plant.blog.cz

Máme posledního září a to je nejvyšší čas uzavřít anketu o nejlepší píseň roku 1987. Podíváme se na celkový počet hlasů a pořadí od posledního místa. V anketě se sešlo 244 hlasů, což je docela slušná účast. Podle jejich těsného počtu bych řekla, že hlasování bylo vyrovnané a žádná skladba není vyloženým propadákem. Na posledním, desátém místě se umístila skladba Faith No More We Care A Lot se čtrnácti hlasy. Devátí jsou The Cure s Just Like Heaven. Dostali devatenáct hlasů. Guns N' Roses zabodovali se Sweet Child O' Mine na osmém místě. Mají rovných dvacet hlasů. O hlásek víc získala Sinead O Connor se skladbou Mandinka . Hezké sedmé místo. Pětadvacet jich mají Marillion. Přesně tolikrát klikli na jejich jméno příznivci skladby Incommunicado a tím je posunuli na šesté místo. Páté místo patří Johnu Hiattovi, jednomu z mých favoritů. Jeho píseň Have A Little Faith In Me má 27 hlasů. Bramborovou medaili si odnášejí Pink Floyd. Právě teď se učí létat 28 lidí. Byť nejsem přízni...

Inspirována vášnivými debatami o výchově dětiček v Čechách rozhodla jsem se přispět svou troškou do mlýna. V poslední době se velmi diskutuje o tom, zda plácnutí dítěte po zadku nebo přes ruku je ve výchově přípustné či nikoliv, a zastánci na obou frontách zuřivě brání své postoje. O nenásilné výchově bez toho, že by dítě vědělo co dělá špatně, jsem četla už před pár desítkami let. Konrad Lorenz, slavný etolog, popisoval svou návštěvu u kolegy, který vychovával tímto neautoritativním způsobem svého syna. Když se loučili, zjistil, že mu dítě zatím rozstříhalo kabát. "Jak ho teď potrestáte?" zeptal se "Nijak, nebudu ho přece frustrovat. Váš svrchník stál sto dolarů, tady je máte a jemu vystavím dlužní úpis, aby mi je splatil, až bude mít." Pokud bychom se takto rozhodli vychovávat své dítě, vedlo by to nejspíše k tomu, že bychom ho už v útlém věku zadlužili natolik, že by se z placení v dopělosti nevyhrabalo. Nehledě k tomu, že takzvaná "bankovní výchova", j...

Datum 25. září zůstává v historii jako smutná připomínka úmrtí bubeníka Led Zeppelin Johna Henryho Bonhama. V minulých letech jsem tomuto inspirativnímu hráči a spoluautoru písní věnovala několik vzpomínkových článků, v nichž jsem vyzdvihla především jeho kreativitu, cit pro dynamiku a střídání nálad. Jeho styl byl zcela unikátní, obsahoval rytmickou techniku, preferovanou Gingerem Bakerem, ale používanou způsobem, který vytvořil celý pilíř zvuku. Byl jedním z těch, kteří povýšili bicí na víc než jen doprovodný nástroj a hudební podklad. Bonhamova sóla dodnes vyvolávají úžas - rychlé a přesné, hlasité a přitom citlivé, precizní i nespoutané, promyšlené a dechberoucí. Dnes jsem se v článku chtěla zaměřit především na hudbu - jistě všichni znáte Bonhamovu skladbu Moby Dick (na koncertech také často uváděnou jako Pat Delight na počest jeho manželky Pat), která vyšla na albu Led Zeppelin II v říjnu 1969. Zanedlouho tedy oslaví 44 let. To je ovšem nejznámější skladba, připisovaná Bonzovi....

