4. srpna uplynulo 32 let od legendárního koncertu v Knebworthu

Předevčírem to bylo právě 32 let, co Led Zeppelin odehráli první ze svých dvou posledních koncertů v Anglii na legendárním festivalu v Knebworthu. Jejich fanoušci tehdy určitě netušili, že je to jedna z posledních možností, jak vidět kapelu naživo, ale čas bohužel potvrdil, že je to nezvratitelný fakt. Kapela vystupovala v Anglii poprvé od tragédie, která potkala Roberta Planta v létě 1977 (vlastně poslední koncerty tam odehrála už v roce 1975), když mu náhle zemřel syn Karac - tehdy se nadlouho uzavřel do soukromí a nějakou dobu dokonce sám věřil tomu, že s Led Zeppelin končí. Ale zbytek skupiny trpělivě čekal na to, až se Percy dá dohromady a najde cestu zpátky - hodně mu v tom byl nápomocný John Bonham, přítel, na kterého se Robert mohl vždycky spolehnout.

Těžká cesta zpátky byla vlastně i podtextem jejich posledního studiového alba In Through The Out Door, které vyšlo až po knebworthských koncertech 15. srpna 1979, ale fanoušci už měli možnost z něj něco málo ochutnat.

Velkolepý návrat na pódia byl přesně v režii manažera Petera Granta, který chtěl udržet Led Zeppelin pozici největší světové kapely - což vlastně ani nemusel dokazovat, protože přes dvouletou přestávku v koncertování byl zájem o Led Zeppelin obrovský a kapela neztratila nic ze své popularity, ba naopak. Důkazem toho budiž fakt, že fanoušci brali předprodej vstupenek útokem a vzhledem k obrovskému zájmu musel být přidán ještě druhý koncert 11. srpna, aby se vyhovělo co největšímu počtu zájemců.

Po dvouleté odmlce nebyla kapela sice úplně dokonale sehraná, jako tomu bývalo v dřívějších dobách a svůj díl si vybraly také drogy a alkohol, které poznamenaly zejména Page a Bonhama. K tomu se přidala i nervozita z vystoupení před mnohatisícovým davem - celkem se jejich dvou koncertů v Knebworthu účastnilo na 350 000 fanoušků. Ale přesto, jak ostatně můžeme i dnes vidět na záznamu z DVD, se Led Zeppelin podařilo na těchto památných vystoupeních s brilancí sobě vlastní podat přesvědčivý výkon a tak dokázat, že se s nimi musí počítat i nadále. Samozřejmě, svým oddaným fanouškům tohle dokazovat nemuseli, ti by za nimi šli kamkoli. Ale tehdejší tisk byl přece jen více nakloněn punkovým kapelám, tehdy módním, a tak měl tendence "dinosauří rock" Led Zeppelin zavrhovat. Zejména se to projevilo v recenzi odvěkého nepřítele Zeppelinů - v časopisu Rolling Stone, kde o nich napsali:

"Když před dvěma roky Zeppelini naposledy hráli v Americe, tohle vystoupení v Knebworthu by možná odmávli jako pouhý důsledek dočasné nevolnosti, hluboce podprůměrné odehrání rituálů předstíraného orgasmu, tak často předváděné kapelami a diváky na festivalech této velikosti. Ale ve světle jejich protahované pauzy a drsného klimatu současné britské hudební scény, na niž se rozhodli vrátit, skupina zněla žalostně a vyžile. Ba i zbytečně."

Asi už chápete, proč fanoušci Led Zeppelin vesměs nesnáší časopis Rolling Stone. Tahle útočná reakce totiž nebyla vůbec výjimkou, ale naopak typickým projevem tohoto, pro Zeppeliny nepřátelského, média. Ostatní recenze na koncerty tak příkré nebyly a i ti redaktoři, kteří nijak Led Zeppelin neholdovali, se vyjádřili o jejich návratu pochvalně a s respektem.

Možná by teď nebylo od věci se podívat na to, jak koncerty v Knebworthu viděl později Robert Plant: "Nebyl jsem tak uvolněnej, jak bych chtěl. Visela nad náma spousta očekávání a přinejmenším jsme mohli udělat to, že jsme tu muzeální obludu byli schopni zabít. Zmrzačili jsme to zvíře sice na celej život, ale nezabili jsme ho. Bylo to dobrý, ale jenom proto, že to tak každej viděl. To byl smysl tý akce."

Asi měl pravdu v tom, že očekávání byla velká a Led Zeppelin se vždycky snažili podat ten nejlepší výkon. Knebworth byl poznamenán tím, co se v kapele stalo za posledních pár let a to všechno se taky odrazilo na samotných členech. Ale ze záznamu je vidět, že Zeppeliny stále bavilo hrát spolu a že je hlavně bavilo hrát pro lidi. Knebworth mě vždycky fascinoval právě tím množstvím fanoušků, kteří vytvořili malé město - město, zasvěcené Led Zeppelin. Záběry na obrovskou masu, která má jeden společný cíl - vychutnat si naživo koncert jedinečné kapely, jsou prostě úžasné. Právě proto si myslím, že koncert z Knebworthu je tak významný - dokazuje jako jeden z mála záznamů neskutečnou oddanost fanoušků. Tím nechci říct, že by Zeppelini už dříve neměli oddané publikum. Samozřejmě že měli, ale v Knebworthu to prostě bylo nejvíc vidět. Musela jsem se smát, když jsem v knize Led Zeppelin - Všechny koncerty četla, že když Robert Plant přehlédl masy diváků, prohlásil: " No, to je pěkný, že vás zase vidím. Povídám Pageovi, že tu bude tak jeden nebo dva lidi, ale on na to, že dost pochybuje. Ani vám nemůžu říct, jaký mám pocity."

Zkrátka, Knebworth je historický milník. Potvrzuje pozici Zeppelinů v době, kdy už se do popředí dostávala zcela jiná hudba, než jakou hráli. Jejich nové album In Through The Out Door bylo právě samotnými fanoušky vytaženo až na špičku prodejnosti - v Americe se ho prodalo za jediný týden 3 miliony kusů a to představovalo pro upadající zábavní trh naprostou bombu. Myslím, že o tom se v dnešní době žádné skupině ani nesní.

Písně, které Zeppelini v Knebworthu hráli, představovaly průřez jejich kariérou - počínaje druhým albem až po novinku, ze které na koncertech zazněl In The Evening a Hot Dog. Na DVD můžeme vidět reprezentativní výběr, ve kterém dominuje Achilles Last Stand, Kashmir, Whole Lotta Love a Nobody's Fault But Mine. Pak je ještě k dostání neautorizované DVD z Knebworthu, které obsahuje patnáct skladeb, z nichž většinu na oficiálním vydání nenajdete. Na černobílém obrázku si můžete přečíst, které to jsou.

My si tu dneska dáme dvě skladby - In The Evening a Nobody's Fault But Mine. Tak hezký poslech.

Zdroj citátů: Dave Lewis & Simon Pallett - Led Zeppelin - Všechny koncerty str 316, 318, 315

---