plant.blog.cz

Kdybych měla jmenovat spatra pár muzikantů, které obdivuji (kromě Roberta Planta), byli by to právě tito dva pánové. Justin Adams, skvělý kytarista a producent a Juldeh Camara, gambijský zpěvák a hráč na prapodivné housličky s jednou strunou a bez hmatníku. Loni v létě vydali úžasné album In Trance, které se nese zhruba v tomto duchu a poprvé ho představili 16. listopadu 2011 v pražské Akropoli a poté i na festivalu Blues Alive v Šumperku. První z akcí jsme navštívili osobně, podzimní Praha byla poněkud chladná, ovšem večer v Akropoli nás rozehřál a nabil zážitky na dlouhou dobu. Tehdy jsem si říkala, že by bylo fajn, kdyby Justin zase hrál s Robertem Plantem, což se splnilo za pár měsíců nato. Ano, Justin Adams i Juldeh Camara (jakož i basák Billy Fuller a bubeník Dave Smith) jsou nyní součástí Sensational Space Shifters. A i když letošní podzim rozhodně nemají namířeno do našich končin, nýbrž na opačnou stranu zeměkoule - do Jižní Ameriky - není vyloučeno, že se někde poblíž zase ob...

Cílem tohoto článku nebylo znevažovat vztahy mezi muži a ženami; spíš ukázat, jak se dá ještě vyjádřit rčení "Je mi to jedno." Kromě zde uvedených slovních spojení by to mohlo být ještě "Mám to na salámu (či na párku)", "Je mi to fuk, šumafuk.", "S..u na to". Jak vidíte, nejsou to zrovna přátelská slova. Někdy ovšem romantika ve vztahu rychle vyšumí - jak příznačné. Jak to pak může vypadat, to si přečtěte v básničce... Je mi to tak krásně jedno, jenom když mi není bědno. Sedím doma před svou bednou, v ní mi barvy nevyblednou. Úplně všechno je mi putna, pro mě za mě, buď i smutná. Jediná věc je tady nutná, že mi ještě pivko chutná. Věř tomu, že je mi šumák, když studená jsi, jak psí čumák. Hlavně neřvi jako puma, že mi včera praskla guma. Abych to tak shrnul celé, mám tě vlastně u prdele. Klidně se na mě škleb kysele, každý si lehne, jak si ustele. Je mi naprosto ukradené, jestli máš vlasy nabarvené. Před sebou jedno točené - měj si je například z...

Kolik podob skrývá to zdánlivě obyčejné rčení Je mi to jedno! Zkusíme se podívat na to, co všechno může vyjadřovat. 1. Nepřítomnost vlastního názoru, neschopnost zvolit z několika možností, lenost, strach z toho, že naše volba někoho popudí. Tohle bývají dost časté příčiny, proč tohle slovní spojení používáme tak často. Jejich počátky můžeme vystopovat už v dětství. Pokud nám rodiče nedovolili projevit svobodně vlastní názor a ubíjeli nás argumenty, že ten jejich je jediný správný a nejlepší, můžeme i v dospělosti mít podvědomý strach z projevení svých myšlenek a názorů před ostatními. Pramení z toho, že když jsme byli odmítnuti vlastními rodiči, co by teprve říkali kamarádi, sousedé, spolupracovníci! Tak je pohodlnější čekat, co řeknou druzí a přizpůsobit se. Z téhož soudku pochází naše nerozhodnost při volbě z více možností. Člověk, který nemá vlastní úsudek a spoléhá příliš často na druhé, mívá problém vybrat si to, co by bylo pro něj nejlepší. Takoví lidé se často stávají oběťmi rů...

