plant.blog.cz

Dnes tu mám něco pro ty z vás, kteří máte rádi koncerty Roberta Planta společně s Jimmym Pagem. Teprve nedávno jsem objevila na Youtube kompletní záznam vystoupení z kalifornského Irvine, jež se uskutečnilo 3. října roku 1995. Prozradím, že si ho můžete opatřit jako DVD a užít si tak lahůdkovou dvouhodinovou porci muziky Led Zeppelin, oživenou orientální sekcí The Egyptian Pharaos. A pokud byste snad měli zájem přečíst si, co jsem o DVD psala před dvěma lety, podívejte se na recenzi . Snad vás neodradí detailní rozbor všech skladeb - což si nemůžu odpustit - a navnadí vás k poslechu. I když, nejlépe to asi zvládne samo video. Hezký poslech!

Ze série Unledded z roku 1994 mám mnoho oblíbených verzí písní Led Zeppelin a jednou z nich je i The Battle of Evermore. V originále na čtvrtém albu Led Zeppelin z roku 1971 zpívá druhý hlas s Robertem Sandy Denny, bývalá vokalistka Fairport Convention. V roce 1969 skupinu opustila, nato založila vlastní pod názvem Fotheringay, která však zanikla po vyjití prvního alba. Nadále se věnovala sólovým projektům, hostování (například v Lou Reiznerově verzi rockové opery od skupiny The Who Tommy), v roce 1973 se zúčastnila světového turné opět s Fairporty, na němž zpívala i vlastní skladby. Zemřela po pádu ze schodů a následném krvácení do mozku v roce 1978 v pouhých 31 letech. Najma Akhtar, která Sandy v roce 1994 zastupovala, je britskou zpěvačkou asijského původu. Její znělý, exotický hlas odpovídá Robertovu jasně a čistě - přitom však sama Najma vystupuje skromně, jakoby se bála svou přítomností narušit posvátné souznění kapely. Krásná skladba, provedení i atmosféra! A pokud vás zajímá če...

Ohromná verze Friends z DVD Unleded. Ta písnička si o takové zpracování zrovna říkala - je úžasné sledovat neuvěřitelnou souhru všech nástrojů. Je v tom cosi démonického.Nejvíc se mi líbí její vyvrcholení - vražedné tempo muzikantů a Plantovo nadpozemské kvílení. Hezký poslech a dobrý zvuk!

Už jsem tady dlouho nedala žádnou písničku na dobrou noc, nebo prostě jen tak. Dnes tedy 'jen tak' něco z alba Walking Into Clarksdale z roku 1998. Občas je fajn vypnout a zaposlouchat se jen do melodie a hlasu, co umí ukolébat ke snění a pohladit rozjitřenou duši. Hezký poslech.

Zdravím vás poslední středu před Vánoci. Nejprve bych se měla omluvit za malou aktivitu - znáte to, svátky na krku, chodím do práce - jsem prostě utahaná víc, než je zdrávo. Ale pravidelný středeční speciál si nemohu nechat ujít. Dneska jsem si nachystala jednu písničku z alba Fate of Nations naživo v podání Roberta a Jimmyho z roku 1995. Bude to úvodní Calling To You, pěkně proložená záběry z Marrakéše a v závěru okořeněná úryvky doorsovské Break On Through a zeppelinovské Dazed and Confused. Jinak druhý kytarista je Porl Thompson, na bicí hraje se svým nezměrným optimismem Michael Lee a Charlie Jones v pozadí drží basu. A samozřejmě je přizván egyptský orchestr, včetně Hossama Ramzyho. Hezký poslech.

Ano, ano, už jsme to všichni slyšeli, už to tady bylo a bla, bla... Občas ale nezaškodí připomenout si vynikající zpracování klasického songu Led Zeppelin. Zvlášť takového, který se dá považovat za klenot z pokladnice rocku. Tak nejprve něco historie: Kashmir napsali Robert Plant a Jimmy Page na svých cestách po jižním Maroku, konkrétně po provincii Tan Tan. Demosnímek pod názvem Driving To Kashmir spatřil světlo světa v roce 1973, poprvé ho už coby Kashmir hráli v lednu 1975. V tomtéž roce v únoru také vyšel na albu Physical Graffiti . Proměnlivá atmosféra písně s určujícím monumentálním riffem, bezvadně šlapající rytmikou a jedním z nejlepších Robertových textů (nemluvě o jeho skvělé interpretaci) předurčovala tento kousek k vrcholnému číslu koncertů. Právě na koncertech díky improvizacím - známá a už legendární je třeba fráze, kterou Robert vkládal do střední části: "Woman talking to Ya!" - získával Kashmir ještě větší rozměr. Po rozpadu Led Zeppelin hráli Kashmir v roce ...

