plant.blog.cz

Člověk je jediný tvor na zemi, kterému byla dána schopnost vyjadřovat se slovy. A slova, ta mohou být velkou zbraní - ať už v náš prospěch či neprospěch. Jsou místa, kde je lepší "mlčeti zlato", ovšem stejně tak je někdy dobré vyslyšet staré moudro "Líná huba, holé neštěstí". Občas ale neodhadneme situaci a z toho pak plynou problémy. Mlčení je dovednost, protože umění být zticha v pravý čas není vůbec jednoduchá věc. Mnoho lidí si myslí, že čím víc bude mluvit, tím lépe pro ně. Někdy dávají průchod svým emocím a jejich slova dokážou druhé zraňovat, přitom je to úplně zbytečné. Často se tak děje z pozice silnějšího - ať už rodiče, učitele, šéfa v zaměstnání nebo dominantního partnera. Asi každý se někdy setkal s tím, že v afektu řekl něco, co ho pak vůči té druhé osobě mrzelo. Vzít slova zpět nejde a je dobré si to uvědomit. Pokud už se stane a řekneme něco, co jsme neměli, je na místě omluva. Ovšem někteří lidé z pozice silnějšího mají obavy, že klesne jejich autor...

Odmalička ráda cestuji, zvláště na delší vzdálenosti. I dnes pro mě není cizí pocit "cestovní horečky", kterou ovšem nezažívám při běžné denní jízdě tramvají do práce. Zato když mám jet někam vlakem, beru to jako mimořádnou událost a příležitost k studiu lidských povah. Dopravní prostředky jsou místem setkávání naprosto cizích a rozdílných lidí a to zřejmě zapřičiňuje, že mnozí z nich se uzavírají do svých světů. Dílem ze strachu z komunikace, dílem z nudy - většina cestujících má své úniky, k čemuž jim slouží technické vymoženosti dnešní doby. Tam, kde dříve pomáhaly vytvořit clonu rozevřené noviny či kniha, dnes vidíme mobily - a co je zajímavé, lidé nejraději telefonují právě za jízdy. Nedávno jsem jela příměstským spojem z pražského hlavního nádraží, cesta mi trvá tak zhruba půlhodinu. Vlak byl narvaný v dopravní špičce do posledního místečka a v něm cestující všech věkových kategorií. Školní děti s batůžky na zádech řešily složitosti her ve svých chytrých telefonech, dos...

Rčení, průpovídek a přísloví, v nichž hraje hlavní roli jeden z největších živlů, je spousta. Stačí si připomenout - zahořel láskou ( srdce plane, lýtka se zapalují), dal ruku do ohně ( nestrčila bych ji tam ani za nic), oheň je dobrý sluha, ale zlý pán či co tě nepálí, nehas . Zapálit se můžete nadšením pro dobrou věc (možná i pro špatnost), stejně tak lze rychle vyhořet z přílišné horlivosti ( to se stává při zápalu pro dobro, u zla bych s vyhořením váhala). Syndrom vyhoření hrozí zejména lidem, kteří se angažují v péči o jiné, a i na veřejnost sem tam unikne nějaký ten případ totálního vyhoření, kdy se z původně pomáhajícího člověka stane (dle titulků bulvárního tisku, kde to píšou s velkými písmeny) vraždící Bestie. Je faktem, že takovou malou bestií se můžete stát, i když zrovna nepracujete ve zdravotnictví či školství. Na to, abyste měli zaděláno na problém, si stačí pořídit něco živého. U mě to funguje v případě kytek, které vraždím s neúprosnou pravidelností - a to přitom cí...