Letos v červnu odešel do věčných lovišť Filip Topol, básník, zpěvák a vůdčí osobnost Psích vojáků, a za pár dnů se jeho jméno stalo tématem týdne. Snad to byl krutý žert, předhodit ke zprznění zdejší komunitě náctiletých dívenek jméno člověka, který by určitě nestál o takovou publicitu ani za života. Navíc se ukázalo, jak málo mladých lidí má v povědomí jeho jméno a tvorbu, natož aby o něm napsali smysluplný článek. Na protest proti jednovětým textům : Nevím, kdo to je a nezajímá mě to... nebo Blbé téma... vyhlásila blogerka Edith Holá soutěž, v níž nabízela vítězi jako ocenění za nejlepší text nejnovější, v den smrti vydanou Topolovu knihu Jako pes. Původně jsem neměla v úmyslu psát, ale najednou - a shodou okolností to bylo zrovna v den, kdy jsme měli s přáteli "slezinu" v nedaleké, útulné hospůdce - jsem si sedla k počítači a během hodiny horečně 'vyplodila' povídku Odchod . Nápad přišel znenadání a jako blesk z čistého nebe (což se mi často nestává) a já samozřejm...

Vesnička, víska, ves, dědina, venkov - při vyslovení těchto zvukomalebných slov se mi v mysli rozvlní širé obilné lány a v nose zaštípe typický zápach hnoje i vůně jablek; před očima naskočí představa bodré venkovanky s mísou buchet, stojící na zápraží. Vesnice, toť pro mě, městské dítě, místo nepoznané a opředené kouzlem, místo jako vystřižené z knih a hojně oblíbené filmaři. Díky tomu, že jsem nikdy na vesnici nežila, ve mně přetrvávají jisté mýty a ideály, jak by měla taková dědina vypadat a to se skutečností má už pramálo společného. Zkrátka mám v hlavě Potěmkina. Jak jsem už psala, mé představy o životě na vsi jsou značně ovlivněny četbou a filmem. Namátkou si vzpomínám na Pohorskou vesnici Boženy Němcové, nebo podještědské povídky Karoliny Světlé. Archeologické knižní vykopávky překrývají 'novější' náplavky, jako kupříkladu seriál Chalupáři a nebo Vesničko má, středisková . Z knih paní Němcové vím, že dříve v panských dvorcích pracovali podruzi, námezdní dělníci, bydlíc...

Hitem letošního léta se stalo cestování za fikcí. Tak alespoň nazývali propagátoři novou metodu, která umožňovala zájemcům navštívit vybranou postavu v jejím světě. Lidé houfně vyhazovali knihy do sběru, aby jim doma nezabíraly místo, a nakupovali malé krabičky, slibující nevšední zážitky za hranicemi možností. Seděla jsem ve svém bytě takhle o víkendu, venku pršelo a já přemýšlela. Mám, nemám? A když už, tak kam se podívat? Všechny mé oblíbené knihy jsou tak nebezpečné! I když výrobce zaručuje, že cestovatel je jen v roli pozorovatele, co když se něco zvrtne? Nevěřím už ničemu. Vytáhla jsem přístroj z krabičky a zmáčkla knoflík. Před očima mi na displeji naskákala dlouhá řádka žánrů a titulů. Můj lačný zrak padl na jeden z nich - A bude hůř. Ježišmarjá, to snad ne! Bylo pozdě na úvahy, zmáčkla jsem totiž omylem spínač zhmotnění. Hlavou mi projela bodavá bolest, u srdce mě píchlo. No jo, na taková dobrodružství už nejsem stavěná. Probrala jsem se až za hodnou chvíli. Ležím na zemi a na...

