plant.blog.cz

Minulý víkend (21. a 22. března 2015) se konal v argentinském Buenos Aires festival Lollapaloonza, na němž odehráli svá samostatná vystoupení americký rockový zpěvák a kytarista Jack White (známý především z dua White Stripes) a britská legenda, zpěvák Robert Plant (bývalý frontman Led Zeppelin). V jeden moment se tito dva umělci potkali na pódiu - to když Jack White zařadil do svého repertoáru bluesovou skladbu Lemon Song. Robert Plant ji údajně zpíval naposledy v roce 1995 na turné Page&Plant v Norsku. Oba muzikanti s kapelou ve vynikající formě odehráli tento legendární kus pocházející z druhého alba Led Zeppelin, jež vyšlo v roce 1969. Jejich spojení určitě není náhodné - Plant už loni v září prohlásil, že by s Whitem rád nahrával a vyznal se ze svého obdivu k jeho práci. Snad se tedy dočkáme i nějakého společného materiálu, což by bylo určitě velmi zajímavé. Robert Plant & Jack White - Lemon Song Teď trocha historie - Lemon Song vychází ze skladby " Killing Floor ...

Začátky článků pro mě bývají vždycky oříšek a v případě Hudební abecedy probíhá jejich psaní tak, že si prohlížím ty předešlé, abych se neopakovala (čemuž se dříve nebo později stejně nevyhnu). Čím tedy začít dnes? Snad hned k věci a samozřejmě pozdravem - ahoj! Je před námi jedenáctý díl Hudební abecedy, který je věnován písmenu Ch. Uslyšíte v něm patnáct příspěvků k tomuto "tématu" a jen bych vás chtěla upozornit, že dnes v článku nenajdete upoutávku a zadání příštího dílu. Budeme mít totiž týden prázdniny a příště si uděláme další podrobnou rekapitulaci účastníků. Jak jsem slíbila už dříve, bude to nějaké odlehčené téma, pravděpodobně doplňovačka s hudební tematikou. A teď je čas na odhalení vítězů minulého dílu. Do ankety k poslední číselné výzvě přišlo 29 hlasů (25. 3. 2015, 21:22), z nichž sedm získala skladba One Way Or Another od Blondie. Druhé místo obsadili Maroon 5 (She will be loved) a 29 Palms Roberta Planta. Obě písně mají svorně po čtyřech hlasech. Uvidíme, jak...

Hudba je záležitost abstraktní a fyzicky neuchopitelná, přesto se nedá tvrdit, že hudební kýč nelze definovat. V jiných odvětvích umění to máme jednodušší - vidíme obrazy, některé předměty si můžeme i osahat. Laciné materiály, křiklavé barvy a přehnaně citově zabarvená témata identifikují kýč, který se ovšem spoustě lidí může líbit. Vlastně se musí líbit, protože je produkován cíleně a zaměřuje se na masovou spotřebu. Kýč se tváří umělecky, přitom jde o pouze o produkt. Je jasné, že k tomu, aby existovala nabídka kýče, musí nutně existovat také poptávka. Ve všech uměleckých spektrech je dána jeho nekomplikovaným sdělením a lidé, kteří dané oblasti umění nerozumí, se s ním snáze ztotožní. Navíc jim nabízí to, co důvěrně znají, a jako bonus přehršel emocí. Není třeba nad ním přemýšlet a zkoumat, co vyjadřuje, to bývá vždy jasné. Právě tato jednoduchost dělá kýč tak přitažlivým. Co se týče hudby, jsem toho názoru, že jako kýč bychom mohli označit zejména masově vyráběný pop, který splňuje...

