plant.blog.cz

Tak milé děti, zase si tu můžete přečíst mé pohádky. Dneska se se mnou podíváte do JZD. Budu vám totiž vyprávět něco zážitků z úžasných brigád v tomto pokrokovém zařízení. A upozornění, které se týká jednoho návštěvníka těchto stránek - zákaz kopírování a jakéhokoli rozšiřování těchto materiálů platí stále. A bude platit vždy. No a pro dokreslení atmosféry článku si pusťte tuto píseň: Podzimní období v naší škole se neslo každým rokem ve znamení brigád. Jelikož se naše studijní zaměření týkalo zemědělství, tak bylo víc než jasné, že se celá akce bude odehrávat někde na poli. Pro všechny studenty to byla radostná událost. Nejen, že jsme se nemuseli učit a sedět v nudné škole, ale ještě jsme si přivydělali nějakou tu korunku do chatrných studentských kapes. Na brigády se jezdilo od druhého ročníku. Byli jsme vyvezeni na pole JZD, které bylo plné brambor. Traktor s čertem jezdil po poli a zanechával za sebou v brázdách nejen vyorané brambory, ale i hraboší hnízda. Našim úkolem nebylo sbír...

Mám tady pro vás ochutnávku z koncertu Roberta Planta a Band of Joy pro BBC Pop Proms. Na nepříliš kvalitním záznamu se můžete podívat na video s písní Rock and Roll . A pokud chcete slyšet celý koncert ve výborné kvalitě, poslechněte si jej zde . Na tomto odkazu si můžete rovněž prohlédnout několik fotek z této akce. Tady je celý playlist: 1.Down To The Sea 2.Angel Dance 3.House of Cards 4.Please Read The Letter 5.Misty Mountain Hop 6.Tangerine - Krása 7.Trouble Your Mind - Buddy Miller 8.The Satisfied Mind - Darrell Scott + Patty Griffin 9.Move Up - Patty Griffin 10.Satan Your Kingdom Must Come Down 11.Central-Two-O-Nine 12.Monkey 13.House of the Holy 14.Can't Buy My Love - Velmi zajímavé provedení:-) 15.Tall Cool One 16.Gallows Pole - Gospel...jedna z nejúžasnějších písní 17.Harm's Swift Way 18.Rock and Roll 19.12 Gates To The City - s The London Oriana choir - ale klidně by se to obešlo i bez nich 20.I Bid You Goodnight - opět London Oriana Choir + Band of Joy...

Přichází na řadu něco z hlavního tématu těchto stránek a tím není nic jiného, než Robert Plant. Ano, je opět zde. Dnes bychom se mohli ohlédnout za jedním z jeho nejlepších alb z devadesátých let - Fate of Nations . Po předchozím výbušném a drsněji znějícím albu Manic Nirvana z roku 1990 působilo vydání Fate of Nations v roce 1993 jako chladivý deštík z nebe. Jako oáza v Plantově milované poušti. Album čerpalo mnoho z lidové hudby, z mystických kořenů kapel 60. let, jako Fairport Convection, Traffic a další. Dalo by se označit za návrat do minulosti a obrat k více akustickému zvuku a přirozeně znějícím nástrojům. Jednou z podstatných stránek alba je jeho ekologická orientace. Napohled je asi nejvíc patrná na obalu, který znázorňuje děti sledující Zemi, jak proniká do vesmíru. Uvnitř je zase znázorněno zamyšlení nad katastrofálním stavem přírody a radioaktivním znečištěním, nad lesy, které jsou ničeny kyselými dešti, nad válkami, které přináší spoustu krveprolití. Robert Plant k tomu ře...

Pro dnešek vám tu hodím pár fotek. První bude z přípravy dnešního oběda. Chtěla jsem udělat játrové knedlíčky do polívky, tak jsem si koupila hotovou zavářku, abych se s tím nemusela piplat. No a schválně, co byste řekli, že mě na té zavářce irituje? Týká se to nápisu. Po obědě jsem si udělala vodnici. Ale moc klidu a pohody jsem si neužila. Na baráku nám dělají zateplení a za oknem se neustále producírovali pracovníci na lešení. Ten kravál už mi začíná lézt na nervy. Tak jsem si aspoň trochu zakouřila.  Chudák kocour hledí na ty podivné lidi, co nám pořád matlají něco kolem okna. Z jeho očí lze vyčíst pohrdání a despekt.

