plant.blog.cz

Údajně nejrozšířenější hláška letošních Colours: "Nevím, co to bylo. Ale bylo to super!" 1. DEN 2. DEN 3. DEN 4. DEN

1. Metallica - Master of Puppets - album Master of Puppets Poslední deska, na níž se podílel baskytarista Cliff Burton. Ten v září téhož roku tragicky zahynul při nehodě autobusu ve věku čtyřiadvaceti let. Master of Puppets je považováno za milník v historii heavy metalu a za jedno z nejlepších metalových alb vůbec. 2. Depeche Mode - Stripped - album Black Celebration Páté studiové album pánů v černém. Pokračují na něm v budování temného stylu, který oslovil celou generaci mladých fanoušků a originální mix elektroniky s takřka gotickým rockem jim zajistil nehynoucí popularitu. Skladba Stripped je prvním singlem z alba Black Celebration a je dobře známá pro inovativní využití nasamplovaného zpomaleného zvuku startujícího motoru na pozadí zkresleného rytmu. Zajímavostí je, že tohle album má nejvíce písní s Martinem Gorem, coby vedoucím vokalistou. Celkem jde o čtyři písně, ostatní odzpíval David Gahan, což se týká i této skladby. 3. R.E.M. - Fall On Me - album Lifes Rich Pageant Př...

Snad mí čtenáři omluví malé zpoždění, se kterým vkládám na blog výsledky ankety z roku 1985. Dřív jsem to opravdu nestihla. Zvládneme to rychle a bez zbytečných kudrlinek. Nejprve součet všech hlasů - bylo jich tentokrát 75. Největší počet získal Robert Palmer na prvním místě ankety (trochu podezírám, že to mělo vliv na hlasování, ale to jen moje paranoidní představa, toho si nevšímejte). Celkem dvacet hlasů pro Addicted To Love. Další Robert, ale tentokrát Plant, se umístil druhý a to se skladbou Little By Little. Dvanáct hlasů. Třetí místo patří Garymu Moorovi a jeho písni Out In The Fields. Dostal za ni devět hlasů. Další místa jsou následovná: Osm hlasů má The Sister of Mercy a Marian, šest The Cure a In Between Days. Po pěti hlasech mají Accept a profláklá skladba Metal Heart a Talking Heads s Road To Nowhere. Dire Straits mají čtyři hlasy a po třech svorně trčí na konci žebříčku The Pogues a Roy Harper a Jimmy Page s nadějnou Hope. Takže už víme, kdo půjde do finále a teď si tedy...

Zavalena prací a psaním o zážitcích, které teď zaměstnávaly mou mysl víc, než je zdrávo, jsem skoro zapomněla sledovat co je nového u Roberta Planta. Kromě toho, že zítra bude koncertovat v Brooklynu v New Yorku, což bude jeho poslední koncert před měsíční dovolenou, jsem četla několik recenzí z probíhajícího amerického turné. Vyznívaly velmi pochvalně. Kupříkladu v té poslední z koncertu ve Wolf Trap ve Vienně (Virginia) se psalo o tom, že Robert Plant si vybírá to nejlepší z Led Zeppelin, ale zároveň se nebrání ani svěžím postupům. Obklopen mladými hudebníky nepopírá svůj věk, naopak, využívá zkušeností, které během let nasbíral a také nechává vyniknout své spoluhráče. Kromě toho bychom se snad už na sklonku tohoto roku měli dočkat jeho nového alba s Buddy Millerem. Kdo by byl nedočkavý, ten si může poslechnout Robertův hlas ve třech skladbách na albu jeho partnerky Patty Griffin. A kdo by byl úplně nejvíc nedočkavý, ten si může pustit skladbu Babe I'm Gonna Leave You, kterou jse...