K úskalím českého jazyka patří zejména fakt, že pokud zaměníme měkké i za tvrdé, zásadně se nám změní význam slova. A jako specialitu ještě máme čárky, které dokážou totéž. Když jsem viděla poprvé téma týdne "Mít, nebo být", hned mě napadly variace na tato slova. Pokusila jsem se jejich význam převést do krátkých veršovaných útvarů, které si neosobují právo nazývat se básničkami. Mají jediný cíl - pobavit a zároveň poukázat na jazykové chytáky. Byt Když vybírám byt, nechci býti bit, že mi místo bytu prodají holobyt. Bit Jeden bit, druhý bit, kolikpak jich musí být? Jako máku v koláči? Snad to množství postačí. Bytí Co je smyslem mého bytí? Je to prosté: nebýt v ř.ti. Bití Já když ráno vstanu, dám někomu ránu. Tomu, kdo je na ráně, ubalím ji naštvaně. Jmění Na co si jen vzpomenu, to je hnedle moje, ať jde třeba o ženu, nebo kupu hnoje. Mytí Neobejde se zpravidla bez vody a kostky mýdla. Nemáš mýdlo v oblibě? Asi páchneš nelibě. Mýcení Leccos se dá vymýtit, je to dneska velký h...

K tomu, abychom mohli cokoliv mít, je třeba zásadní věc. Nejdřív musíme být, bez toho to nepůjde. Když už jsme, tak bezesporu taky máme. Naším prvním vlastnictvím je hlad a strach, což nejsou zrovna příjemné věci a rozhodně nechceme, aby s námi zůstaly napořád. Na rozdíl od dalších věcí, které později obdržíme, se snažíme těchto prvotních pocitů zbavit, nebo tedy snažíme se, aby nás jich zbavili ti, které jsme na tomto světě obdrželi. Máma a táta. Jsou naši a můžeme si s nimi dělat, co chceme. Můžeme je tahat za vlasy, drtit jim něžnými prstíčky nos, kopat je do břicha a týrat nevyspáním, můžeme předvádět zkrátka cokoliv. Přesto budou pořád naši a nikam neodejdou (tedy většinou). Oni si ovšem bláhově myslí, že my jsme taky jejich. Každou chvíli žvatlají "Ty moje beruško" (pro genderovou vyrovnanost uvádím i broučka) a vůbec ani nepomyslí na to, že za pár let už bude všechno jinak. Uplyne to jako voda a brouček (či beruška) si začne hledat jiné objekty. Už nepotřebuje rodiče k...

Druhý speciální díl Hudební abecedy je zde a dnes se - jak už napověděl název článku - budeme zase věnovat číslům. Tedy přesněji řečeno půjde o skladby a hudebníky s číslem v názvu, a než se podíváme na náš společný výběr, tradičně se ještě krátce ohlédneme za minulým tématem. V anketě pod článkem k písmenu H se sešlo celkem 31 hlasů (18. 3. 2015. 22:08), což není zas tak špatné. Vítězem tohoto dílu se stává skladba Hallelujah v podání Rufuse Wainwrighta (originál Leonard Cohen, kdyby někdo nevěděl) s šesti hlasy, a na druhém místě se umístili všichni ti, u jejichž jména se skví číslo tři. Jmenovitě jsou to Hozier s Take Me To Church, Haloo Helsinki! s písní Huuda! a Handlebars od kapely Flobots. Druhé místo Flobots potěšilo hlavně Jirku, má radost a děkuje za hlasy..-) No a teď zbývá popřát vám už tradičně dobrý zvuk a hezký poslech! Michal Prokop a Framus 5 - Snad nám naše děti prominou Vrcholem hudební kariéry Michala Prokopa jsou asi 80. léta, kdy v krátkém sledu vydal tři alb...

