plant.blog.cz

Račte nastupovat, prosím, do našeho rychlovlaku. Vlevo dámy s pasem vosím, vpravo muži v černém saku. Využijte naší slevy, která platí v tuto chvíli. Nastupujte bez prodlevy, rozjedem se rovnou k cíli. Zažijete jenom s námi, o čem se vám ani nesní. Stanete se světoznámí, a poznáte celý Vesmír. Puding s chutí Mléčné dráhy, a zmrzlinu s mořskou pěnou. Ochutnáte u nás záhy, limonádu z mraků křtěnou. I mávnutí křídel ptačích, nabídnou vám bankety. Nastupujte, čas nás tlačí, Nekonečnu v ústrety!

Nedělní večer jsem prožila ve společnosti Goldfrapp a neodolala jsem dát tady pár písniček. Britské elektronické duo se skládá ze zpěvačky Alison Goldfrapp a klávesisty a producenta Willa Gregoryho. Od roku 2000 nahráli pět řadových alb, z nichž hned první Felt Mountain bylo následující rok nominováno na cenu Mercury Prize. Goldfrapp se hudebně pohybují mezi trip hopem, eletronikou, ambientem, popem, na albu Seventh Tree z roku 2008 se dokonce pustili do folktroniky (což je žánr, o němž jsem se pravda dočetla na wikipedii a dost se divila, že něco takového existuje). Poslední album je z roku 2010, jmenuje se Head First a podle mého je značným zklamáním pro fanoušky a krokem k tuctovému zvuku diskotékových skupin sedmdesátých a osmdesátých let. My se ale podíváme na písně z prvního období - bude to skvělá Deer Stop z Felt Mountain, zazpívaná tak, až mrazí v zádech a z alba Black Cherry z roku 2003 jsem vybrala titulní skladbu. Goldfrapp jsem měla to štěstí vidět naživo v roce 2008, práv...

V minulých článcích jsem se lehce dotkla problémů, jako jsou rozpory v dnešním světě a narazila jsem také na souboj generací. Ovšem nejen chlebem živ je člověk, rozhodla jsem se tudíž sepsat ještě jeden příspěvek, který se bude zaobírat kulturou, konkrétně jejím úpadkem. Náš věk je věkem techniky a kultura je v něm jen jakousi Popelkou, na jejíž oblečení a výživu už nezbývají maceše (státu) peníze. Je pouze nástrojem k ohlupování mas a už vůbec ne tím, čím se dřív snažila být - důvodem k zamyšlení, k obohacení, k vnímání krásna i pobavení. V současnosti se vyrábí (ano vyrábí, netvoří) sáhodlouhé seriály, ke kterým je psán scénář za pochodu. Neposkytují herecké příležitosti, pouze zaměstnání a jistý výdělek pro několik desítek neschopných "umělců", kteří by se jinak stěží uživili. Plané dialogy, které vedou o "problémech ze života", se týkají třeba půlhodinového řešení nevěry v jednom díle. V dalším se ovšem můžete těšit na pokračování a než se problém rozuzlí, bude ...

Jako červená nitka se lidským věkem táhne tato věta a stařešinové dodávají: "To za našich mladých časů nebývalo!" Slyšela jsem ji jako dítě, určitě ji slýchávali moji rodiče a prarodiče. Kdoví, kde je její prapůvod a kdy nastal ten okamžik, od něhož bylo na mladé nahlíženo jako na bořitele hodnot a zkažené floutky, nectící zavedené staré pořádky. Možná se tak stalo už někde hluboko v minulosti u ohně v jeskyni, kde rada starších odsuzovala troufalé činy mladých bojovníků. Mládí bylo vždy synonymem pokroku a touhy žít jinak a lépe, než žili rodiče. Mladí lidé jsou nositeli změn v každém století. Kdybychom dali na úvodní větu v článku, možná bychom ještě dnes lovili zvěř pomocí luku a šípů a oblékali se do oděvů z ručně tkaných látek. Ale protože byla lidem dána do vínku tvořivost a inteligence, snažili se v každém období lidského věku ulehčit si svůj úděl. Dělali to i s ohledem na potomky, kterým později vyčítali, že tyto výhody využívají. "To když jsme byli mladí my, tak...

Problémy nemají staletí, problémy máme my, lidé. Jak ptáci na jaře přiletí, na všechny nějaký zbyde. Jen zavřít oči nestačí, nic nevyřeší se samo. Tak hádej, hádej, hadači, jak hodit záchranné lano. Člověk se cítí být všemocným, myslí, že je tvorstva pánem. Celý svět je z toho nemocný, snad nebude s ním brzy ámen.

