plant.blog.cz

Už moc dlouho jsem tady nedala nějakou Robertovu skladbu a protože tohle by měl být především blog, zabývající se hudbou, chtěla bych to napravit. Ale to bych nebyla já, abych to neokecala. Teď, když jsem se začetla do knihy o sólové dráze (kariéra je špatné slovo) Roberta Planta, dostala jsem nutkavou chuť poslechnout si něco z koncertu. Máme na výběr z různých období, já však dnes přece zůstanu věrná kapele Band of Joy, ve které se setkali úžasní muzikanti. Třeba takový Darrell Scott, kterého můžete vidět právě v tomto videu hrát na akustickou kytaru. Jeho sólová hra uprostřed písně - to je prostě pohádka. Nádherné aranže, perfektní provedení i s naříkajícím Plantovým hlasem, pak vybuchující riffy Buddyho elektriky a společný závěr. Písnička Down To The Sea pochází z Plantova alba Fate of Nations, které vyšlo v roce 1993. Je to tedy již poměrně stará záležitost, ale díky muzikantskému umu všech zúčastněných zní svěže a pestře. Už vím, proč bych nenazvala Robertovu hudební dráhu karié...

Mí milí stálí čtenáři si při přečtení titulku článku nejspíš pomysleli, že jsem se zbláznila. Ano, uznávám, na první pohled to může tak vypadat. Záhy vám ovšem vysvětlím, že tak tomu není. Chtěla jsem se s vámi jen podělit o jeden příběh, jehož protagonisty jsou žáci třetí třídy jedné nejmenované základní školy, jejich učitelka a moje máma v jedné osobě a můj syn, jemuž v době, do které se nyní přeneseme, bylo zhruba devět, deset let. Na úvod bych měla vysvětlit, že má matka, tedy babička mého synátora, je velký pedant. Cepovala už mě a co se týče školy a učení, musela jsem neustále podávat bezvadné výsledky, jinak bylo doma dusno. Pamatuji se, že jsem se jednou (bylo mi osm let) rozbrečela kvůli tomu, že mi máma v úloze z matematiky odfajkovala výsledky - měla jsem všechno správně, ale myslela jsem, že ty fajfky znamenají, že budu muset celý úkol přepisovat a přepočítávat. Děti, tedy žáci mé maminky, byli cepovaní podobně a pod jejím vedením se i ti největší lempli naučili alespoň zák...

Konečně jsme se dočkali - po předlouhém čekání a neustálých odkladech vydavatele se vyloupl na světlo světa překlad knihy Neila Danielse o Robertu Plantovi. Kniha by měla splatit dluh, který vůči Robertu Plantovi hudební svět má - totiž podat svědectví o jeho sólové kariéře, hudebních vlivech a nesmírné pracovitosti a tvořivosti, kteréžto bývají v kontextu s jeho účinkováním v Led Zeppelin hanebně opomíjeny. Jak se to tedy povedlo a jak na mě, jako na fanouška a příznivce, který má o Robertu Plantovi už nastudováno kdeco, kniha zapůsobila? V prvé řadě bych měla výtku k titulu. To je první věc, která mi vadí. Připadá mi totiž, jakoby navzdory tomu, že se kniha zabývá Plantovou sólovou kariérou ( i když kapitola Led Zeppelin je zde samozřejmě také v krátkosti zmíněna, i jeho hraní s Pagem) měl autor strach, že když titul ponese pouze Plantovo jméno, nebude už o něj takový zájem. Další věcí je fotografie na přebalu knihy. Proč je zde fotka stará sedm let? Chápu, že kniha v originále vyšla...

Ihned při vyhlášení tématu jsem věděla, o čem bych chtěla psát - o očích, které jsou zrcadlem naší duše. Jsou mnohem výmluvnější, než všechny ty převleky, které používáme k maskování svých pocitů. Stačí pozorný pohled hluboko do očí a hned poznáme, jak se dotyčný cítí, jakou má náladu a jak na tom je celkově. Můžeme klamat tělem, ale oči nás většinou prozradí. Řeknou na nás, jestli jsme nemocní, unavení, nebo naštvaní. Vidíme v nich bystrost a čilost, stejně tak jako tupost a nezájem. Poznáme z pohledu upřímnost, moudrost, dobrosrdečnost, veselost i smutek, zlobu, nenávist, prohnanost a hloupost. U lidí, kteří trpí nějakou duševní chorobou, to můžeme jako první identifikovat právě podle prázdného a nepřítomného pohledu. Zkrátka oči odrážejí to, jak se cítíme a jací doopravdy jsme daleko víc, než to, co se snažíme navenek vysílat tělem. Tady na blogu je jedna nevýhoda - postrádáme oční kontakt, tak důležitý při rozhovoru s lidmi. Povídáme si tu jen pomocí komentářů a nepoznáme, jestli t...

