plant.blog.cz

Práce s lidmi je zajímavá, pestrá a plná neočekávaných zvratů a událostí. Ty pramení zejména z toho, že dochází k setkání s mnoha člověčími typy v jejich přirozeném prostředí - tudíž v teritoriu jejich domova - do kterého vstupujete jako element většinou žádoucí. Pečovatelská činnost je totiž spojena s pomocí a žádají o ni lidé, kteří ji potřebují. Jinak řečeno, pokud se někdy stanete pečující osobou, prvotním dojmem většiny vašich potenciálních klientů bude úleva a těšení se na to, že konečně přijde někdo, kdo vyřeší jejich problémy. Může nastat ale i situace taková, že vás klient sice potřebuje, ale vůbec se netěší, spíš má strach. A taky vztek. Vztek sám na sebe, že se dopracoval do takového stadia, kdy si nestačí vše udělat sám. Vztek, který se vztáhne i na děti, protože má za to, že mu bude oplacena mateřská (otcovská) péče. A nakonec i vztek na vás, protože jste cizí a budete mu rejdit s hadrem a koštětem po bytě a uvidíte ho v situacích, které nejsou zrovna lichotivé. Práci pečo...

Irský písničkář Damien Rice vydal počátkem letošního listopadu své třetí studiové album po osmi letech - naposledy jsme ho mohli slyšet v duetu s Lisou Hannigan, která byla jeho partnerkou jak v hudebním, tak i osobním životě. Časy se však změnily a po vydání druhého alba s prostým názvem 9 se cesty obou muzikantů rozdělily. Odmlka je v tomto případě pochopitelná - introvertní a svérázný Ir je už z dřívějška znám svou nechutí nechat si něco diktovat, což platí jak pro koncertování, tak i pro vydávání alb. Svou prezentaci si vždy pečlivě promýšlel a tento přístup se mu vyplácel - obě jeho předešlá alba patří ke špičce současného písničkářství, i když nikdy nezískala žádné ocenění. Citlivé a melancholické balady tohoto vynikajícího muzikanta mají tu moc zasáhnout posluchačovu duši a na chvíli se dotknout i jeho srdce. Nyní si k nahrávání nového materiálu pozval početný ansámbl doprovodných muzikantů a zpěvaček, mezi nimiž najdeme i Markétu Irglovou, která zpívá doprovodné vokály v posled...

Věčný koloběh vracejících se událostí je v životě zákonitý. Jsou takové, které bychom s radostí zažívali znovu, některé bychom nejraději vymazali z mysli, k jiným se zase vracíme s bolestnou vzpomínkou. Začíná to už v útlém věku - každý den znovu se učíme, později ve škole je nám vtloukáno do hlavy, že opakování je matkou moudrosti. Paměť je jako gramofonová deska, do které se vrývá záznam - čím hlubší je jeho stopa, tím jistější je, že nám v hlavě zůstane. A i když staré záznamy šumí a praskají a studia, kde byly nahrány, už možná dnes ani nestojí - přesto právě ty první zůstávají nejtrvanlivější. Je tedy mimořádně důležité, aby osazenstvo v původních studiích dělalo svou práci pořádně. Aby v nahrávkách byla obsažena láska, víra v dobro i spravedlnost a také touha být sám milující, dobrý a spravedlivý. Jakkoli to může znít pateticky, právě tyto první záznamy dobra nám později pomůžou vypořádat se s tím zlým, co nás čeká a nemine. V životě je to jako na houpačce - jednou jsi dole, jedn...