Nachystala jsem si pro vás další recenzi, nebo chcete-li popis, mé oblíbené knihy Žízeň po životě . Je to kniha mému srdci jedna z nejmilejších, a tak by byl hřích, kdybych vás s ní neseznámila. Žízeň po životě je životopisným románem, který pojednává velmi čtivou formou o skutečném životě, osobnosti a díle holandského malíře Vincenta van Gogha. Hlavním pramenem pro psaní byly autoru Irvingu Stoneovi tři svazky dopisů Vincenta van Gogha, adresované jeho bratru Theovi a pak také informace, které přímo autorovi poskytli Goghovi evropští přátelé a obdivovatelé. V úvodu nás kniha provází obdobím Vincentova působení v galerii U Goupilů, kde prodával špatné obrazy zákazníkům, kteří o umění neměli vůbec potuchy. Také se poprvé zamiloval do slečny Uršuly, dcery své bytné, ale bohužel byl drsně odmítnut - jeho vyvolená už byla zasnoubena s jiným a chystala se svatba. Vincent pro svou zarputilou snahu získat Uršulinu lásku byl z jejich domu vyhozen. Nakonec pro svou upřímnost byl vyhozen i z ga...

Když tak koukám na články k tématu Halloween, tak se mi chce trochu smát a trochu brečet. Zase to někteří pochopili jako výbornou příležitost k zviditelnění a zvýšení návštěvnosti. Těšila jsem se, že si něco přečtu, ale dočkala jsem se vesměs jen zkopírovaných článků z wikipedie.  Abych to řekla hned zkraje, neslavím Halloween. Není to prostě náš svátek, nemám nic proti vyřezávání dýní a koledování (i když, popravdě, to se mi moc nelíbí), ale tahle tradice není naše, tak proč kolem toho dělat takový humbuk. Chápu, že pro mladé je to příležitost k pobavení. I když, co je veselého na Halloweenu? Pro mě tohle slovo spíš asociuje nějaký horor nebo tajemno. Svět mrtvých se spojí se světem živých - to přece není žádná legrace.  Vzpomněla jsem si opět na jednu knihu, respektive povídku, která se svou tematikou váže k Halloweenu. Možná ne tak docela, ale pro mě je to prostě halloweenská povídka. Napsal ji  Robert Aickman  a jmenuje se  Vyzvánění .  Pojednává o tom,...

Nevím, proč vám to tu vlastně vykládám, berte tyto řádky jako nepřístojné vzpomínání nenapravitelného snílka. Nějak mě napadlo dát tyhle vzpomínky dohromady a začnu s tím, jak to vlastně bylo, když jsem se dostala k poslechu Led Zeppelin. Jak už je u mě zvykem, bude to poněkud obšírnější vyprávění, ve kterém se dozvíte něco z mého života. Takže, pokud vás to zajímá, tak si to prostě přečtěte... a berte na vědomí, že tyto historky se udály před mnoha a mnoha lety - letos už to bylo dvacet čtyři let. Tak si to spočítejte. A pustím vám ke čtení jednu tematickou píseň. V centru našeho města byla (ona tam je furt, ale už vypadá úplně jinak) jedna proslulá putyka, do které chodili všichni ti "správní" lidi. Máničky a somráci, jak se jim říkalo; brigoši, kteří tady přijeli za prací a dělali v dolech, nebo třeba jeden můj kámoš, andělsky krásný kluk, který dělal popeláře. (Jedna kamarádka: "Ládíku, tebe bych měla ráda, i kdybys třeba byl popelář." Smích.) Byli jsme jedna ve...