Včera večer u mých dveří zazvonili dva hipsteři. Věru jsem se nejdřív lekla, div jsem strachy nevyjekla. Dlouhý vous jim tváře zdobil, v jedné ruce super mobil, a v té druhé koflík kafe jeden z nich byl fotografem. Kalhoty jen ke kolenům, nepatřili k džentlmenům. Koukli na mě drzým zrakem, zašustili dlouhým sakem. Myslela jsem chvíli málem, že jsou kluci z elektráren, a že mi jdou vnutit smlouvu, co z ní jen tak nevycouvu. To by ovšem mátli vzhledem, pohodili mastným dredem, a hned že prý - to se pleteš, nemáš doma nějakou veteš? Dala jsem jim troje gatě, nosil je můj děd na chatě. Po babičce okuláry, vytáhla jsem zpod almary. Děkovali převelice, i za staré beranice. Táta už je nechtěl nosit, i kdybych ho měla prosit. Dopadlo to prostě skvěle, nemusím chodit se sběrem. Kluci budou honit módu, díky za tu epizodu.

Pokud patříte k fanouškům kapely The Doors, nebo vás jen zajímá podhoubí americké hudební scény konce šedesátých let, doporučuji vám k přečtení knihu Nikdo to tu nepřežije . O skupině vyšlo u nás docela dost knih, ale žádná z nich nepodává tak ucelený pohled na dobu, členy kapely i lidi, kteří se kolem ní pohybovali. Žádná jiná kniha vás neprovede životem Jima Morrisona tak sugestivně a živě, až budete mít pocit, jako byste byli u toho. Byl podle ní napsán i scénář k filmu The Doors režiséra Olivera Stonea. Jim Morrison , zpěvák, básník a jeden ze spoluzakladatelů skupiny, se stal už během svého života legendou. Sečtělý a inteligentní mladík, výstřední bohém, sarkastický glosátor neuznávající autority, duší introvert a snílek, rozervaný umělec a především - mimořádně nadaný člověk. Jeho texty byly nekompromisní a přímé - nikdy si nebral servítky a uměl se otevřeně postavit proti přetvářce. Výlety, na něž s kapelou bral své publikum, byly tripem, který bořil hranice vnímání. Z koncertu ...

Ve čtvrtek 5. září 2013 poprvé v České republice vystoupil nigerijský kytarista Bombino, vlastním jménem Omara Moctar. Na vystoupení jsem se těšila už od chvíle, kdy jsem zjistila, že Bombino u nás bude hrát a lístky do paláce Akropolis u mě doma odpočívaly už pár měsíců a čekaly na svůj okamžik. Akropolis je můj oblíbený "klub" zejména pro výběr méně známých a tradičních hudebníků a líbí se mi i jeho takřka rodinná atmosféra - není to tak dávno, co jsem na jeho pódiu bez dechu sledovala vystoupení Justina Adamse a Juldeha Camary. Tento čtvrtek se zde tedy představil můj další oblíbenec a musím říct, že koncert předčil má očekávání. Do Prahy jsem přijela kolem půl šesté večer a spolu s mou dcerou Lucií jsme se pomalu odebraly na místo činu. Akropole byla ještě zavřená, ale venku fungovala zahrádka, v níž už posedávalo několik nedočkavců, a tak jsme první čekací dobu strávily příjemně povídáním u pivka. Úplně mě šokovalo, když kolem nás prošel Bombino v modré košili a spolu se...

Co se týče potratů, měla jsem vždy před očima případ jedné mé blízké příbuzné. Bylo jí osmnáct, když někde na chatě otěhotněla s náhodnou známostí a bála se to doma říct. Nikdo to nevěděl až do doby, kdy si moje máma všimla, že se s tetou něco děje a po důvěrné rozmluvě jí bylo jasné, že je zle. Situace byla složitá i proto, že jejich otec, můj dědeček, by nikdy nepřipustil, aby teta měla nemanželské dítě a v tomto případě by ji prostě vyhodil z domu. Zasvětila tedy do problému jen matku, mou babičku, a ta rozhodla - dítě musí pryč. Jenže tu byl háček - na provedení klasické interrupce už bylo příliš pozdě, teta byla ve čtvrtém měsíci těhotenství. Strach z dědy a z toho, co by se pak dělo, přiměl babičku k řešení - jelikož měla známé mezi doktory, ukecala gynekologa, aby interrupci provedl. Samozřejmě za úplatu. Teta byla srozuměna s riziky, které tento krok přináší - ale vykládejte něco o tom, že třeba už nikdy nebude mít děti, osmnáctileté holce. Navíc vyděšené z toho, co by se dělo ...

