plant.blog.cz

Letos jsem se tady ještě moc nerozepisovala o svých dojmech z nadcházejících Colours. Byla jsem zatím ve svém hodnocení výběru kapel trochu opatrná, přece jen jsem asi moc žila v očekávání, které přiživily loňské zprávy o tom, že Robert Plant by se rád vrátil do Ostravy. Takže logicky trochu zklamání z toho, že to opět nevyšlo, u mě bylo, proč to nepřiznat. Ale vzápětí jsem si to kompenzovala tím, že jsem se rozhodla překročit hranice našeho státu, abych si splnila svůj sen. Takže teď už se můžu dívat na program letošních Colours bez zatrpklého pohledu zklamaného fanouška. V jediném letošním článku o festivalu jsem se zmiňovala o tom, jak se mi vždycky líbilo, že si troufají přivézt do Česka zcela neznámou hudbu. Člověk se díky nim může neustále hudebně vzdělávat, pokud tedy má zájem. Jejich orientace na World music je mi sympatická, protože ráda objevuji nové kapely a právě tato "škatulka" nabízí nepřeberné množství nejrůznější hudby ze všech koutů světa. Vlastně se k ní ozn...

Přiznám se vám, mívám výčitky svědomí, že se tady většinou objeví jen tento pravidelný středeční výlev - většinou jediný článek týdně, který je zaměřen zcela na Roberta Planta sólo. Skoro vždy mi trvá dost dlouho, než vyberu nějakou písničku, která tady ještě nebyla. Přece jen po skoro třech letech mého řádění na těchto stránkách už jsem toho napsala spoustu a existuje jen málo písní, o kterých bych se aspoň nezmínila. Ta dnešní patří do kategorie těch, o nichž už jsem psala, ale dosud jsem neměla tu čest vám ji představit v plné parádě. Takové řeči o tom, že je to nádherná věc, jsem sice napsala do tohoto článku o albu Pictures At Eleven, ze kterého písnička pochází, ale... přece jen je lepší, když se o jejích kvalitách přesvědčíte sami. Zpěv se dokáže do duše zaříznout stejně silně, jako nádherné tóny Bluntovy kytary. Tahle bluesová posmutnělá nálada je Robertovou doménou, jeho hlas mě vždycky přesvědčí, že to, co zpívá, je opravdové. Nelze, než mu věřit každé slovo.

Williamu Goldingovi se podařilo ve své prvotině vylíčit příběh, který zdánlivě začíná jako romantické dobrodružství skupiny chlapců na idylickém, opuštěném ostrově. Ocitli se zde po havárii letadla, které je mělo evakuovat z Británie po jejím napadení. Počáteční nadšení z toho, že na ostrově nejsou žádní dospělí a že si tedy budou moci vládnout sami, se ovšem záhy rozplyne v boj o moc, úpadek morálních hodnot a všudypřítomný strach. Hlavním hrdinou knihy je Ralph, chlapec, který zosobňuje symbol čistoty a odpovědnosti. Jeho věrným druhem se stává neohrabaný outsider, přezdívaný pro svou tloušťku Čuňas; jak ale záhy vyjde na povrch, pod Čuňasovým těžkopádným zevnějškem se skrývá schopnost racionálního myšlení. Ovšem Čuňas je pouhý intelektuál, bez schopnosti vykonávat činy. Protikladem Ralphovi a Čuňasovi je Jack, vedoucí pěveckého sboru, původně spořádaného až tupě poslušného. Jack má v sobě zakořeněnou touhu po moci, pro kterou je schopen udělat cokoli. Na samém počátku příběhu se Ral...

