plant.blog.cz

Far Post je singl, který vyšel v září 1982 v Anglii spolu s Burning Down One Side a Moonlight in Samosa, tedy v době vydání prvního alba Pictures At Eleven. V Americe to bylo o rok později spolu s Big Log, pocházející už z Principle of Moments. Kupodivu nebyl tehdy zařazen na žádné z těchto dvou alb, ale zato posloužil jako součást soundtracku k filmu White Nights v roce 1985. Ve filmu zazněly takové songy, jako třeba velký hit Lionela Richieho Say You, Say Me , který získal Oscara za nejlepší původní píseň a Separate Lives , který nazpíval Phil Collins s americkou zpěvačkou Marilyn Martin a vysloužil si za něj alespoň nominaci. Psala se osmdesátá léta a písně tohoto typu - s kýčovitě sladkými melodiemi a romantickými klávesami, zasypané třpytkami, srdíčky a hvězdičkami - byly velmi populární. Osobně si myslím, že Far Post je hudebně daleko lepší skladba, než obě výše jmenované dohromady. Co lepší - je úžasná a ty dvě předešlé se s ní vůbec nemůžou srovnávat! Jenže právě proto by z ní ...

Náhodou jsem se dnes dozvěděla na fóru Led Zeppelin, že do České republiky přijede opět legendární kapela The Yardbirds. Samozřejmě bychom mezi jejími dnešními členy marně hledali Jimmyho Page, Jeffa Becka nebo Erica Claptona. Z původních členů v kapele zůstali pouze hráč na rytmickou kytaru Chris Dreja a bubeník Jim McCarty. Sestavu doplnila čerstvá, o několik generací mladší krev - pětadvacetiletý nadějný kytarista Ben King, baskytarista David Smale a zpěvák a hráč na harmoniku Andy Mitchell. Skupina vystupuje s léty prověřeným repertoárem šedesátých let, který podle mnoha recenzí posunují kupředu svým nadšením a energií právě mladí muzikanti. Dosud jsem neměla možnost - až na několik videí na Youtube - kapelu vidět a slyšet naživo. V posledních sedmi letech se sestava čtyřikrát obměňovala a ta poslední funguje zhruba tři roky. Snad tedy tato poslední vydrží déle a bude jim to dobře šlapat. Na adresu Bena Kinga jsem četla jen samou chválu - jeho virtuozita si prý v ničem nezadá s je...

Na dobrou noc tady dám jednu z melancholických skladeb anglické zpěvačky Lou Rhodes, kterou můžete najít na jejím posledním albu z roku 2010 - One Good Thing. Album je podobně jako jeho dva předchůdci laděné přírodně a akusticky, v podstatě na sebe ta alba navazují jako deníkové zápisky a někdy se může zdát, že tak trochu splývají v jeden celek. Moc se mi líbí hlas Lou Rhodes i její křehké melodie - a tato písnička je zvlášť smutná, protože ji věnovala své zemřelé sestře. Lou Rhodes - Janey - One Good Thing 2010

Tímto článkem nehodlám naštvat školou povinné blogerstvo, znamená jen takový malý povzdech nad ubíhajícím časem. Abyste si nemysleli, i já, která mám školní docházku dávno za sebou, zatlačím v oku slzu nad končícími prázdninami. Je to zčásti proto, že jsem tvor teplomilný - i když poslední dny s teplotami kolem pětatřicítky nesnáším moc dobře - a zčásti proto, že jako rodič nemusím o prázdninách neustále řešit školní problémy. Začátek školního roku znamená průvan v mé peněžence - nákup učebnic, sešitů, stravenek, jízdenek a další spousty věcí. Znamená to taky, že budu vyhánět dítě od hraní přihlouplých počítačových her nejen v zájmu jeho duševního zdraví, ale též v zájmu jeho školního prospěchu. Takže - padej od kompu a učit se! "Ale když na zítřek nic nemáme" kňourá dítě a křečovitě drží myš v ruce, hodlajíc sejmout nějakou obludu. Lol. Tahle situace (i výrazivo ji provázející) mě dohání k šílenství, opakuje se totiž pravidelně. To za našich mladých časů... jsme se museli př...

