plant.blog.cz

Dostala jsem nápad na článek, ve kterém budou písně Roberta Planta s přívlastkem nej. Sedla jsem si tedy s tužkou a blokem dneska ráno ke stolu a začala sázet na papír jedno nej za druhým. Nikdy bych si nemyslela, že to půjde tak snadno, za chvíli jsem měla popsány dvě strany nejrůznějšími druhy nej. Až jsem se podivila, kolik se mi jich povedlo dát dohromady. Už trošku složitější bylo přiřadit k jednotlivým supelativům ty správné skladby. Nechtěla jsem, aby to bylo nějak vyumělkované a abych nad tím dumala týden. U většiny jsem měla jasno okamžitě, ale jsou taky věci, které si musím trochu srovnat, abych vybrala dobře. Nakonec jsem se uchýlila ke své složce s hudbou Roberta Planta v počítači a představte si, je v ní skoro neuvěřitelné množství 285 písní! Samozřejmě jsou to jen jeho sólové skladby, žádní Led Zeppelin. A abych to upřesnila, je tam i pár koncertních záležitostí. Takže abych vás neunavovala zbytečnými žvásty, podívejte se, jak to nakonec dopadlo. Třeba se na některých skl...

Miluju akustický blok písní z Earls Court...i když je můžu poslouchat jen na DVD, nebo na internetu. Miluju uklidňující atmosféru písničky That's The Way. Tyto songy jen potvrzují, že Led Zeppelin si nezaslouží být nazýváni stadiónovou rockovou kapelou - pod tím pojmenováním si představím klasický rockový cirkus. Domácká intimní pohoda, která provází jejich akustické nahrávky, se vymyká těmto představám. Na těchto skladbách je nejlépe vidět, že hudba pro tyhle kluky znamená všechno. Stačí jim jen klasické nástroje a hlas, nepotřebují kudrlinky a show k tomu, aby lidi posadili na zadek a donutili je otevřít úžasem ústa. Ještě jedna poznámka: Tahle verze se také objevila na seznamu nejlepších koncertních skladeb Led Zeppelin, který si dělal pan Dave Lewis v knize Led Zeppelin - A Celebration.

Veřejná nezisková organizace NPR (National Public Radio), sdružující téměř 800 rádiových stanic, rozesetých po celých Spojených státech amerických, loni dělala anketu o 50 nejlepších hlasů celého světa. Anketa se jmenuje 50 Great Voices a je výsledkem hlasování odborné veřejnosti, která vybrala mezi tisíci zpěváky z celého světa ty nejdůležitější a nevlivnější, bez ohledu na popularitu. Sympatické je, že se mezi vítězi objevují i hvězdy z oblasti operního zpěvu (Maria Callas, Monserat Cabalé, Enrico Caruso), také zesnulé osobnosti rockové hudby (Janis Joplin, Roy Orbison, Freddie Mercury) a nádavkem i ne úplně běžně známá jména, jako jsou například Concha Buika, nebo Sezen Aksu. Hvězdnou padesátku si můžete podrobně prohlédnout na těchto stránkách, každému jménu je věnován samostatný článek, ve kterém se dozvíte daleko víc o daném umělci a jeho tvorbě. Potěšující je, že v této anketě najdete také jméno Roberta Planta. A není to jen jeho hlas, který ho pasoval mezi nejlepší. Byl nezamě...

Nedělní (pardon, pondělní) večer se ponese v rytmu nostalgie, do které se tak často propadám. Poslechneme si jednu z písní prvního alba Felt Mountain, kterou nahrálo elektronické britské duo Goldfrapp v roce 2000. Tento debut byl jednou z nejkvalitnějších desek této dvojice, nesl se ve znamení trip hopu, byl ovlivněn i šansonem a poskytl opravdu intimní poslechový zážitek. Album je celé jakoby v mlhavém oparu zasněnosti, navozuje pocit sepjetí s přírodou. Elektronické zvuky jsou doplněny jemnými tóny harfy a něžně čistým zpěvem. Song, který si pustíme, je z koncertu v Somerset House z roku 2003 a jmenuje se Lovely Head. Koncert mám doma nejen jako DVD, ale i jako album v mptrojce a momentálně ho velmi často poslouchám. Jen si občas nestihnu utřít oči.