Čas od času se s vámi prostě MUSÍM podělit o své objevy v muzice. Jako právě teď - není to tak moc dlouho, co jsem na internetu náhodou narazila na Billa Callahana, kterého byste mohli znát i pod přezdívkou SMOG. Momentálně ale Bill Callahan vystupuje a vydává alba pod svým jménem. Je jedním z výrazných současných amerických písničkářů, na hudební scéně se pohybuje už přes dvacet let. V roce 1990 debutoval ještě coby SMOG s albem Sewn To The Sky a získal nálepku "pionýr lo-fi". Nebyl to ale ani tak vyhraněný hudební postoj, jako spíš "z nouze ctnost" - tehdy hrál na rozladěnou kytaru převážně instrumentální skladby a na lepší vybavení prostě neměl. Na dalších albech už začal využívat standartní postupy i nástroje. Callahanova hudba se vyznačuje minimalistickými a opakujícími motivy a to, co ho především charakterizuje, je jeho hlas. Jeho hluboký a uklidňující projev, kterým zpívá občas mírně depresivní texty, odlehčujíc je černým humorem a ironií. Musím se přiznat, ...

Odjakživa miluji prohlížení starých rodinných fotografií a vůni zažloutlých dopisů. Už jako dítě jsem se hrozně ráda - když nebyl nikdo doma - hrabala ve velké krabici, kde byly tyto rodinné poklady uloženy. Brala jsem do ruky babiččiny dopisy, na kterých nikdy nechybělo datum a pročítala si je. Zvlášť ráda jsem měla ty z doby, kdy jsem u babičky trávila jako asi čtyřletá několik měsíců a ona v nich popisovala moje lumpárny. A nikdy nezapomněla připsat: A ne abyste jí to pak řekli, my jsme jí slíbili, že to vám to neprozradíme. Ve svých vzpomínkách mám obzvlášť utkvělou jednu příhodu, kterou právě babička popisovala rodičům. Ten den bylo horko a tak mi babička dala na dvorek vaničku, abych se mohla čvachtat a ona mohla v klidu připravit oběd. Byla jsem malá, takže jsem samozřejmě plavky nepotřebovala, navíc dvorek byl krytý tak, že z ulice tam vidět nebylo. Babička si v kuchyni v klidu vařila v domnění, že já si budu ve vodě hezky hrát. Jenže to se nestalo. Já vylezla z vody a tak, jak...

V životě každého fanouška nastává okamžik, kdy už si začíná myslet, že ho nemůže nic překvapit, kdy začíná nabývat dojmu, že "spolkl všechnu moudrost". A je dobře, že většinou po takovém přesvědčení dostane dobře mířenou ťafku, která ho rychle vyvede z omylu. Jako nedávno mě - při svém hledání středečního songu na Youtube jsem narazila na jednu písničku, kterou mám doma na prvním albu kompletu Cabala, ale dosud jsem ve svém sešitě u ní měla prázdné místo a jeden velký otazník. Vůbec jsem netušila, o čí písničku se jedná, ani mi nebyla jasná jakákoli spojitost s Led Zeppelin, Yardbirds, Jimmy Pagem, nebo kýmkoli jiným, kdo se kolem nich motal. Tak jsem trochu zapátrala a to, co jsem zjistila, dávám dál: Počátkem šedesátých let, po úspěšném startu skupiny The Beatles, se vyrojila v Británii spousta kapel, které se snažily napodobit jejich zvuk. Bývaly to skupiny, které fungovaly jen krátkou dobu a dnes jsou zapomenuty. Jejich hlavním problémem bylo, že neměli natolik technicky ...

Pátek, to je den, kdy se určitě každý z nás těší na zasloužené volno. Tedy my, kteří máme to štěstí, že nemusíme o víkendu makat. A tak ze samé radosti z nastávajícího víkendu, který bude ovšem bohužel zkrácen o hodinu díky změně času na letní, mě napadl další testík, kterým bych mohla potrápit vaše mozkové závity. Ale nebojte se, předchozí zkušenosti mě poučily, že bude lepší dávat tady spíš něco méně odborného. Takže to bude spíš taková hra, na jejímž konci si zase budete moci pustit jednu písničku. Znáte takové ty internetové testy "inteligence", které řešíte, abyste se pak dozvěděli za nějakých devadesát korun, které vám budou odečteny z kreditu mobilního telefonu, jak na tom jste. Tady budete mít výhodu, že se výsledek dozvíte hned. Tedy ne to, jaké je vaše IQ, ale jestli jste si tipovali správně. Budu se řídit těmi testy jen v tom ohledu, že sem dám vždycky několik možností, z nichž vždycky jedna bude špatná. Na vysvětlenou - třeba tu dám tři obrázky a vaším úkolem bude...