Žijeme v globálním světě, kde se všechno propojuje; vzdálenosti se zkracují, informovanost díky internetu roste - někdy to člověka může až děsit, zvlášť když se dozvídá detailně o různých katastrofách, které se odehrávají někde na druhé půlce zeměkoule. To si pak člověk uvědomuje, jak je svět malý a jak se nás všechno dotýká. Ale v něčem je to propojení dobré, zajímavé a ne tak úplně okoukané - třeba v hudbě. Dochází v ní k zvláštním spojením kultur lidí, kteří by se možná dříve nikdy nesetkali, protože jejich hudební cítění, historické kořeny a v neposlední řadě i styl jejich života jsou úplně odlišné. Pokud se ovšem tito lidé naučí spolupracovat a vzájemně budou respektovat své kořeny, může vzniknout velmi zajímavé dílo. Proč o tom píšu - teprve nedávno jsem zjistila, že indická zpěvačka Kiran Ahluwalia se pustila do spolupráce s malijskými tuaréžskými skupinami Terakaft a Tinariwen a k tomu všemu jí dopomáhal (Bůh ne) anglický kytarista Justin Adams. Je to pro mě obzvlášť zajímavé s...

Letos pětatřicetiletý rodák z Wolverhamptonu, jehož song "Elusive" z debutového alba Passing Stranger získal v květnu 2007 cenu Ivora Novella, vydává letos své třetí album. Jmenuje se What The Night Delivers a oficiálně bude propuštěno 5. září, i když pro fanoušky je na jeho oficiálních stránkách k dispozici už od 26. července. Hladivý a posmutnělý Scottův vokál a vzdušné melodie jeho písní, kterým dominuje především akustická kytara, sváděly už od jeho hudebních počátků k srovnávání s Nickem Drakeem a Jeffem Buckleym. Svým prvním počinem dokonce okouzlil i samotného Roberta Planta, který se na jeho adresu vyjádřil velmi pochvalně a na Scottovu další desku Elsewhere dokonce přidal svůj zpěv do skladby 12 Harps. Scott přiznává, že vyrostl na hudbě Led Zeppelin - nakonec v některých raných recenzích se objevilo i srovnání s akustickými Zeppeliny z období jejich třetího alba. Nové album Scotta Matthewse zní povědomě. Je to možná tím, že písně, které obsahuje, vznikly během nahrá...

Podle názvu článku byste si možná mohli myslet, že už mi vlivem horka "šibe" a píšu nesmysly. Mozek si možná dělá, co chce, ale tenhle název článku je naprosto seriózní a úplně v pořádku. Je to totiž název písničky. Někteří z vás možná četli o nebezpečně manické Nirváně, kde jsem tak trochu po svém rozebírala To album (Manic Nirvana). To album je vážně "nebezpečné" poslouchat - protože když si dáte tak dvě pivka a pak si to pustíte, tak vám začne hlava rotovat takovou rychlostí, že jí nebudete stačit (divné, ne?). Někdy si nemusíte dát ani jedno. A ještě jedna věc - nemusíte vůbec umět anglicky a budete tomu dokonale rozumět. Před pár dny, když Robert Plant oslavil své narozeniny, se objevil na jeho oficiálních stránkách odkaz na další z mnoha výběrů nejlepších songů. Co mě na něm zaujalo, bylo to, že dva z deseti nejlepších byly právě z Manic Nirvany. Nejdřív mě napadlo, že to musela určitě vybírat nějaká ženská. Byl to chlap. Že by i na chlapy působil jeho neodol...

