plant.blog.cz

Don't Look Back byla píseň, napsaná americkým zpěvákem Billym Verou. Jako svůj poslední singl ji nahrála v roce 1966 pro Epic Records rocková kapela The Remains z Bostonu. V roce 1990 si tuto skladbu vypůjčil Robert Plant a vydal svou verzi coby B stranu singlu Hurtin Kind (I've Got My Eyes On You) z alba Manic Nirvana. V roce 2006 se objevila na reeditovaném vydání Manic Nirvany v bonusech. Je to rytmická svižná skladba na konec alba.

V nabitém programu roku 1972 měli Led Zeppelin - nebo tedy přesněji řečeno, Jimmy Page a Robert Plant - naplánovánu i návštěvu Indie. Jeli tam s úmyslem nahrát některé už existující skladby s velkým orchestrem, řízeným jedním z nejuznávanějších indických hudebníků jménem Vijay Ragav Rao. Tento nápad nevznikl jen tak náhodně, byl pečlivě promyšlen už při jejich návštěvě v roce 1971, kdy zkoumali možnosti takového nahrávání a zjistili, že by to bylo možné. Oba muzikanty spojovala myšlenka propojení západní a východní hudby a touha pokusit se takový experiment realizovat. V zimě roku 1972 tedy Plant s Pagem přijeli do Bombaje, aby zde nejen jako turisté relaxovali a nasávali atmosféru, ale také aby si najali místní studio. Rao jim pomohl dát dohromady nejlepší místní muzikanty a byl schopen shromáždit ansámbl, vhodný pro takovou práci. O těchto hudebnících se pak mluvilo jako o Bombajském symfonickém orchestru - ale bylo to myšleno spíš žertem, protože pravý Bombajský symfonický orchestr ...

Je čas zapálit první svíčku na adventním svícnu. Jeden takový jsem letos vytvořila, jen bohužel u mě doma nezasvítí, protože jsem ho darovala. Tak alespoň tady na blogu se na něj můžete podívat... ***

Dnes je první adventní neděle a mě napadlo, že bychom si každou sváteční neděli až do Vánoc mohli zpříjemnit nějakou zajímavou hudbou. Budu se snažit vybírat nějaké méně známé projekty, které třeba obohatí vaše hudební obzory a nabídnou vám trochu jiný zážitek, než to, co můžete běžně slyšet ve veřejnoprávních prostředcích. Dnes tedy začínáme a jako první album jsem si pro vás nachystala malijsko-kubánský projekt Afrocubism, který vyšel loni ve vydavatelství World Circuit. Tento projekt byl dlouho očekávanou spoluprací kubánského kytaristy a zpěváka stylu guajira Eliadese Ochoy, nazývaného též kubánským Johnem Cashem a afrických hudebníků, mezi jejichž jmény najdeme hráče na koru Toumaniho Diabaté, nebo Bassekou Kouyate, který hraje na ngoni, africkou loutnu. New York Times popsal album Afrocubism jako "bohatou a přesto jemnou fúzi afrických a kubánských zvuků" a Guardian ho označuje jako "elegantní a něžné, vynikající album". Album zvítězilo v letošní anketě časopi...

Už před dvěma dny jsme si připomněli dvacáté výročí úmrtí Freddieho Mercuryho, a tak jsem myslela na to, že by bylo dobré o této skutečnosti napsat. Po delším přemýšlení a po úvaze, že internet bude plný životopisných článků o tomto člověku, jsem došla k přesvědčení, že bude lepší, když necháme promluvit o Freddiem někoho povolanějšího. No a kdo by byl povolanější osobou, než publicistka, která se ve Freddieho blízkosti pohybovala celá sedmdesátá a osmdesátá léta? Vedla spousty rozhovorů s kapelou Queen v dobách jejich slávy a dalo by se říci, že byli přátelé. Proto se také po několika letech, uplynulých od smrti jejich frontmana, vrhla do pátrání po jeho životě; po životě muže, který ztělesnil hudební Božstvo, uctívané miliony fanoušků po celém světě. Po životě muže, jež byl naprosto rozporuplnou osobností - na scéně arogantním a extravagantním jedincem, libujícím si v okázalosti, v soukromí citlivým a zranitelným Člověkem. Kniha, kterou Lesley - Ann Jonesová o Freddiem napsala v roce...

