě z papírového obalu koukali B. B. King, Bo Diddley, James Brown, Little Richard, Fats Domino,Ray Carles a Jerry Lee Lewis. Všechny tyhle veličiny na jednom koncertě, samozřejmě jsem to musela koupit. Osud tohoto hudebního nosiče se ovšem naplnil až teprve nedávno. To když jsem si přerovnávala DVD a vytáhla asi tři, které se mezi nimi povalovaly ještě s pečetí lepicí pásky na obalu. Udělala jsem si tedy hudební hodinku s legendami. A zastyděla jsem se, že mi trvalo tak dlouho se k tomu dokopat. Je to totiž úžasné! Skoro jsem u toho nevydržela sedět v klidu a musela se pořád vrtět a tleskat si do rytmu. Nejlepší podle mě - můj první dojem - je vystoupení Jerryho Lee Lewise. Je to prostě ďábel a dokáže ty lidi fakt dostat pořádně do varu.

Dávám zde seznam umělců, oceněných na letošních Grammy. Bude to výběr jen z těch, o kterých jsem se zde někdy zmiňovala. Pokud chcete vidět seznam všech oceněných, klikněte na zdroj .  Best Pop Collaboration With Vocals Imagine Herbie Hancock, Pink, India.Arie, Seal, Konono No 1, Jeff Beck & Oumou Sangare Track from: The Imagine Project [Hancock Records]  Best Pop Instrumental Performance Nessun Dorma Jeff Beck Track from: Emotion & Commotion [Rhino]  Best Rock Performance By A Duo Or Group With Vocals Tighten Up The Black Keys Track from: Brothers [Nonesuch] Best Hard Rock Performance Them Crooked Vultures Track from: Them Crooked Vultures [DGC/Interscope]  Best Rock Instrumental Performance Hammerhead Jeff Beck Track from: Emotion & Commotion [Rhino]  Best Alternative Music Album Brothers The Black Keys [Nonesuch]  Best Improvised Jazz Solo A Change Is Gonna Come Herbie Hancock, soloist Track from: The Imagine Pro...

Představíme si dnes v této rubrice dalšího z umělců, kteří měli vliv na tvorbu Roberta Planta. Dnes to bude americký zpěvák a skladatel Tim Rose. Tim Rose, narozen 23. září 1940, byl Američan, ale velkou část svého života strávil v Londýně a v Evropě vůbec měl větší úspěch, než ve své rodné zemi. V roce 1962 se setkal se zpěvákem Casse Elliotem (později Mamas&Papas) a Jimem Hendricksem a vznikla kapela s názvem The Big Three. Jejich úspěch rostl - nahráli dvě alba - The Big Three (1963) a The Big Three Live at the Recording Studio (1964). Tim Rose po rozpadu "velké trojky" nastoupil úspěšnou dráhu sólisty. V listopadu 1966 vystupoval v San Franciscu spolu s hvězdami Grateful Dead a Jefferson Airplane. O rok později mu vyšlo první sólové album, nazvané Tim Rose . Na něm se objevila jeho verze písně Williama Robertse Hey Joe. Samozřejmě tuto píseň známe nejlépe v podání Jimi Hendrixe, ale existuje nespočet coverů. A je zajímavé, že údajně Hendrix vytvořil svou, nejvíce pro...

Ve vzkazníku najdete upozornění na zítřejší (pro nás Středoevropany to bude až pozítří) udílení cen Grammy. Tato událost je o to zajímavější, že je ve hře nové album Roberta Planta Band of Joy. Jsem tedy pořádně zvědavá, jestli tato neděle bude pro Roberta stejně příjemně strávená, jako byla ta před dvěma roky. Škoda, že nebudu moci vysílání sledovat, v pondělí jdu do práce a vstávám v pět, takže by to logicky nebylo možné. Ale slibuju vám, že se pokusím ráno zjistit, jak to dopadlo a začerstva vás informovat. Dnes jsem si v souvislosti s Band of Joy ještě nachystala jednu ukázku. Je z televizní show Davida Lettermana a kapela s Robertem hrají House of Cards. Na začátku je tam ukázáno LP Band of Joy, to mi rve srdce. Vím, že si ho nebudu moci dovolit koupit, musím se spokojit s cédéčkem. A ještě něco : naštval mě hrozně jeden komentář pod videem. Nějaký idiot tam napsal, že pokud Robert nehraje Zeppeliny, tak ho nebude poslouchat a nezajímá ho. Fanoušci prý chtějí Zeppeliny a ne tyhle ...

