Odstíny práce pečovatelky

Práce s lidmi je zajímavá, pestrá a plná neočekávaných zvratů a událostí. Ty pramení zejména z toho, že dochází k setkání s mnoha člověčími typy v jejich přirozeném prostředí - tudíž v teritoriu jejich domova - do kterého vstupujete jako element většinou žádoucí. Pečovatelská činnost je totiž spojena s pomocí a žádají o ni lidé, kteří ji potřebují. Jinak řečeno, pokud se někdy stanete pečující osobou, prvotním dojmem většiny vašich potenciálních klientů bude úleva a těšení se na to, že konečně přijde někdo, kdo vyřeší jejich problémy.

Může nastat ale i situace taková, že vás klient sice potřebuje, ale vůbec se netěší, spíš má strach. A taky vztek. Vztek sám na sebe, že se dopracoval do takového stadia, kdy si nestačí vše udělat sám. Vztek, který se vztáhne i na děti, protože má za to, že mu bude oplacena mateřská (otcovská) péče. A nakonec i vztek na vás, protože jste cizí a budete mu rejdit s hadrem a koštětem po bytě a uvidíte ho v situacích, které nejsou zrovna lichotivé.

---

Práci pečovatelky dělám už patnáctý rok a dá se říct, že za tu dobu jsem vstoupila do více než stovky domácností a poznala spoustu osudů. Někdy nejen osudů klientů, ale i jejich rodin, a občas jsem se stala také mlýnským kamenem rozmíšek a sporů mezi jednotlivými členy. Na mou hlavu byly vzneseny tisíce požadavků, které jsem se většinou (pokud to bylo možné) snažila splnit a snad tisíckrát jsem se snažila být pozitivní i v situaci, kdy mi vůbec nebylo do smíchu. Mnohokrát jsem se ale taky spolu s nimi upřímně zasmála a vyslechla jsem spoustu historek z jejich životů. A někdy jsem se neubránila smutku, když některý odešel.

Lidé jsou různí, což je fakt, se kterým se při této práci dnes a denně konfrontujete. Někdy vám stačí chvilka na to, abyste odhadli, jestli bude při spolupráci problém, jindy se k tomuto zjištění dobíráte déle. Někdy si s klientem padnete do oka a jindy vám naopak "nevoní". Vůně a zápach jsou vůbec při této práci jedněmi z hlavních kritérií, kterých si všimnete a které vás budou buď příjemně ladit, nebo naopak obtěžovat.

Jak už jsem psala, poznala jsem spousty různých povah a zvyků, které mě někdy až uváděly v úžas. Chtěla bych se dnes s vámi podělit o několik takových lidských typů, které jsou zajímavé a kupodivu nebývají vůbec ojedinělé.

Sběratel

Někdy v době, kdy jsem začínala pracovat jako pečovatelka v terénu, dostala jsem na starost muže, který byl zářným sběratelským exemplářem. Abyste si nemysleli, že sbíral třeba známky, nebo pohlednice - to ne. Tento člověk měl doma skladiště všeho, co kdy použil, včetně prázdných roliček od toaletního papíru. V bytě byla jediná ulička, vedoucí do kuchyně, kde stál při všem tom binci kupodivu čistý stůl a jedna židle. Prošla jsem horami odpadků a vyložila na stůl nákup. Pamatuji si ještě docela přesně, že jsem pokaždé kupovala dvacet rohlíků a celý chleba, taky brambůrky a polévky v sáčku. Z posledních dvou ingrediencí si pán vytvářel na pánvičce něco jako pseudojídlo. Vlastně do něj přišla ještě spousta dalších přísad a ve výsledku z toho vyšla nepoživatelná šlichta. Což byl ovšem jen můj názor, protože pán to jedl a zřejmě mu i chutnalo.

Tento pán byl extrémní sběratel, ale s několika podobnými se setkávám stále. Na stole mají hromady přečtených novin, na které se nesmí sáhnout a z krabiček od sýrů si vystřihují podložky pod hrníčky. Uklízet u sběratele je chuťovka. Na to nesahejte, to neodsunujte! Takže i když uklidíte, vidět to není.

Kecal

Když jsem psala, že jedním z hlavních kritérií při posuzování klienta jsou vůně a pachy, tak hned tím druhým je jeho ukecanost. Je fajn, když je klient komunikativní a rád si povídá, ale je horší, když vede monolog. Někdy kecalovi stačí k rozjezdu nevinná otázka: "Jak jste se měla o víkendu," na kterou odpovíte jednoduše a stručně. To je pro něj impuls k tomu, aby rozvinul půlhodinovou kulometnou paĺbu, kdy naváže na to, co mu řeknete a skončí v době, kdy mu bylo dvacet. A zkuste ho slušně zastavit a říct mu, že musíte taky něco dělat.