Projekty Roberta Planta a kapely Band of Joy jsou navrženy ve čtyřech kategoriích 27. ročníku Tec Awards, včetně výroby a produkce alba Band of Joy a singlu Angel Dance. Úplný seznam nominací si můžete prohlédnout zde . Dnes si tedy dáme jednu z Band of Joy - mám slabost právě pro Angel Dance.

Pokud by se někdy uvažovalo o tom, koho jmenovat pátým členem Led Zeppelin, muselo by se bezpochyby každému vybavit jméno kontroverzního, zevnějškem hrůzu nahánějícího a prostorově nepřehlédnutelného Petera Granta, jejich proslulého manažera. Dnes, 21. listopadu, si připomínáme 16. výročí jeho úmrtí, proto prosím dovolte krátkou vzpomínku na tuto impozantní osobnost, která změnila tvář rock'n'rollového průmyslu sedmdesátých let. Peter Grant se narodil 5. dubna 1935 v Londýně a byl vychován pouze matkou v jedné z chudinských čtvrtí. Brzy opustil školu a protloukal se coby herec, vyhazovač, nebo zápasník ve wrestlingu - až zakotvil v hudební branži. Své první zkušenosti sbíral při zajišťování britských vystoupení amerických muzikantů, jako byli Everly Brothers, Little Richard či Gene Vincent. Už tehdy se naučil jednat tvrdě a nevybíravě s každým, kdo podle jeho názoru chtěl jeho svěřence nějak poškodit a zúročoval své zápasnické zkušenosti. V roce 1966 se stal manažerem The Yardb...

Přicházím poněkud opožděně se svou reportáží ze středečního koncertu Justina Adamse a Juldeha Camary v pražském Paláci Akropolis. Ale jak už jsem psala, návštěva hlavního města se protáhla na několik dní a koncert byl jen její třešničkou na dobrém dortu. No a samozřejmě jsem se těch pár dní nedostala k tomu, abych naše dojmy z koncertu zachytila i zde, tak se budu dnes snažit vše napravit. Justin Adams s Juldehem Camarou nejsou v našich končinách žádnými nováčky. Naopak, vystupovali u nás už několikrát a před dvěma lety v Praze křtili své předešlé album Tell No Lies. Letos se k nám vrátili v plné parádě s novinkou In Trance, kterou představili českému publiku nejprve na pražském koncertě a o dva dny později i na šumperském Blues Alive, kde byli jedněmi z hlavních hvězd. Justin Adams je muzikantem u nás snad dobře známým díky své spolupráci s Robertem Plantem. Je to jeden z nejodvážnějších a nejvíc experimentujících kytaristů z britské scény - pohybuje se s lehkostí napříč žánry, přičem...

Touto dobou sedím někde ve vlaku a ujíždím směr Praha, kde mě dnes večer čekají velké věci. Alespoň tedy v to pevně věřím. Dnes večer si vychutnám koncert Justina Adamse a Juldeha Camary, kteří se k nám vracejí a letos přivezou nový materiál a taky kompletní čtyřčlennou kapelu. O tom, jak to celé proběhlo a jak naše několikadenní návštěva v podzimním a v mlze utopeném hlavním městě dopadla, vám tady určitě brzy napíšu. Ale teď ještě pár slov k videu: Až ho budete sledovat, asi pochopíte, proč jsem si ho vybrala. Koncert se odehrál 11. září 2009 v Londýnské O2 Aréně v rámci velmi důležité charitativní akce na pomoc organizaci Nordoff-Robbins. Tato organizace se zabývá muzikoterapií - léčbou hudbou u lidí, kteří jsou vážně postižení, nevyléčitelně nemocní nebo mají duševní problémy. V roce 1990 se v Knebworthu konala podobná akce - Silver Clef - a výtěžek z ní šel rovněž na konto charity Nordoff-Robbins. Umělci, kteří se na této obří akci představili, byli v minulosti poctěni cenou Silve...

Terry Reid (* 13. 11. 1949) je osobitým muzikantem, který se na hudební scéně pohybuje od pubertálního věku - začínal počátkem šedesátých let ve školní kapele The Redbeats. Později se jeho láska k hudbě a nechuť podřízení se diktátu gramofirem a nahrávacích společností stala známější, než jeho šest studiových alb, vydaných v průběhu třiadvaceti let. Nikdy se nestal slavným a jeho písně nikdy nedobývaly vrcholky hitparád, přesto byl uznávaný publikem i kolegy hudebníky. Byl tvrdohlavý - což nakonec projevil při spolupráci se známým producentem Mickie Mostem, když vypověděl předčasně pětiletou nahrávací smlouvu a kvůli tomu nesměl tři roky nahrávat. Závazky u Mickie Mosta mu také znemožnily stanout v čele legendárních kapel, jako byli Led Zeppelin nebo Deep Purple - obě tyto skupiny měly zájem o zpěváka s oduševnělým soulovým projevem, ale on o úlohu hvězdy nestál. Asi by to nepřijal, ani kdyby mohl. Zkrátka Terry Reid dělal jen to, co chtěl. Dnes jméno Terryho Reida znají fanoušci Zepp...