Růžová je pro holčičky a modrá pro chlapečky - to je pravidlo zažité generacemi. Mít kluka nastrojeného v růžové asi neplánuje žádná matka, jedině snad v případě, že jde o zděděné oblečení pro úplně malé škvrně, které z toho ještě nemá rozum. Kluk v růžové soupravičce bude ale určitě vypadat jako holčička jen díky barvě, stejně tak modře oblečenou dívenku budou kolemjdoucí obdivovat jako pěkného klučinu. Dnes sice díky technice většina matek dopředu ví, co se jí narodí, ale i tak na to nelze stoprocentně spoléhat. Je taky vidět, jak se díky tomu změnila nabídka oblečení pro mimina - zatímco dříve většina věcí byla ve stylu unisex, dnes je nabídka pestrobarevná, aby si každý vybral. Navíc dostupnost všech věcí je neuvěřitelná a odpovídají tomu ovšem také ceny. Pamatuji si ještě, jak mě v roce 1988 máti vyslala měsíc před porodem do místního hračkářství, kam zrovna přivezli kočárky - tehdy jsem byla na pár dnů u ní na návštěvě a zrovna jsem měla čerstvě vyprané těhotenské šaty. Protože k...

Bez kroků by nebyl pokrok. I pro malé dítě, které se učí chodit, je každý samostatný krůček postupem vpřed. Asi žádné dítě totiž nedělá první krok pozadu. Je to dost krkolomné a takový pohyb už vyžaduje velkou dávku koordinace. Až později, v dětských hrách, se objevují kroky račí, které ovšem dítko provádí nerado, neboť ho nevedou k vítězství. A také rodiče mají radši, když se jejich děti pohybují správným směrem. Však se také ve všech stádiích dětství doslova zkoumá každý pokrok a zvlášť maminky se rády chlubí, jak šikovného mají potomka a co všechno se už naučil. To asi zůstalo léty nezměněno, změnily se jen kulisy. Mám děti už velké, je to doslova pár desetiletí, co jsem se rozplývala nad krůčky svého mladšího. Je pravdou, že ten zrovna pokrokový nebyl, chůzi se dlouho vyhýbal a dával přednost ležérnímu pohybu plazmo (neplést s plazmovou obrazovkou!). Jeho píďalkovitý postup byl však velmi úspěšný a v podstatě si jím zajistil vše, co potřeboval - a byl spokojen. Já už méně a chvílem...

Kde jsou ty časy, kdy se na blogu objevovaly roztomilé komentáře s doporučením, abych klikla do ankety pro nejkrásnější štěňátko nebo se jukla na bloček s dívčí módou! Nevinné časy spamujících růžových deníčků jsou pryč a v současnosti se při každém masivním zobrazení svých stránek děsím jediné věci - že mě opět pronásleduje viagra. Existuje několik typů návštěvníků blogů. Ti první přijdou, nahlédnou a vzápětí odejdou, protože nenašli, co hledali. Člověk se nestačí divit, co všechno lidé dokážou napsat do vyhledávače - dříve jsem si občas ty největší špeky zapisovala a u některých si říkala, jestli je to vůbec možné. Třeba konkrétně z jednoho článku ze sekce Soutěžím za barem se někdo chtěl dozvědět, jak vyrobit umělou vagínu z krabice ze sušenek, u jiného se zase zajímal, jak udělat z pneumatik vánočku či jak potratit podle rad našich babiček. V tomto ohledu opravdu nemůžu posloužit, takže tito zcela jistě znechucení a zklamaní návštěvníci museli odejít a googlit jinde. Pak je tady da...

Koupě mozku je zásadní životní rozhodnutí, proto jsem zde s několika radami, které vám pomůžou orientovat se na trhu a zakoupit ten nejlepší model. Pamatujte, že mozek vám musí spolehlivě sloužit mnoho let a také na to, že špatný výběr pro vás může mít fatální následky. Nejprve je třeba si uvědomit, zda ho vůbec potřebujeme. Znáte to - lidé často utrácí za zbytečnosti, a pak se dostávají do finančních problémů. Nejnovější typy mozků jsou sice výkonné a designově dokonalé, ale také poměrně předražené. Navíc nedisponují dlouhou životností a zhruba v době, kdy končí záruční lhůta, začnou vykazovat vady a poškození. Reklamace takového mozku je tedy už pasé a jako další možnost se jeví jedině svěřit mozek do péče servisního technika. Na tu dobu si budete muset vzít dovolenou a počítejte s tím, že čekací lhůty jsou dlouhé. Prestižní servisy samozřejmě poskytují na dobu opravy náhradní orgán, existuje však riziko, že po jeho používání už na původní mozek zapomenete. Je takovým malým tajemství...

