plant.blog.cz

Lidi, já se tak těším do kina a na DVD! No a proto, že se nemůžu dočkat, už lovím na youtube a jak tak koukám, můžou mi vypadnout oči z důlků a uši mám jak na drátkách. Je skoro strašidelné, dívat se na Page, jak háže grimasy přesně jak z pětasedmdesátého, na Planta, který pyšně pohazuje hřívou a jeho hlas stoupá k nebesům. Nemluvě o vždy nenápadném Jonesym a mladém Bonhamovi, jenž svému otci ostudu rozhodně neudělal. Je to krása, slyšet jednu ze svých oblíbených písní a věřím tomu, že lidi v londýnské O2 Aréně si tento zážitek patřičně vychutnali. Vychutnejte si ji taky, i když jen ze záznamu. Hezký poslech!

Jedna z mých nejoblíbenějších skladeb od Led Zeppelin je How Many More Times. Její pomalu se rozvíjející atmosféra s množstvím instrumentálních pasáží, které zdůrazňují atmosféru a vytváří typicky tajemný zvuk, mě vždy znovu a znovu uchvacují k poslechu. Kytara, bicí a basa jsou v dokonalé souhře a nad tím vším se vznáší nadpozemský vokál Roberta Planta, který zejména na prvních dvou albech předváděl neuvěřitelnou hlasovou gymnastiku. Ovšem co mě právě na písních Led Zeppelin baví nejvíc, je sledovat, jakou energii vkládali do živých vystoupení a jejich nádherné umění improvizace. Třeba v této ukázce z vystoupení pro dánskou televizi z března 1969 - jednom z mála, které se rozhodli uskutečnit. Led Zeppelin určitě nebyli kapelou do televizních show, nakonec, vyhýbali se tomuto médiu, jak jen mohli. V dánské Kodani předvedli komorní vystoupení pro hrstku diváků - fanoušci, sedící na zemi v kruhu kolem skupiny, to je pohled, jakého se nám už asi u kapely takového kalibru nedostane. Tehdy ...

Mrknem se zas po nějaké době na staré dobré Zeppeliny - tento měsíc bude hned několik příležitostí ke vzpomínce na ně - ale dnes to bude čistě jen pro radost z muziky. Led Zeppelin jsou pro mě jednou z mála kapel, která se neproslavila jen pár hity a nepotřebovala reklamu k tomu, aby byla zbožňovaná. Tajemství jejich úspěchu se přisuzuje jakési smlouvě s temnými silami, což se při pohledu na ně může zdát pravděpodobné. Ale je to jen pohádka - tajemství jejich úspěchu je v kombinaci hudebních znalostí, hráčského umění, sexappealu a především nadšení pro společnou věc. To je to, proč Led Zeppelin neztrácí ani po letech své kouzlo. Je z nich vždycky cítit, že jsou rádi spolu - a že opravdu hrají spolu a ne jen vedle sebe. Když Robert s Jimmym skloní během koncertu hlavy k sobě, není to jen gesto pro fanoušky, vyplývá to prostě z hudby a je to naprosto přirozené. Stejně zajímavé je sledovat zadní voj - Jonesyho a Bonza ve vzájemné souhře. Prostě - kdykoli se budete dívat na jakékoli video ...

12. ledna roku 1995 byli Led Zeppelin uvedeni do Rock and Roll Hall Fame. Bylo to v době, kdy už nějakou dobu Robert Plant a Jimmy Page fungovali jako autorská dvojice v projektu Unledded - John Paul Jones zůstal mimo hru a v tisku pak ventiloval své zklamání. Kamarádi asi zapomněli jeho telefonní číslo, říkal. Ale na uvedení skupiny Led Zeppelin do rokenrolové síně slávy nemohl chybět ani jeden z žijících členů kapely, a tak se toho lednového večera v newyorském hotelu Waldorf-Astoria sešli Robert, Jimmy i John Paul. Doprovázeli je Joe Perry a Steven Tyler z Aerosmith, kteří s nimi měli hrát po slavnostním uvedení. Událost přišel okomentovat stařičký guru firmy Atlantic Ahmet Ertegun a po něm se ujali slova Perry s Tylerem. Steven zavzpomínal na koncert Led Zeppelin v Boston Tea Party z roku 1969, který navštívil a na němž ho dohnalo k slzám Pageovo sólo v Dazed and Confused. Prý ho pak rozbrečelo ještě víc, když po koncertě viděl Jimmyho v objetí se svou holkou. Perry pak vyzdvihl ky...