Malijská slepecká dvojice Amadou & Mariam se představí na festivalu Colours of Ostrava. Kytarista Amadou Bagayogo byl od roku 1974 členem malijského orchestru Les Ambassadeurs. Byla to kapela, složená z hudebníků z nejrůznějších částí Afriky - Guiney, Mali, Burkiny Faso, Pobřeží slonoviny. Bylo mu čtrnáct, když s nimi koncertoval. O rok později bohužel těžce onemocněl šedým zákalem a navždy oslepl. Ocitl se tedy v Instute For The Young Blind of Bamako v Mali, kde hrál s ústavní kapelou a zároveň pokračoval v koncertování s Les Ambassadeurs. V roce 1978 je nadobro opustil. Mariam Doumbia přišla o zrak už v pěti letech, následkem spalniček. V ústavu pro slepce dávala hodiny zpěvu, učila se teorii hudby a používání Brailova písma. S Amadou se potkali prostřednictvím hudby, hráli spolu a hluboce se do sebe zamilovali - se špetkou smutného sarkasmu by se dalo říci na první pohled. V roce 1980 měli svatbu a Amadou složil jejich životní píseň - Mon amour, ma chérie (má lásko, můj miláčku)...

Jenom mě tak napadlo, napsat na téma Zrcadlo. Kdyby tu totiž nebylo, jak by se to lidem líbilo. Kouknu se do něj poránu a vyděsím se v tu ránu. Vidím tam obraz nelibý a to se mi vůbec nelíbí. Civí z něj na mě zoufale nějaký střapatý ospalec. Zarudlé oči a kruhy pod nima, no to mě určitě poránu zajímá. Radši se do něj nekoukám, i když mě to k tomu ponouká. Nelíbí se mi totiž velice že jsem jak zmoklá slepice. A tak mě teď napadlo, že kdybychom neměli zrcadlo, neviděli bychom své domnělé chyby a to, co se nám na nás nelíbí. Neviděli bychom své vady a třeba bychom se měly víc rády. Ono se totiž v tom zrcadlení, ukáže i to, co se těžko změní. K čemu je fyzická krása, když vás svědomí drásá. Když hloupost vidět není v tom zářivém zrcadlení.

V mém posledním článku na téma týdne Co nás ve škole neučili jsem se chtěla věnovat této problematice z trochu jiného úhlu pohledu. Zatím se tady objevovaly články, ve kterých jsme si stěžovali, že nás škola nepřipravila dostatečně na to, co nás v životě čeká. A nebo články, ve kterých jsme popisovali zážitky a situace, ve kterých jsme se ocitli školou nepřipraveni a museli jsme se tedy s problémem poprat sami. Já se teď pokusím zamyslet nad školou z pohledu učitele. Snad se mi to povede - oba mí rodiče pracovali dlouhá léta ve školství, a tak jsme doma o učitelských problémech často diskutovali. Učitelské povolání je nesnadné a dalo by se říct v mnohém rizikové. Přece jen, mít svěřeno vzdělávání budoucí generace je úkol přetěžký a je k němu třeba kromě vědomostí, získaných studiem i určitá trpělivost, železné nervy a láska k dětem. Pokud to tak není a student se rozhodne pro toto povolání jen z důvodu prázdnin a volna během roku, nemůže být nikdy dobrým učitelem. Ono je to někdy lidm...