Právě dnes si připomínáme výročí úmrtí Johna Bonhama , bubeníka Led Zeppelin. Bonham, přáteli zvaný Bonzo, se udusil ve spánku vlastními zvratky po požití neuvěřitelného množství alkoholu - celkem odpovídajícímu čtyřiceti odlivkám vodky - a bylo mu pouhých dvaatřicet let. John byl bubeníkem se zcela unikátním stylem hraní a jeho schopnosti vytvářet na basový buben složité vzorce, byly doslova průkopnické. Už v době svých začátků byl pověstný svým razantním až barbarským úderem, který byl často příčinou, proč kapela, se kterou zrovna hrál, už nedostala další nabídku k vystoupení. Bonzo byl prostě příliš hlasitý - v počátcích Led Zeppelin ho Jimmy Page často musel krotit, když se mu zdálo, že vypouští moc energie, což překáží jeho kytaře a Plantovu zpěvu. Později se Bonzo naučil držet své vášně na uzdě a jeho bicí dokonale korespondovaly s Pageovou představou vyjádření hudby jako světla a stínu. To, jaký byl Bonham bubeník, se částečně odráželo i v jeho osobnosti. Hřmotný chlapík s kluko...

Rok 1978 znamenal pro hudební scénu velké změny. V žebříčcích se draly do popředí diskotékové hity a filmové soundtracky - singl z muzikálu Pomáda, který nazpíval John Travolta spolu s Olivií Newton-Johnovou, se držel na vrcholu v Británii celých šestnáct týdnů, úspěch měli i Boney-M, Bee Gees (singl Night Fever z Horečky sobotní noci) a Abba (Take a Chance on Me z alba The Album, které vyšlo v roce 1977). Z punkových novovlných kapel měla úspěch jediná - byli to Boomtown Rats (v čele s Bobem Geldofem) se singlem "Rat Trap". Sex Pistols a Damned se rozpadli, v druhé vlně punkových kapel pokračovali Clash, Sham 69 a Stranglers. Já se dnes ale ve výběru zaměřila spíš na písně z dnes už velmi úspěšných alb skupin, které v roce 1978 debutovaly. Byli to Van Halen, The Police, Dire Straits a Toto. Sestavu doplnili Rolling Stones, The Who a jejich poslední album s bubeníkem Keithem Moonem, staří známí Queen, Rainbow, Cheap Trick se svým, fanoušky nejlépe hodnoceným albem Heaven Toni...

Rok 1977 v naší anketě o nejlepší píseň sedmdesátých let zatím vede. Proč? Protože zatím zaznamenal váš nejhojnější počet hlasů. Hlasovalo se celkem 109 krát - pro srovnání, v roce 1973 vašich hlasů bylo jen 59. Že by to bylo ovlivněno výběrem písní a jejich kvalitou? Ne, nemyslím si to. Důvod je daleko prozaičtější - o anketě ví víc lidí. Což je jen dobře a děkuji všem, kteří se zapojili. Tak jak nám to dopadlo? Kdopak stanul na stupni nejvyšším a zajistil si tak postup do závěrečného kola? S přehledem ostatní tipy převálcovali Pink Floyd a song z jejich vynikajícího alba Animals. Píseň Dogs má délku sedmnáct minut - což rozhodně není klasika do rádia. Ale je v ní obsažena myšlenka, která dnes má možná ještě větší sílu, než v době, kdy byla vydána. Píseň Dogs od vás získala 34 hlasů . Druzí jsou Queen a jejich provařená We Are the Champions . Ale i přes jistou ohranost má tato píseň své kouzlo. Podlehlo mu dvaadvacet lidí - možná ani ne tak kouzlu konkrétní písně, jako charismatu f...