Mít po ruce návod na život by bylo určitě zajímavé. Otázkou je, zda by se jím člověk řídil, i kdyby měl všechno napsáno černé na bílém. Připomíná mi to trochu situaci, kdy si koupíte nový nábytek, a místo skříní, stolku a postele si domů přivezete pár krabic plných prken a šroubů různé délky a velikosti. V každé krabici najdete papír s podivnými hieroglyfy, které mají napovědět jak na to. Pro jistotu si nasadíte brýle, protože některé šroubky nemůžete v sáčku najít. Když je pak najdete, zjistíte, že nepasují do vyvrtaných otvorů. Když konečně zjistíte, které tam patří, pro změnu se vám někam ztratí. Lezete po čtyřech po koberci a zkoušíte je najít po hmatu, protože jsou tak titěrné, že je nevidíte ani s brýlemi. Mezitím zjistíte, že se vám někam ztratil návod. Zuříte, nadáváte, pláčete. Chcete ty krámy rozmlátit, v čemž vám zabrání myšlenka na to, kolik jste za ně zaplatili. Nakonec se uklidníte a s pomocí několika členů rodiny se doberete zdárného konce. Jen se trochu divíte, že vám z...

Matně tuším, že články k tématu Děti noci se budou hemžit vlkodlaky, upíry a dalšími mrtvolně pobledlými strašáky. Proto jsem se rozhodla pojmout ten svůj rozplýváním se nad roztomilými tvářičkami spících mrňat - ne, určitě mi nevěříte. A dobře děláte. Čím je člověk starší, tím víc chápe noc jako příležitost. Jako příležitost k odpočinku, k blaženému nevědomí. Tedy samozřejmě za předpokladu, že neděláte noční. Jenže i pak lze vyměnit noc za den a slastně si zalézt do pelechu v době, kdy ostatní teprve spěchají za svými povinnostmi a navíc ještě vyžadovat určitou ohleduplnost od těch, co zůstávají bdělí. Soused si nedovolí vytáhnout vrtačku, když ho párkrát přijdete seřvat s nepříčetným výrazem v tváři a vrabčím hnízdem na hlavě a při hluku z ulice pořádně zavřete okno. Existují ale lidé, kteří se moc nevyspí v noci, ba ani ve dne. Brání jim v tom snad sousedský šílenec, rámusící popeláři nebo jsou nemocní? Ani jedno není správně, pořídili si potomka. Rodiče své děti milují. Zejména u m...

Dnes, kdy jde všude především o rychlost, nás čekání rozčiluje. Na autobus, tramvaj, u lékaře, ve frontě v supermarketu... všude, kde se musí chvíli čekat, kde se zdržíme od veledůležitých povinností, býváme nervózní. Utíká nám totiž čas, o němž jsme přesvědčeni, že jej lze využít příjemnějším způsobem. Spěcháme, kvaltujeme a honíme se, abychom ho ušetřili. Proto jsou také nabídky služeb dnes upravovány tak, abychom ztratili času co nejméně. U lékaře se můžeme objednat na určitou hodinu, časy spojů máme uloženy v chytrých telefonech, nakupovat můžeme několika kliky na internetu. Stejně to ale nestačí a času máme tak nějak stále méně. Čím více ho šetříme, tím víc se ztrácí v nenávratnu. Je to zvláštní. V době, kdy jsem byla dítě, mi čas utíkal pomalu. Často se doslova vlekl hlavně ve škole, kde jsem netrpělivě sledovala hodinky a čekala na ten kýžený okamžik, který signalizoval konec vyučování. Taky jsem čekala na to, až budu konečně velká a budu si moci takzvaně "dělat, co budu ch...