Dnes vám nabídnu k poslechu tři pomalé songy z různých alb Roberta Planta, tři mé oblíbené skladby. Mám ráda tento typ písní, pokud není kýčovitě přeslazený a rozplizlý. Musí to být spíš pohlazení a uklidnění, něco, co si pustíte třeba před spaním. Tento pošmourný zimní čas je jako stvořený pro melancholické rozjímání. Pokud máte rádi takové zasněné skladby, poslouchejte. Silver Rider - Band of Joy (2010) *** Poly Come Home - Raising Sand (2007) *** A něco z úplných začátků : Like I've Never Been Gone - Pictures At Eleven (1982)

Zmínka Roberta Planta v interview pro australský pořad 60 minutes, že na příští rok nemá žádné pracovní plány, způsobila rozruch v táboře fanoušků Led Zeppelin. Robert Plant měl totiž mimo jiné naznačit, že by se další spolupráci s bývalými kolegy nebránil a že poslední slovo ve věci reunionu leží na něm. Led Zeppelin je jednou z kapel, na jejichž comeback fanoušci čekají už několik desítek let. Kapela se rozpadla po smrti bubeníka Johna Bonhama v roce 1980 a od té doby proběhlo několik pokusů o to, jak legendu vzkřísit. Koncerty, odehrané na Live Aid v roce 1985, později v roce 1988 na oslavu čtyřicátého výročí založení mateřské firmy Atlantic,v roce 1995 při příležitosti uvedení Led Zeppelin do Rock'n'rollové síně slávy a naposled v londýnské O2 Aréně v roce 2007, vždy vyvolaly vlnu spekulací o opětovném návratu slavných rockerů. Krátká spolupráce Jimmyho Page a Roberta Planta v devadesátých letech a vydání dvou komerčně méně úspěšných, ale přesto hudebně výborných alb, přízn...

Pro příklad problémů dnešní doby není třeba chodit daleko - stačí si přečíst denně noviny, nebo zapnout televizi a vychrlí se jich na vás tolik, že je nespočítáte. Svět je plný rozporů, na jedné straně lidé neuvěřitelně bohatnou, mají se "čím dál lépe", jsou zaplaveni nadprodukcí veškerých výrobků včetně potravin, kterými se neuvěřitelně plýtvá. Na straně druhé vidíme hladovějící děti s boláky v obličeji a nekonečným smutkem ve velkých očích, lidi, kteří nemají střechu nad hlavou, lidi, co se musí skrývat a nemohou žít ve své zemi, jsou nespravedlivě vězněni, ponižováni, vykořisťováni, znásilňováni. Ano, je nás sedm miliard a Země všechny neuživí. My máme pouze to štěstí, že jsme se narodili do relativně vyspělé společnosti a hladovění nám skutečně nehrozí. Ba naopak, hrozí nám spíš opačný problém. Nedávno jsme se dcerou a jejím přítelem dohadovali, jestli je světě více hladovějících, nebo obézních. My s dcerou jsme trvaly na tom, že víc je těch, kteří neví, co je to normálně...

Milí přátelé hudby osmdesátých let, hlásím, že jsem se vrátila z výletu po archivech a vybrala pro vás to nejlepší, co se v nich nacházelo. Snažila jsem se do ankety dostat kvalitní hudbu a mimo ni vám nabídnout i ochutnávku ze zemí střední Evropy, což snad uvítáte jako zajímavé zpestření. Rovnou se tedy vrhněme na výběr. Ať se vám hezky poslouchá. 1. Phil Collins - In The Air Tonight - Face Value (solo debut) 2. Rush - Tom Sawyer - Moving Pictures 3. Eric Clapton - I Can't Stand It - Another Ticket 4. Brian Eno & David Byrne - Mea Culpa - My Life in the Bush of Ghosts 5. Foreigner - Juke Box Hero - 4 6. Slade - We'll Bring the House Down - We'll Bring The House Down 7. Stevie Nicks - Stop Draggin My Heart Around (with Tom Petty) - album Bella Donna 8. The Rolling Stones - Start Me Up - Tattoo You 9. Ozzy Osbourne - Diary of a Madman - Diary of a Madman 10. AC/DC - For Those About To Rock We Salute You - For Those About To Rock We Salute You 11. Black Uhuru - ...