V příštím životě se chci narodit jako chlap. A víte proč? Ráda vysvětlím. Začíná to už ve škole. Zatímco chlapci běhají po třídě, řvou jak paviání a perou se, od holek se čeká, že budou tiché, hodné a za každých okolností čistě upravené. Kluk může být umazaný lempl, co má aktovku od bláta a pokrčené, neobalené sešity. Ale holka? Té se doma a ve škole řekne: No teda, ty seš ale nepořádná. Copak takhle se holčička chová? Okamžitě si to dej do pořádku." Od holek se taky čeká, že budou zodpovědnější - proto taky většinou dostávají na starost třídu, když si učitel musí někam odskočit. Znáte to, takové to zapisování hříšníků na tabuli (takzvaný teplý bonz). Od holky se čeká, že bude soucitná a pečující, že se jí žákovská nebude hemžit poznámkami za ubližování druhým. To bylo divení, když jsem jednou na základce přinesla domů poznámku: V hodině výtvarné výchovy namydlila svému spolužákovi hlavu." Všichni se mi potutelně smáli a dodnes je tato perlička brána jako veselá historka z mé...

Robert Plant a jeho nová skupina Sensational Space Shifters budou jedněmi z headlinerů festivalu Womad, který letos oslavuje své 30. výročí. Skupina se skládá z bývalých členů kapely Strange Sensation v čele s Justinem Adamsem, Robertovým dlouholetým spolupracovníkem. Ten tvrdí, že se nechali inspirovat hudbou s kořeny v Mississippi, Appalachia, Gambii, Bristolu a podhůří Wolverhamptonu. První ročník tohoto festivalu world music se uskutečnil v roce 1982 pod záštitou zpěváka Petera Gabriela ve Shepton Mallet ve Velké Británii. V průběhu uplynulých let putoval Womad (v překladu svět hudby, umění a tance) po celém světě - od Abu Dhabi, Adelaide, přes Sicilii do Seattlu. Letos se už pošesté uskuteční ve Spojeném Království, v Charlton Parku ve Viltshire. Termín konání je 27. - 29. červenec 2012. Takže Robert bude v červenci v Evropě... mohl by tedy teoreticky zavítat i na náš festival Colours of Ostrava, kde se jako hlavní host představil před šesti lety.

Dalo by se donekonečna polemizovat na téma, co se ve škole nenaučíme. Jednou z takových věcí je podle mě láska k hudbě. Ve škole se sice učíme hudební výchově, ale co se tam vlastně učíme? Nevím jak dnes, ale za nás to byly především noty a obávané diktáty z nich, zesměšňování mutujících chlapců před tabulí, když přeskakujícím hlasem pěli "Prší, prší, jen se leje." Pak taky, jak se jsem se už tady zmiňovala, výchovné koncerty. Ty podle mě opravdu vychovávaly k nezájmu o hudbu. Byla to jen ulejvárna z vyučování, žádný umělecký zážitek. Abych se přiznala, neměla jsem hudební výchovu ráda. Ani z domu jsem nebyla vedena k bližšímu zámu o tento obor lidské činnosti. Samozřejmě jsem jako holka ráda poslouchala písničky na starém magnetofonu rodičů - měli tam pásky s Beatles, Abbou, Boney M, Olympic. Ale to bylo tak všechno. Nikdy jsem se nezajímala hlouběji o to, jaká hudba existuje - brala jsem jen to, co se mi nabízelo. Až o mnoho let později jsem zcela propadla lásce k této dis...

Možná bude nadpis článku zavádějící - parazitem může být myšlen nejen obtížný hmyz, živící se lidskou krví, ale též člověk, přiživující se na druhých. Mé povídání se bude dnes zabývat tím prvním druhem. Ve škole jsme se setkali na vlastní kůži s mnoha parazity. Vešky čile přeskakovaly na dětských hlavičkách, hlavně u těch děvčátek, která si ráda špitala s kamarádkou v lavici a přitom se jejich hlavy octly v těsném sousedství. Mě se naštěstí vši vyhnuly - jednak jsem nebyla moc družná a druhak mi maminka udržovala střih vlasů jako anglický trávník. Ten nízký vlasový porost mě sice trápil, ale zase jsem nemusela absolvovat nepříjemnou kúru se smradlavým zábalem na hlavě. Dalším z parazitů, který se pravidelně objevoval mezi dětmi a jehož výskyt byl podmíněn nedostatečnou hygienou po použití wécé byly roupy. Roup se uhnízdil v dětské zadničce a jeho přítomnost se projevila tím, že dotyčný se neustále škrábal v intimních místech. Pak už nebylo těžké transportovat jeho vajíčka pomocí kliky ...