Jeden chlupatomalý poutník blogovým vesmírem vyhlásil pro tento víkend akci mému srdci víc než lahodící - abychom pro něj na svých blozích upletli věnec z květů, vonících hudbou konce let šedesátých. A co bylo podnětem pro tuto bohulibou akci? Přece nedávné výročí jednoho z nejzásadnějších festivalů v historii dlouhovlasé, láskyplné a mírové hudby - Woodstocku - a krásná myšlenka rozšířit oslavu jeho dvaačtyřicátého výročí na šest dnů. Miluju hudbu šedesátých let, což tady můžete vidět na každém kroku, a tak mě napadlo se zapojit. Už jen proto, že jsem si uvědomila, že mé stáří přesně odpovídá onomu památnému roku 1969, takže já a Woodstock máme společný rok vzniku. Možná proto taky mám k téhle muzice tak vřelý vztah. *** Začneme tedy plést - první kopretinou v mém pestrém věnečku bude dáma a nebude to nikdo menší, než Joan Baez. Tato folková zpěvačka je proslulá svým výrazným sopránem a také pevnými osobními názory, z nichž nikdy nehodlala slevit. Dáme si ukázku jejího vystoupení na W...

Dnes oslaví Robert třiašedesáté narozeniny a my se připojujeme k dlouhému zástupu gratulantů se svým skromným přáním. Samozřejmě přejeme jen to nejlepší, stálý optimismus a úsměv na tváři, hodně zdraví a také chuti dělat další skvělá alba, která potěší mnoho dalších fanoušků na celém světě. Protože už mi dochází slova, nechám promluvit muziku samotnou a nemůžu si odpustit nedat sem znovu jeden z jeho nejnovějších klipů k písni Angel Dance. V něm je totiž dobře vidět postoj Roberta Planta k hudbě - chová se k ní s úctou, stejně jako k původním autorům této skladby a zároveň jí svým hlasem a hudebním zpracováním dodává punc originality.

Po dlouhé době - ignorujíc nedávné uvedení tohoto snímku v televizi - jsem se dokopala k tomu, abych se na něj konečně podívala. Samozřejmě jsem stižena touhou vám okamžitě popsat své dojmy a nejraději i celý obsah, jak už je mým blbým zvykem. Budu se snažit tady toho moc nevykecat, ale třeba vás, kteří jste neviděli, navnadit na to, abyste se stali diváky a posléze jistě fanoušky tohoto úžasného filmu. Filmů z hudební oblasti - z dob, kdy světu vládly sex,drogy a rock'n'roll - není moc a hlavně není mnoho takových, které by věrně a vtipně opisovaly tuto dobu se znalostí tehdejších poměrů. Byla to doba, kdy se ztrácela "nevinnost" a také doba, kdy se rockové hvězdy nenávratně vzdalovaly svým fanouškům. Byla to doba boření mýtů o nezištném entuziasmu kapel, byla to doba, kterou si dnes možná idealizujeme. Byla to ale doba, kdy se tvořila i přes to všechno kvalitní muzika. Jedněmi z těch, které měly možnost nahlédnout pod pokličku, byly fanynky - takzvané groupies, posk...

Čekejte dnes další pokračování nekonečného seriálu - ovšemže to nebude žádný turecký doják se zápletkou "ona ho miluje, on ji ne", připadně naopak. Bude to naopak seriál, který jsem si vymyslela proto, abych vám ukázala "skoro" všechny písničky od Roberta Planta, které byste si možná našli i sami, kdyby se vám chtělo. A protože by se vám asi nejspíš nechtělo, tak to dělám za vás. No nejsem já dobrák?:-) Takže, dneska si dáme jednu věcičku z alba Dreamland. Jak už asi víte, je to album s převážnou většinou coververzí, které Plant spáchal v roce 2002 s kapelou Strange Sensation. Coververze nemusí být nuda jako seriály, pokud se jich chopí dobří hudebníci, což Strange Sensation jsou. Dreamland je toho důkazem. Abych řekla pravdu, Robert Plant mě nikdy nepřestal překvapovat. Například když se mi dostalo do ruky tohle album, byla jsem z něj trochu zmatená. Hlavně z jeho první půlky, kde je i dnešní song. Ale to už jsem vám asi říkala. Zrovna One More Cup Of Coffee, půvo...

