Frank Yamma - Colours 2011
Letos jsem se tady ještě moc nerozepisovala o svých dojmech z nadcházejících Colours. Byla jsem zatím ve svém hodnocení výběru kapel trochu opatrná, přece jen jsem asi moc žila v očekávání, které přiživily loňské zprávy o tom, že Robert Plant by se rád vrátil do Ostravy. Takže logicky trochu zklamání z toho, že to opět nevyšlo, u mě bylo, proč to nepřiznat. Ale vzápětí jsem si to kompenzovala tím, že jsem se rozhodla překročit hranice našeho státu, abych si splnila svůj sen. Takže teď už se můžu dívat na program letošních Colours bez zatrpklého pohledu zklamaného fanouška.
V jediném letošním článku o festivalu jsem se zmiňovala o tom, jak se mi vždycky líbilo, že si troufají přivézt do Česka zcela neznámou hudbu. Člověk se díky nim může neustále hudebně vzdělávat, pokud tedy má zájem. Jejich orientace na World music je mi sympatická, protože ráda objevuji nové kapely a právě tato "škatulka" nabízí nepřeberné množství nejrůznější hudby ze všech koutů světa.
Vlastně se k ní označení "škatulka" vůbec nehodí. World music je totiž hudba bez hranic, jejímž jediným identifikačním znakem je respektování kulturní historie jednotlivých národů. Takže to může být třeba hudba Tuarégů, kteří v boji za nezávislost střídali v rukou kytary se zbraněmi, nebo kříšení českého folklórního dědictví v originálním podání Tomáše Kočka. Jsem ráda, že na Colours zachovávají dost velký prostor právě interpretům z této oblasti, které bychom jinak v našich končinách těžko měli možnost vidět.
Letošní jubilejní ročník možná trochu zklamal očekávání těch fanoušků, kteří čekali původně avizované hvězdy minulých let. Na fóru Colours se objevují i tyto zklamané hlasy, remcající a kritizující. Musím říct, že bych taky uvítala opakování některého ze silných zážitků, které jsme v minulosti měli možnost na festivalu shlédnout. Ale zase na druhou stranu je pravda, že většina z nich mi byla do té doby neznámá, takže se letos budu těšit na to, že mě něco překvapí a zaujme natolik, že si to dám do svého osobního žebříčku toho nejlepšího.
Colours jsou zkrátka opakem většiny tuzemských festivalů. Místo aby lákali na prověřená jména, nabízejí poznání a rozšíření obzorů, což každý neocení. Ale i tak si zachovávají velký zástup příznivců, který naznačuje, že lidi se zajímají o hudbu hlouběji, než jen posloucháním rádií. Letos se organizátoři vytáhli s jedním velmi zajímavým jménem, které mě potěšilo zatím asi nejvíc. Loni na podzim jsem do rubriky world music psala článek o Geoffrey Gurrumulovi, alborginském hudebníkovi, který zpívá zhudebnělé příběhy Dreamtime. Dreamtime, to je historie prastarého národa australských Alborginců, ústně předávaná z generace na generaci.
Letos se mezi jmény účinkujících objevil Gurrumulův "kolega", Frank Yamma. Jeho křehké písně s doprovodem akustické kytary, zpívané emotivním hlasem jsou velmi podmanivé. Tento koncert si určitě nenechám ujít a vám tady dám aspoň ukázku z jeho zajímavé tvorby. Seznamte se, prosím:
Frank Yamma - She Cried - Album Countryman 2010
***
Frank Yamma - Coolibah
***
P.S. - Tento článek se pokouším vydat už potřetí. První verze se mi smazala a nepřála bych vám slyšet, jak jsem zuřila. Jedna rada - vždycky si všechny texty, které chcete dát na blog, nejprve zkopírujte. Výpadky blogu jsou bohužel poslední dobou časté.
Komentáře
Okomentovat