Známe spoustu rčení, která nám sdělují, že chybovat je lidské a že chybami se člověk učí, ovšem v životě to nebývá považováno za příliš žádoucí. Ve škole jsme za chyby "odměňováni" poznámkami a sníženými stupni známek, což má možná působit jako motivace ke zlepšení, ovšem ne na každého platí. Lidé jsou různí - někdo je soutěživý dravec, někdo líný flegmatik a někdo smolař nešika, který se může snažit, ale přesto se mu nevede. Ve škole při hodinách českého jazyka se také setkáváme s chybami, kterým se obecně říká "hrubky". Alespoň se jim tak říkalo v dobách, kdy jsem chodila do školy. Za hrubky byly považovány chyby ve vyjmenovaných a příbuzných slovech, záměny ve shodě přísudku s podmětem, při psaní velkých písmen na začátku slova - zkrátka byly to velké chyby. Kromě hrubek existovaly "malé chyby", což mohly být třeba zapomenuté čárky nad samohláskou. Pokud člověk udělal malou chybu v diktátě, mohla z toho koukat ještě jednička, ale hrubky byly nemilosrdně...

Než se z malého dítka stane dospělec, musí vstřebat slušný soubor příkazů a zákazů. Čím vyspělejší je společnost, tím více jich je - a dá se říct, že jich neustále přibývá. Odevšad na nás útočí rady a pravidla, která mnohdy popírají to, co známe z dřívějška a snaží se nás přesvědčit, že jen s jejich dodržením můžeme prožít šťastný život. Začíná to v podstatě už před narozením človíčka - tedy v době, kdy nerušeně dlí v temnotách matčina těla a všemi silami se připravuje na ten krásný svět, který ho čeká venku. Jeho rodiče zatím neúspěšně čelí toku informací ze stran lékařů, výživových poradců a zkušeného příbuzenstva, které radí obvykle protichůdně - co jeden potvrdí, druhý vzápětí popře. Zploditelům z toho jde hlava kolem a většinou se snaží dodržet vše, co je doporučováno - pak ovšem ve své naivitě hledají další rady a zjišťují, co všechno asi dělali špatně. Nejhorší je, když si pak za pár let po narození potomka přečtou nějakou chytrou příručku, v níž tehdy doporučované bude nyní zav...

Začátek nového roku je ideální dobou k osobním závazkům, vytyčování různých cílů a zbavování zlozvyků. Proč tomu tak je? Je to prosté - zmocňuje se nás totiž pocit (většinou úměrně množství vypitého alkoholu), že můžeme uplynulá léta zahodit jako zmačkaný papír a začít takříkajíc s čistým štítem. Zní to lákavě, což o to. Realizace takového novoročního snu o předsevzetích je ale poněkud složitější. Zkusme se podívat na jazykový rozbor tohoto slůvka. Před se vzetí. Tedy před zvratným zájmenem se máme vzetí . Vlastně to vzetí máme za zvratným zájmenem, ale to už je jedno. Jde o to, že předsevzetí nás nabádá k tomu, abychom si něco vzali. Můžeme si dát třeba předsevzetí, že si budeme brát z talířů připravené vánoční cukroví. To nezní špatně, že? Mohlo by to znít třeba takhle : "A letos slavnostně slibuji, že kromě vanilkových rohlíčků a rumových kouliček neopomenu uzobávat ani linecké a medvědí tlapky!" A pak to striktně dodržet. Jediný problém s tímto předsevzetím je, pokud to...