Včera mi přišlo do schránky oznámení, že mám na poště uložený balík. Nejprve jsem to považovala za vtip, ještě mě v první chvíli napadlo, jestli mi třeba nějaká firma neposílá zboží, které jsem si vůbec neobjednala. Ale vzápětí mi secvaklo, že to bude opožděný dárek k narozeninám od Lucie. Když tu byla naposledy, ptala se mě, co bych ráda a já samozřejmě nesrozumitelně zablekotala, že takovou tu hezkou oranžovou knížku, na které je napsáno Led Zeppelin a jsou v ní vloženy všelijaké blbinky - plakáty, vstupenky a tak. A protože má inteligentní dcerka ví, že nemá cenu mi kupovat něco jiného, svůj slib dodržela. Nemohla jsem se dočkat a rozhodla jsem se, že si balík vyzvednu ještě téhož dne. Na oznámení bylo napsáno, že mi ho na poště vydají od osmnácti do devatenácti hodin. Jela jsem včera ještě na třídní schůzky, které začínaly v pět, tak jsem si říkala, jak to hezky vychází. Ze schůzek pojedu přímo na poštu a pak domů. I když jsem byla příšerně utahaná, přece jen jsem se dokopala k tom...

Zase je tady moje pravidelná rubrika, ve které se snažím představovat písně, které jsou zpívány Robertem Plantem. Schválně nepíšu písně Roberta Planta, protože jak je známo, spousta jich není přímo od něj. Zrovna to bude případ dnešního songu. Nejprve vám ve zkratce přiblížím jeho historii. Vznikl v Mississippské deltě v roce 1936 přičiněním jednoho z nejvýznamějších bluesmanů, Roberta Johnsona. Ten byl jedním z prvních hráčů, kteří využívali techniky slide kytary - na prst si navlékal uražené hrdlo lahve. Jen pro zajímavost vám prozradím, že průkopníkem bottlenecku byl Sylvester Weaver, černý bluesman z Kentucky, který tuto techniku použil už v roce 1923. Text písně souvisí zřejmě s rasovými problémy, naráží na zoufalství při hledání cesty domů za setmění, kdy černoši na jihu měli zákaz vycházení. Může taky vyjadřovat strach z neschopnosti se rychle orientovat na neznámém místě (rozcestí). Křižovatka byla také místem, kde podle pověsti potkal Johnson ďábla, kterému zaprodal duši za sc...

Po delší době zde přispívám opět nějakým překladem. Je to In my Time Of Dying, staré blues původem od Blind Willie Johnsona. Co bych k textu řekla... docela strašidelně vyznívá, že ho Robert napsal před svou nehodou v Řecku, kde on i jeho žena byli blízko smrti. Ani se nelze divit, že ji pak odmítal zpívat. Jinak ještě pro úplnost dodávám, že skladba byla nahrána na album Physical Graffiti, které vyšlo 24. 2. 1975. Co jsem napsala o ní, i o celém albu, si můžete přečíst zde . A aby tady bylo i něco odlehčujícího, tak jeden velice trefný komentář z Youtube: zpěv: Ježíš kytara: Satan bicí: Chuck Norris basa: Duch Svatý In My Time Of Dying - Led Zeppelin live Earls Court 1975 1. část *** 2. část IN MY TIME OF DYING Jimmy Page / Robert Plant / John Paul Jones / John Bonham In my time of dying, Want nobody to mourn, All I wa__nt for you to do Is take my body home. Well, well, well, so I can die easy. Well, well, well, so I can die easy. Jesus gotta make up. Sure know. Jesus gonna make up...