Co se mě týče, ráda se s lidmi pobavím, když mám čas. A i když ho moc nemám, snažím se je nechat vypovídat, protože je mi jasné, že to nemají komu říct. Snažím se to skloubit tak, aby se při povídání i něco dělalo, ale horší je to ve chvíli, kdy si u kecala sednete. Vstát a říct, že už musíte jít, že vám třeba jede autobus a vy musíte za půl hodiny být někde jinde, je úkol nadlidský. Kecal, zabrán do své řeči a unesen vlastními zážitky, vás totiž vůbec nevnímá. Jednou se mi stalo, že jedna obzvlášť upovídaná milá paní seděla zády ke mně, pořád povídala a povídala a já už stojíc ve dveřích musela zout boty a jít ji upozornit, že už opravdu musím.

Stěžovatelé a nespokojenci

"Ta jablka jste vybírala vy a nebo prodavačka?" Když vám tohle řekne lehce naštvaným tónem klientka poté, co jste hodinu lítali s vyplazeným jazykem po obchodech, máte chuť jí to jablko hodit na hlavu. Ale nemůžete, proto se jen usmějete a přiznáte se: "Vybírala jsem to já." To, že jste v obchodě hrabali nejmíň deset minut a vybírali ty nejhezčí kousky, to už říkat nemusíte.

Případů, jako je tento, bych vám mohla vyprávět desítky. Měli jsme třeba paní, která vyžadovala přesně deset deka salámu a běda, když ho bylo jedenáct nebo devět. Přepočítávala si kolečka a ta musela být vzorně uložena - pokud prodavačka salám nakrájela špatně, kolegyně ho přerovnávala, aby předešla zbytečným poznámkám. Další paní neustále kritizovala veškeré jídlo, které jí bylo doneseno - máslo nebylo máslo, salám byl přesolený nebo naopak neslaný a bez chuti, rohlíky gumové.

Takovým lidem těžko vyhovět, stěžování je jejich hobby. Na jednu stranu to chápu, jídlo je pro většinu lidí, kteří jsou nemohoucí a musí sedět doma, tou jedinou radostí. A taky jedinou náplní dne - čekání na oběd je pro mnohé středobodem, na který se těší, a když pak pečovatelka v jídlonosiči doveze flaksu, dočká se druhý den hartusení. I když tu flaksu nevařila.

A extrémy...

Při naší práci se občas vyskytne i nějaký ten extrém - například klient, závislý na alkoholu, nebo psychiatricky nemocný.

Co se týče alkoholiků, bývá problém s jednou věcí. Donáška alkoholických nápojů klientům není zakázaná, ale jde spíš o ty případy, kdy někdo chce koupit litr vína pro návštěvu, nebo rum do cukroví a čaje. Alkoholikovi jedna láhev nestačí a vyžaduje ho rovnou celé baterie. A to se kupovat nesmí.

Horší je, když chodíte k někomu, kdo je takzvaně "vypitý". Pár takových případů jsem zažila a věru to není hezký pohled. Jedna paní kupříkladu připomínala zvířátko s nepřiměřenými emocemi, bez jakýchkoliv hygienických návyků a navíc s dost složitou finanční situací. Další zase díky neplacení energií zůstala v domě, kde netekla voda, nefungovala elektřina a odpady byly doslova zaplaveny výkaly. Tato paní se do svých problémů dostala taky skrz flašku - a je zajímavé, že u žen mívá alkoholismus daleko fatálnější dopad, než u mužů.

Psychiatricky nemocní jsou také zvláštní kapitolou. Mezi mé první klienty patřil schizofrenik na invalidním vozíku, který navíc pocházel z dost problematického prostředí a byl mentálně postižený. Přiznávám, že jsem k němu chodila s křečemi v žaludku - nikdy jsem nevěděla, v jakém rozpoložení se bude nacházet. Někdy byl v klidu, jindy začal z ničeho nic křičet třeba do zdi. Někdy mě žádal o úplně nesmyslné věci - takže jsem na jeho zahrádce zalévala stromek broskvovou šťávou z kompotu a nosila neexistujícímu " někomu" prázdné obaly od sardinek ( vyhazovala jsem je vždycky nenápadně do popelnice). Jednou mě žádal o to, abych mu přinesla panenku - kolegyně mi pro něj dala starou bárbínu - a on ji pak položil na stůl a zapíchl do ní jehlu ze stříkačky. "A to je vražda..." pravil nakonec ponuře. Tento pán skončil v psychiatrické léčebně, kde pak za nějaký čas zemřel.

Teď to asi vypadá, že si stěžuji já. Ne, tak to není, ale někdy se setkávám s názorem, že dělat pečovatelku je podřadná práce. Jenže kromě té fyzické a rutinní činnosti je to taky kus psychologie. Musíte vědět, jak reagovat, co říct a co naopak neříkat, kdy to říkat a jakým způsobem. Musíte umět naslouchat a přitom se nenechat "ukecat". Musíte být milí a pozitivní i tehdy, kdy se vám nic nechce. Jste vlastně tak trochu herci - a u každého člověka necháte kus sebe.