V minulých dnech a týdnech jste se zde na blogu setkávali s nabídkou písní, které byly vyprodukovány v roce 1980. Myslím, že je načase, abychom uzavřeli tuto kapitolu a vrhli se na rok další. Než tak učiníme, podíváme se, jak si jednotlivé skladby vedly a která z nich postoupí do konečného finále. Celkem v anketě hlasovalo 1723 lidí, písní bylo jedenáct a rozdíl mezi první a poslední písní v žebříčku byl 33 hlasů. Jak už je tedy zvykem, výsledek je velmi vyrovnaný a můžeme jen hádat, proč tomu tak je. Buď je to proto, že se v anketě objevují skladby notoricky známé, nebo se nám do ní vloudil nějaký zlomyslný šotek, těžko říci. Nemá cenu pátrat, proč tomu tak je, podíváme se radši na celkové pořadí. Na posledním místě s 147 hlasy se umístila píseň od irské skupiny U2 I Will Follow, pocházející z jejich prvního studiového alba Boy . Stopadesát hlasů a předposlední místo si zajistili Queen a jejich Another One Bites the Dust z alba The Game . Škoda, queenofilové zapláčou, je to úžasná ...

Je zvláštní, že některé situace se mi do paměti vryjí s každičkou podrobností (včetně toho, jaké bylo tehdy počasí a co kdo řekl) a některé pracně doluji z hlubin své mysli a po urputném přemýšlení získávají pouze nejasné obrysy. Jednou z těch situací, jež mám v hlavě i s detaily, je den, kdy do naší domácnosti přicestoval Sandokan. Abyste byli v obraze hned na začátku - Sandokan měl s malajským Tygrem, jehož uhrančivý představitel Kabir Bedi byl idolem televizních obrazovek osmdesátých let, pramálo společného. Snad jen to, že pohled jeho zelenavých očí byl stejně magický a možná i jistou divokost, mrštnost a důvtip - zkrátka vlastnosti, které každá správná kočka musí mít, aby přežila v lidské džungli. A jak se tento divoch ocitl v naší zvířat prosté domácnosti? Tak to vám hned prozradím. Muži se v určitém věku vracejí zpět do puberty - matka to alespoň tak vždy tvrdila a vlastně jí to dokladoval náš tatínek. Kolem čtyřicítky míval občas bujné nápady, jejichž realizace matku popouzela ...

Přetržená stuha myšlenek, chatrná jak podzimní list. Zlomená jak suchý oddenek, kdopak by chtěl ji znovu spříst. Něžná zeleň úkryt skýtá, krůpějím jak z perleti. Slunce už vstává, právě svítá, vše zaskví se v jeho objetí. Jen na chvíli svoji krásu, některá z perel vyjeví. Když popustíš uzdu pánu času, možná pak mnohé objevíš. Teď všecičky barvy duhy, ve světle jasně zazáří. Dodají mysli tvé jisté vzpruhy, vyloudí úsměv na tváři. Kéž by všechno vzpomínání bylo jak korálky měňavé. To bychom potom bez ustání hledali jen ty laskavé.

Snad nikdy v minulosti jsme nebyli vystaveni takovému pokušení okusit výhody virtuální reality. Ba co okusit, mnozí z nás si bez ní už nedovedou představit svůj život. Nikdy dříve nebyly naše životy tak ovlivněny technikou a obávám se, že tento trend bude spíš stoupající a jen bude prohlubovat a zvětšovat vztahovou propast mezi lidmi. Ještě před takovými třiceti lety jsme si nedovedli představit, že budeme s ostatními komunikovat pomocí bezdrátového telefonu nebo mobilu, nesoutěžili jsme mezi sebou, kdo má více přátel na facebooku, nehledali jsme potěšení na internetové seznamce. Dnes to všechno považujeme za naprosto normální součást života. Technické vymoženosti měly přinést usnadnění komunikace, zábavu, odreagování. Ale je tomu skutečně tak? Nezvrtlo se to všechno v náš neprospěch a nevyvolává to naopak pocit osamění a izolace? Když si dnes člověk chce popovídat, namačká na mobilu pár čísel nebo navštíví internetovou diskusi. Ten, kdo se chce svěřit, vypíše svůj problém na blog. Sez...

Realita je jako zrcadlo, sny jsou jejím ozdobným rámem. Je tvrdá i křehká zároveň, jako sklo. Je chladná a nepoddajná, občas ji skrz špínu ani nevidíme. Když se vysype z rámu, když se roztříští na tisíc kousků, nezbyde nám, než její střípky pomalu slepit. Každý ten střep se může ostře zarýt do našeho srdce a způsobit v něm jizvu, která se pomalu hojí. Realita, ta nekompromisní dáma v klobouku se skřipcem, ta, co nás z nadoblačných výšin srazí zpátky na zem. To je ona, ta, v níž žijeme. Těžko o ní můžeme říct, že je krásná. To slovo jako by se k ní nehodilo. Bývá tvrdohlavá, neustále ji máme na očích a nutí nás, abychom se s ní poprali. Občas jsou na ni naše síly krátké a tehdy je na nás, abychom byli ti moudřejší a smířili se s ní. Když totiž s tou paní nic nepořídíme, musíme ji přijmout takovou, jaká je. Někdy je to těžké. Pak jsme to my, kteří se trápíme a Realita se nám tiše vysmívá. Považuje se za Pravdu a Skutečnost, ale to je jen zdání. Může být i pěkně zkreslená. Ale abychom jí ...