Když jsem si před jedenácti dny koupila lístek na koncert Roberta Planta do Varšavy, byla jsem z toho trochu v šoku. Vím, že je to ještě daleko, ale už teď se děsně těším. A zároveň mám obavy, ale myslím, že se rozplynou, až nadejde den D (2. srpen). Když jsem na blog dávala ta nová evropská data turné, vůbec mě nenapadlo, že by někomu mohlo vadit, že na seznamu není Praha. Jasně že by to bylo fajn, mít ho takřka doma, ale myslím, že do Polska či Německa to naši fanoušci taky nemají zas tak daleko. Ale našel se někdo, kdo měl problém. Chtěla bych k tomu říct, že tento blog v žádném případě nenese zodpovědnost za to, že Robert Plant (zatím) nezveřejnil žádná česká data svého turné. To tady uvádím proto, že jsem byla nařčena, že jako Fan Site bychom se měli snažit o to, aby k nám přijel. Ale my nejsme žádné sdružení, které by psalo petice na Ministerstvo kultury, ani nejednáme s manažery o tom, kudy se bude ubírat koncertní šňůra. Tady je jen místo, kde píšu o tom, co mám ráda. Ten člově...

Slíbila jsem tady pokračování, dnes se tedy k tomuto tématu opět vracím. Je to proto, že vybraných písniček, které jsem tu chtěla minule dát, bylo mnohem víc, než by se slušelo na jeden řádný článek. Myslím, že připomenutí těchto starých časů nezaškodí nikomu, kdo se trochu zajímá o hudbu celkově. Vždyť kdyby nebylo těch dnes už klasiků, kdoví jak by vypadal pozdější vývoj hudební scény. Je škoda, že v současnosti už málokdo poslouchá tyhle "vykopávky", dneska se za staré považují písničky, které mají za sebou rok, dva. Ale takhle je to se vším, dnes je spotřební zboží nejen hudba. A všechno je vyráběno tak, aby to za chvíli muselo být nahrazeno novým. Raději všechno vyhodit do popelnice, když si to můžu zase koupit. Smetiště se rozrůstají a nových nekvalitních věcí přibývá. Ale to je věc, se kterou asi nic nenaděláme. Jestli se vám chce přijmout pozvání k takovému malému historickému výletu "letem hudebním světem", tak si držte klobouky, jdeme na to:-) Tahle fotka ...

Dnes si tady dáme ještě jedno melancholické blues v podání skupiny Tinariwen. Docela mě mrzí, že tahle kapela nebude na Colours, už hodně dlouho toužím po tom, vidět je naživo. Škoda. Tenhle song se myslím ideálně hodí na poslech před spaním, Je takový ukolébávací, hluboký a smutný jako poušť. Tinariwen - Izarar Tenere - album Aman Iman (Voda je život)

O tom, jak je kouření škodlivé, už tady vznikla spousta článků. O svém postoji k této věci jsem včera sepsala také jeden . Ale napadlo mě ještě podívat se na téma úplně jinak. V České republice se nachází mnoho obcí a měst, které mají v názvu spojitost s kuřáckou závislostí. Třeba Kuřim, Kouřim, Hulín, Hulice. Pro ty obvzlášť otrlé kuřáky bude jistě lahůdkou pobyt ve Vajglově, Popelíně, Dehtíně nebo Šluknově. Nebo si můžou dát práska v Praskačce. No a nakonec si pro ně přijede Pohřebačka a skončí v Hrobě. Nebo v Pekle? P. S. Napadlo mě, že řešením pro nekuřáky by bylo vystěhování kuřácké populace do ghett, které by byly ve městech s těmito názvy. Zamlouvám si Vajglov. Nemám to daleko, mají tam dvě hospůdky, které budou určitě kuřácké a je tam prej hezky.

Myslím, že k tématu týdne se můžu vyjádřit za obě skupiny lidí - protivníky kouření i kuřáky samotné. Za svůj život jsem vyzkoušela obě tyto role se všemi úskalími, které přináší. Musím přiznat, že se momentálně řadím k té horší části lidstva, která podle té lepší představuje obrázek zrůdičky se zažloutlými zuby, nehty a scvrklým obličejem, kterak vyfukuje se smíchem dým do tváří nebohých nekuřáků. Narodila jsem se v kuřácké rodině, což samo o sobě podnítilo zřejmě mé pozdější patálie s cigaretami. Jako dítě jsem nesnášela ty bílé tyčinky, ze kterých se linul namodralý dým a roztahoval se nejen v kuchyni, kde rodiče kouřili, ale v celém bytě. Nesnášela jsem vůni čerstvě vyžehleného prádla, smíchanou s pachem popelníku, nesnášela jsem, když otec těsně před nedělním obědem kouřil z okna. Mimoto jsem taky měla o rodiče strach. Jednou jsem v dobré víře vzala otci cigarety a schovala je. Když už jsem sladce spala, otec si chtěl zakouřit a nemohl je najít. Najisto ho napadlo, že jsem to byla...