Ohlédneme se za dalším rokem v historii hudby - dnes to bude první rok v novém desetiletí, který ovšem kromě dobré muziky přinesl také několik tragických událostí. Začneme tedy smutně. 18. září byl ve svém apartmá hotelu Samarkand v Notthing Hill v Londýně nalezen bez známek života Jimi Hendrix, jeden z nejvlivnějších kytaristů v historii a také čelní představitel generace hippies. A aby toho nebylo málo, pár dní po něm, 4. října, vyhasla i další ikona tehdejší doby, americká zpěvačka Janis Joplin. Časy se radikálně změnily. Rok 1970 byl také rokem oficiálního rozpadu Beatles, který 10. dubna veřejně oznámil Paul McCartney. Ovšem byla to pouze formalita, protože Beatles už se prakticky rozpadli o rok dříve. V srpnu 1968 odešel Ringo Starr, aby se pak vrátil s písničkou Octopus's Garden, která se pak objevila na albu Abbey Road v roce 1969. Během jeho nahrávání opustil nakrátko kvůli neshodám kapelu George Harrison, jehož měl nahradit Eric Clapton - nakonec se ale George vrátil. V z...

Americký kytarista a zpěvák Seasick Steve letos v květnu vydal své páté album s názvem You Can't Teach an Old Dog New Tricks. Tento stylový muzikant se začal věnovat vlastní tvorbě mnohem později, než bývá zvykem. V hudební branži se pohybuje už od šedesátých let v roli zvukového technika a producenta i příležitostného hudebníka, ale své první album Cheap vydal až v roce 2004 coby třiašedesátiletý. Nyní se tedy vrací s novou deskou, na které s ním hrají bubeník John Magnusson a také legendární baskytarista John Paul Jones, někdejší člen Led Zeppelin. Album představuje dvanáct skladeb v žánru blues a podle některých patří k nejlepším, které Seasick Steve nahrál. Shodou okolností s ním zrovna dnes vystupuje na festivalu Cropredy Fairport Convention. Určitě bych tuto desku doporučovala vaší pozornosti - nejen pro účast Jonesyho, ale proto, že dnes se už málokdy dá slyšet tak syrové a autentické blues, jako to v podání Seasicka Steve. album na wiki You Can't Teach An Old Dog New T...

Před časem jsem se zde zmiňovala o novém albu Alison Krauss - Paper Airplane, které vydala letos společně se svou kapelou Union Station. Proč o tom píšu - protože právě Alison a její skupina má s dnešním songem mnoho společného. A Robert Plant má mnoho společného s Alison Krauss. Asi by bylo zbytečné zdůrazňovat, že jejich album Raising Sand, vydané v roce 2007, přineslo oběma ovoce v podobě četných ocenění. To není úplně to nejdůležitější. Pro Roberta Planta znamenala spolupráce s Alison pár krásných let, kdy se podle svých slov cítil opravdu šťastný a volný. Mohl se věnovat objevování stylů amerického country rockabilly a bluegrassu, ve kterých našel nové možnosti uplatnění svých aranžérských schopností i využití svého hlasového potenciálu. V době, kdy celý svět čekal na znovuobnovení Led Zeppelin, Robert Plant odmítl tuto pro něj stresující představu narvaných hal a stadiónů a donekonečna fanoušky žádaných starých hitů. Pokračování už znáte. Koncertování s Alison Krauss a dalšími s...

Dokumentární DVD Blue Note zkoumá ve dvouapůlhodinovém záznamu hudební kariéru Roberta Planta, aniž by se jednalo pouze o omílání jeho účasti v Led Zeppelin. Vztahuje se na celé období jeho působení v oblasti hudby, od dob dospívání po nejnovější spolupráci s hudebníky z Nashvillu v roce 2010. Kariéra Roberta Planta dosud nikdy nebyla zkoumána v tolika detailech, i když v mnoha ohledech byla pravděpodobně odvážnější a ambicióznější, než kariéra jakékoli jiné britské rockové superstar. Žádný z Plantových současníků nevydal alba tak rozmanitá a fascinující, jako bylo The Principle of Moments (1983), Now and Zen (1988), Mighty Rearranger (2005) a Raising Sand (2007). Jediné, co mají tato alba společné, je Plantův hlas a jeho tvrdohlavé odmítnutí usnout na vavřínech jako frontman Led Zeppelin. Bylo by pro něj asi velmi snadné sestavit kapelu, která by kopírovala jejich staronový zvuk (jako to bohužel dělal v jisté době Jimmy Page), ale on místo toho neustále vstřebával různé styly a zvuky,...