Kniha Edith Holé je příběhem hledání ztracené identity. Je silnou zpovědí ženy, která se teprve v dospělosti dozvídá, kdo je vlastně její skutečná matka. Proč ji opustila? Co ji k tomu vedlo, jaká to byla vlastně žena? A co jí stihla předat za ten krátký čas, kdy mohly být spolu? Edith pokládá mnohé z těchto otázek, které se bolestně dotýkají každého člověka. Každý by měl mít právo na milující matku, na rodinu, ve které bude obklopen pochopením, láskou a péčí. Ona to štěstí neměla. Edithina maminka se těsně po jejím narození ocitla v bezvýchodné situaci a sociálním systémem byla donucena se dítěte vzdát. Jak nepochopitelná situace to pro mě byla, když jsem Edith k jednomu článku na jejím blogu, který pojednával o tomto tématu, psala komentář! Napsala jsem, že neporozumím nikdy matce, která tohle udělá. Jenže - když jsem se začetla do příběhu, který přináší nečekaná rozuzlení a obžalovává stát z toho, že nepomáhá mámám a jejich dětem, aby mohly i v těžkých chvílích být spolu - tak jsem ...

Když jsem šla před sedmi lety poprvé navštívit koncert Roberta Planta v Praze, zaplavená adrenalinem z toho, že konečně uvidím svého hrdinu naživo, potkala jsem u turniketu při vstupu do haly mladou holku. Čekala tam na mě, protože si všimla, že jsem sama a náhoda tomu chtěla, že jsme měly obě lístky k pódiu na stejné straně. Jak už to u takových akcí bývá, povídaly jsme si o hudbě a o tom, jaké peripetie jsme prožily, než jsme vstupenky vůbec sehnaly. Byla to dívenka sotva osmnáctiletá, studentka, a tak samozřejmě neměla své peníze, se kterými by mohla nakládat dle libosti. Vyprávěla mi, jak ukecala babičku, aby jí část financí půjčila a nakukala jí, že je potřebuje na boty. Rodičům zase namluvila, že do Prahy jede s kamarádkou, aby ji pustili. Smála jsem se, že vlastně rodičům ani moc nelhala - protože se z nás na ten večer staly kamarádky, které spojoval společný cíl a dělil věkový rozdíl asi stejný, jako bylo stáří té dívčiny. Když jsem se jí pak zeptala, co ji vedlo k tomu, aby ce...

Nezvykle melancholické album Raising Sand bývalo v recenzích označováno jako svatební tanec stárnoucího rockera s mladou, bluegrassovou zpěvačkou a houslistkou Alison Krauss. Pro některé fanoušky možná tohle album představovalo jisté zklamání nad tím, že se Robert Plant pustil jiným směrem, než naznačovalo předchozí, hardrockové a východními rytmy prostoupené album Mighty Rearranger. Pro mě je tohle album hezkou ukázkou Robertovy všestrannosti, co se týče práce s hlasem. Snad nikdy nezněl tak jemně a něžně, jako když se pustil do spolupráce s Alison. Už to není křikloun, co se vzpíná k nebi - je to hladivý a konejšivý vokál člověka, z jehož zpěvu je cítit láska a vlídnost. V písni, kterou tady dnes dávám, má hlavní slovo paní Krauss, Robert se přidává jen v refrénech. Klidná, houpavá melodie a dva andělské hlasy vás pohladí po duši. Robert Plant & Alison Krauss - Through the Morning, Through the Night (original Gene Clark)

Ano, už je to tak, Jimi Hendrix je dvaačtyřicet let po smrti. Jeden z muzikantů, jejichž hudba se stala vodítkem pro celé generace jeho následovníků. My lidé jsme smrtelní, žádný z nás tu nebude věčně. Je však jen málo těch, na které s láskou vzpomínáme i po dlouhých letech, aniž by patřili mezi naše nejbližší. Jen málo je těch, kteří měli tu moc dotknout se svým způsobem našich srdcí a vnést do nich radost, touhu, očekávání, dychtivost. A ještě méně je těch, kteří to svou hudbou dokážou i po několika desetiletích. Jimi Hendrix - Hey Joe *** A ať si říká kdo chce, co chce... tahle verze od Roberta Planta a Strange Sensation je prostě skvělá! Přináší nové hudební prvky, řádnou dávku dramatičnosti a psychedelie a použití v rockové hudbě nezvyklých nástrojů jí dodává šmrnc a originální zabarvení.

