Robert Plant & Sensational Space Shifters - Spoonful live

Když jsem šla před sedmi lety poprvé navštívit koncert Roberta Planta v Praze, zaplavená adrenalinem z toho, že konečně uvidím svého hrdinu naživo, potkala jsem u turniketu při vstupu do haly mladou holku. Čekala tam na mě, protože si všimla, že jsem sama a náhoda tomu chtěla, že jsme měly obě lístky k pódiu na stejné straně. Jak už to u takových akcí bývá, povídaly jsme si o hudbě a o tom, jaké peripetie jsme prožily, než jsme vstupenky vůbec sehnaly.

Byla to dívenka sotva osmnáctiletá, studentka, a tak samozřejmě neměla své peníze, se kterými by mohla nakládat dle libosti. Vyprávěla mi, jak ukecala babičku, aby jí část financí půjčila a nakukala jí, že je potřebuje na boty. Rodičům zase namluvila, že do Prahy jede s kamarádkou, aby ji pustili. Smála jsem se, že vlastně rodičům ani moc nelhala - protože se z nás na ten večer staly kamarádky, které spojoval společný cíl a dělil věkový rozdíl asi stejný, jako bylo stáří té dívčiny.

Když jsem se jí pak zeptala, co ji vedlo k tomu, aby cestovala sama přes půl republiky na koncert, řekla: " Protože jsem chtěla vidět na vlastní oči člověka, kterého obdivuji pro jeho dobrotu a slunečnou duši."

Samozřejmě v tom byla i touha slyšet nějaké skladby Led Zeppelin, které na koncertech hraje, ale zaujalo mě, že tahle holka Planta vnímala podobně, jako já - jako dobrého člověka, který dokáže předávat posluchačům pozitivní energii. Ne jenom jako slavnou osobnost, jejíž koncert bude gejzír plný vzpomínek.

Vzpomínky se mísí s moderním zvukem... tak je tomu dodnes. Plant je tak trochu chameleón a záhada i pro ty, co ho znají. Člověk nikdy neví, co ho popadne příště, kam se jeho cesta ubere. Když se rozešel s Justinem Adamsem a Strange Sensation, bylo to ne kvůli tomu, že by snad nebyli úspěšní, ale proto, že Robert měl už v hledáčku další spolupráce a další styly, kterým se chtěl věnovat. Přišla Alison Krauss a T-Bone Burnett, přišli Band of Joy. Opět nastala fáze kořenů, kdy vzdával hold skladbám z dob svého mládí, z dob, kdy s Johnem Bonhamem byli dva mladí a hladoví muzikanti, kteří teprve hledali.

Možná je to jen náhoda, že tato fáze nastala zrovna v době, kdy se nejvíc spekulovalo o návratu Led Zeppelin na koncertní pódia. Jisté je, že tohle je věc, kterou Robert Plant vždy odmítal - z pohledu lidí, kteří po jejich znovuspojení touží, může jít o tvrdohlavost, ješitnost a já nevím, co ještě. Ale jeho hudba je odrazem jeho osobnosti, dělá ji s poctivostí a s dokonalou znalostí a to může dělat jen jako svobodný umělec. Jen tehdy z ní bude tryskat ono známé kouzlo - kouzlo, kterému je tak snadné podlehnout.

Po tomto trochu neurovnaném úvodu bych vám chtěla představit další kousek, který Plant přepracoval nyní už se Sensational Space Shifters. Vybral si skladbu Howlin' Wolfa ( kterou ovšem jako bluesový standard napsal Willie Dixon) s názvem Spoonful. Takže zase nějaká stará předělávka z počátku šedesátých let... Ale jsme zase ve fázi, kdy je Robert Plant otevřen hudbě z celého světa. Ve fázi, kdy se opět vrací k dávné lásce k world music a roubuje její exotické výhonky na staré, omšelé a zapomenuté pařezy. Jaké rostliny z něj asi vypučí, to si můžete poslechnout.