Chtěla bych dneska trošku zavzpomínat na dobu svého mládí a to především na proslulou módu osmdesátých let v tehdejším socialistickém Československu. Měla jsem to "štěstí", že jsem v té době byla dítko pubertální, takže se dalo předpokládat, že mě tyhle věci zajímaly. Osmdesátá léta byla u nás především dobou, kdy v běžných obchodech s oblečením visely na ramínkách totožné modely, jen v různých velikostech. Jakoukoli originalitu jste si museli vyrobit sami, ať už vlastními silami, nebo s pomocí dobré švadleny. Já neměla to štěstí, že by moje mamka uměla šít a i kdyby - zřejmě by mě "nahastrošila" do nějakého slušňáckého modelu. Oblečení, které jsem dostávala a které mi v dobré víře kupovala, bylo pro mě k pláči. Když mi bylo čtrnáct a nastupovala jsem na internát, mé spolužačky a spolubydlící na jednom pokoji umíraly smíchy z některých kousků mého šatníku, který mi v té době moje maminka vybírala. Ve svých čtrnácti jsem byla totiž ještě úplné děcko a bylo mi naprost...

Ve středu, 9. února 2011, zemřela po delší nemoci Joan Bonham, matka Johna Henry Bonhama. Bylo jí 81 let. Přežila nejen Johna (+ 1980), ale také svého manžela Johna Henry Sr (1998) a syna Michaela (2000). Joan Bonham se angažovala v hudbě, stejně jako její děti Debbie a John. Byla jednou z hlavních zpěvaček seniorské skupiny The Zimmers, která vznikla v roce 2007 po vysílání dokumentu BBC, který byl věnován problematice starší generace. V roce 2008 vydali své první album Lust for Life. Jedno z jejích posledních významných vystoupení na veřejnosti se konalo v Londýně 2. listopadu 2009, když převzala v doprovodu dcery Debbie cenu pro Johna Bonhama Tommy Vance Inspirace Award na Classic Rock Awards Cermony. zdroj foto Zleva:Joan Bonham, Debbie Bonham (dcera), Patti Bonham (snacha, manželka J. Bonhama) a Zoe Bonham (vnučka)

Opět zabrousím do knižních vod s doporučením na zajímavou četbu. Vybrala jsem si dnes k představení jednu ze svých starých oblíbených knih od Roalda Dahla s názvem Jedenadvacet polibků. Pod tímto titulem se skrývá stejný počet povídek tohoto proslulého anglického spisovatele a mistra černého humoru. Takže na úvod - proč jsem si zvolila právě tuto knihu? Její značně ohmataný obal a trošku zpřehýbané rohy naznačují nejen dlouhý pobyt v mé knihovně, ale též frekvenci čtení. Brávala jsem ji do rukou velmi často a břitký humor autora, nadsázka a promyšlené zápletky mě vždycky dokázaly pobavit. Každý z příběhů vykresluje naprosto dokonale na malé ploše charakterové vlastnosti jejích hrdinů. V každém najdete situace z běžného života, které jsou pravděpodobné, ovšem jejich rozuzlení je vždy šokujícím překvapením. Většinou jde o rozpor mezi chtěním a snažením hrdiny a jeho výsledným efektem. Nebo o důsledek nějakého politováníhodného nedorozumění. Dahl svým mistrovským stylem psaní dokáže vygra...