Koupil jsem si láhev rumu v místním malém konzumu. Skvěl se na ní nápis Božkov, ještě teď mám v ústech hořko. Mělo mě to trknout hnedle, místo očí jsem měl knedle. Chuť silnější byla ale, rozumu jsem dal rád vale. Etiketa ošoupaná, kdo má na to vidět zrána. Nevím, jestli tam byl kolek, venku čekal chlapů spolek. Fanda otevřel tu flašku, vykašlal se na vyhlášku. Podle ní je přečin velký, koukat venku na ochmelky. První si dal loka Standa, to vám byla ale sranda. Padl jako špalek k zemi, ostatní se jenom tlemí. Standa už nevydrží nic, smáli se mu z plných plic. Však smích je přešel za chvíli, jen co si hrdlo rumem prolili. Nejdřív Fanda, potom Vašek, klesli do rozbitých flašek. Těch se kolem halda válí, a psi na ně čile kálí. Já si loknul jenom jednou, už mi kamarádi blednou. Napřed se mi Standa ztratil, a pak na zem jsem se sklátil. Z posledních sil pomoc volám, Lidé, kde jste, hola, hola! Záchranka dojezd dlouhý má a nikdo si nás tu nevšímá. Vůz brzdí u křižovatky, doktor ptá se na pop...

Bombino je skvělý kytarista původem z Agadezu v Nigeru. Na kytaru hraje od deseti let a od té doby také skládá písně - ty jsou ovlivněny nejen tuaréžskou, ale i evropskou hudbou. V textech se věnuje převážně odporu proti globalizaci a bojuje za zachování tradičních hodnot a identity Tuarégů. Loni mu vyšlo album Agadez, které jsem si samozřejmě musela opatřit, neboť Bombino mě zaujal nejen coby vynalézavý a energický hráč a zpěvák se zastřeným, táhlým hlasem, ale i coby velký sympaťák. Jeho kytarové improvizace jsou plné inspirace a taky patřičně dravé - dovede to opravdu řádně rozbalit. Jako důkaz jsem vybrala jednu z písní ze skvělého alba Agadez, jmenuje se Tar Hani (My Love) a Bombino ji předvádí přímo u proslulé agadezské mešity. Poslechněte si, co dokáže se zdánlivě jednoduchou melodií. A taky se dívejte.

Před pěti lety mezi fanoušky Led Zeppelin na celém světě zavládlo vzrušení. Jejich milovaná kapela se po dlouhých sedmadvaceti letech sešla, aby v londýnské O2 Aréně 10. prosince 2007 uctila památku zakladatele firmy Atlantic a svého dlouholetého producenta Ahmeta Erteguna. Tato zpráva rozjela vlnu šílenství a téměř dvacet milionů lidí z celého světa zatoužilo na vlastní oči spatřit legendu rockové hudby šedesátých a sedmdesátých let. Zajímavé je, že fámy o "sjednocení" Led Zeppelin kolovaly v éteru už od začátku roku 2007. Hovořilo se o společném vystoupení tria Page-Plant-Jones, doplněném synem zesnulého bubeníka J. H. Bonhama Jasonem, které se mělo konat 17. dubna v New Yorku. Z toho ovšem sešlo a v srpnu se objevily další spekulace - na internetu se v srpnu 2007 začaly prodávat lístky na čtyři avizované údajné koncerty, které stály kolem 300 liber. Šlo samozřejmě o podvod. Třináctého září 2007 promotér Harvey Goldsmith i kapela Led Zeppelin potvrdili, že skutečně odehrají...