Omlouvám se všem návštěvníkům za to, že tady jen pořád píšu nějaká moudra o životě. Je načase pustit si nějakou pěknou písničku. A když se to tak vezme, i muzika je o životě. Zrovna tahle skladba, zahraná spolu s kapelou Pearl Jam, zazněla na benefitním koncertě na podporu obětí hurikánu Katrina v roce 2005. Neštěstí se nevyhnulo ani slavným - při řádění Katriny přišel o domov i zpěvák Fats Domino. Ale nejen on, samozřejmě i nespočet úplně obyčejných lidí. Je fajn, když hudba dokáže zachraňovat a pomáhat. Zvlášť, když se toho ujmou opravdové legendy rokenrolu. Tak tedy : dámy a pánové, přivítejte prosím Roberta Planta a Pearl Jam! Thank You...

Ve své práci se setkávám se staršími lidmi a to, co na nich vždycky obdivuji, je jejich schopnost hospodařit. Bábinky mají vesměs malý důchod, ale i s tím málem dokážou kouzlit a ještě našetřit nějaké peníze na horší časy a na dárky pro vnoučata. Byly k této šetrnosti vedeny celý život. Většina si své výdaje poctivě kontroluje a zapisuje a v životě by si nevzaly nějakou půjčku, jako to často lehkomyslně děláme my mladší. My, kteří jsme se naučili, že musíme mít všechno hned a teď, bez čekání. Dřív bylo samozřejmé, že se čekalo na všechno - na byt, na jeho zařízení, na auto. Nejprve bylo třeba vydělat peníze a až pak se nakupovalo to, na co člověk měl. Moje babička mi kdysi ukazovala sešit z takzvané rodinné školy, kde se základům hospodaření dívky učily. Měla tam vždy jídelníček, který děvčata vařila, i s podrobným rozpisem surovin a jejich cenou. Bylo to pro mě směšné a hlavně směšné byly ty ceny - korunové položky. Ale myslím, že tahle výuka měla něco do sebe. Byla to stará škola, kd...

Do školy jsem začala chodit v roce 1975, v době tuhé normalizace. Spousta z toho, co jsme se učili, byla samozřejmě propaganda a lež, což jsme tehdy nemohli tušit. Hustili to do nás už od mateřské školky a ve škole přitvrdili. Dodnes uchovávám doma coby relikvii svůj první slabikář, ve kterém jsme si četli o tom, že chlapeček má tatínka úderníka a maminku traktoristku. A byla v něm oslavná báseň o pohraničníkovi, který hlídá klidný spánek nás dětí se samopalem v ruce: Můžeš klidně spát, nepřátel a zrádců, nemusíš se bát... I matematika byla přizpůsobena době. Takže jsme počítali úkoly se zadáním, kolik v JZD vypěstovali tun pšenice, kolik uhlí vytěžili horníci za jednu směnu, nebo kolik metrů látky se prodalo v obchodním domě. Také jsme se připravovali na vstup do Pionýra, což byl velký zlom v životě školáka. Skládání slibu a uvazování pionýrského šátku bylo velkou událostí a pamatuji, jak jsem se pýřila nadšením, když mi v devíti letech připínali na bleděmodrou košili odznak a vázali...

Pročítám články na téma týdne a zmocňuje se mě lehký vztek. Vztek, když vidím články plné pravopisných chyb, zakončené větou - Škola je naprd. Prosím vás, lidi, naučte se psát česky. Je to opravdu zoufalé, když ve článku o škole čtu třeba "tak to vipadá, že zase jednou napíšu něco na téma týdne." Prosím, ne! Nepište, pokud to neumíte. Jasně, můžete mě poslat do háje a říct mi, že nemám tyhle slátaniny číst. Ale já se ráda podívám na to, co napsali druzí. Jenže by to muselo být ke čtení. Takže pokud máte pocit, že škola je k ničemu a nenaučila vás třeba milovat bližního svého, zkuste se zamyslet nad tím, jestli by nebylo dobré využít ji k tomu, že se díky ní naučíte používat svůj mateřský jazyk. Jako perličku zde vkládám jeden obzvlášť vypečený článeček, který mě doslova rozsekal: Co ktomu dodat to éma je fakt nudááá myslim že jen málo z vás by to četlo takže to uzavřeme tak že vzkaz pro učitelky a učitelé ministerstvo školstvý " UČÍTE NÁS TOHO AŽ MOC NEJTE SI VOLNO lidi ...