Ach jo, já pořád čekám, kdy Česká televize napraví to vyřazení koncertu Roberta Planta z vysílání kvůli, myslím, tenisu (teď se mi to nechce zjišťovat). A ono pořád nic. Jo, jasně, už to tady bylo v lednu a navíc mám ten koncert doma na DVD, tak nemusím být odkázaná na milost šéfů televizního vysílání. Ale přece jen...já se těšila, že si o něm třeba s někým pokecám. No ale dost fňukání a jde se na to. Dneska jsem vybrala písničku právě z výše zmíněného koncertu, který se jmenuje Soundstage : Robert Plant & Strange Sensation a byl natočen 16. září 2005 v Chicagu. V říjnu 2006 vyšel na DVD. Podle mého jde o mimořádné vystoupení, je komorně laděné, s malou scénou, ale přesto z něj vyzařuje neuvěřitelné množství energie. Kromě klasického repertoáru písní z alba Mighty Rearranger a písní Led Zeppelin zde zazněly i dvě coververze. Obě jsou zařazeny v bonusech a jednu z nich si dnes pustíme. Jde o Dylanovu Girls from the North Country. Všimněte si, že Robert Dylana uvádí jeho původním jm...

Zdravím všechny své čtenáře. Jistě jste si všimli, že mám zvláštní "úchylku" dávat tady málo známé věci z oblasti hudby. Baví mě zkrátka objevovat zpěváky a skupiny z různých koutů světa. K těmto objevům mě inspirovalo nejen čtení knihy "Když píseň tluče křídly do oken", ale také prozkoumávání internetových stránek, které se věnují žánru "world music". Jednou z těch nových, na které trávím hodně času, jsou Tuaregové, ale ještě nesmím zapomenout na skvělé stránky autora právě výše zmíněné knihy - Jiřího Moravčíka. Víte, existuje spousta muziky, o které si přečtete v každém "lepším" hudebním časopise. Ale pak je tady ještě nesmírné množství té, o které se normálně nepíše a kdo se o ni nezajímá opravdu intenzivně, ten vlastně nemá šanci se o ní nic dozvědět. Díky tomu, že jsem fakt velký fanoušek world music, jsem pro vás nachystala jeden zajímavý hudební a životní příběh. Nebudu tady otrocky vypisovat to, co už autor článku stokrát lépe řekl sám, ...

Dnes volně navážu na předchozí díl  Nejkrásnějších písniček o lásce. Je pravda, že výběr je široký, ale dnes jsem se zaměřila spíše na klasiku a určitě potěším i ty, kteří mají rádi české písně.  No a bude tu samozřejmě i něco mých srdečních záležitostí. Tak jestli chcete, podívejte se, co jsem vybrala. 1. Herman's Hermits - I'm Into Something Good Skupina vznikla v roce 1963 a tato píseň byla jejich první největší hit. Původně ji složili Gerry Goffin a Carole King, ale Herman's Hermits ji proslavili a díky nim se ocitla v roce 1964 na vrcholku britské hitparády. 2. The Temptations - Ain't Too Proud To Beg Zrodili se roku 1961 v Detroitu. Jako jedni z prvních přišli na scénu s tanečními prvky a sladěnou choreografií; do té doby zpěváci na pódiu jen prkenně stáli a maximálně luskali prsty. Jejich původní sestava (Otis Williams, Elbridge "Al/El Bryant a basový zpěvák Melvin "Blue/Blu" Franklin, tenor Eddie "Corn" Kendricks a Paul Williams)neměla j...

Snad jen trochu k pobavení, píšu příběh smyšlený, bude asi trochu zvláštní, souhláskami tvořený. Poslechněte si ho tedy, buďte ke mně laskaví, nebude-li se vám líbit, mě to vůbec nevadí. Fantazie nemá hranic, všichni přece říkáme, mám tu příběh z Brdských lesů, tak si ho spolu přečtěme... *** Vlk z Brd, srst v plsť, strhl smrk, drhl drť. Mrkl vlk, skrz strž frnkl plch, blb plch - hrst zrn vrh, vlk zvlhl v krk. Chrt vlk drcl plch, plch frnkl v drn, vlk vrt v trs, plch zvrtl vlk prst. Vlk vrhl v plch, zhltl v krk s srst. Srst plch zvlhl v krk v klk, vlk strč prst skrz krk. Vrhl, prdl, krk, krm vlk srst plch, trp vlk v krk klk. Dr. Plk vtrhl v Brd, mrkl vlk. Vrt vlk v krk "mlč vlk, trp." Vrš mls k vlk, vlk blb zvlč. Dr. Plk skrz vlk krk, v smrk z Brd, škrtl v smrt. Vlk chrstl mls v strž, Dr. Plk hrrr - zhlt. Mrk, skrč, prd, vlk, zmrd - trk smrt.