Zase po nějaké době jsem narazila na skladbu, kterou jsem ještě neslyšela. Vyšla na albu Walking Into Clarksdale jako bonusový track pouze v Japonsku. Ale protože občas nějaká taková raritka proklouzne i na internet, tak se dostala až sem. V zásadě bych řekla, že je to taková netypická záležitost. Celé album je osobité a intimní, není na něm žádný velký hit a ani v době svého vydání netrhalo žebříčky prodejnosti. Třebaže od rozpadu Led Zeppelin do vydání Walking uplynulo osmnáct let a oba staří harcovníci Robert Plant a Jimmy Page si za tu dobu prošli různými peripetiemi ve svých sólových kariérách, přesto na tomto albu dokazují, že to, co je vždy spojovalo, stále platí. Stále jsou kočovníky, kteří se nechávají inspirovat jak hudbou východu, tak i klasickým blues, tak jako tomu bylo už v dobách Led Zeppelin. Možná už to bylo menší dobrodružství, než když nahrávali No Quarter, které sice obsahovalo minimum nového materiálu, ale zato se na něm pustili do daleko odvážnějších úprav starýc...

Zase je tady moje pravidelná rubrika, ve které se snažím představovat písně, které jsou zpívány Robertem Plantem. Schválně nepíšu písně Roberta Planta, protože jak je známo, spousta jich není přímo od něj. Zrovna to bude případ dnešního songu. Nejprve vám ve zkratce přiblížím jeho historii. Vznikl v Mississippské deltě v roce 1936 přičiněním jednoho z nejvýznamějších bluesmanů, Roberta Johnsona. Ten byl jedním z prvních hráčů, kteří využívali techniky slide kytary - na prst si navlékal uražené hrdlo lahve. Jen pro zajímavost vám prozradím, že průkopníkem bottlenecku byl Sylvester Weaver, černý bluesman z Kentucky, který tuto techniku použil už v roce 1923. Text písně souvisí zřejmě s rasovými problémy, naráží na zoufalství při hledání cesty domů za setmění, kdy černoši na jihu měli zákaz vycházení. Může taky vyjadřovat strach z neschopnosti se rychle orientovat na neznámém místě (rozcestí). Křižovatka byla také místem, kde podle pověsti potkal Johnson ďábla, kterému zaprodal duši za sc...

Sice jsem se dnes velmi těžko probojovávala k psaní, ale svůj středeční článek nemůžu opomenout. Přemýšlela jsem o významu slova fanoušek. Nejdřív mě napadalo, jestli by to nemohlo být od slova "funny", protože lidi, kteří jsou zarytými fanoušky bývají legrační, alespoň pro okolí, které nechápe jejich vášeň. Ale pak mi došlo, že to bude určitě od slova "fanatický" a wiki mi to potvrdila. Takže jsem fanatik. Možná můžu být nebezpečná, určitě v tom, že se často uchyluji i v běžném životě k muzice a pak nevnímám realitu. Možná jsem se někdy chovala nezodpovědně v silničním provozu. A možná, že i tenhle blog je obrázkem mé fanatické mysli. Třeba je to nakažlivé a zatím nikdo nevynalezl očkování. To je dobře, je to příjemná nemoc. Robert Plant & Jimmy Page - Katowice 1998 - How Many More Times, In The Light Líbí se mi, jak přejdou do In The Light - tak nějak samozřejmě... a pak ten konec. Pro How Many More Times mám slabost, i když nejlepší verze je ta z Albert Hall ...

Podařil se mi husarský kousek, našla jsem písničku, o níž jsem vůbec dodneška nevěděla. Co to je?? Kytarová práce napovídá, že jde o kousek z alba Walking Into Clarksdale. Ale nevyšel na něm, je to B strana singlu Most High. A singly z téhle doby jsem nějak nesledovala. Protože, jak se přiznám bez mučení, i když mám doma velkou sbírku alb Roberta Planta, dá se říct, že mám skoro všechno, co bylo vydáno, tak Walking je jediné album, k jehož originálu jsem se ještě nedokopala. A i kdybych se k němu dokopala - už vím, co si mám příště přát - tak bych stejně nepřišla na tuhle věc. Každopádně, musela jsem si ten song přehrát několikrát po sobě. Při poslechu si chtě nechtě vybavuji Portishead - má to podobnou ponurou atmosféru, která se hodí do špatného počasí a zpěv, to je výkon akrobata na visutém laně. Velmi zajímavý a originální kousek, který dokazuje široký rozsah tvorby obou protagonistů. A poslechnout si to už tradičně musíte přímo na Youtube . Enjoy!