Je tady obvyklý čas, kdy se zde více zaobírám sólovou tvorbou Roberta Planta. Dnes mám pro vás takový malý bonbónek. Maličkou karamelku, která se rozplývá na jazyku. Tou je album The Honeydrippers/ Volume One, nahrané v roce 1984 jen tak mimoděk jako vedlejší projekt s Jeffem Beckem, Jimmy Pagem, Paulem Shafferem a Nilem Rodgersem. Dalo by se říct, že si jím pánové udělali radost - prostě si vzali do parády pár starých písniček a trošku si s nimi pohráli. Jak se jim to povedlo, můžete zjistit už za chvíli. Abych ale napsala i něco informací, které se zde dosud neobjevily (o albu už jsem psala tady ): singl z alba, Sea of Love původně od Phila Phillipse, se stal velkým hitem amerických rádií, a vyletěl v žebříčcích až na první místo. Paradoxně se z něj stal nejúspěšnější singl celé sólové dráhy Roberta Planta, čímž on sám byl údajně zpočátku zděšen, protože se obával, že na něj bude pohlíženo jako na zpěváka popových šlágrů. Na nově remasterovaném vydání z roku 2006 můžete navíc slyšet ...

Jistě jste všichni zaregistrovali zprávu, která proletěla médii v pondělí a informovala všechny rockové nadšence o smutné události - v neděli 6. února náhle zemřel jeden z velikánů elektrické kytary Gary Moore. Paradoxem je, že loni v létě ho měli možnost poprvé vidět i jeho čeští příznivci, a to na festivalu Benátská noc. Jistě nikdo z nich netušil, že se tato příležitost už nikdy nebude opakovat. *** Gary Moore, celým jménem Robert Wiliam Gary Moore, začínal svou kariéru v šestnácti letech ve skupině Skid Row . V roce 1973 od nich odešel a založil si formaci Gary Moore Band, se kterou vydal debutové album Grinding Stone. O rok později se stal členem dnes legendární skupiny Thin Lizzy, se kterou nahrál album Night Life. Po krátkém čase se přidal ke skupině Colosseum II, s níž v druhé polovině sedmdesátých let vyprodukoval dvě alba - Strange New Flesh a Electric Savage. V roce 1978 pokračoval v sólové dráze. Ve spolupráci s basistou a zpěvákem Thin Lizzy Philem Lynottem vydává album Ba...

Před nedávnem jsem se v jenom z článků zmínila, že v mé empétrojce se nachází poslední album Fernanda Saunderse Plant A Seed. Fernando Saunders je basista, kterého jsme loni viděli na Colours, ale vlastně by se dalo říct, že jsme ho jen viděli. Ten den bylo zážitků tolik, že nebylo možno všechny vstřebat. Ovšem o to víc jsem se zajímala o jeho novou desku. Aby taky ne, když jsem se dozvěděla, že její převážná část vznikla v Ostravě. Američan Fernando Saunders prý potřeboval změnu vzduchu a zdejší klima mu šlo zřejmě náramně k duhu. V centru Ostravy si pronajal půdní byt, ve kterém měl i nahrávací studio a dokonce jedna z písní na novém albu je inspirována i zdejší slavnou Stodolní ulicí. Na desce se podílela řada spolupracovníků - z těch zahraničních je nejvýznamnější Suzanne Vega, zpívající v duetu se Saundersem v písni Feel Like Crying a Lou Reed, jeho dlouholetý umělecký partner, který na album přispěl svou skladbou Jesus. Ovšem aby tohle album bylo takovou multikulturní směskou, po...

Popíjím Klasika a do uší mi hraje klasika Led Zeppelin. Chtěla jsem vám tady dát jedno video z koncertu v Dánsku ze šedesátého devátého, ale nejde mi to tady vložit. Do prčic. No tak si dáme něco jiného. Koukám tady na Whole Lotta Love z Knebworthu - už jste to asi viděli na DVD. Ale to nevadí. I když mě třeba docela štve, že místo toho, abych si to pustila na dývku, čumím na to v té děsné youtubovské kvalitě.  Nevím, jestli si to dobře pamatuju, ale pan Dave Lewis ve své knize Led Zeppelin - A Celebration dělal takový svůj výběr nejlepších živáků Led Zeppelin, které by se hodily na nějaký reprezentativní výběr. Bylo to někdy v době, kdy to DVD Led Zeppelin ještě neexistovalo. No a pokud mě moje paměť neklame - a co se takových věcí týče, mám ji dost dobrou - tahle věc z Knebworthu tam byla taky.  Je na té písničce dobře vidět, že ušla dost dlouhou cestu od té doby, kdy ji hráli poprvé v roce 1969. Bylo by docela zajímavé porovnat si některé její verze z různých let. Třeba v l...