Dala jsem si za úkol, že se dnešního článku zhostím trochu netradičně. Nebudu vám tady psát název písničky, ale pokusím se ji popsat slovy podle jejích začátečních písmen. Takže si ho poskládáte z písmenek a po poslechu usoudíte, jestli jsem ji vystihla. D ramatická I novativní R aritní T emná I nspirující N adšení vzbuzující A typická H luboká O jedinělá L askavá E motivní Skladbu můžete najít na tomto a tomto albu. Tak hezký poslech.

Zase jsem si pro vás připravila čtenářský koutek, malé nakouknutí do mé knihovny. Dnes bude na programu jeden z mých oblíbených autorů John Steinbeck a jeho novela O myších a lidech. Název příběhu, který se odehrává ve třicátých letech minulého století, je odvozen od básně Roberta Burnse "Polní myšce". Básník v ní vypráví o tom, jak při práci na poli vyoral rádlicí myší hnízdo a pak rozjímá nad jejím osudem. Steinbeckova novela vlastně popisuje podobnou situaci - vykořeněnost hlavních hrdinů : schopného a rozumného Jiřího a jeho slabomyslného přítele a svěřence Lendy, kteří spolu putují za prací a za svým snem. Tím je vydělat nějaké peníze, aby si mohli pořídit vlastní domov a konečně se usadit. Jejich přáním je nebýt pouhými námezdními silami, které hledají práci na ranči, ale vlastnit kousek půdy, malý domek , králíky a drůbež. Lenda je hromotluk s nevšední silou, ale s rozumem malého dítěte a je zcela závislý na svém příteli Jiřím. Ten sice považuje Lendu částečně za přítě...

Potýkám se tady s věčným problémem nefungujících videí, což je dost podstatná součást mých článků, takže takové video, nebo písnička, která nejde z nejrůznějších důvodů přehrát, mi vlastně znehodnotí celé moje úsilí. Pokud na takovou mršku natrefím, snažím se ji nahradit jinou, prozatím fungující, aby případný návštěvník nebyl ochuzen o umělecký zážitek. Chápu, že video mohlo být odstraněno z nejrůznějších důvodů, tím nejčastějším je porušování autorských práv, nebo třeba taky to, že si uživatel, který video na Youtube vložil, zrušil účet. Občas se taky vyskytne formulka - video není ve vaší zemi dostupné. Fajn, ale jak si mám vysvětlit, že když jsem si chtěla přehrát Hrdlo Prdlo od Jiřího Schmitzera, objevilo se mi právě tohle zaklínadlo? Takže třeba v jiných zemích, například v USA, si ji pustit můžou, ale u nás ne? To mi připadalo tak vtipné, že jsem se tomu musela opravdu upřímně zasmát. Představila jsem si totiž nějakého Amíka, jak si pouští Hrdlo Prdlo a zbla tomu nerozumí. Tak j...

Opět se chci věnovat jednomu z Plantových alb, které jsem si ještě nevzala pořádně na mušku - dnes to bude jeho úplně první sólové album Pictures At Eleven. Je asi nejvíc srovnáváno s Led Zeppelin, právě proto, že vyšlo tak krátce po jejich rozpadu, kdy fanoušci byli plni očekávání, kudy se bude nová tvorba Roberta Planta ubírat. Asi hodně jich si přálo, aby bylo v duchu Led Zeppelin, aby zalepilo ztrátu, kterou utrpěli po jejich rozpadu. Myslím, že tohle samo o sobě určitě muselo na něj vyvíjet dost velký tlak, který byl ještě umocněn tím, že poprvé dělal desku sám za sebe. Na albu se autorsky podílel také Robbie Blunt, kytarista, kterého pojilo s Plantem dlouholeté přátelství, sahající až do dob, kdy ještě hrál s Led Zeppelin. Tento kytarista, i když nefiguruje v seznamech slavných hráčů, byl bezesporu velmi kvalitní "náhradník" Jimmyho Page - dokázal svou hrou vytvořit jemnou auru desky, která je protkána lehkostí a melodičností. Dalším z autorů, který se podílel na tvorbě...