Vzpomínky na staré dobré časy se dnes stávají tématem mnoha hovorů a nejde jen o hovory pamětníků. Velebí je už i lidé, pro něž jsou tyto časy obdobím nedávno minulým. Srovnávají dnešní dobu se svým nedávno uplynulým dětstvím a pedantsky se rozčilují nad tím, co všechno dnešní děti mohou - narozdíl od nich, kteří vyrůstali v oněch starých dobrých časech. Zajímalo by mě, kde je hranice uplynulých časů a kde začíná ta vymezující moderní dobu. Každá generace má své vzpomínky a ty jsou časem silně idealizované. Při své práci se setkávám s lidmi starších ročníků - narozenými před druhou světovou válkou a během ní. Tito lidé prožili své mládí v době, o které bychom těžko mohli mluvit jako o období svobody, hojnosti a bezpečí. Přesto jsou jejich vzpomínky spíše pozitivní - a pokud už vzpomínají na těžké chvíle, vždy dokážou najít nějaký protiklad, který vyrovná misky vah. Proč tomu tak je? Myslím, že odpověď je jasná: Tehdy byli mladí a měli život před sebou. Mládí se dokáže radovat v každé d...

Říká se, že každý člověk na světě má nějaké poslání. Což o to, zní to krásně, ale přece jen mi tím vznešeným slovem probleskuje trochu jiná asociace. Pokud o něm uslyšíte mluvit kupříkladu v souvislosti se zdravotnickými profesemi, bude vám znít jinak, než když ze sebe dvouletý chlapeček s poněkud ztuhlým výrazem v tváři vysouká : "Sem poslanej!" Přitom je jasné, že na toho klučinu poslání teprve čeká, zatímco to druhé zatím zřejmě nemine. Nebo že by to bylo jinak? Možná je jeho posláním "být poslanej", aby mohla jeho maminka plnit svůj mateřský úděl a trpělivě ho učit, že potřeba se do kalhot nevykonává. Těmito řádky jsem vlastně nakousla skutečnost, že poslání a posrání mají k sobě velmi blízko. Dokonce tak blízko, že plynule přechází jedno do druhého. Poslání samo o sobě je takový zvláštní úkaz. Byli jsme posláni na tento svět, abychom naplnili svou životní roli. Kdo nás sem ale poslal? Odpověď je celkem jasná - naši rodiče, kteří si tímto činem odškrtli jedno po...

Příspěvky do dnešního dílu se sešly tentokrát v drtivé většině na poslední chvíli, což ve mně vzbudilo obavy z toho, zda jsem vás minule nějak nemystifikovala. Už když jsem psala do článku slova o tom, že bychom si někdy příště mohli dát pauzu v podobě nějakého odlehčeného tématu, měla jsem z toho špatný pocit a říkala jsem si, aby to někdo nepochopil špatně. Ale nakonec se moje předtucha nenaplnila, zato se naplnil email vašimi příspěvky. Než se na ně podíváme, uděláme si obvyklou rekapitulaci minulého dílu. Jak tedy dopadl? Anketa byla zatím nejméně úspěšná - pouhých třiadvacet hlasů (11. 3. 2015, 21:53). Z nich nejvíc - tedy čtyři - posbírala skladba Geronimo od australské skupiny Sheppard a na druhém místě skončili všichni, kdo měli o hlas méně. Byli to Guns N' Roses , Gorillaz a Goldfrapp . Za malou chvíli už budete moci rozvažovat, komu dáte přednost dnes. Na doporučení Weilera mi Jirka vyrobil playlist, díky němuž si budete moci pustit všechny písně bez toho, aniž byste m...

Kdysi jsem četla docela zajímavou fantastickou povídku - byla o muži, který si koupil instantní ženu v prášku. Doma ji nechal ve vaně nabobtnat a vyloupla se holka jako lusk. Jenže co chcete od takové atrapy - měla v hlavě na všechno program a neuměla nic víc, než jen kývat a říkat "ano, miláčku". Tak trochu jsem si tento motiv vypůjčila do svých rýmů a sepsala jsem fiktivní inzerát na takovou ženštinu. Kupte sobě ženu v prášku, ženu silně instantní, tmavovlásku za přirážku či blondýnku pikantní. Varianty různé máme v plastikových obalech, výběr náš vás neoklame - to tvrdíme troufale. Příprava je celkem snadná nedá žádnou práci, kdyby byla žena vadná uznáme reklamaci. Rozpusťte ji v trošce piva a ponechte přes noc stát, ráno bude jako živá a bude vás milovat. Co řeknete na to kývne mluvit bude zřídka, nemá nárok na výživné, nebude chtít dítka. Bude říkat jenom ano, lásko a miláčku, umí zahrát na piáno, uvaří ze sáčku. Má sice jen jeden závit, což snad není na škodu, nemůžete ...