Dnešní večer zasvětím opět tématu, které jsem načala před dvěma týdny a tím budou podceňovaní kytaristé. Dalo by se říct, že jen velmi málo hráčů se vypracovalo natolik, že se stali světoznámými a oslavovanými a spolu se zpěváky se vyhřívají ve světle reflektorů. Nakonec dnes jsem zde vkládala novou anketu o nejlepšího kytaristu všech dob a když se podíváte na většinu takových anket a žebříčků, najdete tam jen notoricky známá jména. Přitom existuje tolik výborných hráčů, kteří mají mnohdy široký stylový záběr a skvělou techniku hry. Půjdeme se dnes na některé z nich podívat. Půjde ovšem o kytaristy, kteří byli nějak spojeni s tvorbou Roberta Planta. Prvním z nich je Doug Boyle. Narodil se 6. září 1962 v Buckhurst Hill v Essexu. Kytaru vzal poprvé do ruky v jedenácti letech, kdy se učil hrát podle notových zápisů, později napodoboval hru Hendrixe, Johna McLaughlina a dalších slavných kytaristů. V letech 1987-1992 působil jako hráč v kapele Roberta Planta a podílel se na tvorbě alb Now ...

Vážení přátelé tohoto blogu. Dnes uplynulo čtyřicet dní od založení ankety o Nejlepšího rockového bubeníka a je načase, abychom se podívali na výsledky. A taky je načase, abych zde vložila anketu novou. Měli jste na výběr z pěti jmen bubeníků, kteří podle mě ( a nejen mě) něco v historii znamenali a znamenají, a také jedno volné políčko, kde jste si mohli svobodně vybrat někoho jiného, koho naopak vy považujete za nej. Poprosila jsem vás, aby jste jméno svého oblíbence psali do Vzkazníku, čehož využil jen jeden hlasující a to Mirek. Takže se už půjdeme podívat, jak to dopadlo. V anketě se sešlo celkem 77 hlasů. 1. místo obsadil John Henry Bonham , bubeník Led Zeppelin. Získal celkem třicet hlasů, což je 39 %. Prvenství tohoto výjimečného hráče na našem blogu jistě nikoho příliš nepřekvapí. Jeho inspirující hra, ruce, rychlé jako světlo, schopnost vyjadřovat různé nálady... to všechno ho pasuje na první místo. Alespoň tedy v naší anketě. Na 2. místě se překvapivě usadil Ian Paice , bub...

Při vyhlášení tématu týdne jsem si vzpomněla na knihu Lexikon ohrožených druhů strašidel, která u nás v devadesátých letech vyšla a jejíž autorkou i ilustrátorkou je Vítězslava Klimtová.  Tato milá publikace, která vyšla ve dvou dílech, představuje strašidla, dříve neodmyslitelně patřící k našim životům. Postupem civilizace byla však pomalu vytlačována z našich myslí, posedlých jen honbou za penězi, úspěchem a schopných věřit jen tomu, co se dá změřit, vidět, ohmatat.  Autorka ve dvou dílech knížky neuvěřitelně věrně popisuje něco kolem dvou stovek různých druhů strašidel, která u nás žijí, včetně latinských názvů. Strašidla jsou roztříděna na lesní, luční, vodomilná, domácí a městská.  Některá strašidla jsou už na pokraji vyhynutí, například takový Dopisníček tichý už v naší době elektronické pošty pomalu vymírá. Jen si představte, tento skřítek už dnes přežívá jen ve starých archivech, plných knih a živí se klihem z knižních vazeb a tiskařskou černí. Nebo Postelníček sn...

