plant.blog.cz

Dva z nejznámějších světových hlasů spojují své síly k nejméně pravděpodobné spolupráci. Alfie Boe, operní tenor, jehož jméno je skloňováno ve velkých světových muzikálech a je považován za hlas Les Miserables a Robert Plant, rockový zpěvák a legenda. Oba zpěváci se potkali náhodou v baru, kde zpečetili svou spolupráci a brzy odešli do nahrávacího studia. Boe k tomu řekl: " Existuje mnoho lidí v hudební branži, se kterými bych rád spolupracoval, ale na vrcholu seznamu bude vždycky Robert Plant. Jsem velký fanoušek klasického rocku. Je skvělá příležitost zpívat s ním v duetu, je to fantastické. Byl vždy mým skutečným hrdinou." Prvním plodem tohoto partnerství je cover verze songu Tima Buckleyho z šedesátých let - Song To The Siren, který se objeví na novém Boeho albu "Alfie" 31. října letošního roku. Robert Plant už v roce 2002 zaznamenal vlastní verzi Buckleyho písně na albu Dreamland a teď má možnost ukázat, jak dokáže pracovat s hlasem v úplně odlišném aranžmá. ...

V březnu roku 1986 Robert Plant odehrál dva koncerty s kapelou The Big Town Playboys. Zazněla na nich klasika padesátých let, kterou v té době na koncertech hrál často. Stačí si jen vzpomenout na album The Honeydrippers/Volume One (pokračování už nebylo) a následné úspěšné turné. Nakonec - Robert Plant dodnes rád vzpomíná na své vzory a oblíbence z dob svého mládí. That Mellow Saxophone je původní skladbou Roye Montrella, rythm and bluesového kytaristy a hudebníka. Dočkala se albové předělávky od kapely Stray Cats, která se proslavila právě hraním rockabilly a retro skladeb a jejíž kytarista Brian Setzer se po jejich rozpadu v roce 1984 stal v letech 1985 -1986 Plantovým koncertním kytaristou. My se dnes podíváme do Birminghamu na koncert s The Big Town Playboys. Jak to jen Robert dělá, že ty staré fláky podává s takovou přesvědčivostí? Ať už zpívá cokoli. Kapela je skvělá... myslím, že by bylo vhodné ji představit: Mike Sanchez - piano; Ricky Cool - tenor sax; Ian Jennings - double ba...

V červenci 2007 se v srbském městě Novi Sad jako každoročně konal jeden z největších východoevropských hudebních festivalů - Exit. Kromě toho, že na něm v tom roce vystoupili Beastie Boys a Bassement Jaxx , byl jedním z hlavních taháků i Robert Plant se skupinou Strange Sensation. A jak jste asi uhodli, právě o jeho vystoupení bude řeč. Festival se konal v rozmezí čtyř dnů - 12. - 15. července a Robert Plant vystoupil hned první den. Trochu mě to udivilo, protože umělec jeho formátu by u nás spíš vystupoval jako zlatý hřeb na konec - jak se to nakonec stalo o rok dřív na Colours of Ostrava. Ale to je jedno - ať už to bylo z jakýchkoli důvodů, koncert se vydařil a jeho 76 minutový záznam ve velmi dobré zvukové i obrazové kvalitě se objevil na polooficiálním DVD, které se dá bez problémů za směšně nízkou cenu sehnat i u nás. Pro mě znamenají tyto záznamy nostalgické vzpomínky na dva koncerty, které jsem v sestavě Robert Plant a Strange Sensation viděla. A přiznávám, že tohle období mám h...

V roce 2002 vyšlo Robertu Plantovi album Dreamland, které bylo jeho prvním počinem s nově vytvořenou kapelou Strange Sensation. Je to album, na kterém se dost vyřádil a udělal si radost, protože si vzal do parády songy svých oblíbených autorů a nechal svým spoluhráčům hodně prostoru k tomu, aby projevili své tvůrčí schopnosti. Kytarista Justin Adams vnesl do kapely své nadšení pro egyptskou a arabskou hudbu, John Baggot, bývalý hráč Portishead zase trochu triphopové atmosféry. Vznikla velice příjemná sbírka písní, pro něž se název alba opravdu hodí. Je to taková vysněná země Roberta Planta. Dneska jsem objevila jeden skvělý živák z Austinu z roku 2002, kde hrají Strange Sensation píseň Funny In My Mind (I Believe I'm Fixin' To Die)., což je původně dřevní blues Bukky White. Robert Plant kdysi řekl, že píseň je potřeba zpřítomnit - a řekla bych, že pro tuhle to platí tuplovaně. Zkuste si ji pustit a mějte hezký poslech. 16. 6, 2013 - Bohužel původně uvedená verze musela být nahr...

