Indie - Dillí

července 17, 2013

Poslední zastávkou indického dobrodružství je hlavní město Dillí. Tam Lucie s Láďou odjeli na poslední čtyři dny, aby si prohlédli památky a pomalu se připravovali na cestu domů.

Ze svěžího venkova rovnýma nohama do víru velkoměsta. A taky vstříc neuvěřitelným a nepochopitelným událostem. Na letišti v Dillí opět nikdo nečekal a řeknu vám, přiletět do třináctimilionové metropole v cizí zemi a nevědět absolutně, jak se dostanu do hotelu, natož kde ten hotel je, to je docela šok. Zavolat nikam nemůžete, neboť české simky nefungují a na internet se nedostanete, protože vám to zakázali vojáci, hlídkující na letišti a už značně nervózní z nervózních cizinců. Pro Lucii nastala zatěžkávací zkouška, její nervy to nevydržely a jednoduše se rozbrečela.

Naštěstí byl na letišti hodný indický pán (samozřejmě z lepší společnosti), který půjčil našim turistům mobil... aby si mohli zavolat do Čech! A nic za to nechtěl. Přes pana Štětinu se tedy dozvěděli, kam jet a jak se jmenuje místo ubytování.

Vymotali se z letiště a vzali si taxík. Taxikář je vysadil někde u mostu a neurčitě rukou ukázal, kam mají jít. S dvacetikilovou krosnou na zádech ujdete tak sotva pár metrů, takže co teď? Najali si tedy cyklorikšu. Vzhledem k objemnosti báglů to sice nebyl nejpohodlnější způsob cestování, ale aspoň se vezli.

Hotel v tibetské čtvrti byl příjemný. Na recepci se dozvěděli, že onen člověk, který měl čekat na letišti, je naprosto zmateně hledal... No nic, hlavně, že už KONEČNĚ byli na místě.

V Dillí je na první pohled upoutal naprostý dopravní chaos. Když jsem se Lucie ptala, jestli to bylo podobné jako v Marrakéši, jen mávla rukou a pravila: "Pche!", což mluví za vše.:-) Existuje tam mnoho jízdních pruhů, ale všichni si jezdí i chodí, jak je napadne. Nad ránem pak na vlastní oči viděli Indy, spící přímo uprostřed vozovky jen tak na zemi. Vůbec jim nevadí, že kolem frčí auta, i v noci je tam provoz. Majitelé cyklorikš spí s hlavou na sedátku a nohama na řidítkách, aby jim jejich povoz nikdo neukradl.

Město se dělí na dvě části - staré a nové Dillí. To nové je výstavní a poměrně upravené, široké bulváry lemuje zeleň. Staré město je poněkud omšelejší a všude se válí odpadky. Indy nikdo nepřesvědčí, že by je měli odhazovat do připravených odpadkových košů. V některých místech odpadky přerůstají ve skládky. Na okrajích města se žije ve slumech, které jsou jedno velké skladiště.

Naši cestovatelé se po městě pohybovali v taxíku, městská hromadná doprava tu sice existuje, ale linek je tolik, že by se v nich čert nevyznal. Navíc i z důvodu bezpečnosti je to lepší. Poté, co do médií prosákla zpráva o skupinově znásilněné studentce, bych ani do indického autobusu v Dillí nesedla. Navíc tato zpráva je jen špičkou ledovce, problém je daleko hlubší. Ženy to v Indii nemají vůbec lehké.

Pod pojmem taxík si nesmíte ovšem představit naleštěnou limuzínu. Jsou to omlácená vozidla, kterým každou chvíli něco nefunguje. Při jedné projížďce se spustil monzunový liják, který ve čtvrthodině vytvořil na silnici řeku a do toho řidiči přestaly fungovat stěrače. Lucie, modlící se na zadním sedadle, byla po pár minutách Buddhou vyslyšena a jízda naslepo skončila šťastně. Stěrače opět stíraly!

Další věc, na kterou si musíte zvyknout, je kravál a smrad z aut, které samozřejmě nekontrolují emise. Díky nim je také míra znečištění ovzduší v Dillí jednou z nejhorších na světě. A taky vás upoutá kontrast - to když vidíte skládku odpadků a vedle za plotem pečlivě udržovanou zahradu jedné z památek. Památky jsou zde střežené a oplocené, jinak by už zřejmě nestály.

Velkým zážitkem bylo cestování vlakem z Dillí do Agry. Nádraží je obrovské a mezi kolejemi se prohánějí krysy. Když přijede vlak, stařičké kolejnice počnou vydávat pradávná pachová svědectví a nástupištěm se rozlije nepředstavitelný zápach moči. Koleje jsou zkrátka prochcané, protože nějaký zákaz použití záchodu ve stanici, to v Indii neexistuje.

Běžné indické vlaky pro běžné cestující jsou narvané k prasknutí. Místo skel je na oknech řídká mříž a z ní do prostoru visí zkroucené lidské končetiny. Na stupátku místo dveří se sedí taky.

Když vlak přijede do stanice, mění se v obchodní centrum. Všude je vidět prodavače, kteří podávají těm zkrouceným rukám jídlo, pití a další věci, naopak zase putují peníze. Lidé se přelévají jak to jen jde a kolem toho všeho je zmatek a křik. Existují ale i vlaky lepší třídy, které jsou normální, tak jak jsme zvyklí u nás. A dokonce je v nich čisto. Jedním z nich jeli i naši cestovatelé.

V tibetské čtvrti, kde v Dillí bydleli, byl klid a dobře se tam o ně starali. Tibeťané narozdíl od nevychovaných Indů jsou milí a vstřícní lidé. Na pokoji hučela nezbytná klimatizace (venku je vlhkost vzduchu 97 procent a teplota kolem čtyřicítky) a strava? Když Lucii zplesnivěl toastový chléb a neměla z čeho vyrobit večeři, ochotná paní z recepce sehnala náhradu i přesto, že byl jakýsi svátek a všechno bylo zavřeno. A bez nároků na peníze.

Nahlédněme tedy spolu naposledy do Indie. Je to země protikladů a pro nás bezpochyby jedna velká neznámá. Jsem moc ráda, že jsem do ní mohla nahlédnout alespoň prostřednictvím fotografií a Luciina pečlivě vedeného cestovního deníku. Snad se vám moje zprostředkované vyprávění líbilo a snad někdy v budoucnu vám předvedu i své vlastní fotografie z dalekých cest.

Fathepur Sikri. Město u Agry vystavěl tehdejší panovník Mughalské říše Akbar Veliký. Zdejší architektonické památky jsou unikátní ukázkou mughalské kultury a jsou součástí kulturního dědictví UNESCO.