Píšu už třetí článek na téma týdne a na rozdíl od obou předchozích bych se v něm chtěla dnes zaměřit na to, co je hlavní (a poslední dobou trochu zanedbávanou) náplní tohoto blogu. Podíváme se na pole hudby a na to, jaký měla (či spíš neměla) vliv škola v případě lidí, kteří něco na tomto poli znamenají. Teď se nebudeme bavit o teenagerských hvězdičkách, ale o lidech, kteří něco dokázali a jejichž odkaz je dodnes v hudbě platný, uznávaný a neoddiskutovatelný. A jelikož tento blog se věnuje z velké části Robertu Plantovi, budu psát o něm. Robert Anthony Plant (v kapele Led Zeppelin přezdívaný též Percy, údajně podle televizního pořadu o zahradničení) se narodil 20. 8. 1948 ve West Bromwich v hrabství Staffordshire a vyrůstal v západní části Midlands ve venkovském městečku Kidderminster v rodině stavebního inženýra. Studoval na gymnáziu Krále Edwarda VII., sídlícím v nudném zapadákově jménem Stourbridge. Škola ovšem nebyla v popředí jeho zájmu, od malička toužil zpívat. Rodiče ho v této ...

Jako mladá holka jsem měla o svém budoucím povolání zkreslené představy. Vystudovala jsem ještě v době před rokem 89 a tehdy to fungovalo tak, že už před maturitou jsme obcházeli podniky a sháněli si místo. Moje škola měla prozaické zaměření - ekonomika a zemědělství, a tak jsem se samozřejmě jako mnoho jiných holek už viděla v kanceláři. Taky se mi povedlo hned napoprvé sehnat si kýžené místo - ovšem mělo to háček. Nesměla jsem nejmíň rok otěhotnět, což se povedlo, ještě než jsem stačila nastoupit. Takže místo teplého místečka v kanceláři jsem nastoupila jako pošťačka v jednom velkém závodě u nás ve městě. Znamenalo to tahat se s brašnou po závodech a provozech, z kantýny nosit svačinky a alkohol šéfům a sekretářkám a mrznout venku za každého počasí. K tomu, co jsem se celé čtyři roky učila, jsem si ani nečuchla. Těšila jsem se na to, až půjdu na mateřskou a opustím tohle degradující zaměstnání. Toužila jsem po tom, abych mohla aspoň na nemocenskou, ale "bohužel" jsem byla z...

Počkej, až půjdeš do školy, tam tě naučí - říkává se dodnes dětem. Tam už si tě podají a budeš muset poslouchat. Naučí tě sedět v lavici, nemluvit, když nejsi tázán, dávat pozor, být pečlivý, pořádkumilovný, snášenlivý a trpělivý. Naučí tě slušnému chování u jídla, hlasitému pozdravu, uctivosti k starším. Budeš schopný spolupracovat s ostatními na jednom společném cíli, naučíš se plavat a skákat do dálky. Ovládneš umění sčítání a odčítání, čtení, poznáš svět a jeho historii. Naučí tě plnít si své povinnosti a být zodpovědný. Ovšem je pravdou, že škola nás nenaučí to, co bychom už měli umět z domova. Hodně rodičů žije v mylném domění, že škola, coby vzdělávací ústav, jejich děti bude vychovávat a naučí je spoustu věcí. Vlastně je naučí skoro všechno, kromě umění mluvit, chodit na záchod a používat u jídla lžíci. Je to chyba, protože to základní vzdělání, potřebné pro život, dítě dostane doma. Ve škole se sice naučí postupně psát, číst a počítat, ale nenaučí se žít. Vezměte si jen třeba ...

