Bombino v pražské Akropoli

září 09, 2013

Ve čtvrtek 5. září 2013 poprvé v České republice vystoupil nigerijský kytarista Bombino, vlastním jménem Omara Moctar. Na vystoupení jsem se těšila už od chvíle, kdy jsem zjistila, že Bombino u nás bude hrát a lístky do paláce Akropolis u mě doma odpočívaly už pár měsíců a čekaly na svůj okamžik.

Akropolis je můj oblíbený "klub" zejména pro výběr méně známých a tradičních hudebníků a líbí se mi i jeho takřka rodinná atmosféra - není to tak dávno, co jsem na jeho pódiu bez dechu sledovala vystoupení Justina Adamse a Juldeha Camary. Tento čtvrtek se zde tedy představil můj další oblíbenec a musím říct, že koncert předčil má očekávání.

Do Prahy jsem přijela kolem půl šesté večer a spolu s mou dcerou Lucií jsme se pomalu odebraly na místo činu. Akropole byla ještě zavřená, ale venku fungovala zahrádka, v níž už posedávalo několik nedočkavců, a tak jsme první čekací dobu strávily příjemně povídáním u pivka. Úplně mě šokovalo, když kolem nás prošel Bombino v modré košili a spolu se svými muzikanty zmizel v pražských ulicích. Nevím, jestli ho někdo vůbec poznal, ale já hned nadšeně dloubala do dcery a pokud možno nenápadně ji upozorňovala na jeho přítomnost.

Pak už jsme se přesunuly dovnitř a pokračovaly v pití u baru. Hlediště bylo zatím prázdné a jelikož jsem chtěla být blízko a vidět všechno z první ruky, (jsem už taková a pokud to je možné, snažím se být co nejblíž pódia, hlavně taky proto, že už celkem mizerně vidím. Může se stát, že za pár let budu na koncerty chodit s lupou nebo dalekohledem.:-)) tak jsem nenápadně pošilhávala do sálu a při prvních náznacích čehosi jako obecenstvo jsem zavelela k přesunu přímo doprostřed první řady. Ono, abyste rozuměli, vlastně tam ani žádné řady nejsou, nejsou tam ani žádné zábrany a ochranka, která hlídkuje pod pódiem, takže jsem se pohodlně opřela o pódium, postavila si svůj kelímek s pivem mezi dvě bedny a koukala přímo nahoru na mikrofon. Tak to mám nejradši.

Pomalu se sálek zaplnil, hlediště čítalo asi dvěstě lidí, z nichž někteří seděli nahoře na galerii. Nechápu lidi, kteří si chtějí dobrovolně sednout... i kdyby mi měly nohy upadnout, tak budu stát, hlavně kvůli tomu, abych se mohla hýbat. Koncert začal s mírným zpožděním, což mi vůbec nevadilo, vlastně ani nevím, v kolik začal, protože sledovat hodiny mě ani nenapadlo. Když se objevili muzikanti a pódium ozářila světla, celé maličké hlediště je bouřlivě přivítalo a takřka hned se začalo hrát. Ale jak! Četla jsem, že Bombinovi přezdívají Santana z pouště, ale nemám moc taková přirovnání ráda.

Třiatřicetiletý rodák z Nigeru, příslušník kmene kočovných Tuaregů, hraje pouštní blues. To bylo tvořeno v útlaku a s ničím si nazadá s tím od Mississippi - nakonec oblast kolem řeky Niger se považuje za pradávnou kolébku blues, které zdejší obyvatelé s sebou přivezli do Nového Světa. Bombino na svém posledním albu Nomad (2013), které přijel představit do Prahy, spojil své síly s producentem Danem Auerbachem (The Black Keys) a v Nashvillu pořídili nahrávku, jež má letos velkou šanci, že získá cenu Grammy.

Koncert se skládal z průřezu novým albem, ale i starších kousků z neméně výborné, zemitější a méně uhlazené desky Agadez (2011). Bombino ve společnosti doprovodného kytaristy, basáka a bubeníka (mimochodem jediného "bílého" člena formace) předváděl na pódiu neuvěřitelně energickou a přitom procítěnou smršť hudby, kterou musíte vnímat srdcem. Jeho brilantní vystoupení, při němž se muzikanti doslova vydali ze všech svých sil, bylo doprovázeno pochvalnými výkřiky z publika a téměř všechny přítomné roztančilo. Publikum si vynutilo i přídavek, jímž byla skladba Bourghassa, kterou můžete vidět na youtube coby záznam z působivého koncertu u starobylé mešity v Agadezu.

Bombino je mimořádný kytarista, který ctí svou tradici, ale nebojí se svou hudbu kombinovat se západními vlivy. Koncert potvrdil jeho postavení umělce, který si může dovolit dlouhé improvizační vyhrávky, jednoduše proto, že to umí a publikum to baví. Transovní hudba hrdých Tuarégů nám bude znít v hlavě ještě dlouho. Díky, Bombino!