Podle výběru témat na blog.cz je vidět, že pro ně hlasují převážně mladí lidé, které fascinují ty ponuré. Z poslední doby bych uvedla třeba Sebevraždu, Peklo, Trest smrti a teď tady máme Krev. Jistě, nemusím nutně psát na každé téma, které se tu objeví. Ale něco mě nutí přidat svůj názor na hromadu dalších článků a tím zahltit internet dalším svým výplodem. Už jste si někdy vydělávali na jídlo vlastní krví? Nebo třeba na boty? Já to jednu dobu dělala. Zpočátku se mi to jevilo jako snadný zdroj příjmů. Abyste tomu rozuměli, nedávala jsem přímo krev, ale jednu z jejích důležitých složek - krevní plazmu. O tomto snadném způsobu, jak přijít ke čtyřem stovkám, mi pověděla dcera. Některé její spolužačky si takto začaly přivydělávat, aby měly na sobotní pařbu a módní hadříky. Nejprve jsem byla zhnusená, ale pod tíhou finančních problémů jsem začala stále víc přemýšlet o tom, že bych to mohla zkusit. Jsem přece zdravá a alergiemi netrpím, tak proč ne. Šla jsem se zaregistrovat do centra pro od...

Včerejší podvečer jsem věnovala konečně přípravě velikonočního mazance. To je ale to jediné, co jsem si na letošní svátky nachystala. Pokud byly děti malé, malovali jsme vajíčka a dokonce jsme se pokoušeli i o kraslice. Vůbec celá výzdoba bytu bývala jarní. Ale teď, když jsme všichni velcí, už se omezuju jen na zajištění žvance. No a protože jsou svátky, chci, aby ten žvanec byl domácí a poctivý, což mazance z Lídlu nezajistí. Zrovna jsem si zadělala těsto, když mi volala dcera z Prahy. Během našeho hodinového hovoru klidně kynulo, ovšem já si až pak uvědomila, že jsem do něj dala méně mouky, než bylo v předpisu. Tak s mobilem u ucha, sypala jsem od oka trochu mouky a jednou rukou znovu zpracovávala. Vykynulo mi to krásně, uplácala jsem malý bochánek a na plechu ho nechala odpočívat. Pak jsem ho na vršku nařízla ve tvaru kříže, pomazala žloutkem, posypala mandlemi a vanilkovým cukrem a poprosila ho, aby se hezky upekl. K mým prosbám ovšem zůstal hluchý, protože se mi v troubě rozjel do...

Poruším své nepsané pravidlo středy, kdy tady dávám většinou nějaké úlovky, nebo spíš ukázky písní Roberta Planta. Přiznám se vám, že je to hlavně proto, že mě momentálně nenapadá nic lepšího, než sedět a poslouchat. Teprve teď jsem si naplno uvědomila sílu, kterou hudba má. Dokáže opravdu pomáhat a i když prožívám neradostné období, přece jen jsem šťastná, že mám tenhle blog a něco, co mě fakt baví. Dneska jsem objevila Dancing in Heaven z Mighty Rearranger, což je jedna z melodických a příjemných skladeb tohoto (podle mě) snad nejlepšího Plantova alba. I když tohle hodnocení je hodně osobní - na "vině" jsou hlavně dva koncerty, které jsem k němu absolvovala. Možná, že až se vrátím z Varšavy, budu v tomto duchu básnit o Band of Joy. Tak vidíte, že mě nemůžete brát zas tak vážně. Ale přesto bych si ještě troufla napsat, že Mighty Rearranger patří doopravdy! k těm deskám, které byste neměli přehlížet. I když je to vlastně už minulost, kapela Strange Sensation neexistuje a její...