V listopadu roku 1967 vydala losangeleská skupina Love své třetí, za šedesát čtyři hodin nahrané album Forever Change. Vznikli v roce 1965 a obráželi kluby v Los Angeles, kde upoutali pozornost svých současníků - Rolling Stones a The Yardbirds. Love si oblíbili i Robert Plant a Jim Morrison. Robert Plant uvádí Forever Change jako jedno ze svých nejoblíbenějších alb vůbec. Forever Change je kritiky i fanoušky pokládáno nejen za jedno z nejvybroušenějších děl kapely Love, ale i za významnou nahrávku celých šedesátých let. Ve své době nemělo valný úspěch, později ovšem jeho kult rostl. V roce 2003 jej zařadil časopis Rolling Stone na 40. místo z 500 nejlepších světových alb. Převážně akustické dílo má na svědomí především Arthur Lee (zpěv, kytara), který napsal většinu skladeb. Dalšími členy Love byli v této době Johny Echols (sólová kytara), Bryan MacLean (kytara, doprovodné vokály), Ken Forssi (baskytara) a Michael Stuart (bicí). Na albu se podílela řada dalších hudebníků - například hr...

Jsem kritik lidských charakterů, jak voyer slídím v jejich duších. Vidím v nich jen drápy gaunerů, a to mě vždycky hrozně vzruší. "To je blb, to špína, to zas nestyda," šeptám si pro sebe, mna si ruce. Copak se asi o mě povídá? Jsem čistý jak státní restituce. Šmahem na první pohled soudím ty druhé ve svém okolí. A soucit v sobě nikdy nevyloudím, vždyť je to vůbec nebolí. Trhan, co vybírá popelnice, žena s příliš velkým pozadím. Mladík, co má v uchu náušnice, na těch si žáhu svou vychladím. Charakter ostatních je hodný zkoumání, vidíme na nich všechny vady. Ono se vždy lépe druhé pohaní, copak my - my máme jenom klady.

Dneska si rozebereme slovo charakter. Už když se na něj podíváte pořádně, zjistíte, že se vlastně skládá ze dvou slov - char a aktér. Teď můžete namítnout, že slovo char neznamená nic. Omyl. Char je jméno francouzského supertěžkého tanku, používaného v druhé světové válce. A copak asi má společného s charakterem? Hned vysvětlím. Původně se měl jmenovat Kar, což je ovšem označení pro slavnostní smuteční hostinu. Francouzská záliba v ch a morbidní souvislosti zapřičinily zjemnění tohoto původně německého výrazu, který už dnes můžeme najít jen v křížovkářských slovnících. Kdo je to aktér, to asi všichni víme. Aktér je herec, účastník akce. Tedy volný překlad slova charakter by mohl být účastník smuteční hostiny. A jsme u jádra věci. Podle mě je tohle vysvětlení logické. Na pohřbu a následném smutečním obřadu v kruhu rodiny a přátel se hodnotí a vyzdvihují charakterové přednosti zemřelého. Všichni vzpomínají na to, jaký to byl úžasný člověk, který každému pomohl, byl poslušným a vděčným sy...

Jako charakterní, či bezcharakterní se člověk nerodí; je to něco, co získává během let - působením výchovy v rodině, společnosti, škole. Malé dítě je bez zábran a jedná zcela účelově, to znamená tak, aby ze svého jednání mělo užitek. Teprve postupně se rodičům povede chování malého tvorečka usměrnit a teprve s vývojem jeho osobnosti přichází poznání, že na světě není jen on a jeho potřeby. Samozřejmě, pokud je dítě rodiči a okolím vychováváno tak, že mu ve všem ustoupí a splní mu všechno, co mu na očích vidí, je tu předpoklad, že z něj bude bezcharakterní sobec. Dítě po prvotních zkušenostech v rodině začíná chápat, že kolem je svět, skládající se z jiných bytostí, než je ono samo a že ty bytosti mají také své potřeby. Učí se toleranci a pochopení. K tomuto učení je třeba určité sociální zralosti, proto se doporučuje zařazovat děti do kolektivu až ve věku kolem tří let, kdy už jsou schopny respektovat druhé, vytvářet drobná dětská kamarádství a spolupracovat spolu při hře. Když se podí...