12. ledna roku 1995 byli Led Zeppelin uvedeni do Rock and Roll Hall Fame. Bylo to v době, kdy už nějakou dobu Robert Plant a Jimmy Page fungovali jako autorská dvojice v projektu Unledded - John Paul Jones zůstal mimo hru a v tisku pak ventiloval své zklamání. Kamarádi asi zapomněli jeho telefonní číslo, říkal. Ale na uvedení skupiny Led Zeppelin do rokenrolové síně slávy nemohl chybět ani jeden z žijících členů kapely, a tak se toho lednového večera v newyorském hotelu Waldorf-Astoria sešli Robert, Jimmy i John Paul. Doprovázeli je Joe Perry a Steven Tyler z Aerosmith, kteří s nimi měli hrát po slavnostním uvedení. Událost přišel okomentovat stařičký guru firmy Atlantic Ahmet Ertegun a po něm se ujali slova Perry s Tylerem. Steven zavzpomínal na koncert Led Zeppelin v Boston Tea Party z roku 1969, který navštívil a na němž ho dohnalo k slzám Pageovo sólo v Dazed and Confused. Prý ho pak rozbrečelo ještě víc, když po koncertě viděl Jimmyho v objetí se svou holkou. Perry pak vyzdvihl ky...

V posledním čtvrtletí tohoto roku se dočkají všichni fanoušci Roberta Planta jeho biografie v češtině. Na pulty obchodů se totiž chystá kniha známého rockového publicisty Neila Danielse, který psal také o Judas Priest a Bon Jovi. Jde o kompletní přehled všech pěti desetiletí, do kterých Robert Plant promluvil - ať už sólově, nebo jako člen kapely. Kniha začíná popisem jeho dětství a vypráví o Robertově nadšení pro jižanské blues a klasické R & B padesátých let, které přetrvalo dodnes. Autor poukazuje na to, že dílo Roberta Planta je založeno nejen na dědictví Led Zeppelin, ale zároveň je spojeno s širokým historickým kontextem s vlivy moderní hudby. Životopisná kniha mapuje především Robertovu sólovou dráhu se všemi vzestupy a pády a obsahuje rozhovory s mnoha jeho přáteli z dětství a s jeho kolegy umělci a producenty. Ukazuje Roberta Planta jako člověka s celoživotním nadšením pro hudbu a také jako skutečnou ikonu rocku. Je určitě dobře, že také u nás tato kniha bude k mání. Jak u...

Gloria, to je rock'n'rollová klasika z pera Van Morrisona. Vyšla na jeho prvním albu The Angry Young Them v roce 1965 a o rok dřív i jako B strana singlu Baby, Please Don't Go. Už jsem se tady zmiňovala o tom, že v písni Gloria si zahrál na kytaru i Jimmy Page, který v té době působil jako nájemný studiový hráč, známý pro své schopnosti zahrát výborně cokoli. Tehdy bývalo běžné, že na nahrávkách kapel vypomáhal a na tohle nahrávání s Them vzpomínal obzvlášť nerad. Prý nebylo nic příjemného, když při nahrávání čtyři drsné Iry, doprovázející Van Morrisona, vystřídali studioví hudebníci. Gloria se dočkala nespočtu coververzí - mezi známé patří třeba ta od AC/DC, Patti Smith , Jima Morrisona (moje oblíbená), trochu netradiční cover se svým textem udělal i Jimi Hendrix , taky U2 ji hráli na konci svých živých vystoupení a vyšla i na jejich živém albu Rattle and Hum v roce 1988. Prostě Gloria se stala hymnou a jednou z těch jednoduchých, ale zároveň geniálních skladeb, které si ...

"Smrtí se zbavíš jen toho starýho těla." Jmi Hendrix Dnes uplynulo čtyřicet jedna let od tragického úmrtí jednoho z nejdůležitějších kytaristů v historii - Jimiho Hendrixe. Byl jedním z těch slavných "sedmadvacátníků", tedy těch umělců, jimž sedmadvacet let života postačilo k tomu, aby se zapsali do dějin. Všichni měli jedno společné - žili naplno a natolik destruktivním způsobem života, že se dneska nikdo nediví tomu, že odešli tak brzy. Ti všichni - Janis Joplin, Jim Morrison, Brian Jones, Kurt Cobain a před nedávnem i Amy Winehouse - se za svůj krátký život dokázali proslavit nejen excesy, ale také hudbou, která tu po nich zůstala. Jimi Hendrix je jedním z těch, jejichž hudba promlouvá hlasem nejnaléhavějším i v dnešní době. Byl jedním z generace "květinových dětí", průkopník "špinavého soundu" a crossoveru, který mixoval rock s psychedelickým blues a rave music. Objevil přitom barvu elektrického zvuku, jež se stal východiskem pro mnoho jeho d...