Miluju akustický blok písní z Earls Court...i když je můžu poslouchat jen na DVD, nebo na internetu. Miluju uklidňující atmosféru písničky That's The Way. Tyto songy jen potvrzují, že Led Zeppelin si nezaslouží být nazýváni stadiónovou rockovou kapelou - pod tím pojmenováním si představím klasický rockový cirkus. Domácká intimní pohoda, která provází jejich akustické nahrávky, se vymyká těmto představám. Na těchto skladbách je nejlépe vidět, že hudba pro tyhle kluky znamená všechno. Stačí jim jen klasické nástroje a hlas, nepotřebují kudrlinky a show k tomu, aby lidi posadili na zadek a donutili je otevřít úžasem ústa. Ještě jedna poznámka: Tahle verze se také objevila na seznamu nejlepších koncertních skladeb Led Zeppelin, který si dělal pan Dave Lewis v knize Led Zeppelin - A Celebration.

Popíjím Klasika a do uší mi hraje klasika Led Zeppelin. Chtěla jsem vám tady dát jedno video z koncertu v Dánsku ze šedesátého devátého, ale nejde mi to tady vložit. Do prčic. No tak si dáme něco jiného. Koukám tady na Whole Lotta Love z Knebworthu - už jste to asi viděli na DVD. Ale to nevadí. I když mě třeba docela štve, že místo toho, abych si to pustila na dývku, čumím na to v té děsné youtubovské kvalitě.  Nevím, jestli si to dobře pamatuju, ale pan Dave Lewis ve své knize Led Zeppelin - A Celebration dělal takový svůj výběr nejlepších živáků Led Zeppelin, které by se hodily na nějaký reprezentativní výběr. Bylo to někdy v době, kdy to DVD Led Zeppelin ještě neexistovalo. No a pokud mě moje paměť neklame - a co se takových věcí týče, mám ji dost dobrou - tahle věc z Knebworthu tam byla taky.  Je na té písničce dobře vidět, že ušla dost dlouhou cestu od té doby, kdy ji hráli poprvé v roce 1969. Bylo by docela zajímavé porovnat si některé její verze z různých let. Třeba v l...

Případným zbloudilcům jsem dnes chtěla pustit jedno video. Jen mě tak napadlo, že dneska by lidi dali nevímco za to, kdyby mohli vidět koncert skupiny Led Zeppelin, ale v takovém roce 1969 evidentně publikum vůbec netušilo, že se před jejich očima píšou rockové dějiny. Zrovna příkladem je tenhle záznam z televizní šou z Francie roku 1969. Kapela to tam rozbalí a oni přitom sedí na zadku a přežvykují. Jeden chlapec si dokonce v druhé minutě zacpal uši! Francouzské publikum bylo celkově poněkud zvláštního složení, hlavně tedy pokud se jedná o věk. No jo, televizní šou určitě nebyly tím pravým místem pro předvedení živelných Led Zeppelin, takže se není čemu divit, že po pár takových zkušenostech manažer Grant rozhodl, že se budou vyhýbat těmto akcím jako čert kříži. Takže dnešní video je jednou z mála možností, kde můžeme vidět, jak hráli Zeppelini naživo v této době. Robertův hlas je tak silný, že by mohl přední řady klidně smést z židlí. Pokud jste to už neviděli, tak se koukněte a užív...

