Móda osmdesátých let

Chtěla bych dneska trošku zavzpomínat na dobu svého mládí a to především na proslulou módu osmdesátých let v tehdejším socialistickém Československu. Měla jsem to "štěstí", že jsem v té době byla dítko pubertální, takže se dalo předpokládat, že mě tyhle věci zajímaly.

Osmdesátá léta byla u nás především dobou, kdy v běžných obchodech s oblečením visely na ramínkách totožné modely, jen v různých velikostech. Jakoukoli originalitu jste si museli vyrobit sami, ať už vlastními silami, nebo s pomocí dobré švadleny. Já neměla to štěstí, že by moje mamka uměla šít a i kdyby - zřejmě by mě "nahastrošila" do nějakého slušňáckého modelu. Oblečení, které jsem dostávala a které mi v dobré víře kupovala, bylo pro mě k pláči.

---

Když mi bylo čtrnáct a nastupovala jsem na internát, mé spolužačky a spolubydlící na jednom pokoji umíraly smíchy z některých kousků mého šatníku, který mi v té době moje maminka vybírala. Ve svých čtrnácti jsem byla totiž ještě úplné děcko a bylo mi naprosto jedno, co na sebe navlíknu. Ale s příchodem na střední školu a hlavně na internát se situace změnila. Pod vlivem toho, co jsem viděla u ostatních holek, jsem se začala stydět za svůj model roláku ala parašutista z nepříjemně kousavého materiálu (pro upřesnění, byl zelenohnědý, odtud název parašutistický). Taky jsem vůbec nevěděla, jak vypadají správné džíny, žádné jsem totiž nikdy neměla. Nosila jsem jen jakési napodobeniny a manžestráky, vlasy jsem si spínala sponečkama za ušima a vůbec jsem se neuměla namalovat. Byla jsem sice dítě z velkého města, ale kdekterá holka z dědiny nade mnou měla navrch.

Holky se samozřejmě shodly na tom, že je třeba se mnou něco udělat. Vzpomínám si, že než jsem se šla fotit na občanku, zašly jsme si s kamarádkou k holiči na trvalou - já si nechala udělat jen slabou, aby se vlásky trošku zvlnily - pak mě holky namalovaly a půjčily mi bílou halenku s černou sametkou u krku. Všichni říkali, že mi to sluší a já pomalu začala nabývat sebevědomí.

V té době na intru hodně frčelo půjčování oblečení. Když se někam šlo, tak se vyházely všechny skříně a ty šťastnější holky půjčily nám nešťastným pár hezčích kousků.

Když jsem končila první ročník střední školy - bylo mi patnáct - měla jsem už v módě celkem jasno. V té době byly jen tři různé styly, které byly mezi mládeží rozšířené a taky udávaly příslušnost k té určité skupině lidí. Největší skupinou byli takzvaní veksláci. Neměli většinou nic společného s těmi veksláky, kteří před Tuzexem nabízeli bony za pět korun, říkalo se tak jenom stylu oblékání a účesu. Základním znakem veksláka byla patka vlasů, která zakrývala jedno oko - teď už nevím které. Kluk (někdy se mu mohlo říkat Travolťák), nebo holka s patkou byli děsně důležití a při hovoru většinou ještě žvýkali s otevřenou pusou a občas foukali do patky, aby si zlepšili prostorové vidění. Oblečení veksláků bylo barevné, na halenkách flitry, cvočky a barevné geometrické vzory, kalhoty zásadně mrkváče. To znamená tvaru mrkve. K vekslákům jsem patřit nechtěla, poslouchali disko, každou sobotu trsali na parketu v obecním domě na Míšu Davida a pili colu.

Další, méně početnou skupinou, byli pankáči. Tak se jim říkalo, i když oni sami by se proti takovému označení nejspíš velmi tvrdě ohradili. Na hlavě měli číro, vyztužené cukrovou vodou ( v létě ovšem příliš lákalo včely) nebo mýdlem (tady už nebezpečí přepadení včelím rojem nehrozilo), sem tam barvička, nebo vyholená půlka hlavy. Na rozdíl od vekslácké patky si pankáči účesy vyráběli svépomocí, protože kadeřnice socialistické Hygie se podobné kreace ve škole nenaučily a navíc, dělat něco takového veřejně by bylo dost nebezpečné.

Život pankáče v Československu byl těžký, pokud chtěl být opravdu pravověrným - proto většina pankáčů se takhle stylizovala jen o víkendech. Do školy si zčesali číro a smyli barvičky, sundali řetězy i kožené bundy po dědečkovi, těžké boty nahradily sériově vyráběné číny z prodejen obuvi. Na to, abych byla punk, jsem fakt neměla.

Třetí skupinou byli takzvaní somráci, někdy též hašišáci. Podskupinou byli pak metalisti, kterých začalo houfně přibývat s popularitou metalu.