V (nejen) internetových debatách kolem uprchlické vlny a toho, jak ji řešit do budoucna, se často objevuje slovní spojení "křesťanské hodnoty". Měli bychom je ctít, ale ví někdo z oněch diskutérů, co vlastně znamenají? Přiznávám se, že začínám být alergická na lidi, kteří se o Boha a víru otírají v této složité době - podobně, jako si berou do úst pomoc potřebným u nás coby alibistickou zástěrku. Kdo se hlásí k ideálům křesťanství a přitom jedním dechem přeje smrt lidem na útěku, je podle mého pokrytec. S vírou je to v naší zemi velmi složité - po čtyřiceti letech vlády jedné strany a jejím represivním krokům vůči církvi jako takové vyrůstalo mnoho lidí v domnění, že v životě není důležitá, ba že dokonce je nežádoucí. Hlásit se k ní otevřeně tehdy znamenalo kupříkladu ohrožení budoucnosti vlastních potomků, což je jistě situace, kterou žádný rodič nevítá. Celé generace lidí byly vychovávány v duchu socialistického materialismu a i když po revoluci nastalo krátké období rehabi...

V uplynulých dnech jsem často pomýšlela na staré pořekadlo: Co oči nevidí, srdce nebolí. Ano, v nepříjemných situacích mívám někdy tendence strkat hlavu do písku a nevidět - proto taky občas neotevírám zásilky z bankovního ústavu, (abych nemusela pohlédnout v tvář svému bídnému kontu, jež nechutně vykořisťuji), zavírám oči (a současně si i ucpu nos) nad přestárlým inkontinentním kocourem, a taky nerada řeším věci, které v domácnosti nejsou vidět. Stal se ze mě v poslední době lenoch a opravdu jsem na spoustu věcí zvysoka kašlala s tím, že "se to nějak potom až". Nicnedělání u mě většinou jde ve vlnách, které střídají záchvaty pracovitosti, což je ovšem největší mor právě pro sladké nevědomí. Pokud nic neděláte, můžete v něm setrvávat a blaženě snít - pokud se ale rozhodnete pohlédnout pravdě do očí, bude to bolet. A jelikož se ráda týrám, rozhodla jsem se, že s nevědomím zatočím a začnu likvidovat jeho následky. Můj byt už nějakou dobu připomínal poklidnou hladinu rybníka - n...

Při svém zaměstnání si občas dovoluji "vypnout mozek". Je to hlavně v situacích, kdy provádím rutinní úkony, které mám zažité - a to pak s chutí nechávám myšlenky bloudit v jiných sférách. Jenže takových situací není mnoho, protože pokud člověk pracuje s lidmi a pro lidi, musí být převážnou část své pracovní doby ve střehu. Většina mých klientů si chce povídat, takže musím volit adekvátní odpovědi - ale pokud už po desáté na otázku "Jak je venku" odpovídáte s úsměvem (a uvařeni ve vlastním potu) "Krásně svítí sluníčko", může se vám za nějaký čas stát, že si budete připadat lehce dementně. V uplynulých týdnech jsem na tuto otázku odpovídala denně tak třicetkrát a nejméně třicetkrát jsem připojovala rady typu "Dodržujte pitný režim," a stesky ohledně zdravotního stavu jsem těšila tím, že jakmile se ochladí, bude určitě lépe. Připojovala jsem k tomu informace o počtu stupňů na teploměru, o pohybu bouřkových mraků, (které se nám úspěšně vyhýbaly), st...

Pod postelí můžete najít ledacos, je to ideální schovávačka. V dobách našeho dětství se tam nespíš povalují zaprášené hračky a kostky lega, pod postelí dospívajících dívek můžeme možná narazit na ukrytého ctitele, v dospělosti tam strkáme nepotřebné harampádí. Jen málokoho napadne myslet na nějaké strašidelné bytosti, které by tam mohly přebývat. Strašidla pod postelí tudíž nejsou zmedializovaná a zmapovaná. Můžeme se jen domýšlet, jak asi vypadají. Zřejmě se bude jejich vzhled lišit podle toho, kolik prostoru mají, a také - proč to nepřiznat - budou nejspíš v dnešní době válend s úložnými prostory na pokraji vyhynutí. Pokud tedy nemáte klasické lůžko na nožkách, ani po něm nepátrejte. Otázka také je, čím se takové bytosti pod postelí živí. U strašidel by se dalo předpokládat, že vaším strachem, ale určitě nepohrdnou ani zbytky jídla, které tam zapadnou. Lze se tedy domnívat, že pod lůžky nepořádných jedinců žijí v dojemné symbióze s jejich majiteli celé rodiny bubáků. Jenže díky naší ...