Právě jsem dopsala první verzi tohoto článku a na závěr polohlasně prohlásila - Vždyť je to o ničem. Ale pak jsem si uvědomila, že tentokrát jsme my blogeři dostali poprvé přímo posvěcení, abychom o NIČEM psali. I když mnozí z nás to dělají stále. Četla jsem tady úvahy o tom, jak takové NIC vypadá a jestli vůbec existuje. Asi každý si pod tím pojmem vybaví něco jiného. Nic může být prázdná peněženka, může to být prázdná hlava bez myšlenek. Já si nic představuji jako černý mrak, který mi leze do hlavy a způsobuje, že nemám na nic náladu a nic se mi nechce. O ničem se pořád mluví, o ničem existuje nespočet rčení a přísloví - Kde nic není, ani smrt nebere. Stokrát nic umořilo osla. Nic nepadá z nebe. A určitě by se dalo pokračovat. V hovoru má NIC svoje pevné místo. Většinou jde o slupku, kterou si vytváříme jako obranu proti těm, kterým nechceme sdělovat své pocity. Je to takové klišé, fráze. Něco, jako když se potkáte se známým a on řekne Čau, jak se máš? A vy většinou odpovíte: Dobře. ...

Jedním z posledních alb, které jsem zatím důkladně neprobírala a nesnažila se udělat svou "recenzi", je v pořadí druhá deska Roberta Planta The Principle of Moments. Dalo by se říct, že zachycuje podstatu okamžiku, ve kterém se Robert Plant rozhodl oprostit od minulosti. Předchozí Pictures At Eleven ještě hodně hýří zeppelinovskými vlivy, což samozřejmě není na škodu. Ale Robert, jako sólový umělec, potřeboval najít vlastní cestu a vyjádření své osobnosti v hudbě. To se mu myslím povedlo dost dobře právě tady. Principle of Moments je deska, na které se snoubí orientální vlivy (Wreckless Love), vzdušná melodika a atmosférično (Thru' With The Two Step, ve které jsou syntezátory v nádherné symbióze s Bluntovou kytarou), nálada, vyjádřená písní In The Mood, jejíž lehkost je zdůrazněná naprosto přirozeným zpěvem s dokonalým frázováním. Tvrdší aspekty desky obstará úvodní Other Arms a Horizontal Departure, výstřednost a smysl pro experimentování se objeví v Stranger Here... Tha...

Dost dlouho jsem se odhodlávala, jestli se vůbec hodí, abych tady přidávala tento článek. Možná, že se časem ocitne v rozepsaných, že nebudu mít tu odvahu nechat si ho tu na očích. Je to jen pár dní, co nás opustil můj bratr. Je moc těžké si připustit, že už se nikdy nevrátí a nikdy se neuvidíme. Momentálně jsem v takovém rozpoložení, že sedím u blogu a projíždím staré fotografie z předloňských Colours, na kterých jsme spolu a přemýšlím, jestli je to všechno pravda a jestli to není jen zlá noční můra. Ale uvědomuji si, že je to bohužel nezvratitelný fakt a nezmění na tom nic slzy a lítost. I když měl kolem sebe rodinu, asi nikdo z nás nedokázal poznat, jak moc se trápil. Trápení duše je mnohem horší, než fyzická bolest a je hodně těžké je léčit. Zvlášť, když ho člověk v sobě dusí. Poslední dobou jsme se viděli tak málo, i přesto, že bydlíme kousek od sebe. Vlastně jsme spolu občas komunikovali jen přes tyhle stránky. Proto bych chtěla říct, abyste si všichni víc všímali těch, které mát...