Ohromná verze Friends z DVD Unleded. Ta písnička si o takové zpracování zrovna říkala - je úžasné sledovat neuvěřitelnou souhru všech nástrojů. Je v tom cosi démonického.Nejvíc se mi líbí její vyvrcholení - vražedné tempo muzikantů a Plantovo nadpozemské kvílení. Hezký poslech a dobrý zvuk!

Uplynul týden od chvíle, kdy jsem zadávala na blog anketu se třemi jmény. S třemi jmény(přezdívkami) lidí, jejichž články o pěti albech, co jim změnily život, mě zaujaly. A jak to tedy dopadlo? Podívejte se. Z třinácti článků, jejichž odkazy jste mi posílali od 4. do 31. srpna, jsem v neděli prvního září vybrala tři. První text byl od Yves . Sedmnáctiletá dívka, co hraje v kapele, má ráda hudbu mé generace a umí o ní poutavě psát. Navíc se do projektu zapojila spontánně a její článek mě doslova uhranul. Je v něm vidět, že Yves hudbou doslova žije a miluje ji. Druhým soutěžícím byl Fender . Jeho článek mě zaujal ani ne tak výběrem hudby, jako spíš stylem, jakým o ní píše. Kultivovaný projev a vyjádření vlastních názorů na hudbu, které třeba mohou být odlišné od zbytku světa. Líbí se mi, že se nenechá strhnout davem a uchovává si zdravý nadhled. Třetí vybranou se stala Cornelia. Mladá dívka, co hezky píše a jejíž stručný, ale co do výběru hudby velmi hutný článek mě oslovil. Líbí se mi,...

Konec šedesátých let v Anglii byl startovací čárou pro mnoho skupin - některé z nich známe dodnes, na některé se pozapomnělo a jsou tu i takové, které neměly z různých důvodů dlouhého trvání a dnes na jejich nahrávky padá prach. Jednou z takových zaprášených kapel je i Bronco. Skupina začala svou činnost v srpnu roku 1969 a je zajímavá nejen kvůli skvělé hudbě, ale hlavně pro souvislosti, které nás zavedou k Band of Joy, Led Zeppelin a Robertu Plantovi. Jedním ze zakládajících členů byl totiž Robbie Blunt , kytarista, se kterým se Plant přátelil už v dobách Led Zeppelin. Byli rodáky z jednoho městečka a právě skutečnost, že Plant Blunta znal jako výborného hráče, rozhodla o tom, že se jejich dráhy počátkem osmdesátých let spojily. Blunt pak byl členem Robertova nově vzniklého ansámblu až do poloviny osmdesátých let a nahrál s ním tři alba, (Pictures At Eleven, Principle of the Moments a Shaken'n'Stirred) aby se poté jejich cesty rozdělily. Ale Bluntovo jméno figurovalo i ve spo...

Na místním Úřadě práce stojí fronta předlouhá, do kanclu vejdeš zchvácen, věda, že opět ostrouháš. "Jakoupak praxi máte?" ptá se otravná úřednice. Tak trochu tě přitom zmate, že vypadá jak Polednice. "Praxi nemám, leč vysvědčení ze školy vlastním výborné." "Chlapče, to nikdo neocení, když nemáš vzdělání odborné." "Bylo by tu jedno místo ale..." v tobě se hned dech zatají, "můžete dělat v dopravní hale čističe špinavých tramvají."

Plantova láska k bluesovým velikánům mississippské delty a obdiv k hudbě Ameriky šedesátých let se asi nejvíc projevily na albu, nazvaném Dreamland . To vyšlo 16. června roku 2002 ( v Americe až v červenci), tedy v době, kdy Robertu Plantovi táhlo na čtyřiapadesátku. Možná si proti svým o generaci mladším spoluhráčům ze Strange Sensation mohl připadat jako starý prďola, což vtipně podotkl v rozhovoru pro magazín fRoots, ale zase oproti nim měl jednu velkou výhodu - zažil rozmach bluesové muziky na britské scéně v šedesátých letech a dokonce ji pomáhal i utvářet. Robert Plant vybral pro své album hudbu, kterou sám obdivoval - mezi deseti písněmi původního vydání jsou pouze tři, pod kterými je jako výlučný autor uveden spolu se svou novou skupinou. Dalších sedm písní je oslavou jeho lásky k hudebníkům, jako byl Bukka White, Tim Buckley, Robert Johnson, Arthur 'Big Boy' Crudup, či Alexander Lee Spence. V jednom rozhovoru v roce 2005 Robert prohlásil, že jsou na světě písně, které ...