Styl hašišáků (nebo somráků) měl podobně jako u pankáčů šokovat spořádané socialistické spoluobčany. Hlavně chlapci provokovali dlouhými vlasy, oblečení bylo odrbané, volné haleny přes úzké džíny, takzvané trubky. Holky nosily dlouhé sukně až na zem, rozpuštěné dlouhé vlasy, na krku korále, nebo kožené přívěsky. Oblíbené byly také křížky, které dostávaly do varu některé angažované soudružky ve škole. Při té příležitosti nemůžu nevzpomenout, jak jsem byla volána do ředitelny proto, že jsem měla na krku medailonek s pannou Marií, dárek od babičky. Soudružka zástupkyně mě poučila, že je nevhodné, abych tento přívěsek nosila viditelně a doporučila mi jej otočit - aby nebyla vidět Marie s Ježíškem a ještě pro jistotu schovat pod svetr. Radši jsem jí neodporovala.

Jak jste se domysleli, zhlédla jsem se někdy kolem patnácti v tomto stylu. Bylo to těžké, protože doma samozřejmě byli proti. Nechala jsem si růst vlasy a i když u mě, jakožto holky, to nebylo nic nenormálního, často mi matka vyhrožovala, že mi je v noci ostříhá. Prosadila jsem si džíny, které sice neměly značku a nebyly tuzexové, ale byly to moje první džíny a já na ně dodnes s láskou vzpomínám. Dlouhou sukni mi ušila švadlena z módního modrotisku, k tomu stačilo pár triček, hlavně co nejjednodušších, bez obrázků. Svetr, dlouhý přes prdel, pak jeden na propínání, který jsem vyčenžovala za slušňácké šaty s jednou kámoškou. Byl to skromný šatník.

Doma jsem s ním úspěch neměla, musela jsem neustále bojovat o to, co si obleču. Zlom nastal, až když jsem si na brigádách vydělala nějakou korunu a sehnala si pár stylových kousků. V prvé řadě to byla kabelka - kožená, řečená lovecká. Pak nezbytný mantl - kabát s odepínací vložkou a spoustou kapes. Stejně ale rodiče neustále kvůli vlasům a oblečení remcali a já kolikrát musela jít z domu v tom, co mi vybrali a za rohem se v hospodě na záchodě převlíct. Tehdy totiž panovala všeobecná představa, že šaty dělají člověka. A podle toho, co máš na sobě, tě lidi budou posuzovat. A tak zatímco v zeleném silonovém parašutistickém roláku bych zřejmě byla hodná a milá dívka, v dlouhé sukni a tričku jsem byla protispolečenský živel.

Rodiče by byli i přivítali, kdybych se řadila ke komunitě "veksláků". Protože to byl styl propagovaný i na televizní obrazovce - většina "umělců" té doby se k němu řadila. Nevybočuj z řady a neprovokuj, to bylo jejich heslo.

Měla jsem plné zuby toho, abych byla taková, jakou mě chtěli mít, chtěla jsem se odlišovat. Ráda jsem provokovala. Ono to zní dneska možná trochu jako pohádka, ale tehdy jen kvůli oblečení bývaly docela patálie i s policajty. Jeden takový zážitek byl, když jsem s kamarády čekala na autobus na zastávce, všichni jsme měli dlouhé vlasy a odrbané oblečení, a příslušníci VB nás tehdy důležitě kontrolovali.

Nejen občanky, oni si zapisovali i to, co máme na sobě. Kluci se mohli smíchy potrhat, když jejich kristusky v policejních záznamech skončily jako sandály. Měli jsme z pekla štěstí, že naši tašku s několika lahváči jsme stačili vrazit mému bratrovi, který se s ní schoval v zastávce. V případě, že by si ho policajti všimli, měl připravenou řeč, že jede ke strejdovi. Naštěstí si ho nevšimli. Asi se hoši od Vébé nudili a potřebovali si trochu povyrazit. Dělalo jim radost, když viděli, že máme nahnáno.

Nakonec ještě v krátkosti představím typického metalistu osmdesátých let. Riflová bunda, řečená džiska, s nášivkami metalových kapel, byla nutná. Případně mohla být i kožená. K tomu rifle, na ruce široké náramky se cvoky a delší, většinou umaštěné vlasy. Občas tyhle metalisty zahlédnete i dneska, ovšem už jim není šestnáct, ale něco přes čtyřicet, mastné vlasy mají prořídlé a prošedivělé. Jinak se na nich nic nezměnilo. Pořád poslouchají metal, tak jako před pětadvaceti lety.

Jak je to dneska s módou, nevím. Ani to nesleduju, nemám potřebu být módní a utrácet za oblečení tisíce. Nosím to, co je pohodlné a nijak to moc neřeším. V mém šatníku je stále dlouhá sukně, jednoduchá trička, rifle... asi podobně, jak tomu bývalo kdysi. Jen samozřejmě ty kousky oblečení nejsou z osmdesátých let.

Zajímalo by mě, jak to máte s oblečením vy. A jestli dneska ještě existuje nějaké dělení mládeže podle toho, co nosí na sobě a co poslouchají za muziku - předpokládám, že určitě. Moje dcera si taky prošla obdobím neuvěřitelně rozdrbaných hader, doprovázených hlasitou produkcí Nirvany. Jednou jsem jí vyhodila svetr, na kterém byly díry velikosti dlaně a to jsem neměla dělat. Hodlala ho totiž normálně dál nosit. No jo, ty geny...

zdroj fotky kabelky, na té první jsem nejvíc vpravo, jak jste asi poznali