Hledala jsem video od Led Zeppelin, co mi doporučila Kiki (z Tokia z roku 1971, mělo by to být tohle ) a narazila jsem na svou oblíbenou koncertní písničku z roku 1980, Money (That's What I Want). Je to stará skladba z šedesátých let, kterou hráli Led Zeppelin společně s Philem Carsonem z firmy Atlantic - ten hrál na baskytaru. Záznam pochází z Frankfurtu nad Mohanem z 30. června roku 1980, takže je jasné, že je to jeden z jejich posledních koncertů. Mimochodem, letos 25. září uplyne přesně třicet let od smrti Johna Bonhama a slyšela jsem, že jeho syn Jason se chystá zahrát si se svým otcem duet skladby Moby Dick. Více o tom se dozvíte tady . Led Zeppelin - Money (That's What I Want) live energická skladba! a dáme si ještě originál: Barrett Strong (1959) - Money

Když už jsem se tady zmiňovala o koncertě Led Zeppelin z roku 2007, o kterém všichni z vás už četli a ví, tak mě napadlo, že možná někteří z vás neví, že tohle nebyl první takový koncert po jejich rozpadu. Ten první se uskutečnil v červenci 1985 a bylo to pro dobrou věc. Jednalo se o koncert na pomoc obětem afrického hladomoru - Live-Aid ve Filadelfii. Původně chtěl Robert Plant na této akci vystoupit se svou skupinou, ale nakonec ho organizátoři přemluvili, aby se spojil se svými bývalými kolegy a zahráli společně. Na poslední chvíli se domluvili a poprvé po pěti letech mělo dojít zase k obnovení Led Zeppelin jen pro tuto událost. Další ze členů tohoto spojení byl Phil Collins, který kvůli tomu přiletěl z Londýna a měl na starosti bicí. Jako druhý bubeník se představil Tony Thompson z Chic a Robertův basista Paul Martinez se naučil Jonesovy party, s tím, že Jones ovládl klávesy.  Na zkoušení měli strašně málo času, vzhledem k tomu, že se všechno odehrálo narychlo. Zkoušeli jen s T...

Led Zeppelin - Trampled Underfoot(Earls Court 1975) Pokud jste si včera mysleli, že nejsem tak úplně normální, tak vězte, že já si to myslím taky, a už to je prý známka toho, že nepatřím mezi blázny. Ovšem tím, že zařazuji jako víkendovou písničku opět Led Zeppelin dokazuju, že jsem blázen aspoň do nich... Tohle je z mého oblíbeného koncertu v Earls Court, výborného koncertu, který nemá chybu, takže nemůžu napsat, že tenhle song je z něj nejlepší, protože nejlepší jsou všechny. A vždycky, když ho poslouchám na albu, mám před očima tenhle živák a vidím takový ten kruh s blikajícími světýlky, jak se točí dokola. Líbí se mi, co tam Jimmy provádí s kytarou, líbí se mi improvizace, když z ničeho nic zařadí citát z Gallows Pole a o zpěvu ani nemluvím ( push, push jéé na konci mě vždycky strašně bere). Ale docela mě štve obrazová kvalita videa a pořád přemýšlím, jestli John Paul Jones měl tady na klávesách svůj pověstný telefon nebo ne. Mohla bych si to sice ověřit sama, ale nechce se mi teď ...