Heslovitě jsem popsala příznaky šíleného dospívání i dospělosti, stižené šílenstvím z něj. Pokud se vám bude zdát článek moc divný, nebo naopak příliš pravdivý, je to zaviněno mou příslušností k druhé skupině. 1. Šíleně dospělý je člověk, když (není-li uvedeno jinak, platí pro obě pohlaví): - dostane své první boty na podpatcích (holky) a první kalhoty bez kšand (kluci) - na ni začnou hvízdat nejen podivná pedofilní individua (holky) - poprvé řekne otci vole a nedostane přitom facku (kluci) - holky v jeho přítomnosti rudnou a používají nebývale vulgární slovník, aby zakryly rozpaky (kluci) - si nedokáže představit, že by bez mejkapu vylezla třeba jen s košem (holky) - mluví zasvěceně o sexu, i když ho ještě neprovozovali (tady je ovšem hranice pod třináct let, pak už byste byli trapní) - se ve škole předhání v tom, kdo nejdřív vytočí učitelku(učitele) (obě pohlaví) - má na facebooku nejméně třista přátel (obě pohlaví, ale víc holky) - nechává se fotit ve vyzývavých pózách, s vyšpulenou...

Napřed se cítíme šíleně dospělí, rodiče z nás šílí. Pak šílíme my z toho, že už dospělí jsme. Nakonec nám zbyde jen to šílení. *** Každý z nás to zažije minimálně jednou za život, ten pocit šílené dospělosti. Poprvé sám na sobě - a asi v každé době vypadá jinak to nedospělé šílení a dokazování, jak moc už jsme velcí a samostatní a jak moc ty otravné dospělé nepotřebujeme. Když jsem byla malá holka, tajně jsem sedávala v sobotu večer za máminým křeslem v obývacím pokoji a přes zákaz hleděla na obrazovku, kde se nejprve ukázala velikánská hvězdička. Pak začal film, kterému jsem nerozuměla a za pár okamžiků rodiče zjistili mou nežádoucí přítomnost a byla jsem potupně poslána do dětského pokojíčku. Jaká to nespravedlnost! Oni mohli koukat, jak dlouho chtěli a já musela spát. Cítila jsem to jako křivdu a jen se těšila, až budu velká a budu moci taky koukat dlouho do noci na ty zakázané a lákavé filmy. Jakmile jsem povyrostla do telecích let, připadala jsem si šíleně dospěle. Všechno jsem vě...

Melancholické, pomalé skladby nemusí být kýčovité - jedním z důkazů je kousek z alba All's Well That End's Well amerického kytaristy, zpěváka a jednoho ze členů skupiny Toto, Steva Lukathera. Tento postavou drobný, malý muž je svým způsobem světový unikát - asi málokdo se může pochlubit tím, že jeho jméno figuruje na téměř šesti stech albech různých umělců! Pro svou univerzálnost byl zván do studií takovými jmény, jako byl John Mayall, Van Halen a zahrál i na světoznámém Thrilleru Michaela Jacksona. Steve Lukather vydal své sólové album předloni a na jeho podporu jel turné, které mělo dvě zastávky i v České republice. Jedna z nich byla v ostravském klubu Parník 24. února loňského roku a na ní jsme měli možnost obdivovat jeho umění naživo. Pokud to někoho zajímá, může se podívat na pár fotek a pár postřehů z koncertu zde . A teď už slibovaná písnička. Je to nádherný, oduševnělý kousek z dílny skvělého Pana kytaristy.