Vybírám dnes písničku z koncertu, který proběhl před čtyřmi dny v Chicagu. Robert s kapelou si pohráli s tradiční skladbou Boba Dylana z roku 1962. Jak se jim to povedlo, zjistěte z následujícího videa a tady si můžete přečíst recenzi na celý koncert, samozřejmě v angličtině. 9. dubna 2011 Auditorium Theatre Chicago

Pokud si vzpomínáte na skupinu Strange Sensation, se kterou Robert Plant skoro přesně před šesti lety vydal album Mighty Rearranger, možná si taky vzpomenete na její členy. Jedním z nich byl Billy Fuller, hráč na baskytaru z Fuzz Against Junk. Robert Plant si ho pozval do skupiny jako náhradníka za odešlého Charlieho Jonese. Fullerův styl hry se bezvadně hodil pro tohle album, plné experimentů. Skupina Strange Sensation je dnes samozřejmě minulostí. Billy Fuller se v roce 2009 spojil s Mattem Williamsem a Geoffem Barrowem a coby trio Beak nahráli loni album Vulfstan. Na něm je zajímavé to, že se nahrávalo živě bez úprav, vzniklo během dvanácti dnů a bylo vydáno jako dvanáctipalcový vinyl. Billy Fuller na albu nejen hraje na baskytaru, ale také zpívá. Jejich styl by se dal asi zaškatulkovat jako experimentální rock, ale myslím, že je lepší si to poslechnout. Údajně je můžete buď milovat, nebo nenávidět. Říkat o jejich muzice, že je OK je prý to nejhorší, co může být. info

Letmo jsem se tady ve včerejším článku zmínila o The Creation a Eddie Phillipsovi, kytaristovi, který poprvé použil při hře smyčec. Bylo to někdy v roce 1966 a Jimmyho Page to zaujalo natolik, že tento styl začal pilovat a vlastně ho dovedl k dokonalosti a nejvíc ho proslavil. Dnes poránu, kdy jsem zasedla s kafem k počítači, jsem si na to vzpomněla a napadlo mě se podívat na nějaké bližší informace o kapele Creation. Samozřejmě jsem je našla pouze v angličtině, na což už jsem si zvykla - o těchto kapelách u nás ví málo lidí a tipla bych, že ani většinu fanoušků Jimmyho Page nezajímá, jak a co hrál jeden z jeho vzorů. Jsem ale tak paličatá, že si nedám říct a musím - i když je jasné, že takovými články si návštěvníky nezískám - prostě musím tady něco o nich napsat. Stručně: Angličani The Creation vznikli v roce 1966. Většina zakládajích členů pocházela z party The Mark Four, což byla beatová formace z Cheshuntu, hrající od roku 1963. Jejich složení se neustále měnilo, v začátcích zpíva...

Je na řadě mé oblíbené lovení hudebních lahůdek z dávných časů, kdy se teprve rodila muzika, kterou dnes mnoho lidí uznává a mnoho lidí na ni už zapomnělo. Proto jsem začala s tímto projektem, který by měl přiblížit ve zkratce některé z hudebních událostí těchto bohatých let a také by vám měl umožnit přehrát si některé songy, které jsou podle mě dobré, případně se vztahují k tématu tohoto blogu. Jak se začínáme prodírat dál a dál šedesátými lety, začíná to být pořádně zajímavé a taky velmi obsáhlé, proto se může stát, že tady nenajdete některou ze svých oblíbených, nebo i některou z těch nejslavnějších. Je to zkrátka proto, že se na ně nedostalo. Nechci z těchto článků dělat přehlídku nejznámějších hitů a taky je nechci dělat kilometr dlouhé - což bych asi musela, pokud bych tu chtěla dát všechny ty úžasné (i méně úžasné) věci. Takže se řídím při výběru hlavně svým srdcem a doufám, že alespoň něco z toho, co vám naservíruju, vás osloví. Podíváme se tedy nejdřív na pár událostí: 14. led...