Dnešní móda stroze velí býti štíhlá jako proutek, dívky chroupou čínské zelí odvrací zrak od pochoutek. Špeky tu a špeky tady, koukni, jak ti zadek narost. Nebudeš mít nikdy vnady, toť jediná tvoje starost. Chtěla by být jako víla, křehká, jemná jako vánek. O postavě vždycky snila z časopisů předních stránek. Stydí se za svoje kila, ňadra sotva pod dlaň schová, kvůli jídlu by se bila, jak Agáta Hanychová. Jednoho dne řekla dost, a naběhla na dietu. Nebudu jíst, budu kost, tloušťku jednoduše smetu. Ráno jogurt, večer vata, k tomu cvičí jako divá. Už se diví její táta, jak je holka neduživá. Kila letí rychle dolů, a jíst nechce skoro nic. Nezvládá už ani školu, třese se, i když je hic. Na vše strany trčí kosti, ještě není dokonalá. Nejedla už dosytosti snad od letošního jara. Máma dceru k jídlu nutí - vždyť je to vývar domácí - kdepak, není jí po chuti a když tak všechno vyzvrací. Slabá je už jako moucha, kdysi holka jako květ. Na mozek jí váha šplouchá, hrůza na ni pohledět. Tělo už to ...

Poslední den bych kromě popisu prožitých koncertů chtěla věnovat i něco málo slovům celkového dojmu z festivalu. Kromě upraveného povrchu mě potěšil i nově otevřený průchod ze scény Acerolu ke Gongu a dalším stejdžím, který skýtal možnost v klidu a bez strkání v davu procházet mezi jednotlivými scénami. Vůbec bych chtěla ocenit, že i přes velké množství návštěvníků nedocházelo ke klasickým tlačenicím a lidé se po areálu pěkně rozptýlili. Co se týče zajištění jídla a pití, stánků bylo o poznání více než loni a potěšil mě i návrat Radegastu coby festivalové značky piva. Vratné kelímky byly dobrým tahem, vedoucím k udržení čistého areálu. Čistota byla dalším plusem - žádné rozšlapané plastové lahve, plechovky a tácky se zbytky hořčice pod nohama. Co mi trochu vadilo, byly ceny nealkoholických nápojů, zejména minerálky radžek v třetinkové láhvi. Třiadvacet korun za dva hlty čisté vody je opravdu hodně. A nedostatkem bylo i málo korýtek s pitnou vodou, kde by se člověk mohl opláchnout a nap...

Sobotu na Colours jsem začínala sama - předem zakoupená rezervace na Dhafera Youssefa byla dobrým tahem, neboť před Gongem stál člověk s papírem, na němž stálo: KONCERT VYPRODÁN! Rezervace jsem nakonec ocenila, člověk měl jistotu, že se na vybrané vystoupení pohodlně dostane a nebude se tlačit v davu. Půl hodiny před začátkem jsem se v pohodě usadila v první řadě, kde bylo poslední volné místo zrovna pro mě. A pak se začaly dít věci! Nejprve jsem vůbec netušila, že pár sedadel ode mně sedí snad největší fanoušek Dhafera, který na koncert speciálně přiletěl až z USA. Chlapík s dárkovou taškou pod nohama vypadal naprosto normálně, ale ve chvíli, kdy se setmělo v sále a rozsvítilo na jevišti, měla jsem pocit, jako by mu někdo píchl nějakou injekci. Vedle sedící dívka (nevím, jestli patřila k němu, ale byla to Češka, zatímco onen zmíněný pán pocházel ze Saúdské Arábie) mu zdatně konkurovala a oba si vysloužili zlobné pohledy a pohoršený komentář dvou dam, sedících vedle. Pak už jsem je ale...

Nejdelším dnem na Colours byl pro nás pátek - začali jsme brzy odpoledne a končili unaveni hluboko po půlnoci (tedy spíš by se dalo říct kolem druhé ranní). Slunce od rána pěkně připalovalo, tak jsme se hned na úvod rozhodli natankovat tekutiny a pro začátek jen tak zevlovat u naší oblíbené scény. Vzducholoď na AcerolMittal stejdži *** Prvním koncertem, který jsme se rozhodli sledovat, bylo vystoupení českoamerických punkrockových Pipes and Pints. Mladá kapelka zapálených muzikantů se sešla teprve před sedmi lety a od té doby má na kontě řadu vystoupení a dvě alba. Poslední z nich - Found and Lost - získalo loni cenu akademiků Anděl za nejlepší desku v kategorii punk/hardcore. Je na nich vidět, že nesmírně rádi koncertují a docela mě mrzelo, že na ně nepřišlo víc lidí. Ale i tak to dokázali rozbalit - pozornost poutal Vojta Kalina, hrající na dudy (chyběla mu snad jen skotská sukně) a potetovaný zpěvák Syco Mike. Razantní úvod! *** *** Pak na téže scéně začínala Russkaja, což jsme půvo...