Tak jsem si trochu povzdechla nad tím, jak ten čas letí. Člověk se ani nenaděje a zase je o rok starší. Tedy, dva lidi jsou o rok starší - dcera a moje maličkost. Tento víkend jsme oslavily naše narozeniny. Dcera přijela domů na prodloužený víkend, já si vzala v pátek dovolenou a pustily jsme se do příprav. V pátek jsme vyrazily do centra - já obstarat maso na sváteční oběd a Lucie ke kadeřníkovi. V Praze, kde momentálně přebývá, by ji ostříhání stálo určitě nejmíň tisícovku a u nás tahle sranda přijde na polovinu, tak proč toho nevyužít. Hned vypadala jako holčička (to ona pořád). I s Jirkou jsme ještě předtím vyrazili do krásné kavárny u Daniela v centru Ostravy. Je tam stylové prostředí třicátých let a moc příjemné posezení. Jenže jaké bylo naše překvapení, když jsme tam dorazili a zjistili, že je téměř plno! V pátek bylo u nás velice nevlídné počasí, sněžilo a tak stejný nápad jako my mělo víc lidí. Nakonec nám jeden zdvořilý Angličan uvolnil místo u většího stolku - a já mu samozř...

Představím vám v krátkosti nominované songy z roku 1971, které budou celý měsíc bojovat o vaši přízeň. Snažila jsem se vybírat jen to nejlepší, samozřejmě podle svého vědomí a svědomí. Tak se podívejte na desítku vybraných písní, poslouchejte, vybírejte, hlasujte, navrhujte, kritizujte, chvalte, jak je libo. 1. Jethro Tull - Aqualung - album Aqualung, březen 1971 2. Leonard Cohen - Joan of Arc - album Songs of Love and Hate, březen 1971 3. Black Sabbath - Sweet Leaf - album Master of Reality, červenec 1971 4. The Doors - Riders In The Storm - album L. A. Woman, duben 1971 5. Deep Purple - Fireball - album Fireball, červenec 1971 6. Uriah Heep - July Morning - album Look At Yourself, září 1971 7. John Lennon - Imagine - album Imagine, září 1971 8. Humble Pie - Shine On - album Rock On, březen 1971 9. Led Zeppelin - Stairway To Heaven - Bezejmenné čtvrté album, listopad 1971 10. David Bowie - Changes , album Hunky Dory, prosinec 1971 Na ukončení ankety vás samozřejmě včas upozor...

Měsíc se s měsícem sešel a my tu máme prvního vítěze v první letošní anketě o nejlepší (či nejoblíbenější) song roku 1970. Zároveň je tento song prvním postupujícím do ankety, ve které se v závěru letošního roku utká spolu s ostatními vybranými o titul Nejoblíbenější song sedmdesátých let. A která že skladba to nakonec vyhrála? Z deseti nominovaných songů jsme tu od počátku měli dva žhavé kandidáty na vítězství : Bridge Over Troubled Water od Simona a Garfunkela a Since I've Been Loving You od Led Zeppelin. V lítém souboji nakonec s převahou dvou hlasů zvítězil... Most přes neklidnou řeku. Slavná skladba ze stejnojmenného alba Simona a Garfunkela z ledna roku 1970 od vás získala celých 24 hlasů. Za ní se v těsném závěsu umístili Led Zeppelin s dvaadvaceti hlasy pro Since I've Been Loving You z jejich třetího alba. Další songy už takový ohlas neměly. Třetí místo obsadili Deep Purple a jejich Child In Time z alba In Rock (9 hlasů), na čtvrtém místě skončili Black Sabbath a Iron M...

... nebyly by v Čechách rybníky, jak se u nás hezky česky a jadrně říká. Říká se také, že je pozdě bycha honit, nebo přicházet s křížkem po funuse. Honit Bycha je opravdu nesnadné, protože pan Bych je světovým přeborníkem v běhu na dlouhé tratě a několikanásobným velmistrem v mizení těsně před nosem. Každý máme toho svého Bycha někde jinde - někdo se ho marně snaží dohnat, protože se ve škole flákal a teprve za startovní čarou života zjistil, jak moc mu chybí pan Bych vzdělání. Někdo si vybral špatně svého pana Bycha za partnera a teď jen trpce vzdychá a trápí se v nešťastném vztahu. Další se zase celý život honil za panem Bychem v podobě bohatství a úspěchu, aby na stará kolena zjistil, že svůj život strávil v poklusu a s klapkami na očích a že si vlastně doopravdy nic neužil. Znáte tu pohádku O zlaté rybce? V ní je hezky popsáno to, jak člověk stále touží mít víc a víc a když už toho dosáhne, je stejně nespokojený. Rybářova žena se taky nejprve spokojila s hezkým, čistým domkem, pak ...