Chtěla bych vám dneska pustit jeden zajímavý cover. Ono je to totiž tak - minulý měsíc jsem študovala R&P a v recenzích mě zaujala deska Theyories, kterou nahrál Dan Bárta & Robert Balzar Trio. Nebylo to jen proto, že byla deska označena jako Tip a proto, že v recenzi obdržela plný počet hvězdiček. Ale víte, co mě dostalo? Jak byla ohodnocena některými ostatními recenzenty. Kdo už nějakou dobu sleduje tohle hvězdičkové bodování v R&P, všiml si, že někteří kritici dávají obzvlášť rádi těch hvězd pomálu, hlavně pokud jde o desky českých interpretů. Nebo o žánry, které třeba nemají rádi. Celkem jsem se na to zaměříla a tak mi nejde do hlavy, jak může jeden recenzent označit tohle album za naprostou klasiku a druhý vedle něj ho má téměř za ubohost, minimálně ho vnímá jako slabé. Tedy, pokud si ho pořádně poslechl. Chápu, že hodnocení hudby nemůže být objektivní, každému se líbí něco jiného. Ale jestliže je něco dobré, pak si nezaslouží takovou kritiku. Brala bych, kdyby si pan...

Po delším čase vám tady dám opět nějaké doporučení na čtení z hudební oblasti. Inspirací mi byl časopis Rock&Pop, ve kterém jsem objevila recenzi na knihu, nazvanou Legendy rocku. Napsal ji italský hudební kritik a autor mnoha publicistických knih o hudbě Ernesto Assante. Jde o encyklopedii, ve které autor v krátkých esejích nejdříve představí hudební dekády od padesátých do devadesátých let a následně se věnuje jednotlivých postavám světové rockové scény. Dočtete se něco o The Doors, Beatles, Rolling Stones, Pink Floyd, Genesis, Queen, Nirvaně, Kiss, Sex Pistols i o novějších představitelích rockové scény Green Day, Coldplay, nebo Red Hot Chilli Peppers. O českých velikánech píše v předmluvě Michal Prokop. Na pětistech stranách je na padesát kapel a sólistů, takže můžeme očekávat základní fakta o každém z nich. Určitě je to dobrá volba pro základní přehled, kniha představuje vývoj rocku od jeho základů až do dneška. Co se mě týče, mám radši knihy, věnované jednotlivým skupinám. Po...

Dnes podnikneme krátký výlet do roku 1963. Připomeneme si některé zásadní události toho roku, i ty méně zásadní, které se nějak týkají mých oblíbených interpretů. Rok 1963 byl v mnohém ohledu zlomový. Byl to rok, kdy britský hudební průmysl prošel revolucí. Doba byla příznivá pro živou hudební scénu a zcela nový zvuk kapel. V té době vznikala v Británii spousta beatových skupin - pro jejich společný charakter se ujal název Merseybeat. V četných klubech se odehrávala vystoupení skupin, které se staly brzo známé nejen v Británii, ale i v USA a Evropě. Údajně počátkem 60. let existovalo v Británii kolem 250 - 350 skupin, řadících se ke stylu Merseybeat. Samozřejmě komerčně nejúspěšnější byli Beatles, kteří v roce 1962 pronikli do hitparád se singlem Love Me Do. Hned na Nový rok 1963 startují malé turné po Skotsku na podporu tohoto singlu. Po počátečních spíše odmítavých reakcích na něj se jim podařilo svou energickou přímočarostí prolomit stavidla popularity a v roce 1963 už mají svůj prv...