Dnes jsem si začala chystat písničky do svého článku o roce 1966 a narazila jsem na první album skupiny Love. A už jsem se u něj zasekla a s výběrem dalších songů budu muset počkat do zítřka. Když se řekne Love, tak se mi samozřejmě vybaví jako první Arthur Lee, geniální skladatel, multiinstrumentalista, zpěvák a frontman této americké party. Tento člověk měl taky zásluhu na tom, že se prosadili The Doors, když přesvědčil Jacka Holzmana, aby s nimi podepsal smlouvu. V roce 1966 vydali Love svůj stejnojmenný debut. Přesto, že je nejvíce proslavily až dvě alba, vydaná o rok později - Da Capo s výraznou písní Seven and Seven Is a zejména pak Forever Change, které se umístilo mezi 500 nejlepšími alby všech dob na 40. místě (bylo taky jedno z oblíbených Roberta Planta), přesto je jejich první deska vynikající. Láska je moje oblíbená skupina - stejně tak mám ráda i samotného Arthura Lee a jeho sólovku Vindicator. Když jsem projížděla písničky z prvního alba Love, měla jsem v úmyslu dát sem z...

Už delší dobu si pohrávám s myšlenkou udělat článek, kde by bylo abecedně vyjádřeno to, co nejlépe vystihuje Roberta Planta. Chtělo by to samozřejmě něco originálního - určitě by nebylo těžké udělat abecedu třeba z písniček. Tak jsem začala a zastavila jsem se u A. Napadaly mě samé banality, až jsem si uvědomila, že nejvýstižnější slovo je Aranžér. V souvislosti s tímto označením jsem si vybavila rozhovor, který vyšel před pěti lety v Reflexu a který měl název Návrhář hudby. Robert Plant v jedné otázce odpovídal na to, proč se v jeho sólových albech projevují vlivy world music méně, než na albech Led Zeppelin. Řekl k tomu: Rád poznávám svět, ale pořád zůstávám Angličanem. To znamená, že je tady nějaká hudba, na níž jsem vyrostl - a tou je blues, které mám ve svých genech. Teprve na tuhle kostru, jež ze mě dělá to, kým jsem, mohu věšet další vlivy. Je to tak trochu, jako když ráno vstanu a začnu se oblékat - jednou si vezmu batikované tričko a džíny, podruhé sako. Nejprve tedy vznikne p...

Stalo se už takovým zvykem vzdávat hold významným skupinám v podobě tributních alb. Jedno takové vyšlo v roce 1995 jako pocta Led Zeppelin a jmenuje se Encomium - A Tribute To Led Zeppelin. Na nahrávce se podílelo dvanáct různých interpretů převážně z Ameriky, z nichž většina v době vydání alba měla podepsanou smlouvu se společností Atlantic. A možná to tak je i proto, že právě americkou hudební scénu Led Zeppelin hodně ovlivnili. Výtěžek z prodeje byl určen na charitativní účely. Co se týče výběru písní, pochválila bych, že se kapely a interpreti zaměřili spíš na méně známé kousky z pokladnice Zeppelinů. Najdeme zde skladby, které buď Led Zeppelin nehráli na koncertech vůbec, nebo jen minimálně. Druhá věc je, jak se jich kapely chopily po hudební stránce. To byl zcela jistě úkol přetěžký, protože Led Zeppelin byli kultovní a v uších a srdcích fanoušků jsou jejich písně nesmazatelně vryty v původní podobě. Nemůžu hodnotit úplně všechny skladby, protože je nemám dostatečně naposlouchané...

Váhala jsem, co dnes zvolit za téma článku a tak trochu mi nápad vnuklo dnešní počasí. Nevím jak jinde, ale tady se odpoledne zatáhlo a spustil se silný liják. No a déšť bude provázet i dnešní výběr písní. Hádáte správně, budou to písničky, ve kterých pršelo. Samozřejmě mě nejdřív napadly songy Led Zeppelin. Abychom se naladili pro začátek na trochu veselejší notu, dáme si od nich Fool in The Rain z posledního alba In Through The Out Door . Je to takový radostný tanec mezi kapkami deště. Teď zase trochu zjemníme. Pustíme si skladbu, kterou napsala Joni Mitchell a v roce 1969 ji nahráli na své album What We Did On our Holidays Fairport Convention. Nejdříve ale v přehrávači uslyšíte Book Song z téhož alba, a až po třetí minutě se necháme unést tóny Eastern Rain . Moc příjemně se to poslouchá. *** Tento song by se spíš asi hodil k letní bouřce, ale věřte, nebo ne, u nás už o víkendu byla. Riders on The Storm z alba L. A. Woman , posledního od The Doors . Má to atmosféru, při které se ...