Jak tak brouzdám po internetu, občas mi cvrnkne do nosu něco zajímavého. Jako třeba včera - náhodou jsem objevila docela zajímavý cover zeppelinovského Kashmiru od izraelské zpěvačky jménem Ofra Haza. Zaujal mě hlas její interpretky a protože jsem holka zvědavá, hned jsem spěchala si něco o ní zjistit. Ofra Haza pocházela z chudé rodiny jemenských Židů, z rodiny, ve které byla nejmladším z devíti dětí. Přes chudý původ se dokázala vypracovat a díky svému dokonalému mezzosopránu, schopnému s lehkostí přecházet mezi různými styly, a obrovskému rozsahu se brzy stala miláčkem publika. V devatenácti letech už z ní byla popová princezna, přezdívaná též Madonna východu. Ofra Haza proslula svou láskou k jemenské kultuře a písním, které se naučila od matky. Tyto písně vložila do přelomové desky, nazvané Yemenite Songs (1988), z níž se přes vlažný postoj rádiových stanic stal bestseler. Samozřejmě - Ofra má na kontě alb daleko víc a dalo by se říct, že každé z nich bylo úspěšné. V izraelských hi...

Včerejší večer byl pro ostravský klub Parník malým svátkem, konaným v rámci festvalu Ostrava Jazz Night 2012. Hudební fajnšmekry potěšil smyslnou náloží skvělé muziky v podání americké party Black Stone Raiders. Zaplněný klub a takřka rodinná atmosféra, jak už bývá u těchto malých akcí příjemným zvykem, jen umocnily můj dojem z výborně stráveného večera. Mým zvykem zase je se s vámi o své dojmy podělit - proto spěchám se svou reportáží za vámi, abych alespoň zprostředkovaně přenesla i na vás trochu nadšení a třeba vás navnadila, abyste si na nějaký dobrý klubový koncert zašli. Black Stone Raiders, to jsou tři muzikanti z Chicaga - tři dobří přátelé, kteří jen tak čirou náhodou patří ke špičce ve svém oboru. Basák Darryl Jones - mimochodem velmi sympatický chlapík, jehož povídání o muzice a kapele si můžete přečíst v lednovém čísle Rock&Popu - je od roku 1993 neformálním pátým členem Rolling Stones. Jeho učitelem byl Miles Davis, podobně jako u dalšího člena této supergroup - Jeana-...

Tma v sobě skrývá tajemství nepoznaného a dráždivého. Prostředí, ve dne důvěrně známé, se ve tmě stává neznámou džunglí. My starší to známe třeba z nočních hlídek na pionýrském táboře, kde bývala baterka spolehlivým společníkem k překonávání strachu. Taková stezka odvahy v tmavém lese, kde vedoucí nastražili pomalu za každým stromem nějaké hrůzostrašné překvapení třeba v podobě postavy v bílém plášti, nebo oběšence na stromě, v mnohých strach ze tmy ještě posílila. Ale já dnes chtěla psát o jiné tmě. O tmě, na kterou je každá baterka krátká. Člověk je křehká nádoba a duše je takové naše vnitřní tajemství, ve kterém někdy ukrýváme před svým okolím smutky a bolest v černočerné tmě. Jemné signály toho, že něco není v pořádku, často naši blízcí nemusí poznat. Vím, o čem mluvím, tahle tma v duši postihla před časem mého bratra. Bohužel nad ním získala vládu a odvedla ho někam, odkud není návratu. Na první pohled působil brácha jako milý, pohodový a bezproblémový kluk. Dalo by se říct, že ho...