Posledních pár dnů mi dělá problém soustředit se na psaní tak, jak bych chtěla. Proto dneska využiji jednoho videa, které si tady nějakou dobu přehrávám a které jsem vám chtěla ukázat. Bude to vystoupení Terryho Reida na Glastonbury v roce 1971. Víte co, vůbec mi nevadí, že kvalita toho videa není špičková. Dokonale vystihuje atmosféru té doby, bezstarostnost a spontánnost, jakou dokáže vyvolat jen hudba, radost ze života a nefalšované nadšení hudebníků, kteří hrají celým srdcem. Pokud by jste někdo měli zájem o DVD z Glastonbury 1971, je k zakoupení na amazon .

Čau vespolek! Nějak se mi zalíbilo dělat kvízy, tak jsem si dneska vymyslela jeden trochu těžší - možná hodně těžký, možná pro někoho lehký. Bude se tentokrát týkat Roberta Planta a jeho sólové dráhy - tedy taky jeho spoluhráčů. Zase zde najdete několik otázek, při jejichž správném zodpovězení se vám poskládá název jedné písně. Tu pak opět najdete v celém článku a budete si ji moci přehrát. Pokud se vám to nepovede, tak si alespoň z názvu písničky můžete zjistit, jaké odpovědi byly správné. A jen tak pro zajímavost si můžete zkusit poskládat ze zbylých písmenek další dvě písničky, které jsou v dnešním kvízu zašifrované - samozřejmě jsou to ty, které vás mají zmást a u jejichž písmen jsou odpovědi špatné. Jestli se vám chce, tak si to vyzkoušejte. Můžu vám prozradit, že nápovědu můžete hledat tady na blogu, protože na každou z otázek je tu někde schovaná odpověď. Tak hodně štěstí hádajícím. 1. Jak se jmenovala úplně první nahrávka Roberta Planta ? F. Our Song T. You Better Run A. Long T...

Nezapomněla jsem na svůj pravidelný středeční článek, to ani náhodou. Slavnostně oznamuju, že ode dneška se budu těšit, že na vlastní uši a oči uslyším a uvidím Roberta Planta a Band of Joy. Stane se tak 2. srpna a já doufám, že se nepřihodí nic, co by mi to mohlo překazit. Doufám, že tam dojedu živá a celá, že mě po cestě neklepne pepka z toho, že jedu sama - já známý zmatkář. Pak taky že se zorientuju a trefím z nádraží, že najdu halu Torwar a tak dál. A hlavně doufám, že ten koncert nebude zrušený a že to bude super.

19. července 2011 Capannelle Fiesta, Italy, Rome (Robert Plant a Ben Harper) 20, července 2011 Arena Cvica, Italy, Milan (Robert Plant a Ben Harper) 22. července 2011 Les Roman Arenes, France, Nimes 23. července 2011 Paleo Festival, Switzerland, Nyon 27. července 2011 New Arena, Russia, St. Petersburg 29. července 2011 Crocus Hall, Russia, Moscow 31. července 2011 Palace of Sports, Ukraine, Kiev 2. srpna 2011 Torwar, Poland, Warsaw - lístky jsou v prodeji od středy, 9. března, od 10:00 zde 3. srpna 2011 Zitadelle, Germany, Berlin - lístky jsou už v prodeji zde 5. srpna 2011 Lockersee Festival, Belgium, Lokeren zdroj P. S. Celkem vážně uvažuji nad Varšavou, sice ještě doufám v to, že se mezi evropskými daty objeví Praha, ale Varšava by nebyla nereálná. Tak kdo by jel taky??