Led Zeppelin on the Starship 1973 Video je bohužel bez zvuku, ale i tak můžeme vidět skutečnou tvář Johna Paula Jonese a Roberta Planta. Ve skutečnosti totiž není John zas takový svatoušek. JE TO REBEL! Zatímco si Robert čte nějakou knihu, určitě velmi naučnou, John dělá výtržnosti a jí maso rukama. Sami se podívejte na tento unikátní záznam ze soukromí Led Zeppelin. :-) :-) :-) :-)

Dáme si něco k dnešnímu výročí. Bude to písnička Bring It On Home, která je původem od Willieho Dixona, ale Robert a Jimmy svým duetem na začátku právě skládají poklonu velkému bluesmanovi - Sonny Boy Williamsonovi, od jehož narození dnes uplynulo 102 let. Sonny Boy byl velkým vzorem zvlášť pro Roberta, který blues miloval a jako jeden z mála tehdejších zpěváků měl velké znalosti právě o téhle muzice a dokázal ji perfektně interpretovat na jevišti. Píseň Bring It On Home byla nahrána pro druhé album Led Zeppelin, je zařazena na samý konec alba a svou atmosférou, která z blues přechází v hardrockový riff a zase se vrací zpět , je na ukončení desky velmi vhodná. Dnes si ale dáme koncertní verzi z roku 1970 v Royal Albert Hall. Je to skvělé vystoupení, které bylo nahráno jako film a po mnoha letech zpracováno pro DVD. Ještě tady musím napsat takovou věc, kterou jsem se dozvěděla v knize Příběh skupiny a její hudby: krátce po tomto vystoupení, 31. ledna 1970 měl nehodu Robert Plant, kdy ha...

Připomínám, že dnes je významný den v historii Led Zeppelin. Právě dnes totiž slaví album Led Zeppelin I 41. výročí. Kolem tohoto alba koluje řada historek, jak probíhalo jeho nahrávání. Hodně mě pobavila jedna z nich, o tom, jak dva chudí muzikanti Robert a Bonzo, celí nadšení z toho, jak jim to společně hraje, byli požádáni Jimmy Pagem o finanční příspěvek na pivo a jídlo. Nutno říct, že Jimmy byl v té době bohatá hvězda, zatímco ti dva si kromě hudby na živobytí ještě nedávno přivydělávali fyzickou prací. Takže na počest vydání tohoto vynikajícího alba tady dám video z Albert Hall s písničkou How Many More Times. Je to ale trochu rozsáhlejší skladba, takže videa budou dvě. 2. část  Je to skvělá píseň a hodně se jim to tady povedlo. Popravdě, já tu písničku zbožňuju.

Nádherná verze písně That´s The Way z Earls Court 1975. Už moc dlouho se chystám, že si to pustím na DVD, ale pořád k tomu není ta správná pohoda a čas, tak se se mnou na to mrkněte tady. Robert zpívá prostě nádherně. A ta Jimmyho bota na konci, to je bomba :-)

Babe I´m Gonna Leave You - Danmark radio 1969 Tahle je tak krásná...

Since I Been Loving You je krásná baladová písnička, jejíž kytara, bych řekl já, je lepší, než v Stairway to Heaven. Klidně mě za to udupejte, ale podle mě je. Toto video je z filmu The Song Remains the Same z roku 1973. Kvalita zvuku ve filmu byla opravdu špatná, jak sám Page říkal, a proto se později remasteroval zvuk. Přeji příjemnou podívanou a nezapomeňte si pořádně vychutnat tu kytaru, která tam vyniká.

Včera se na rádiu Hey zmiňovali o albu Led Zeppelin Physical Graffiti, které zrovna včera slavilo výročí - v roce 1975 se v Anglii umístilo na prvním místě. Tohle album patří mezi mé nejoblíbenější od Led Zeppelin, je to taky zčásti proto, že jde o dvojalbum. Rozhodně mezi nejlepší kousky z tohoto alba patří Down By the Seaside,In My Time of Dying,Ten Years Gone a samozřejmě nesmí chybět ani skladba s orientálním nádechem - Kashmir                                           Led Zeppelin - Kashmir - Knebworth 1979

Úžasné písničky z DVD z roku 1970. Původem nejsou jejich, ale jsou skvělé i tak a dokonce si myslím, že lepší než originál...Jinak tato písnička se hrávala jako přídavek na koncertech..:)