Dnešním večerem nás bude bude provázet melancholické blues tuarežské skupiny Terakaft . Tato kapela pochází z Kidalu v Mali a byla založena jedním z bývalých členů Tinariwen. Její zvuk je podobný právě Tinariwen, je to pouštní blues s elektrickými kytarami, jen o něco syrovější. Pokud si chcete přečíst více informací, podívejte se sem . Pustím vám píseň Bismilla ze stejnojmenného alba, které vyšlo v roce 2007. A pokud máte zájem o poslech celého alba, klikněte  tady . Zní velmi dobře, určitě to zkuste. Není to nic, co byste slyšeli každý den.  

Dnes se servíruje další z písní z alba Band of Joy a tou písní bude Harms Swift Way. A aby to nebyl jen článek s písničkou, ke které vám tu napíšu, že se mi líbí, nebo že je to jedna z těch, které mě oslovily jako první, budu se snažit tady rozepsat trochu více. Především bych se chtěla zmínit o recenzi na album v 40. čísle časopisu Reflex, na kterou jsem byla upozorněna jedním hodným človíčkem, kterému bych tímto chtěla poděkovat. (Všimněte si, že tohle začíná u mě být na denním pořádku.) Díky této recenzi jsem poslední týden tahala časopis s sebou všude, kam jsem se hnula, jakoby to byl nějaký talisman. Takže vám tady můžu směle převyprávět část jejího obsahu. Na začátku se autor Daniel Konrád zmiňuje o prosincovém koncertě Led Zeppelin v roce 2007. Popisuje pocity, které Roberta přepadly po jeho uskutečnění - a nebyly to radostné pocity, spíš převažovalo přesvědčení, že nic podobného už nechce v budoucnu absolvovat, pocit obrovské zodpovědnosti, stresu a s ním spojené nevolnosti. Ok...

Od vydání alba Raising Sand v pátek uplynou tři roky a to je příležitost k malému ohlédnutí se za touto vynikající deskou. Sice už jsem jí zde věnovala nemálo článků, které byly spíše ukázkami jednotlivých písní, ale trochu mě mrzí, že jsem tady nenapsala trochu ucelenější pohled na tohle album. Chtěla bych tedy splatit svůj dluh formou tohoto článku. Na začátku příběhu byla jen taková nenápadná zmínka, že Robert Plant nahrává album duetů. Pod tím si člověk těžko představí něco konkrétnějšího. Když se tehdy na podzim roku 2007 dostaly na internet první ukázky z Raising Sand, kde své síly spojil Robert Plant s Grammy mnohokrát oceněnou houslistkou a bluegrassovou pěvkyní Alison Krauss, určitě vzbudily v řadách jeho příznivců zájem, zvědavost, ale i rozpaky, možná dokonce nevoli. Přece jen tohle album bylo zdánlivým vybočením z dlouhé řady jeho ostatních desek. Ono by se vlastně ani nemělo označovat jako jeho čistě sólové album, je to album rovnocenné spolupráce dvou výrazných osobností,...

Po každém usnutí objevím se jinde. Na cestě nekončící, na cestě, o které nevím, kam vede. Můžu utíkat, můžu jít, ale cíl cesty nelze najít. Čím dýl běžím vpřed, tím mění se okolní svět. Vidím věci, které chci, i ty, které nejsou možné. Vidím krásné víly, cítím se skvěle, již tu chci být stále..... Tak to je....jdu po cestě fantazie, nekonečné, stále rostoucí, krásné a zároveň matoucí. Tohle je Cesta do fantazie. (autor: Jirka, napsáno v roce 2007)