Po několika letech strávených v zakouřené Ostravě se ze mně stal ekologický aktivista. Čistím koryta řek od plastových lahví, dělám dobročinné práce pro město a veřejně bojuji proti snížení dotací. Ale teď fakt! Smyslem tohoto článku není vám sdělovat, jak moc se zapojuju pro lepší zítřky, ale že to už dělá někdo jiný a já se pod to podepisuju. RISE AGAINST Tato kapela pochází ze Chicaga (USA) a byla založena v roce 1999. Založil ji Timothy McIlRath (zpěv, kytara), který se o hudbu zajímal už od dětství. Po dobu účinkování se v kapele vystřídala spousta členů a to hlavně v roli kytaristy. Vystřídalo se u ní celkem pět hudebníků. A u bicích celkem tři. To ale není důležité, podstatné je, že aktuální čtyřka se skládá z: Tim McIlrath - kytara, zpěv Joe Principe - bass Zach Blair - hlavní kytara Brandon Brames - bicí V roce 2000 vydali první demosnímek Transistor Revolt a na základě jeho úspěchu v roce 2001 začali spolupracovat s vydavatelstvím Fat Wreck Chords, u nichž vydali první ...

Na oficiálních stránkách Jimmyho Page se objevila zpráva, že příští měsíc je plánováno vydání limitované edice jeho prvního alba po rozpadu Led Zeppelin - Death Wish II. K dispozici bude pouze tisíc kusů vinylů, které se dostanou k posluchačům jen prostřednictvím Pageových stránek a budou obsahovat i instrumentální verzi titulní písně Who' s The Blame. Vydání je plánováno k třicátému výročí vzniku alba - tedy k počátkům jeho nahrávání. Vyšlo v roce 1982 a hudba na něm byla určena pro stejnojmenný film režiséra Michaela Winnera, Jimmyho tehdejšího souseda. Ten ho přemluvil, aby zkomponoval soundtrack k pokračování filmu Death Wish. Jimmy pracoval ve svém vlastním nahrávacím studiu The Sol v Berkshiru a nahrávky synchronizoval s filmovým sestřihem spolu s bubeníkem Dave Mattacksem (Fairport Convention), baskytaristou Dave Patonem, zpěvákem Chrisem Farlowem a dalšími hudebníky. Také na tomto albu poprvé vyzkoušel svůj nový syntezátor Roland. Abych řekla pravdu, film Death Wish II jsem...

O víkendu jsem si dělala pořádek ve svých věcech a vytáhla jsem starou, trochu zaprášenou kazetu se záznamem rádiového pořadu Giganti rocku. Ten byl vysílán ještě v dobách dobrého ostravského rádia Hey a myslím, že to byl jeden z jeho posledních dílů, co se věnoval právě Robertu Plantovi. Stalo se tak těsně před jeho vystoupením na Colours of Ostrava v roce 2006 a ve zhruba dvouhodině zazněl průřez Robertovou tvorbou se stručným komentářem. Pamatuji si, jak moderátor řekl, že Robert Plant je člověk, který si může dovolit pozvat kohokoli k jakékoli spolupráci - a uváděl jako příklady Alexise Kornera, AfroCelt Soundsystem, Rainera Ptaceka, Jimmyho Page, Justina Adamse a Strange Sensation atd. Tehdy se pořad nesl zejména v duchu nové desky Mighty Rearranger, takže se pohyboval hodně ve vodách tvrdých kytarových riffů, kombinovaných s melancholikou pouštního blues a kouzlem Orientu. A tenkrát by mě nenapadlo, že kdyby někdo chtěl podobný pořad vysílat za pár let, musel by hodně zjemnit a v...

