Hudební orgie s Black Stone Raiders

února 11, 2012

Včerejší večer byl pro ostravský klub Parník malým svátkem, konaným v rámci festvalu Ostrava Jazz Night 2012. Hudební fajnšmekry potěšil smyslnou náloží skvělé muziky v podání americké party Black Stone Raiders. Zaplněný klub a takřka rodinná atmosféra, jak už bývá u těchto malých akcí příjemným zvykem, jen umocnily můj dojem z výborně stráveného večera. Mým zvykem zase je se s vámi o své dojmy podělit - proto spěchám se svou reportáží za vámi, abych alespoň zprostředkovaně přenesla i na vás trochu nadšení a třeba vás navnadila, abyste si na nějaký dobrý klubový koncert zašli.

Black Stone Raiders, to jsou tři muzikanti z Chicaga - tři dobří přátelé, kteří jen tak čirou náhodou patří ke špičce ve svém oboru. Basák Darryl Jones - mimochodem velmi sympatický chlapík, jehož povídání o muzice a kapele si můžete přečíst v lednovém čísle Rock&Popu - je od roku 1993 neformálním pátým členem Rolling Stones. Jeho učitelem byl Miles Davis, podobně jako u dalšího člena této supergroup - Jeana-Paula Bourellyho. Tento špičkový kytarista, některými považovaný za nástupce Hendrixova stylu, je velikánem v pravém slova smyslu. Je to snad dvoumetrový hromotluk s divokou kšticí rozcuchaných kudrn a vizáží dřevorubce, v jehož rukou vypadá kytara jako dětská hračka. Ovšem když se s ní začne mazlit, zůstanete v němém úžasu, co všechno z téhle hračky vydoluje. Posledním z trojky je u nás dobře známý bubeník Will Calhoun, který hrál s Living Colour, nebo Public Enemy. Tenhle černý hráč mě doslova přikoval k židli svou nespoutanou, závratně rychlou a přitom dokonalou exhibicí - při jeho sólovém vystoupení jsem jen vrtěla hlavou úžasem a nebyla jsem jediná.

Koncert byl přehlídkou nejrůznějších stylů, ve kterých se muzikanti pohybují jako doma - funku, jazzu, rocku, junglu a dalších. Proplétání žánrů přineslo lahodnou směs hudby, která útočila na všechny vaše smysly - pravý hudební orgasmus, umocněný kromě rozsáhlých exhibicí a jamování také výkřiky kytaristy Jeana-Paula. Jeho zpěv byl tak trochu divoký a nespoutaný, basák Darryl Jones si také zazpíval ve dvou skladbách a překvapil svou muzikálností.

Setlist se skládal převážně z věcí z loni vydaného alba Truth To Power, které kapela v závěru večera nabízela ke koupi a přidala autogramiádu. Neodolala jsem a plná nadšení jsem se připojila k početnému zástupu kupujících fanoušků. Líbilo se mi, jak byli muzikanti přátelští - už během Calhounova sóla seděl pár metrů ode mě Bourelly a naproti se zubil Jones. Ten se nakonec ukázal jako nejvstřícnější z celé trojky - s úsměvem nám děkoval a já nakonec neodolala a podala mu ruku s poděkováním - děkovali jsme si zkrátka s úsměvem všichni. Získala jsem cédéčko, které mi vlastnoručně všichni tři podepsali a s radostným pocitem z úžasně strávených dvou hodin jsem čile poskakovala mrazivou a tmavou ulicí k domovu.

Black Stone Raiders live (4. 6. 2011)

Závěrem bych chtěla poděkovat organizátorům festivalu za skvělý výběr hudebníků, klubu Parník za příjemné a hřejivé prostředí - snad jen to víno by mohli mít lepší - a ostatním návštěvníkům za atmosféru, kterou společně vytvořili. Ještě jednou díky a určitě se ještě uvidíme.

Fotky dále v článku.