Taky jste se mnohokrát pozastavovali nad tím, že některá (stará) alba jsou dodnes známá a hraná a některá, podle vašeho názoru stejně dobrá (či snad lepší), leží v archivech a skoro nikdo si na ně nevzpomene? Taky si říkáte, proč to tak je? Proč třeba na otázku: Jmenujte slavnou kalifornskou kapelu šedesátých let (bez otazníku) většina lidí (u nás) odpoví The Doors? Není to třeba jen genialitou hudby a textů, která je nezpochybnitelná, ale též bouřlivým životem jejich frontmana Jima Morrisona? Ale bouřlivý život, plný drog, alkoholu a úletů, měli i jiní muzikanti a přesto jim to nepomohlo ke slávě. Není to vytvořením mýtu, kultu, a taky tím, že geniální Morrison byl rovněž Adonisem a sexsymbolem své doby? Tady už bych váhala s odpovědí. Možná, že lidi si spíš zapamatují kapelu, která měla v čele někoho výrazného a nejlépe někoho, kdo přispěl k její legendě. Pokud byl krásný, rozporuplný, inteligentní a zemřel za záhadných okolností, je tu velký předpoklad, že se o této kapele bude mluv...

Už hodně dlouho trvá tradice mých středečních článků s písněmi Roberta Planta - někdy už mám pocit, že tady za chvíli nebudu mít co dát, ale pokaždé se odněkud vynoří několik zajímavých písní, které jsme tady ještě neměli. Pro dnešek si tedy dáme něco z alba Fate of Nations. Devadesátá léta, ze kterých pochází, byla doba přející experimentům - Robert Plant se ale na svém sedmém sólovém albu naopak přiklonil k akustickému zvuku a lidovým nástrojům. Byl zřejmě zase zpět ve fázi kořenů a tak se obrátil k mystice šedesátých let a kapelám, jako byli Fairport Convention a z těchto ingrediencí namíchal jedno ze svých nejkřehčích a nejmelodičtějších alb, které do té doby vydal. Na albu se objevila řada hostujících hudebníků, jako byl třeba Nigel Eaton , hráč na niněru v písni Come Into My Life a I Believe. Ten také absolvoval s Robertem Plantem a Jimmy Pagem o rok později turné k albu No Quarter, na kterém hrál na niněru v písni Nobody's Fault But Mine. Dalším takovým neobvyklým hostem byl...

Zdá se to až neuvěřitelné, ale je to tak: dnes, 8. listopadu 2011, slaví své čtyřicátiny jedno z nejlepších rockových alb historie. Říká se mu různě: Zoso, Bezejmenné, Čtyři symboly nebo jednoduše Čtvrté album. Dnes už je to celkem jedno - protože všichni o existenci tohoto alba víme a i ti největší hudební analfabeti slyšeli aspoň jednou v životě Schody do nebe, nejznámější a díky rádiu i nej(o)hranější píseň Zeppelinů. Ale v době, kdy album vycházelo, nebyl nápad vydat album bez názvu společností Atlantic vnímán jako příznivý a dokonce se mluvilo o profesinální sebevraždě. Led Zeppelin byli kapelou, která si zakládala na své hudbě a byla přesvědčena o tom, že je dobrá - nakonec nadšené davy fanoušků na koncertech to dotvrzovaly. Bohužel o tomtéž nebyla přesvědčena i kritika a když v roce 1970 vyšlo Zeppelinům třetí album, které bylo převážně akusticky zaměřené, stalo se kořistí kritikychtivých redaktorů hudebních časopisů. Ti nestrávili jeho progresivní zaměření a nakonec - problém s...