Ač dávno dospělá, bráním se věku, zuby i nehty, je to až k vzteku. Pondělní ráno, toť realita krutá, myšlenka na práci v hlavě mi kutá. Držím si peřinu nehty i zuby, budík na polici smutně se zubí. Minuty sladké odtiká tiše, táhne mě za ruku ze snové říše. S pocitem zlomeným sbírám své tělo, kdyby do práce se mu tak chtělo! Jak robot na klíček hrkajíc vstávám, v zrcadle sama se už nepoznávám. Vidím tam ženu, tvář je tak cizí, kdopak to asi je, snad brzy zmizí. Tahleta protiva, co oteklá má víčka, to přece nejsem já, vždyť znám se odmalička! Zkouším ji oslovit, jde to však ztuha, obě se dívají, co řekne ta druhá. Chvíli tak zíráme na sebe zlobně - vždyť jedna druhé nejsme podobné. Moudřejší ustoupí - říkali doma, snažím se přemoci ospalé koma. Smířlivý úsměv mi roztáhne ústa, prolomí se drsná, ledová krusta. "Dobrý den, osobo, jak vyspala jste se?" ... "Spadla jste z višně, že tak ptáte se? Oči mě pálí a v uších mi hučí. Vy jste mi, osobo, zas hnula žlučí!" Tázavě na...

Svět je plný násilí a válek a co je nejhorší, vždy to odnesou nevinní lidé. Stačilo by tak málo k tomu, aby se nikde na světě neozýval pláč těch, jimž válka vzala jejich blízké, aby nikde na světě neexistovaly děti se zbraněmi v ruce, které jsou nuceny zabíjet. Asi je pro nás těžké představit si hrůzu, kterou jsme nezažili. Obrázky utrpení lidí, které vidíme v televizi a novinách nás možná dojímají, ale jsou TAK DALEKO. Vždyť se nás to vlastně netýká, ne? Ať si tam udělají pořádek, beztoho si za všechno můžou sami. Tyhle názory se často objevují - píšou a říkají je lidé, kteří mají to štěstí žít v klidu a míru, bez toho, že by někdo znásilňoval jejich ženy a děti, bez toho, že by někdo zabíjel jejich muže. Nedávno se mi čirou náhodou dostalo do ruky starší číslo časopisu Lidé a Země, kde byl hrůzyplný článek právě o znásilňování žen a dětí v africkém Kongu. Děje se tak kvůli coltanu, což je africký název pro kovovou rudu columbit-tantalit. A k čemu se coltan vlastně používá? Neobejdou ...

Milí přátelé hudby, dnes nastal pro mě přetěžký okamžik, kdy musím vybírat z vašich článků ty, které jsou podle mého subjektivního hodnocení nejlepší. Musím říct, že mě překvapilo, jak poctivě a s jakou vervou jste se do psaní pustili. Strávila jsem převážnou část dne opětovným čtením vašich výtvorů, mnohé stránky jsem zavírala, abych je vzápětí znovu otevřela a znovu četla. Zkrátka - je mi líto, že z tolika dobrých textů musím vybrat jen ty tři. Ale jinak to nejde. V prvé řadě bych si dovolila malou rekapitulaci alb, které se výběru objevovaly. Celkem mě překvapilo, že většina z vás sázela na prověřené hudební legendy a velmi málo bylo alb, které nějak vybočovaly. Je vidět, že mnoho z vás má rádo klasickou rockovou (metalovou, grungeovou) hudbu. Třikrát se ve vašich výběrech objevili Pink Floyd, třikrát Nirvana, dvakrát Led Zeppelin, Evanascence, Scorpions (dokonce stejné album), System of a Down. Pět blogerů z třinácti uvedlo českého interpreta, jakožto zdroj vlivů na svůj hudební a ...