Už je to měsíc, co jsem psala článek Rockové legendy roku 1970 . No a jak už mám ve zvyku, ještě se u tohoto roku chci zastavit. Dnes se to obejde bez velkých keců, ale bez dobré muziky ne - najdete tady jako vždy několik zajímavých souvislostí. K tomu bych chtěla říct, že mě občas některé fakt překvapí a jsem ráda, že se díky tomuhle svému pátrání v minulosti můžu sama dozvědět něco, co jsem předtím nevěděla. Dneska jsem se chtěla motat kolem Led Zeppelin - tedy ne, že bych tady přímo dávala nějaké jejich skladby, ale spíš jsem chtěla zase uvést některé muzikanty, kteří mají s nimi nějakou spojitost. Jestli se vám chce, tak klidně čtěte dál. Na úvod musím vzpomenout na v minulém díle probírané album Led Zeppelin III, které vyšlo v říjnu 1970. Právě na něm se totiž objevila skladba, která oslavuje přítele Roberta Planta a Jimmyho Page, muzikanta, prokletého básníka a podivína Roye Harpera . Jistě víte, jak se jmenuje ta oslavná píseň - mimochodem je to asi jedna z těch nejméně oblíbený...

Ano, ano, už jsme to všichni slyšeli, už to tady bylo a bla, bla... Občas ale nezaškodí připomenout si vynikající zpracování klasického songu Led Zeppelin. Zvlášť takového, který se dá považovat za klenot z pokladnice rocku. Tak nejprve něco historie: Kashmir napsali Robert Plant a Jimmy Page na svých cestách po jižním Maroku, konkrétně po provincii Tan Tan. Demosnímek pod názvem Driving To Kashmir spatřil světlo světa v roce 1973, poprvé ho už coby Kashmir hráli v lednu 1975. V tomtéž roce v únoru také vyšel na albu Physical Graffiti . Proměnlivá atmosféra písně s určujícím monumentálním riffem, bezvadně šlapající rytmikou a jedním z nejlepších Robertových textů (nemluvě o jeho skvělé interpretaci) předurčovala tento kousek k vrcholnému číslu koncertů. Právě na koncertech díky improvizacím - známá a už legendární je třeba fráze, kterou Robert vkládal do střední části: "Woman talking to Ya!" - získával Kashmir ještě větší rozměr. Po rozpadu Led Zeppelin hráli Kashmir v roce ...

Dneska si nebudu hrát na hudebního znalce ani kritika, chtěla jsem vám tu jen prostě představit nové album bandy z New Yorku, která si říká Hazmat Modine. No a proč zrovna je? Vysvětlím hned - protože jsme se s nimi letos setkali naživo na Colours , kde převážná většina nového materiálu z Cicady zazněla. Hazmat Modine byli pro mě jedním z objevů letošního ročníku. Prvotní popud k návštěvě jejich koncertu ovšem vyplynul z čisté zvědavosti - zajímalo mě, jak vypadá bluesman od Mississippi, kterého nutí ruský orchestr napodobovat Hurvínka. Je zajímavé, že tahle průpovídka se opakuje na několika stránkách, které jsem si otevřela a které se zabývají albem Cicada a Hazmat Modine vůbec. No ale dost legrace. Přiznám se, že jsem natolik povrchní, že se nechám zblbnout takovými kecy a pak na koncertě stojím pod pódiem s pokleslou sanicí a jen zírám. A pak doma při poslechu alba zase zírám, jak se mi stačilo vrýt pod kůži. Spoustu písniček si totiž z koncertu velice živě pamatuji a to se mi zas t...

Zase po nějaké době jsem narazila na skladbu, kterou jsem ještě neslyšela. Vyšla na albu Walking Into Clarksdale jako bonusový track pouze v Japonsku. Ale protože občas nějaká taková raritka proklouzne i na internet, tak se dostala až sem. V zásadě bych řekla, že je to taková netypická záležitost. Celé album je osobité a intimní, není na něm žádný velký hit a ani v době svého vydání netrhalo žebříčky prodejnosti. Třebaže od rozpadu Led Zeppelin do vydání Walking uplynulo osmnáct let a oba staří harcovníci Robert Plant a Jimmy Page si za tu dobu prošli různými peripetiemi ve svých sólových kariérách, přesto na tomto albu dokazují, že to, co je vždy spojovalo, stále platí. Stále jsou kočovníky, kteří se nechávají inspirovat jak hudbou východu, tak i klasickým blues, tak jako tomu bylo už v dobách Led Zeppelin. Možná už to bylo menší dobrodružství, než když nahrávali No Quarter, které sice obsahovalo minimum nového materiálu, ale zato se na něm pustili do daleko odvážnějších úprav starýc...