Dnes to bude takový informativní a děkující článek. Co se týče informací - pokud se zaměříte na menu blogu, najdete mezi stránkami, které často navštěvuji, jednu novou. Jmenuje se Tuaregové a její návštěvu bych doporučila všem, kteří se chtějí něco dozvědět o tomto národu, o jeho kultuře, hudbě, hudebních skupinách a dalších zajímavostech. Stránky jsou dílem Romany Kratochvílové, autorky obsáhlého tématu o životě Tuaregů v říjnovém čísle měsíčníku Lidé a Země, který mě inspiroval k napsání článku Putování za pouštními nomády . Teď bych přešla k poděkování - moc a moc děkuji za odkaz, který mi v komentáři k článku autorka zanechala. Díky němu mám já i vy, kteří budete mít zájem, možnost dozvědět se spoustu věcí a poslechnout si zajímavé hudební ukázky různých tuarežských skupin a jednotlivců. *** A další díl poděkování náleží vám všem, kteří tyto stránky navštěvujete a občas třeba napíšete nějaký ten komentář. Možná se vám zdá zbytečné, že tohle píšu, ale já mám potřebu vám to prostředn...

Před časem jsem tady zveřejňovala své zážitky z pražského koncertu Roberta Planta a přitom si uvědomila, že jsem tady vlastně ještě nenapsala, jaké to bylo na Colours. Asi by se slušelo mít zážitky z tohoto koncertu zaznamenané na těchto stránkách, které mají za cíl věnovat se hudbě a všemu kolem Roberta. Tak jestli máte chvilku času, můžete se na to podívat se mnou. Moje paměť sice bývá děravá, ale jisté věci si uchovává v čerstvém stavu hodně dlouho. Tento koncert k nim bezpochyby patří. Počátkem roku 2006 jsem neměla ještě myšlenky na to, že bych se sháněla po lístcích na festival Colours. Měly jsme s dcerou totiž v plánu vyjet do Brna na Deep Purple, což byl náš společný dárek k narozeninám. U mě to bylo umocněno ještě tím, že v den, kdy se koncert konal, jsem fakt ty narozeniny měla. Jestli jste někdy jeli z Ostravy do Brna na koncert a chtěli jste se vracet v noci domů, dáte mi zapravdu, že je to složitý úkol, takřka bojovka. Nejlepší spojení bylo vlakem na Prahu a přestoupit v Č...

Tak koukám, že se na srdci blogu objevil článek, který se zabývá pravopisem na blog.cz a vůbec používáním správné češtiny při psaní článků. Ráda bych se k tomu vyjádřila, protože osobně považuji pravopisnou stránku psaní za jednu z nejdůležitějších věcí při vytváření jakéhokoliv psaného textu. Samozřejmě se kolem sebe dnes a denně setkáváme se spoustou chyb a to nejen na blogu, ale všeobecně v médiích - v novinách, knihách, na veřejných nápisech, v televizi, atd. Je to bohužel tak, s češtinou to jde všeobecně z kopce. Ani ti, kteří tolik horují pro spisovný jazyk tady na blogu, se neubrání nějakým těm chybám. Nakonec ani o sobě bych nemohla říct, že neudělám jedinou chybičku. Abych řekla pravdu, při čtení článků mě vždycky rozladí přítomnost hrubek a většinou mě přejde chuť číst dál. Tady na blogu se to dá charakterizovat asi tak: je tady velké procento školáků, kteří píší bez základních znalostí českého jazyka, protože ještě nemají za sebou celou školní docházku a tím i všechny inform...

Tady máte ukázku našeho zatím nenakrojeného banánového dortu. Ty kousky nahoře jsou banány v karamelu:-) Krém je z mascarpone(teda z náhražky, pomazánkového másla, šlehačky a cukru).