Když před dvěma lety Sam Lee vydal své debutové album, na němž s citem přezpíval baladické příběhy britských cikánů a písně irských a skotských travellers, nastal v hudebních kruzích pořádný poprask. Prestižní magazíny se předháněly v superlativech, v časopise fRoots vyhrál anketu o nejlepší světové album world music, následovala nominace na Mercury Prize, pozvání na veletrh Womex i několikanásobná nominace na BBC Folk Prize. Příčina tohoto úspěchu tkví v originálním pojetí tradičních skladeb, v nadčasovosti jejich provedení i v ojedinělém přístupu. Sam Lee se k námětu dostal díky sběrateli lidových písní a vypravěči Stanley Robertsonovi, který ho seznámil se způsobem života britských cikánů a také s jejich hudebním odkazem. To však samo o sobě nestačilo - Sam se vydal po stopách kočovníků a několik let strávil shromažďováním materiálu na budoucí album. Výsledkem je jedinečná kompozice respektu k tradicím s neobvyklými hudebními aranžemi, zachovávajícími původním písním svěžest a vytvá...

Plavu si tu už pár let, a tak jsem skoro zapomněla, jaký byl ten první skok do zdejších blogových vod. I když v reálu mám vodu ráda, na internetu jsem byla nováčkem, který se neobejde bez záchranného kruhu. A který se bez něj bojí pustit od břehu dál, než na dva metry. Mé neplavecké začátky se datují do roku 2008, kdy jsem kvůli dětem pořídila domů počítač. Dcera ho tehdy potřebovala do školy a dalo se čekat, že mladší dítě - tedy syn - ji bude za nějaký čas následovat. Zázrak nám pomohl sestavit dohromady můj technicky zdatný bratr a kouzelnou skřínku jsme postavili provizorně na servírovací stolek v obýváku. Prozatím jsme byli bez připojení k internetu, takže nám počítač sloužil jako základna k blbnutí. Tak třeba jsme s jeho pomocí nahrávali se synem cédéčko, které se jmenovalo Úlety rádia Hey, na němž jsme si vyzkoušeli roli rádiových moderátorů a v improvizovaných scénkách si dělali legraci z některých pořadů. Jeden z dílů se jmenoval Bigbítová kuchařka a v něm jsme si zahráli na k...

Blíží se Vánoce a to je doba, kdy každý z nás přemýšlí o tom, čím obdarovat své blízké. Ze všech stran se na nás hrnou nejrůznější reklamy na zboží, které bezpodmínečně musíme mít a obchodníci se předhánějí v nabídkách toho, co letos bude zaručeným trhákem. Z Vánoc se stává čím dál větší byznys, boj o zvyšování tržeb a s tím samozřejmě i ruku v ruce jdoucí útok na naše peněženky. Samozřejmě ale dárky každý z nás kupuje a chce jimi udělat obdarovanému radost. Jenže někdy je to problém - nevíme, co pod stromeček nadělit. Dárky bez nápadu, kupované na poslední chvíli, určitě nebudou tím pravým, co bychom si přáli sami dostat - je tedy lepší se jim vyhnout. Co takhle zkusit udělat radost hned dvakrát a místo obligátních papučí nebo knížky, kterou si obdarovaný založí do knihovny, koupit skutečný dárek? Výhodou takového "skutečného dárku" je to, že prostřednictvím něj můžete zajistit lepší životní podmínky lidem v rozvojových zemích formou konkrétní pomoci. O co jde? Přímo na strá...

Instrumentální složka písně je fyzické tělo, text je duší skladby a dohromady jde o živoucí celek. Píseň je jako jako člověk, se kterým se seznamujeme - nejprve vidíme jeho vnější podobu, teprve při bližším poznání zjistíme, jaký v jádru vlastně je. A někdy to vyžaduje sakra dlouhou dobu. K tomu, abychom si nějaký text oblíbili, je třeba mu rozumět. Bývá totiž nesnadné pochopit poetiku textu v jazyce, v němž nepřemýšlíme - a to i když máme dobrý překlad. Proto jsem se dnes ve svém výběru zaměřila na české autory a několik skladeb, jejichž text mě oslovil, vám představím. Karel Kryl - Děkuji Z českých textařů jednoznačně jeden z mých nejoblíbenějších. Pamatuji na pokoutně nahrané pásky, které jsme kdysi na střední škole poslouchali s pocitem děsného rebelství (byla doba tuhé normalizace), na texty Anděla, Nevidomé dívky, Lásky, Krále a klauna, Salome a dalších, přepisované pečlivě do sešitu a schovávané jako svátost. Karel Kryl uměl psát sžíravě kriticky i dojemně lidsky - a to vše bylo...

