Poslání a pos.ání
Říká se, že každý člověk na světě má nějaké poslání. Což o to, zní to krásně, ale přece jen mi tím vznešeným slovem probleskuje trochu jiná asociace. Pokud o něm uslyšíte mluvit kupříkladu v souvislosti se zdravotnickými profesemi, bude vám znít jinak, než když ze sebe dvouletý chlapeček s poněkud ztuhlým výrazem v tváři vysouká : "Sem poslanej!" Přitom je jasné, že na toho klučinu poslání teprve čeká, zatímco to druhé zatím zřejmě nemine. Nebo že by to bylo jinak? Možná je jeho posláním "být poslanej", aby mohla jeho maminka plnit svůj mateřský úděl a trpělivě ho učit, že potřeba se do kalhot nevykonává. Těmito řádky jsem vlastně nakousla skutečnost, že poslání a posrání mají k sobě velmi blízko. Dokonce tak blízko, že plynule přechází jedno do druhého.
Poslání samo o sobě je takový zvláštní úkaz. Byli jsme posláni na tento svět, abychom naplnili svou životní roli. Kdo nás sem ale poslal? Odpověď je celkem jasná - naši rodiče, kteří si tímto činem odškrtli jedno políčko v seznamu životních poslání. Možná vůbec to nejdůležitější, protože řekněme si upřímně, pokud by se lidé přestali rozmnožovat, kdo by pak plnil všechna ta poslání? Vraťtme se ale na začátek našeho povídání, a to k otázce vyprazdňování. To nás totiž provází celým naším životem a dalo by se říct, že schopnost najít své poslání na něm doslova závisí. Jak, to si hned vysvětlíme.
První věc, kterou člověk na tomto světě udělá, je vypuzení takzvané smolky, což je důkaz, že střeva jsou průchodná a správně funguje jejich peristaltika. Záhy po narození se většina činností kolem dítěte týká především obsahu jeho plen - od pozorování konzistence a barvy stolice, přes její četnost až po přítomnost plynů trápících jeho bříško (dnes je moderní něžně je nazývat prdíky). Dítě logicky nabývá dojmu, že jeho výměšky jsou něčím výjimečným - bodejť by ne, když se maminky rozplývají nad krásnými bobečky v nočníčku, kam je brouček tak hezky a chytře umístil. Dokonce mezi sebou soutěží v tom, čí brouček je šikovnější a má toho v nočníku víc. Mrňous je při aktu vyprazdňování brán jako středobod světa - často umístěn uprostřed místnosti jako král na trůně. Rodiče pomáhají tlačit, až jim oči lezou z důlků a leckde se i zpívá či recituje.
Dítě se tedy naučí uznávat stolici jako jednu z hlavních podmínek životního úspěchu, jenže za pár let přijde vystřízlivění. Už nikdo nezpívá, nepomáhá tlačit, nerecituje. Už to musí zvládat samo za zavřenými dveřmi a těžko může po někom chtít, aby přišel obdivovat výsledek. V tu dobu začíná přecházet do životního období, v němž hraje prim úplně jiný typ pos.ání.
Nakonec to slyší kolem sebe - když se dospělým něco nepovede, většinou říkají, že se to pos.alo. Když nás někdo naštve, pošleme ho kam? Tam, kde slunce nesvítí, že ano. Taky se občas z něčeho doslova po...... a završíme to celé frází o podělaném životě. Všimněte si, že narozdíl od kojenců a batolat v našich životech hraje pos.ání roli spíš negativní. Ovšem jen do jistého věku, v němž je začneme brát na milost a opět se stane vděčným tématem rozhovorů s vrstevníky.
Je to jisté - ať už je naše poslání na tomto světě jakékoliv, ve stáří se rádi vracíme k známým rituálům. Pokud se nám ranní činnost na záchodě povede, jsme šťastní celý den a za největší životní radost považujeme správnou funkci svěračů. Buďme tedy rádi za to, pokud fungují jak mají, protože pak už nás čeká jedině cesta zpět. Zpět k pos.ání, neboť ono je tím, čím náš život začíná i končí.
Komentáře
Okomentovat