Pro dnešek si tu můžete pustit jednu raritku, která vyšla na albu Sixty-Six To Timbuktu . Jmenuje se Little Hands a je to cover písně Skipa Spence, pocházející původně z roku 1969. Skip ji napsal pro své album Oar a za třicet let si ji vypůjčil Robert Plant, aby ji nazpíval coby poctu na tributní album More Oar, které vyšlo ke třicátému výročí vydání původního Skipova alba. Je to taková něžná písnička. Little Hands (Skip Spence) Vocal: Robert Plant/Bass: Charlie Jones/Guitar: Innes Sibun/Vibes: Ted Benham 1999 Trolcharm Limited Little hands clapping - children are laughing Little hands clapping all over the world Piper is piping - drummers are drumming Little hands clapping all over the world Little hands clapping - children are sharing Little loves loving, all boys and all girls Children are singing - truths that they're bringing Freedom is ringing all over the world Come let us meet them Yes we will greet them Little hands clapping - children are caring Piper is calling all over ...

Předevčírem to bylo právě 32 let, co Led Zeppelin odehráli první ze svých dvou posledních koncertů v Anglii na legendárním festivalu v Knebworthu. Jejich fanoušci tehdy určitě netušili, že je to jedna z posledních možností, jak vidět kapelu naživo, ale čas bohužel potvrdil, že je to nezvratitelný fakt. Kapela vystupovala v Anglii poprvé od tragédie, která potkala Roberta Planta v létě 1977 (vlastně poslední koncerty tam odehrála už v roce 1975), když mu náhle zemřel syn Karac - tehdy se nadlouho uzavřel do soukromí a nějakou dobu dokonce sám věřil tomu, že s Led Zeppelin končí. Ale zbytek skupiny trpělivě čekal na to, až se Percy dá dohromady a najde cestu zpátky - hodně mu v tom byl nápomocný John Bonham, přítel, na kterého se Robert mohl vždycky spolehnout. Těžká cesta zpátky byla vlastně i podtextem jejich posledního studiového alba In Through The Out Door, které vyšlo až po knebworthských koncertech 15. srpna 1979, ale fanoušci už měli možnost z něj něco málo ochutnat. Velkolepý ná...

2. 8. 2011 nastal pro všechny polské příznivce Roberta Planta den D - po dlouhých deseti letech mohli být svědky jeho vynikajícího vystoupení ve varšavské hale Torwar. Ovšem nejenom polští fanoušci měli ten den svůj svátek, také jedna (nejspíš jediná) česká fanynka se už nemohla dočkat, až se otevřou brány Torwaru a bude moci konečně spatřit Roberta a jeho "kapelu radosti" na vlastní oči. A teď se vám chystá o tom vyprávět... Asi nemusím říkat, že jsem den předem nemohla dospat. Přede mnou byla náročná cesta, kterou jsem si ještě zkomplikovala strachem, abych všechno stihla - a tak jsem se vypravila z Ostravy už čtrnáct minut po druhé hodině v noci. Čekalo mě docela nemilé překvapení v podobě vlaku narvaného lidmi, kde byl problém vůbec si sednout. Naštěstí jsem měla místenku, a tak jsem se vměstnala do kupé, ve kterém už se rozvalovala polská mládež, jedoucí z nějakého rakouského festivalu. Cesta byla úmorná a spát se nedalo, ale to jsem stejně ani neměla v úmyslu. Horší byl...