Asi jsem trochu pošetilá a dávám příliš najevo svou radost, ale momentálně je mi to fuk. Vůbec si myslím, že lidi mají občas problém s projevy radosti a že na ně přitom okolí kouká, jakoby byli postižení. Zkuste se začít radostně smát třeba uprostřed ulice, plné lidí, nebo v tramvaji. Kdybyste se rozbrečeli, tak na vás budou sice taky koukat, ale spíš se soucitem, že se to občas stává. Nedivte se tomu úvodu - včera jsem se radovala jako malá z toho, že letošní lineup Colours se plní jmény, která jsou mi hudebně blízká a že se v něm objevují i ti, které jsem si vždy přála vidět a slyšet. Tak jako poslední uvedený koncert osobnosti, zpěváka se sametově zastřeným hlasem a s poněkud zvláštní identitou - Anthony Hegarty se svou kapelou The Johnsons u nás vystoupí úplně premiérově. Zpěvák, jehož doprovodným nástrojem je klavír, zaujme možná na první pohled transsexuální image, ale bylo by povrchní, kdybychom se o něj zajímali jen proto, nebo kdybychom ho okamžitě kvůli ní zavrhli. Andělský A...

Všimněte si, že my Češi máme pro každou věc nějaké trefné přirovnání, zveličující danou situaci do obřích rozměrů. Tak třeba tma - málokdo se spokojí s prostým konstatováním faktu, že venku už není světlo. Abychom zdůraznili velikost nepřítomnosti slunečních (či světelných) paprsků, používáme nejrůznější slovní spojení. Tak třeba Tma jako v pytli. Tohle rčení se dochovalo z dob, kdy se ještě k balení zboží používaly pytle z látek, protože v těch dnešních igeliťácích bychom tmu marně hledali. Zkuste si dát takový igelit na hlavu - nanejvýš byste se mohli udusit, ale tmu byste v něm neobjevili. Ale látkový pytel - to je jiná. Podle hustoty látky a použitého materiálu vzrůstá i jeho neprůhlednost - a možná tohle rčení Tma jako v pytli sloužilo nepoctivým obchodníkům, kteří do pytle dávali méně, než si zákazník zaplatil. Takový chalupník mrkl do pytle a když v něm byla tma, nemohl dost dobře vidět, jestli ho kupec neošidil. Z této situace se také dochovalo rčení - kupovat zajíce v pytli. D...

Krátkým modlitbám se říká "střelné" - jakpak se asi říká krátkým písním? Dnes možná znělky, ale pod tím názvem si představím spíš nějaký bezduchý popěvek. Takže tohle bude v mém názvosloví "střelná píseň" - krátká, ale přesto vyjadřující myšlenku. Beroucí svou vroucností za srdce. Naked If I Want To je původní skladba Robertových oblíbenců Moby Grape, kapely, kterou jako kluk miloval a jejíž písně si nepřestal zpívat ani později, když už chlapcem dávno přestal být - alespoň fyzicky. Protože v duši každého správného muzikanta zůstane navždy kus kluka, toho zamilovaného puberťáka, který svou lásku přefiltrovává do hudby. Pokud mu v duši zůstane hravost a láska, je to v pořádku. Všimněte si v této kratičké skladbě doprovodných vokálů - zpívá je (a také hraje na kytaru) Robertův tehdejší dvorní kytarista Kevin Scott McMichael. Píseň vyšla jako bonusový singl spolu se skladbou Calling To You v roce 1993 a také ji můžete slyšet na tomto albu. Kevin v roce 2002 zemřel na...

Sedmdesátá léta v rockové hudbě byla pomyslným vrcholem. Mělo to tři příčiny - celkově kvalitnější zvukové zázemí ve studiích, zkušenosti hudebníků, kteří přicházeli z předchozí dekády s daleko větší muzikantskou vyhraněností a sebevědomím a promyšlenou reklamní taktiku, pomáhající rockovým hvězdám k závratným výdělkům. Rockeři začali ovlivňovat společenský život i vyšších vrstev - jejich tváře se usmívaly z obálek nově vznikajících hudebních magazínů, psalo se o jejich excentrických výstřelcích i soukromém životě, objevovali se v televizi, koncerty nabývaly obřích rozměrů. Začaly se prodávat suvenýry, spojené s hudebními idoly, rockové hvězdy udávaly módní trendy. Konec šedesátých let znamenal pohřbení snu hippies - ztrátu ideí o všeobjímající lásce, o světě bez válek a násilí. Underground, prosakující v šedesátých letech na povrch, se stáhl zpět do podzemí - světu vévodil hard rock se zvukovou ekvilibristikou, s promyšlenými riffy, stavějící kytaristy na roveň zpěváků a frontmanů. Hu...