Mnoho z vás již jistě marně čeká mnoho týdnů, zda se neobjeví výběr článků na téma týdne. Přece jen je to na jedné straně jistá motivace, jak být lepší a na straně druhé zase vítaná možnost ocenit kreativitu těch, kterým se do výběru povedlo dostat. Dala jsem si za úkol přesvědčit vás, že i tak infantilní téma, jako je Plyšový medvídek, má potenciál na kvalitní články. Pravda, při zběžném pohledu na výpis se naskýtal pohled na převážně stejné perexy, které obvykle začínaly větou: "Snad každý z nás měl někdy plyšového medvídka." Přiznávám, že jsem už na ni začala být alergická a mnoho takových článků jsem ani nedočetla. Ale i tak se mi povedlo vybrat pár kousků, které stojí za to, aby nezůstaly zavaleny horou plyše a ty vám teď předkládám k ochutnání. P. S. Nezlobte se, že článek dávám do výpisu na téma Realita, ale když ono je krutou realitou, že by si jej jinak všiml jen málokdo. Úvahy Děvče od vedle si pokládá otázku: Kam věci mizí? O záhadě zmizení starého papouška a jiný...

Dnes je tomu už šestnáct let, co nás opustil velký český spisovatel Bohumil Hrabal. Nebudu zde vypisovat jeho životopis, ani všechna díla (neboť by to bylo neúměrně dlouhé) a zaměřím se pouze na knihu povídek s názvem Automat Svět. Tato kniha, ač už značně ohmataná, má své nezastupitelné a čestné místo v mé knihovně. Je to takový mix příběhů a osudů, lehce prodchnutých neotřelým humorem páně Hrabala, jeho neopakovatelným stylem a hlavně lidstvím. Má v sobě neodolatelnou atmosféru starých časů, dob, kdy jste si v automatu na stojáka mohli dát guláš, nebo dršťkovku za dvě pade a přitom si popovídat se štamgasty. Před vašima očima ožívá panoptikum postaviček, kterým pan Hrabal vdechl duši a popsal je se špetkou ironie a notnou dávkou černého humoru. V knize najdete známé povídky, například Andělské voči, Taneční hodiny pro starší a pokročilé, Fádní odpoledne, nebo Chcete vidět Zlatou Prahu? Ale také drobné příběhy jako Emánek, Diamantové očko, Jarmilka, Romance nebo Pan notář. Já si vybra...

Jistě znáte ty nekonečné řetězce Superstár, X-Factor a Talentmánii, které v naší malé zemičce neustále objevují nespočetnou řadu úžasně nadaných mladých lidí. Koho by nelákal pohled na to, jak se z obyčejné dívky či chlapce stává přes noc hvězda? Zkusit to může skutečně každý a díky masivní reklamě v televizi má zaručeno, že bude vidět, aniž by ještě něco dokázal. Výhodu mají adepti, kteří jsou roztomilí, hezky se na ně dívá a jsou lehce manipulovatelní. Tedy ti adepti, kteří se nápadně podobají plyšovým zvířátkům, jimiž je zasypávají jejich prepubertální fanoušci. Pokaždé mě fascinuje, když po dvou minutách zpěvu nějaké notoricky známé odrhovačky, se k nohám štěstím zářící hvězdičky snáší desítky hraček. Čím víc jich má, tím je populárnější. Někteří jich mají tolik, že jim nestačí ruce na to, aby si je pobrali domů a vyzdobili si s nimi pokojíček. Zajímala by mě historie házení plyšáků na interprety populární hudby. Myslím, že bude asi tak dlouhá, jako vysílání MTV. V dávných dobách, ...

Plíživě a nenápadně, vrásky hyzdí tváře vnadné. Tam, kde býval dříve plyš, už jen plešku uvidíš. V životě to takto bývá, krásy nikdy nepřibývá. Můžeme jen krátkozrace, hanit zákon gravitace. Ti, co na vzhled jenom sází, o iluze pak přichází. Když se z jejich Medvídka, stane Prase nezřídka.