Asi každý, kdo si dnes otevřel internet, si mohl všimnout toho, že je významný den v historii populární hudby. Ano, právě dnes by oslavil své půlkulaté narozeniny bývalý zpěvák skupiny Queen Freddie Mercury. Věřím, že miliony fanoušků na celém světě vzpomínají na tuto legendu - člověka, který měl nejen dar skvělého hlasu, ale hlavně showmanství, té schopnosti omotat si kolem prstu svým jediným gestem a pohledem celý stadion. Odhalená vypjatá hruď, extravagantní sněhobílý oblek s červeným lemováním, ruka, zvednutá k nebi, rozkročený postoj, les rukou fanoušků, kteří poslušně následují svého krále a nechají se jím dovést až k extázi... To všechno byl Freddie, jak jsme ho mohli poznat - bohužel většina z nás už jen ze záznamu. Letos v listopadu už to bude dvacet let, co se můžeme dívat jen na záznamy. Freddie, dal jsi nám úžasnou hudbu. Díky. Who Wants To Live Forever...

Tento americký zpěvák rockabilly se narodil v roce 1939 v Texasu. Coby teenager byl nejprve ovlivněn poslechem country, které poslouchal z místního rozhlasu. Vše se změnilo, když objevil rock'n'roll Carla Perkinse, Elvise Presleyho, Buddy Knoxe a Buddy Hollyho. Někdy v té době dostal svou první kytaru a už to jelo. V roce 1956 začal hrát se starším a zkušenějším kytaristou Lonnie Thompsonem. V místní rozhlasové stanici nahrávali o víkendech písničky, které se pak celý následující týden hrály. Brzy se k nim přidal James Matthison na bicí a Lonnieho dvojče: bratr Johny na rytmickou kytaru a doprovodné vokály. Na radu majitele mlékárny, u něhož pracoval Lonnie, se také začali poohlížet po někom, kdo by ovládal basu. Nakonec začali spolupracovat s jedním mladíkem z nedaleké vysoké školy - jmenoval se Ralph Clark. Pod názvem Huelyn Duvall and The Troublesome Three od února do září 1957 udělali kolem padesáti místních koncertů pro vysoké školy, koleje a rádiové stanice. Stali se štam...

Tento příběh se stal už před mnoha lety ještě v době "předlistopadové", ale přesto na něj dodnes s úsměvem vzpomínám. Byla jsem tehdy čerstvě vdaná budoucí matka a porod dítěte už byl na spadnutí, když se jeden kamarád mého manžela měl ženit. V hospodě zapíjeli jeho svobodu a on nás fanfarónsky pozval na svatbu - mě, manžela a našeho společného kamaráda. Byl to samozřejmě závazek - museli jsme koupit svatební dar, což při našich skromných příjmech nebylo zas tak jednoduché. Vymýšlela jsem ho já a protože nevěstu jsem neznala vůbec a ženicha jen tak povrchně, vybrala jsem nakonec neutrálně sadu kuchyňského náčiní k pověšení na poličku, což bylo tehdy moderní a vypadalo to pěkně. Svatba se konala ve vzdálené vesnici, do níž bylo třeba dojet vlakem - ráno jsme se sešli s kamarádem u nás doma - tedy u tchýně, kde jsme tehdy bydleli v prťavém pokojíku a se slovy: "nic nám nechystej, najíme se na svatební hostině" jsme hrdě odmítli její nabídku snídaně. Další dilema bylo ...

V loňském roce vyšlo dvojalbum, které je esencí toho nejlepšího, co za patnáct let existence vydala skupina Afro Celt Sound System. Jmenuje se Capture a najdete na něm pětadvacet skladeb, vybraných z pěti studiových alb a nově zremasterovaných do dokonalé zvukové podoby. Obsahuje dva disky - první se jmenuje Verse a v roli hostů se na něm představí na čtyřicet hudebníků a zpěváků a druhý Chorus obsahuje především instrumentální skladby. Výběrové album této multižánrové kapely bych doporučila každému, kdo netrpí v hudbě předsudky. Afro Celt Sound System je superskupina (i když tohle slovo nemám ráda, tady ho musím použít), která se zrodila v hlavě londýnského producenta a hudebníka Simona Emmersona, hráče na píšťaly, akordeon a bývalého člena Pogues Jamese McNallyho, irského zpěváka Iarly O'Lionairda a programátora Martina Russella. Její kořeny ovšem sahají až do dob, kdy Emmerson produkoval alba senegalského zpěváka Baaba Maala, s nímž procestoval Západní Afriku. Ve studiu Real Wo...