Dnes jsem se ztratila v roce 1965, a to doslova, protože té úžasné muziky je čím dál víc a když se v ní člověk začne přehrabovat, tak pořád naráží na další a další souvislosti. Samozřejmě při představování hudby tohoto velmi zajímavého roku - nakonec, který není zajímavý, že - jsem se zaměřila především na ty skupiny a umělce, o kterých něco vím a vybírala jsem písničky, které možná ne vždy jsou úplně ukázkovým příkladem hitů. Chtěla jsem to tak udělat proto, že spousta těch slavných skladeb tohoto období je velmi známá i dnes - ukažte mi třeba někoho, kdo nezná My Generation od The Who. Tak jsem občas sáhla trošku vedle a vybrala jinou písničku, třeba ne tak "dobrou", ale zase z hlediska obohacení podle mě přínosnou. Nejprve se ještě letecky podíváme na některé události ve světě hudby v roce 1965: Singlovým žebříčkům suverénně vévodí Beatles, spolu s nimi i Rolling Stones a The Righteous Brothers. 23 ledna vstoupila do americké hitparády Petula Clark, jako první britská zpěv...

Musím, prostě musím se s vámi podělit o jeden objev. Představte si, že vidíte Lady Gagu, jak zpívá D'yer Maker. Nejde vám to? Mě to taky nešlo. Ale zcela náhodou jsem objevila jeden záznam z doby, kdy ještě jako Stefani Germanotta vystupuje v nějakém omšelém klubu s pofiderní kapelkou. Ta kapela je jedním slovem příšerná a o výkonu "zpěvačky" se radši ani nebudu moc rozšiřovat, abych nemusela být sprostá. Ale jedna věc mě zaujala - tady ještě vypadala jako člověk a dokonce se pokoušela i o normální vystupování. A je vidět, že kdyby si ponechala svou pravou identitu a pokračovala v tomoto způsobu koncertů, zřejmě by po ní brzy neštěkl ani pes. Ono bylo zapotřebí pár řízků z telecího a vyměnit ksicht. Tak se schválně podívejte, čím déle hrajou, tím je to horší, to vás upozorňuju.

Tento měsíc vyšlo nové album Buddyho Millera Majestic Silver Strings. Spolu s ním na albu hrají: Bill Frisell, jeden z předních jazzových kytaristů, Marc Ribot, typický kultovní umělec, mimo jiné také člověk, jehož inovativní postupy můžeme slyšet i na výborném albu Roberta Planta a Alison Krauss Raising Sand. Je to kytarista s širokým záběrem, sahajícím od blues a country až po ryzí avantgardu. Dalším hráčem je steel kytarista Greg Leisz. Tito čtyři výborní umělci tvoři dohromady Majestic Silver Strings. Co se týče hostujících vokálů, obstaraly je zpěvačky Emmylou Harris, Patty Griffin, Shawn Colvin, Lee Ann Womack a Julie Miller. A také volné uskupení hudebníků, soustředěných kolem amerického zpěváka a skladatele Marca Anthony Thompsona, Chocolate Genius. Album obsahuje 13 písní, jejichž kratičké ukázky si můžete poslechnout zde . Ovšemže album je určeno spíše "dospělým" posluchačům a jeho stylový záběr je poměrně zajímavý - vzhledem k hostujícím hudebníkům se neomezuje pou...

Napadlo mě, že bych pro vás vymyslela takový zábavný (možná jak pro koho) kvíz na téma Led Zeppelin. Položím vám několik otázek a u každé z nich bude pár možností. Vy si vyberete tu, o které si myslíte, že je správná a když to celé prolouskáte, měl by vám z odpovědí - písmenek - vyjít název jedné jejich písně. Kdo to tedy uhodne, klikne si dole na odkaz a může si za odměnu tu skladbu pustit. Ale pozor, kvíz je poskládaný tak, že je zde ještě možnost, že by vám vyšel název jiné skladby, než bude správná odpověď. To, jestli jste správně tipovali, zjistíte až po poslechu. Tak jestli jste připraveni, můžeme začít. Do komentářů mi, prosím, pište jen to, jestli vám to vyšlo. Děkuji a přeji hezkou zábavu. 1. Kdo přišel jako první s návrhem jména kapely Led Zeppelin? M - Jimmy Page, vždycky ho fascinovala představa něčeho lehkého a zároveň těžkého. T - Keit Moon a John Entwistle v roce 1966, kdy uvažovali o odchodu z The Who a založení skupiny s Jimmy Pagem a Jeffem Beckem. Název měl symbolizo...