Aby bylo hned na začátku jasno, titulek nemá vyjadřovat mé city ke čtenářstvu - pouze cituje hlášku z naší nejoblíbenější pohádky. Vyřkla ji Popelka ve chvíli, kdy princ se svými přáteli vymýšleli, jak tu prostořekou "cácorku" potrestat (vyválet v trní, naplácat na zadek). Samozřejmě na žádné tresty nedošlo, Popelka totiž hochy převezla a její "až naprší a uschne" tak dostálo svému významu. I když by podle všech psychologických prognóz měla být zakomplexovanou chudinkou - přece jen si vezměte, jak ji macecha s nevlastní sestrou šikanovaly, to by dnes kdejakou jinou slečnu spolehlivě přivedlo k požívání antidepresiv - přesto si dokázala udržet sebevědomí a místy až jakousi frackovitou vzdorovitost. Když se nad tím člověk zamyslí, byla Popelka vlastně předchůdkyní dnešních feministek. No řekněte sami, je normální, aby se dívka v té době převlékala za chlapa, jezdila na koni, střílela z kuše a k tomu si ještě dovolila nazvat pitomcem jeho královskou Výsost? A navíc mu ...

"Necítím se ve své kůži...", to je obvyklý výrok člověka, o kterého se pokouší nějaká choroba. Tudíž je jasné, že výměna vlastní kůže za nějakou cizí není vůbec žádoucí. Může vás leckde tlačit tak, až budete mít pocit, že z ní vylítnete; případně ji nebudete chtít nosit ani do krámu. A to ani nemluvím o tom, že byste ji vzali třeba na trh. Ale to si každý na svou vlastní kůži musí vyzkoušet. Je proto zajímavé, kolik lidí touží po životě v cizí kůži - a to i přesto, že je s tím spojeno jisté nepohodlí. Možná, že tuto touhu si sebou neseme z dětství a z dob, kdy jsme sledovali pohádky. V nich se téma převtělení probírá celkem často a postižený po přeměně zpět většinou bývá krásnější, moudřejší a šťastnější. Je to jasné - pokud byl dotyčný medvědem, oslem, husou nebo hadem, velice rád se vrátil zpátky ke své původní podobě. V tomto případě je zakletí do cizí kůže jakási terapie, která má za úkol zbavit pohádkového hrdinu (hrdinku) nežádoucích vlastností a nechat ho dojít k pozná...

Aneb pořiďte si dítě a uvidíte. Ano, i když téma nemožných dívek, které to přehnaly s líčením nebo fotí mobilem rozmazané selfie a hážou je na facebook, je možná vzhledem k průměrnému věku blogujících aktuálnější, přece nejspolehlivější cesta k znemožnění vede skrz vlastní potomky. Začíná to celkem nenápadně a dalo by se říct sebemrskačsky - brzy poté, co se stanete matkou, začnete mít pocit nedostatečnosti. Najednou máte strach, že si vás to úžasné a dokonalé dítě prostě nezaslouží - a když se rozpláče, berete to jako osobní selhání. Matka by měla být hvězda za každé situace, i když vyměňuje pokaděné plíny a míchá v lahvičce umělou výživu. Umělou? Není to taky důkaz její nemožnosti? A jaké plíny jsou vlastně dneska in? Jo, být matkou je složité, ale nebojte, po prvotním tápání se jakžtakž naučíte fungovat. Zvládnete vstát v noci i bez budíku díky potomkovu hladovému kvílení, přes den vám nebude připadat nemožné usnout kdykoliv, kdy to jen trochu jde. Díky pozvolně se zvyšující zátěži ...