Neil Young je známý propagací kvalitního zvuku; vždy se zajímal o nové technologie nahrávání i způsoby šíření hudby. Ostře kritizoval kvalitu digitálních formátů, z nichž podle něj zmíněné Mp3, spotifi i lossless reprodukují maximálně deset procent zvuku původní nahrávky. Lépe na tom nejsou ani cédé, jejichž poslech člověka už dnes neoslovuje tak, jako tomu bylo u dřívějších vinylových nahrávek. Proto už před dvěma lety představil nový přehrávač, který nabídne posluchači studiový zvuk nahrávek v digitálním formátu nejvyšší možné kvality. Přehrávač se jmenuje Pono a jeho jedinečnost tkví právě v zpřístupnění zvukových vrstev, které současné přehrávače nepřečtou. A proč se právě o tomto zmiňuji? Je to proto, že na A Letter Home Young vsadil opět na analogový záznam - v nashvilleském studiu Jacka Whitea nahrávka vznikla na starém záznamovém přístroji z roku 1947. Jde o jakousi skříň, která se nejvíc ze všeho podobá staré telefonní budce (jak můžete vidět na obalu alba) a záznam je doslova...

Coververze je vlastní interpretace díla jiného autora, což je obecná definice tohoto hudebního fenoménu. Přebírání skladeb se dělo od nepaměti a je v historii poměrně časté - a důvody, proč se tak dělo a děje, mohou být různé. V šedesátých letech existovala spousta umělců, kteří nově aranžovali a přezpívávali tradicionály - příkladem může být Bob Dylan a původně lidová píseň House of the Risin' Sun (tradicionály tvořily v podstatě celé jeho debutové album z roku 1962), nebo Joan Baez , která stejnou skladbu nahrála už o dva roky dřív. Když se budeme držet pouze této skladby, najdeme ještě další zajímavé verze - například od Miriam Makeba zvané také Mama Africa z roku 1960, nebo už známější od kapely The Animals z roku 1964. Kromě tradicionálů, k jejichž autorství se nikdo nehlásil, bylo časté vypůjčování motivů či přebírání rovnou celých skladeb od starších autorů - a jednalo se o hodně o původní bluesové nahrávky. Najdeme je například v reperotáru skupin Cream (Fresh Cream, 1...

Zdravím všechny, kteří se těší na vybrané skladby a hned na začátek předesílám, že je to letos naposled, co zde vkládám anketu. V prosinci si už jen připomeneme všechny písně, jež u vás zvítězily a z nichž budete volit tu nejoblíbenější. V příštím roce už anketa v této podobě nebude, ale je dost dobře možné, že se představování nějakých zajímavých skladeb z nového tisíciletí ujme můj blogový kolega Jirka. Nechám to plně na něm a uvidíme, jak dlouho mu elán vydrží a s jakým úspěchem se jeho výběr setká. Teď už je čas na odhalení výsledků hlasování, které probíhalo po celý říjen a v němž jste volili nejlepší skladbu roku 1998. Tradičně jste měli na výběr z deseti kousků a jak už je poslední dobou zvykem, jednalo se opět o souboj tří písní. Než se k nim ale dostaneme, podíváme se na ty méně úspěšné. Bez hlasu se na posledním místě usadil Dave Matthews Band s překrásnou baladou Crush, což mě mrzí - ostatně jako vždy, když se některá z písní setká s absolutním nezájmem. Předposlední příčku...