Vypadá to, že se čekání na koncert Roberta Planta s kapelou u nás v Česku ještě protáhne. Jestli jsem loni doufala v to, že se přece jen objeví na Colours, tak moje naděje opět padly. Buddy Miller prý zrovna v dobu konání festivalu nemá čas a společně budou hrát až dva dny po jeho ukončení - to je pech, myslím si, že by to jinak určitě vyšlo. Tak snad nás poctí samostatným koncertem v rámci turné. Doufám, že se ho v dohledné době dočkáme - ráda bych ho viděla v současné sestavě s Band of Joy. Ale třeba Alice Cooper by ho radši viděl v sestavě s Led Zeppelin. Bože, tohle téma je už hrozně obehrané a já se divím, že se to pořád tak řeší. Ale nedá mi to, abych se o tom nezmínila. Alice Cooperovi asi hodně leželo v žaludku, že se Robert Plant brání návratu Led Zeppelin na scénu. A tak ho kvůli tomu zkritizoval. A líbilo se mi, co mu na to odpověděl Robert Plant: "Byli jsme opravdu velcí, když jsme hráli. Byli jsme součástí něčeho neskutečného, něčeho, co se několikrát zapsalo do Guine...

S jednodenním zpožděním vyhlašuji výsledky únorové ankety na tomto blogu - ankety, týkající se posledního alba Roberta Planta Band of Joy. Chtěla jsem, abyste udělali školní hodnocení, to znamená, abyste si zahráli na učitele a dali mu svou známku. Samozřejmě to platilo pro ty, kteří opravdu desku poslouchali a mají tedy na ni svůj názor. Nebudu řešit, jestli všichni, co známkovali, to album opravdu slyšeli. Třikrát tady propadlo a jednou dostalo dostatečně, což může znamenat, že buď pro někoho bylo naprostým zklamáním, nebo mu dělá radost dávat špatné známky. Nevěřím ale, že by někdo, kdo je fanouškem (nebo posluchačem) Roberta Planta a je trochu seznámen s jeho tvorbou, mohl tohle album úplně odepsat. No ale je to jen anketa - dopadlo to nakonec docela zajímavě. Celkem se sešlo 33 hlasů, což není zas tak moc, ale tohle téma bylo přece jen hodně specifické, takže menší účast v anketě se dala čekat. Z celkového počtu známek tady máme osmnáct jedniček - tedy osmnáct naprosto spokojených...

Dnes se objevily na stránkách Colours of Ostrava jména zahraničních interpretů, což byla chvíle, na kterou čekaly tisíce fanoušků tohoto festivalu. Taky já jsem byla zvědavá, jak se povede poskládat program jubilejního desátého ročníku, o kterém organizátoři ještě nedávno prohlašovali, že bude ve znamení velkých návratů. Zatím to ale vypadá, že o "velkých návratech" to nebude. Colours pokračují v duchu představování kapel ze všech koutů světa, což je nakonec to, co se mi na nich vždycky líbilo. Díky Colours jsem vlastně začala poslouchat různé, do té doby mi neznámé skupiny. Byly to vesměs zajímavé objevy, ale stejně se nemůžu ubránit myšlence, že z tohoto poslechu "world music" se dneska stává módní záležitost. My je posloucháme, protože jsou pro nás zajímaví a exotičtí, představujeme si jejich život v zemích, do kterých se nikdy nepodíváme, přitahuje nás jejich kultura, to všechno dělá tu hudbu ještě zajímavější. Prostě lidé jsou stále dychtivější poslouchat něco ...