Mluvit nebo mlčet?
Člověk je jediný tvor na zemi, kterému byla dána schopnost vyjadřovat se slovy. A slova, ta mohou být velkou zbraní - ať už v náš prospěch či neprospěch. Jsou místa, kde je lepší "mlčeti zlato", ovšem stejně tak je někdy dobré vyslyšet staré moudro "Líná huba, holé neštěstí". Občas ale neodhadneme situaci a z toho pak plynou problémy.
Mlčení je dovednost, protože umění být zticha v pravý čas není vůbec jednoduchá věc. Mnoho lidí si myslí, že čím víc bude mluvit, tím lépe pro ně. Někdy dávají průchod svým emocím a jejich slova dokážou druhé zraňovat, přitom je to úplně zbytečné. Často se tak děje z pozice silnějšího - ať už rodiče, učitele, šéfa v zaměstnání nebo dominantního partnera. Asi každý se někdy setkal s tím, že v afektu řekl něco, co ho pak vůči té druhé osobě mrzelo. Vzít slova zpět nejde a je dobré si to uvědomit. Pokud už se stane a řekneme něco, co jsme neměli, je na místě omluva. Ovšem někteří lidé z pozice silnějšího mají obavy, že klesne jejich autorita, když vyřknou jednoduché slůvko "promiň".
Nevhodná slova vypouštíme především před těmi, které máme nejraději. Sama to dobře znám - jak z pozice dítěte tak později rodiče. Dodnes si pamatuji mnoho zraňujících slov, která pronášeli bezostyšně na mou adresu mí milovaní zploditelé a na své tehdejší předsevzetí, že na své děti nikdy taková nebudu. Samozřejmě to úplně dodržet nešlo. Vztek mnou cloumal někdy příliš silně a mozek se zatemnil, takže i mé děti v některých chvílích pocítily matčinu nedokonalost a neschopnost. Právě v těchto chvílích byla protikladem mému zuřivému mluvení mlčenlivost ( pravda už pubertálních) dětiček, které dobře věděly, že mě tím rozlítí a znemožní ještě víc. Když je člověk naštvaný na nejvyšší míru, málokdy uvažuje a mluví rozumně. Chytré poučky sice radí počítat do deseti, ale někdy to nejde. Je ale pravda, že na rozdíl od svých rodičů jsem se slůvkem "promiň" neměla problém - je lepší než uražené mlčení.
Mluvení samo o sobě je nám přirozené, mezi lidmi jsou ale rozdíly. Někdo má potřebu neustále řečnit a to většinou o sobě. Pak jsou takoví, kteří poslouchají a moc se nevyjadřují. Co je lepší? V dnešní době hrají prim asi ti upovídaní, kteří každého překřičí, přesvědčují o své pravdě nebo si prosazují svá přání. Nevýhodou těchto lidí je, že se v podstatě nemají šanci se o sobě něco dozvědět. Nebo vůbec dozvědět se něco jiného než to, co už si myslí. Tito lidé nepřipouští diskuzi, neboť jejich názory jsou ty jediné správné. A někdy si mohou svou prostořekostí i uškodit, protože občas rychleji mluví než přemýšlí.
Mlčenlivý člověk naproti tomu přemýšlí, co by řekl - pokud vůbec. Tito lidé bývají dobrými vrbami, kterým mluvkové svěřují svá tajemství. Mnohdy totiž (vrby) zapomenou, co jim kdo řekl, takže prozrazení nehrozí. I ony ale mívají své dny, takže spoléhat se na ně stoprocentně nelze. Mlčenlivci mají ale spíš problém sami se sebou a to v tom, že se se svým mlčením v upovídané společnosti jen těžce prosazují. Zvlášť v oblasti vlastních zájmů je to problém. Mlčení totiž neprozrazuje nic o vašich přáních a názorech, takže pokud budete zticha, nikdo vám nepřidá na výplatě a nikdo se nezeptá, co vás trápí. Dnes se předpokládá, že to prostě povíte na rovinu.
Je otázkou, zda je lepší mlčet nebo mluvit. Podle mého je asi dobré držet jistou rovnováhu. I v mlčení může být soulad a pochopení, stejně tak dialog bývá prospěšný, pokud tedy je dialogem a ne jednostranným monologem. Může přinést zajímavé poznatky z druhé strany, pokud se naučíme navzájem si naslouchat a neskákat do řeči. Problém dneška vidím v tom, že lidé se sice spolu baví, ale mnohdy neví, co jim vlastně jejich partner v hovoru řekl. Slova pak vycházejí naprázdno a každý si "mele to svoje".
Komentáře
Okomentovat