Znáte takový ten pocit, kdy vám nějaká písnička přesně padne do nálady? Nebo kdy přesně tuhle písničku potřebujete k životu, protože to je prostě pro vás v danou chvíli to pravé? Poslouchám Walking Into Clarksdale. To album je nádhera, na kterou si člověk musí udělat čas a pohodu. Je tak citlivé a plné krásných melodií. Je škoda, že ho zrovna moc lidí nezná. Nebo možná, že je to lepší - aspoň má člověk pocit důvěrna a jisté spřízněnosti s těmi, pro které tahle hudba taky něco znamená. Je to už tak dávno, co tohle album vyšlo. Už je to dlouhých dvanáct let. Dnes jsem objevila na internetu článek o koncertu Roberta Planta a Jimmyho Page v Praze právě v roce 1998. Sice podle něj k novým písním z alba Walking nesahali příliš často, ale mou hodně oblíbenou When I Was A Child hráli. Je to jeden z příkladů muzikantského citu, který tyhle dva pány spojoval. Kytara a hlas Led Zeppelin, tak se jim říkalo. Nemám tohle pojmenování moc ráda, ale zvlášť u Jimmyho platí, že když něco udělal s Rober...

Dneska jsem se chtěla kromě písničky na dobrou noc věnovat takovému trošku tradičně netradičnímu tématu a tím je čaj. Nemyslím tím teď té směsi, prodávané v sáčcích pod názvem Ovocný nebo Pigi. Sáčky mají sice tu výhodu, že příprava nápoje z nich nedá žádnou práci a nezabere skoro žádný čas. Ale je to vlastně taková instantní čajová polévka - rychlá, ale chutí se jen málo přibližující té domácí. Občas není špatné si místo této rychlé polévky udělat opravdový čaj se vším všudy. Je k tomu ale třeba si opravdu udělat pohodu a nespěchat, protože spěch při přípravě správného čaje není na místě. Třeba příprava takového tuaréžského čaje, to je obřad, který může trvat velmi dlouho. Než se čaj udělá, můžou si přátelé zatím popovídat. Do nedávna jsem žila ve sladké nevědomosti, že jsem ochutnala pravý čaj Tuarégů. Mám doma totiž nejen nádobí na jeho přípravu - to jest konvičku a malé zdobené skleničky, ale i směs sypaného zeleného čaje s mátou nana - to vše se prodává v jednom nejmenovaném obchů...

Dnes je nějak divný den. Sedím už hodnou chvíli u počítače a uvažuju, co napíšu. A mám v hlavě prázdno a pusto. Jen jediné mi v ní zní - The Battle of Evermore od pánů Page a Planta z DVD No Quarter. Zatím... nejsem schopná uvažovat. Jsem jen schopná poslouchat. Tato píseň patří k mým nejoblíbenějším překopávkám Led Zeppelin, taky díky skvělé spolupráci s anglickou zpěvačkou indického původu, jménem Najma Akhtar. Jejich duet s Robertem je krásný. On je ten sebevědomý Kelt a ona vyvolávačka hlasu lidu. Perfektně jim to spolu ladí. Snad jim to spolu ladilo i po jiných stránkách - Najma byla totiž toho času Robertova přítelkyně. A koukejte se na toho chlápka s niněrou - to je Nigel Eaton. Už jsem o něm psala tady . Její zvuk do téhle skladby dokonale zapadá. Jako by do ní odjakživa patřil. A dost řečí. Pusťte si to a hotovo. Vím, že už to tady někde je, ale ...myslím, že neuškodí si tak krásnou věc připomenout.

Dneska vás zvu na čaj a trochu muziky. Po náročném týdnu určitě všichni potřebujeme oddech a tak, jestli chcete, můžete se tu usadit a jen tak poslouchat. A jestli budete hodní, možná vám tu zítra dám kousek dortu, pokud se mi povede. A pokud zbude. Zítra totiž oslavujeme. Jirkovi je dnes šestnáct, nádherný věk. Robert Plant & Jimmy Page - That's The Way (Unledded 1994)

Na dobrou noc (případně dobré ráno, či odpoledne, jak chcete) vám dneska posílám úvodní píseň z DVD No Quarter - kupodivu se jmenuje stejně. Tak si ji poslechněte a podívejte se na ni. Podle mě zase získává úplně jiný rozměr... je mystická. A obsahuje krásné záběry ze Snowdonie a Maroka. Přeji hezké snění.