Téma umělého přerušení těhotenství rozděluje blogery na dva tábory - jeden tvrdí, že je to vražda nenarozeného dítěte a pomyslně háže kamením po všech ženách, které se k tomuto kroku odhodlají a druhý zase obhajuje právo ženy rozhodnout se, jestli dítě donosí a porodí. Určitým ukazatelem těchto názorů je fakt, že první skupinu tvoří převážně mladé dívky bez jakýchkoliv životních zkušeností, tedy dívky, které zatím živí rodiče a které těhotné ještě nebyly. Patřím do druhé skupiny a jsem rodič dvou dětí, budu se tedy snažit vysvětlit svůj postoj a obhájit názor, který vůči potratům chovám. Je známo, že počet umělých přerušení těhotenství celosvětově klesá. Díky zvyšující se dostupnosti antikoncepce, její účinnosti a taky díky větší informovanosti mladých lidí se snižuje počet nechtěných otěhotnění u nás a oproti době před pětadvaceti lety je číslo provedených interrupcí daleko menší. Je třeba si uvědomit, že před rokem 1989 se počet přerušení těhotenství téměř vyrovnával počtu narozených...

Proč se dívat na téma bezdomovců jen ze stránky konzumní, kde na jedné straně stojí ti správní lidé s běžnými starostmi o peníze a majetek a na druhé otrhaná individua s nataženou dlaní a prázdnou kapsou? Proč se nepodívat na tohle zajímavé téma i z pohledu romantického? Odedávna nás přece přitahovaly příběhy světoběžníků, cestovatelů, tuláků, vandráků, světských komediantů, potulných muzikantů. Nebýt těchto osob, byla by o mnoho chudší literatura, hudba i film. A nejeden mladý člověk jistě při čtení dobrodružných knih snil o tom, že se bude svobodně toulat vzdáleným krajem kam ho nohy ponesou, spát pod širákem a sedávat za dlouhých letních večerů u řeky. V mnoha z nás vyvolávaly kouzelné představy maringotky, kočující v sezóně z místa na místo a stále znovu rozbíjející svůj stan. Občané světa, bez pevných kořenů a s neklidnou krví v žilách. Tuláci bývali dříve běžnou součástí života každé vesnice i města. Potulní vandrovní jsou snad v každé pohádce, a pokud si dobře vzpomínám, do svět...

Zvonek se rozrdnčel v tu nejnevhodnější dobu. Marie si zrovna chystala večeři a chtěla usednout k oblíbenému seriálu, když se ozvalo naléhavé a pronikavé zvonění. Nejdřív si myslela, že se někdo jen spletl, ale když protivný zvuk neustával, došourala se ke dveřím, odklopila kukátko a zamžourala do něj. Zatraceně, zase jsem zapomněla brýle, kam já jsem je jenom dala... Za dveřmi viděla tmavé obrysy dvou vysokých postav. Trochu ji to vylekalo a vzpomněla si na to, jak sousedka říkala, že u ní jednou zazvonili dva slušně oblečení chlapíci a přeslušně jí nabízeli k podpisu nějakou smlouvu. Prý ušetří za elektřinu a podepsali to už všichni. Vůbec tomu papíru s písmenky jako blechy nerozuměla, ale když oni ti mladíci mluvili tak hezky a každá korunka se k důchodu hodí, že jo. Tak nakonec vzala do ruky nabízenou propisku a načmárala jim na ten cár papíru svůj autogram. Mladíci se vypařili a za pár dnů jí přišlo domů oznámení, že má zaplatit čtyři tisíce za nové připojení. Čtyři tisíce a ona m...