Harms Swift Way a malé ohlédnutí za jednou recenzí

Dnes se servíruje další z písní z alba Band of Joy a tou písní bude Harms Swift Way. A aby to nebyl jen článek s písničkou, ke které vám tu napíšu, že se mi líbí, nebo že je to jedna z těch, které mě oslovily jako první, budu se snažit tady rozepsat trochu více.

Především bych se chtěla zmínit o recenzi na album v 40. čísle časopisu Reflex, na kterou jsem byla upozorněna jedním hodným človíčkem, kterému bych tímto chtěla poděkovat. (Všimněte si, že tohle začíná u mě být na denním pořádku.)

Díky této recenzi jsem poslední týden tahala časopis s sebou všude, kam jsem se hnula, jakoby to byl nějaký talisman. Takže vám tady můžu směle převyprávět část jejího obsahu.

Na začátku se autor Daniel Konrád zmiňuje o prosincovém koncertě Led Zeppelin v roce 2007. Popisuje pocity, které Roberta přepadly po jeho uskutečnění - a nebyly to radostné pocity, spíš převažovalo přesvědčení, že nic podobného už nechce v budoucnu absolvovat, pocit obrovské zodpovědnosti, stresu a s ním spojené nevolnosti.

Okamžitě po koncertě prý zamířil do vyhlášeného londýnského baru, kde nemalým množstvím alkoholu spláchl tyto zážitky a vzpomínky. Jeho myšlenky se zaobíraly Johnem Bonhamem, jedním z hudebníků, se kterým ho pojily společné začátky v dobách, kdy se jim oběma mohlo o slávě a penězích jen zdát. Později se jim právě díky úspěchu Led Zeppelin povedlo dostat do "nebe" mezi vyvolené, ale sláva si vybrala svou krutou daň. Bonham na ni doplatil životem.

Zdá se, že Robert jako jediný z celé kapely na Bonza (upřímně) nezapomněl. Řekla bych dokonce, že album Band of Joy je takovou poctou nejen muzice starých a polozapomenutých autorů (nebo novějších a méně známých), ale také skládá hold Bonzovi, příteli ze starých časů. Víc než kdy jindy se o tom Robert zmiňuje.

Vlastně by se to dalo vyjádřit i takhle - tehdy v dávných dobách Band of Joy s Bonhamem společně hráli všechny písně, které se jim líbily a snažili se jim vtisknout svůj punc. Dávali jim jakousi ucelenou formu. Tehdy se jim příliš nedařilo, Band of Joy těch časů to nikdy nedotáhli dál, než k demo snímkům. Robert Plant vlastně jen udělal to, co tehdy s Bonzem nestihli.

Autor recenze chválí nejen výběr písní, dokonalý zvuk a skvělé muzikanty, kterými se Plant obklopil. Nejpodstatnější je ale to, jak moc se dokázal pro tohle album nadchnout a jak moc se to v něm promítlo. A zase platí to známé - nehledejte v tom nic složitého, nic "extrémního". Je to prostě deska plná radosti z toho, že si mohl zazpívat písně, které má rád. A to je na ní to nejpůsobivější.

A teď už písnička Harms Swift Way z londýnského koncertu z 2. 9. 2010. Hezký poslech a pěkný večer všem přeji.