Tak vážení a milí. Dneska si zase dáme jednu hudební hádanku. Už je to víc než týden, co jsem tady dávala zatím poslední díl tohoto seriálu a jeho hlavní hrdinkou byla americká zpěvačka a kytaristka Patty Griffin . Tentokrát zůstaneme v Americe, ale vlastně se nejdříve budeme muset vrátit do Východní Evropy, přesněji řečeno na Ukrajinu, odkud pochází zakladatel této fenomenální multikulturní formace. Domov opustil po Černobylské tragédii a cesta do New Yorku mu přes uprchlické tábory trvala sedm let. Základy jeho skupiny, hrající žánr gypsy-punk, byly položeny v bulharském baru v centru New Yorku, kde se po tři roky setkávali muzikanti z Balkánu, Turecka, Španělska a Severní Afriky. Výsledkem tohoto mixu různých hudebních žánrů je zběsilý cikánský punk, v jehož názvu můžeme najít logiku. Je pojmenován částečně podle velkého ruského dramatika, který se se společností taky nikdy moc nepáral. Ironie a kousavost nejsou výjimkou ani v textech této kapely. Jejich zvuk by se dal přirovnat ke ...

Dneska vás zvu na čaj a trochu muziky. Po náročném týdnu určitě všichni potřebujeme oddech a tak, jestli chcete, můžete se tu usadit a jen tak poslouchat. A jestli budete hodní, možná vám tu zítra dám kousek dortu, pokud se mi povede. A pokud zbude. Zítra totiž oslavujeme. Jirkovi je dnes šestnáct, nádherný věk. Robert Plant & Jimmy Page - That's The Way (Unledded 1994)

Na večerní poslech jsem vybrala ještě písničku, jako vzpomínku na letošní letní festival Colours. Poprvé jsem se na něm setkala s hudbou mladé inuitské zpěvačky a hráčky na ukulele Nive Nielsen . Protože to byla moc sympatická a milá osůbka s příjemným hlasem, tak si podmanila srdce nejednoho posluchače. Zrovna dnes jsem narazila na její video s písničkou Vacuum Cleaner Killer , která mě dost překvapila - teda hodně příjemně. Tak moc, že jsem ji tu musela hodit.

Jako dítě jsem vyrůstala "mezi hroby". Každé prázdniny jsem trávila u dědečka a babičky. Dědeček byl kameník a i když už byl v důchodu, přivydělával si tesáním nápisů na náhrobky. Dvorek i dřevník u jejich domku byly plné nejrůznějších kamenů a já se učila poznávat, co je švédská žula, co mramor, co pískovec. Dědu si pamatuju, jak v montérkách stojí na dvorku a s brýlemi na nose tesá pro mě záhadné nápisy - Spi sladce, nebo Zde odpočívá. Někdy si nechávali udělat nápis i lidé, kteří ještě žili, takže ho pak děda vytesal bez data jejich úmrtí. Bylo to zvláštní a moc jsem to nechápala. Domek, ve kterém děda s babičkou bydleli, stál přímo naproti hřbitova. Ze své houpačky, zavěšené na větvi staré jabloně, jsem se dívala na obřadní síň. Hřbitov pro mě byl naprosto fascinující místo. A vůbec, já milovala i pohřby. Často jsme s kamarádkou v neděli šly na pohřeb úplně cizího člověka - bylo to trochu groteskní, když my dvě, tehdy možná desetileté dívenky, seděly v teplácích mezi babk...

Ten čas ale letí, už je tady zase středa. Nevím, jak vám, ale mi dny utíkají jak splašené. Zapálila jsem si aroma lampičku s vůní citronely, ať se trochu pročistí vzduch a hlava, a hledím vyťukat do klávesnice svůj článek. Chtěla bych se dneska věnovat jednomu z alb, které není součástí klasické diskografie Roberta Planta. Je to takzvané best of, tedy výběr, česky řečeno. Ale není to výběr jen tak ledajaký. Většinou jsou tato alba plná "toho nejlepšího z nejlepších" jaksi předurčena k tomu, aby si je koupili lidé, kteří se s danou kapelou (zpěvákem) chtějí seznámit ve zkratce a nechtějí se prokousávat celým jejich materiálem. nahoře je jeden z disků alba a knížečka s velmi obsáhlým popisem...můj poklad. Kompilace, kterou si tady dnes zkráceně představíme, celkově vybočuje z tohoto schématu. Byla vydána v roce 2003 pod názvem Sixty Six To Timbuktu a jak název symbolizuje, bude nás provázet Robertovou sólovou kariérou od roku 1966 až po památné vystoupení na tuarežském festival...