Uplynulé čtyři dny byla Ostrava opět světová a barevná, oblast Dolních Vítkovic se rozzářila nejen usměvavými tvářemi návštěvníků Colours of Ostrava, ale i pestrou paletou hudebních barev z celého světa. Jako každý rok jsme s Jirkou nemohli na tomto svátku živé hudby chybět, a tak si zde můžete přečíst něco málo dojmů z celého festivalu. Letos podruhé v Ocelovém městě, tedy v Dolních Vítkovicích v areálu starých hutí a vysokých pecí - působivá kulisa, která opravdu vytváří jedinečné prostředí a láká spoustu návštěvníků odjinud. Na jednu stranu skvělý nápad využití industriální památky, jakou hned tak jinde nenajdete, na druhou stranu je trochu škoda, že se festival přestěhoval z centra města, které tak alespoň na pár dnů v roce ožilo. Jinak je totiž střed Ostravy mrtvý - zásluhu na tom mají i nová obchodní střediska, rostoucí jak houby po dešti a taky naše nemilovaná Karolína, Ostraváky překřtěná na Fukušimu. Díky uzavřenému prostředí, v němž se festival poslední dva roky konal, nic ná...

Lampička osvětlovala pracovní stůl ze světlého dřeva sporým, nažloutlým světlem. Na stole stál stařičký psací stroj s černými klapkami a šedovlasý muž s horečným soustředěním vyťukával poslední písmena. Konečně list papíru vyjel ze stroje, muž ho vytáhl a pomalu proti světlu pročítal. Jeho rty neslyšně šeptaly slova a ústa se při čtení usmívala. Konečně se mu to podařilo! Dopsal svůj první román. Vzápětí se ho zmocnily obvyklé pochybnosti. Nikdy neoplýval sebevědomím, ani v mladých letech. Míval velké sny, ale malou odvahu na to, aby je uskutečnil. Už od mládí byl jeho velkým zájmem vesmír a vše, co s ním souviselo. Toužil bádat, objevovat, zkoumat a přitom snít s hlavou v oblacích. Měl silně vyvinutou obrazotvornost, jazykové cítění a také odborné znalosti, což nakonec uplatnil jako amatérský průvodce ve hvězdárně. Mohl být nablízku svým milovaným hvězdám a přitom vedl přednášky pro školní děti a mládež. Uměl vyprávět poutavě a barvitě, zaujmout svými příběhy a to se dětem líbilo. Teh...

Poslední zastávkou indického dobrodružství je hlavní město Dillí. Tam Lucie s Láďou odjeli na poslední čtyři dny, aby si prohlédli památky a pomalu se připravovali na cestu domů. Ze svěžího venkova rovnýma nohama do víru velkoměsta. A taky vstříc neuvěřitelným a nepochopitelným událostem. Na letišti v Dillí opět nikdo nečekal a řeknu vám, přiletět do třináctimilionové metropole v cizí zemi a nevědět absolutně, jak se dostanu do hotelu, natož kde ten hotel je, to je docela šok. Zavolat nikam nemůžete, neboť české simky nefungují a na internet se nedostanete, protože vám to zakázali vojáci, hlídkující na letišti a už značně nervózní z nervózních cizinců. Pro Lucii nastala zatěžkávací zkouška, její nervy to nevydržely a jednoduše se rozbrečela. Naštěstí byl na letišti hodný indický pán (samozřejmě z lepší společnosti), který půjčil našim turistům mobil... aby si mohli zavolat do Čech! A nic za to nechtěl. Přes pana Štětinu se tedy dozvěděli, kam jet a jak se jmenuje místo ubytování. Vymot...