Všimla jsem si, že posledních pár článků jsem zase neoriginálně začínala slovy: dnes vám pustím, a tak podobně... Taky se vám stává, že nevíte, jak máte začít psát článek, aby to nebylo pořád stejné? No nic, tak budu neoriginální, co se dá dělat. A možná zase budu originální v tom, co tady pustím. Včera jsem oprášila naši starou vodní dýmku, nacpala ji jahodovým tabákem a pustila si k tomu DVD No Quarter. Inspirovalo mě to k hledání nějakých videí na Youtube, kde by byly písničky právě z tohoto období. A našla jsem jedno nové, kde hrají Robert a Jimmy píseň Kashmir . Je z roku 1995. Sice tady na blogu už je nějaká podobná verze Kashmiru, ale pokaždé je ta písnička něčím zvláštní - tady se mi třeba líbí houslové sólo. A fascinuje mě zpěv Roberta a jeho taneční kreace s mikrofonem. Kvůli tomu si ji moc ráda pouštím. A zapomněla bych na kytaru Jimmyho. zdroj fotky Ta písnička je jako stvořená pro letní ráno. Náhradní video za původní smazané z Glastonbury 1995 Tohle je ze stejného roku, z...

Protože už mám plnou hlavu zítřejšího článku (který je mimochodem téměř hotový), nemůžete ode mě dneska čekat nic jiného, než právě ochutnávku jedné z písní z alba, kterým se budeme zítra zabývat. Ale aby to nebylo zas tak obyčejné, vybrala jsem si svou oblíbenou verzi z Unledded. Bude to tedy Jimmy s Robertem a jejich That's The Way. Pro ty, kteří by nevěděli, je tohle natočeno v roce 1994 a šlo o projekt MTV, která ovšem zpočátku měla úplně jiné ambice, jak by měl vypadat. Původně měl vystoupit pouze Robert a zahrát a zazpívat v jejich studiu v Oueensu. Ale Robert s Jimmym se domluvili, že natočí nějaké záběry z Maroka a Walesu a také v londýnském televizním studiu se smyčcovým orchestrem (a egyptským orchestrem). Právě projekt Unledded těžil do velké míry z písní z alba Led Zeppelin III, byly nahrány skladby "Friends", "Gallows Pole", "Since I've Been Loving You" a "That's The Way". Kromě toho také koncertovali v Marrakéši na star...

Jimmy Page & Robert Plant - Heart in your Hand - live Bizzare Festival 1998 Mám dneska zase takové dilema, které mívám pravidelně, když tady vybírám nějakou písničku. Já to totiž beru hrozně vážně. A chci tady dát opravdu jen to nejlepší. Dnes jsem se rozhodla zase trochu probrat album Walking Into Clarksdale Roberta a Jimmyho. Když tohle album v roce 1998 vydali, myslím, že nevzbudilo žádný obrovský komerční ohlas. Ale určitě patří mezi jejich nejlepší nahrávky z období po Led Zeppelin. Má hodně blízko k blues a taky kombinuje zvuk orientu a rocku, řekla bych, že je lehce zasněné a nostalgické. Když jsem ho slyšela poprvé, hned jsem se do něj zbláznila natolik, že jsem ho skoro každý večer před spaním měla v přehrávači a nikdy jsem neusnula, dokud nedohrálo. Tak doufám, že vás ten můj výběr nezklame.

Robert Plant & Jimmy Page - Rain Song (1994, Unledded) Tak jsem se zase kochala. Já tenhle koncert mám strašně ráda. Stejně, jako mám ráda koncerty Led Zeppelin a Roberta Planta. Pokud to nemáte doma, tak si to koukejte sehnat. Jimmy je ve výborné formě, hraje bezvadně, já miluju jeho hru na akustickou kytaru a k tomu ty smyčce, mňam:-) A na konci se mi líbí, jak Robert na Jimmyho kývne, jako by mu říkal: "Dobrý je to."

Robert Plant & Jimmy Page - Rude World ( Sixty-six To Timbuktu) Tohle si fakt poslechněte, je to ta nejlepší ukázka spolupráce Jimmyho a Roberta, dokonce jsem někde četla, že tohle je jejich nejsilnější společná píseň (samozřejmě v období po LZ) . Mě osobně při té písničce leze mráz po zádech při tom zpěvu (nejlepší moment je 1:58 a pak přijde skvělé sólo na kytaru). Kromě Jimmyho na kytaru hraje ještě Oliver Woods, bubny obstarává Michael Lee, baskytaru Charlie Jones a na keyboard hrají Phil Andrews a Charlie Jones. Celá tahle věc byla vydána v roce 1997 u společnosti Atlantic. A ještě důležitá věc, autorem této písně je arizonský kytarista českého původu Rainer Ptacek . PS: Doporučuju si kliknout na ten odkaz a pustit si jeho verzi písničky Roberta Johnsona "Me and The Devil" z roku 1985.