Fairport Convention jsou klíčovou britskou folkovou kapelou, která vznikla v Londýně v roce 1967. Původní složení představovali basista Ashley Hutchings, rytmický kytarista Simon Nicol, kytarista Richard Thompson a Shaun Frater na bicí. První zpěvačkou byla v kapele Judy Dyble a časem ještě přibrali druhého vokalistu Iaina Matthewse. Debutovali v roce 1967 a druhé album, ovlivněné west coastem, je pasovalo až k titulu britští Jefferson Airplane. Na tomto albu už figurovala jako zpěvačka Sandy Denny, která dřív působila ve skupině Strawbs. Třetí album Unhalfbricking mísí původní písně s covery od Joni Mitchell a Boba Dylana a čtvrtá deska Liege a Lief je často označována za vrchol jejich tvorby. Fairport Convention vydali řadu alb. V roce 1979 se rozpadli, ale každoročně pořádali koncerty, na kterých se pravidelně setkávali. V roce 1985 se dali znovu dohromady a pokračují ve hraní dodnes. Každý rok se také koná festival Fairport's Cropredy Convention, jež je každoročně událostí brit...

Vzala jsem si dnes na mušku jedno z alb, které pochází z devadesátých let a je dílem spolupráce dvou osobností rockové hudby - Davida Coverdala a Jimmyho Page. Vyšlo v roce 1993 a jeho název je složen z jmen obou protagonistů. Najdete na něm skvělé momenty vedle celkem "odfláknutých" kousků, které působí jako výplň desky. Bohužel album přišlo v období, kdy byly v "módě" úplně jiné styly a tak časem zcela zapadlo. Dnes bude zajímavé už jen pro fanoušky Jimmyho kytary - k jejich škodě se ovšem na něm Jimmy spíš obrací do své slavné minulosti a nápaditých sól, které by přinášely oživení, je zde pomálu. Z tohoto hlediska bych spíš doporučila album Outrider, které je možná méně chytlavé, zato však hudebně propracovanější. Ale pokud chcete vyvolávat vzpomínky ve stylu "co by bylo, kdyby", je deska Coverdale & Page pro vás určitě to pravé. Úvodní song Shake My Tree je poměrně slibný. Kytarová práce zpočátku odkazuje na vliv akustických Zeppelin, ale pak se zv...

A zase se překulil další měsíc a tím i čas, který byl vyhrazen pro stávající anketu. Týkala se tentokrát všeobecného tématu, toho, jestli si kupujete hudební časopisy. Je vidět, že tohle téma nemělo téměř žádný ohlas, protože se v něm sešlo pouhých 23 hlasů. Nebudu tedy nějak podrobně hodnotit, jak to dopadlo. V zásadě by se dalo říct, že více lidí si nějaké časopisy alespoň občas kupuje. Těch hlasů pro slovo, tištěné na papíře, bylo patnáct. Šest z vás dává přednost informacím, které si vyhledá na internetu a dva hlasy jsou pro to, že je tyto informace nezajímají v žádné podobě. Takže takto dopadla poněkud nezajímavá anketa. Je načase dát sem zase nějaké téma, které by trochu rozproudilo vaši krev a povzbudilo k hlasování. Rozhodla jsem se pro volbu nejlepšího frontmana. Nebude to ani tak o tom, jestli je ten dotyčný člověk nejlepší zpěvák, nebo hudebník. Ve hře bude celková jeho osobnost, charisma, showmanství a reprezentace své mateřské kapely. Zkrátka, když vyslovíte jeho jméno, mu...