Physical Graffiti oslavilo letos v únoru své čtyřicátiny a k tomuto výročí se dočkalo i speciálního vydání v rámci rozsáhlé reedice všech studiových alb Led Zeppelin. Remasteringu se ujal už tradičně Jimmy Page a kromě opravy zvukových stop je dvojalbum rozšířeno také o dříve nevydané nahrávky. Vychází v několika verzích, z nichž nejrozsáhlejší je box set se třemi 180 gramovými vinyly, třemi cédé a knížkou - a samozřejmě cena tohoto boxu je pro mnohé fanoušky téměř nedostupná (bratru 3500,- Kč není málo). Physical Graffiti je pak možno koupit jako soubor dvou nebo tří LP popřípadě cédé. Jelikož se mé narozeniny s narozeninami tohoto slavného dvojalba téměř kryjí (i když já nemám kulatiny), je jasné, že jsem si nemohla přát nic jiného. Po Led Zeppelin III se Physical Graffiti stává mým druhým albem od Led Zeppelin, které mám na vinylu. Je zajímavé, že i po čtyřiceti letech Physical Graffiti trhá žebříčky v prodejnosti - přitom od rozpadu kapely letos uplyne pětatřicet let! Led Zeppelin ...

Zdravím všechny, kteří sledují Hudební abecedu! Jsem ráda za váš stálý zájem o projekt i za skladby, které posíláte. Dnes pro vás mám díl k písmenu G - a jak budete moci za malou chvíli zjistit, skupina Genesis, ať už s Peterem Gabrielem či Philem Collinsem, mezi příspěvky jasně vede. Než se do toho pustíme, dáme si zase něco čísel z minula, kdy jste hlasovali pro písně a skupiny s F v názvu. Přišlo mi od vás 33 hlasů (4. 3. 2015, 21:56) a vítězi se stali Faith No More se skladbou King for a Day , za niž obdrželi šest hlasů. Druzí v pořadí jsou Nickelback s písní Far Away a čtyřmi hlasy. A jak to bude s Hudební abecedou dál? Mám v plánu v nejbližší době opět zařadit díl k číslům a taky jsem si říkala, že by nebylo špatné udělat si někdy týden pauzu. Třeba bychom ji mohli vyplnit křížovkou nebo diskuzním článkem, co říkáte? A teď už dostává prostor hudba - jen si dovolím malou poznámku: divím se, že nikoho nenapadlo poslat Green Day. Genesis, Phil Collins - No Son of Mine Když r. 197...

Zajímavé spojení dvou rozdílných kultur nabízelo vystoupení izraelského zpěváka a klavíristy Idana Raichela a malijského kytaristy a zpěváka Vieuxe Farky Tourého , které se uskutečnilo ve čtvrtek 26. února v Divadle U Hasičů v rámci festivalu Jazz Meets Worlds. Na koncert jsem se těšila už od prosince, kdy jsem zakoupila vstupenky nejen pro sebe, ale i pro mou dceru Lucii, s níž mě spojuje náklonnost k poslechu hudby z různých koutů světa. Vieux Farka Touré je navíc mým oblíbencem už několik let a jeho dvě poslední sólová alba The Secret a Mon Pays plná uhrančivých kytarových riffů a nevšední melodiky patří k těm, které moc ráda poslouchám. Vieux Farka je synem slavného ( ale bohužel už nežijícího) kytaristy Ali Farky Tourého, který jako první umělec z Mali získal Grammy. Některé skladby, jež zazněly na koncertě, jsou jeho dílem - jako například vrcholná Diaraby. Duo Touré&Raichel *** Kvarteto nastoupilo na scénu po půl osmé večer a už úvodní tóny napověděly, že půjde o výjimečný ...