Mrknem se zas po nějaké době na staré dobré Zeppeliny - tento měsíc bude hned několik příležitostí ke vzpomínce na ně - ale dnes to bude čistě jen pro radost z muziky. Led Zeppelin jsou pro mě jednou z mála kapel, která se neproslavila jen pár hity a nepotřebovala reklamu k tomu, aby byla zbožňovaná. Tajemství jejich úspěchu se přisuzuje jakési smlouvě s temnými silami, což se při pohledu na ně může zdát pravděpodobné. Ale je to jen pohádka - tajemství jejich úspěchu je v kombinaci hudebních znalostí, hráčského umění, sexappealu a především nadšení pro společnou věc. To je to, proč Led Zeppelin neztrácí ani po letech své kouzlo. Je z nich vždycky cítit, že jsou rádi spolu - a že opravdu hrají spolu a ne jen vedle sebe. Když Robert s Jimmym skloní během koncertu hlavy k sobě, není to jen gesto pro fanoušky, vyplývá to prostě z hudby a je to naprosto přirozené. Stejně zajímavé je sledovat zadní voj - Jonesyho a Bonza ve vzájemné souhře. Prostě - kdykoli se budete dívat na jakékoli video ...

Legendární rockeři Roger Daltrey a Pete Townshend z The Who tvrdí, že za velkou část svého úspěchu vděčí mladým lidem. Proto se rozhodli přispět dospívajícím a mladým dospělým pacientům s rakovinou tím, že podpoří speciální program, který jim bude pomáhat v boji s touto zákeřnou chorobou v nemocnici UCLA Medical Center v Los Angeles. Nový program v USA naváže na předchozí úspěšný charitní projekt Teenage Cancer Trust, který v Londýně vznikl v roce 1997 a vybudoval k dnešnímu dni už 19 jednotek intenzivní péče o mladé lidi s rakovinou. Celá myšlenka pomoci vznikla z přesvědčení, že teenageři a mladí dospělí lidé by měli dostávat kromě adekvátní léčby nemoci i možnost sdílení a emoční podpory mezi sebou navzájem. Často bývali pro nedostatek míst umisťováni na dětská oddělení, či mezi starší pacienty, což mělo nepříznivý vliv hlavně na psychický stav těchto mladých pacientů. Měli by mít možnost nadále žít normální společenský život, vyrovnávat se s následky náročné léčby a dlouhodobým pob...

Při poslechu písní z druhé desky izraelské krásky Mor Karbasi vás možná napadne to, co napadlo mě: že hlas je to, na čem nejvíc záleží. Nevadí, že nerozumíte významu slov - Mor Karbasi zpívá hebrejsky, nebo v zapomenutém jazyce Ladino - stačí, když se zaposloucháte do jejího krásně klenutého zpěvu, vyprávějícího staré sefardské legendy. Narodila se v Jeruzalémě, její matka je původem Maročanka a otec Peršan. Byla tedy ovlivněna několika kulturami a díky matce se od mala seznamovala se sefardskou hudbou, marockými a židovskými liturgickými zpěvy. Od pěti let hrála na klavír a poslouchala také řeckou, tureckou a balkánskou hudbu a portugalské fado. V roce 2008 vydala debut "The Beauty and The Sea", který ji takřka okamžitě zařadil po bok Marizy a Yasmin Levy a přinesl jí jen samé nadšené recenze. V současnosti žije v Londýně se svým přítelem Joe Taylorem, se kterým skládá a který ji také doprovází na kytaru, loutnu oud a bezpražcovou basu. Letos v dubnu vydala Mor Karbasi album...

Pro dnešek jsem si vybrala zase něco z osmdesátých let a tentokrát jsem se nespokojila jen s pouhým poslechem. Protože tato skladba má dost zajímavý text - tady najdete originál - tak jsem se na něj zaměřila trochu podrobněji. Nechci teď tvrdit, že jsem ten text pochopila...ale každopádně jsem v něm poznala několik jmen, z nichž některé jsem na blogu už dříve zmiňovala. V srpnu roku 1954 bylo Robertu Plantovi skoro šest let. Byl tedy dítě, které ještě nic netuší o tom, co se děje mimo bezpečí máminy kuchyně. V Americe v té době začínal svou kariéru Pat Boone - veleúspěšný popový zpěvák a herec, který nahrával písně černých umělců a prodával víc kopií, než oni sami. Johnnie Ray, známý jako Mr. Emotion, který propagoval ve zpěvu teatrální prvky, později vlastní rock'n'rollovým hvězdám, byl už na vrcholu slávy. Debbie Reynolds, americká zpěvačka, herečka a tanečnice, měla za sebou hlavní roli v muzikálu "Zpívání v dešti". Tohle byla hudba, která obklopovala Roberta v je...