Svatební historka

Tento příběh se stal už před mnoha lety ještě v době "předlistopadové", ale přesto na něj dodnes s úsměvem vzpomínám. Byla jsem tehdy čerstvě vdaná budoucí matka a porod dítěte už byl na spadnutí, když se jeden kamarád mého manžela měl ženit. V hospodě zapíjeli jeho svobodu a on nás fanfarónsky pozval na svatbu - mě, manžela a našeho společného kamaráda. Byl to samozřejmě závazek - museli jsme koupit svatební dar, což při našich skromných příjmech nebylo zas tak jednoduché. Vymýšlela jsem ho já a protože nevěstu jsem neznala vůbec a ženicha jen tak povrchně, vybrala jsem nakonec neutrálně sadu kuchyňského náčiní k pověšení na poličku, což bylo tehdy moderní a vypadalo to pěkně.

Svatba se konala ve vzdálené vesnici, do níž bylo třeba dojet vlakem - ráno jsme se sešli s kamarádem u nás doma - tedy u tchýně, kde jsme tehdy bydleli v prťavém pokojíku a se slovy: "nic nám nechystej, najíme se na svatební hostině" jsme hrdě odmítli její nabídku snídaně. Další dilema bylo oblečení - já už se do ničeho normálního se svým břichem nevlezla, takže jsem to měla jasné: ze svých dvou těhotenských šatů jsem si vybrala ty hezčí, světle fialové. Horší to měli kluci, oba odmítli cestovat ve vlaku v oblecích, takže si ke svým dlouhým vlasům oblíkli obvyklé odrbané džíny a obleky se vezly v připravených taškách.

Tuhle fotku mi dal kamarád Bob(vpravo), který byl na jiné svatbě, než my...

Vypravili jsme se na cestu, bylo to v lednu a všude byl sníh. Po cestě jsme si dělali legraci, že nás třeba vyhodí a tak... Já se smála, že třeba místo na hostině skončíme u polívky v bufetu na stojáka. Dorazili jsme do dědiny, kde se v domku nevěstiných rodičů celá ta sláva měla konat. Když jsme byli na místě, kluci vytáhli své připravené vaky a kde se prý mají převlíknout. Otec nevěsty jen zalapal po dechu a řekl, že tahle svatba je jen pro úzký rodinný kruh, tudíž nejsme žádaní. A poslal nás za nevěstou, která se v patře převlíkala, aby nám to potvrdila a my jí teda mohli aspoň předat náš slavný dar. Ženich a kamarád byl samozřejmě po celou tu dobu zalezlý ze strachu před budoucím tchánem, že si na svatbu zve o své vlastní vůli nějaké máni a taky se samozřejmě před námi styděl. To už mi cukaly koutky a i když jsem byla na něj naštvaná, přišla mi ta situace hrozně k smíchu. Tím spíš, že jsem to takříkajíc čekala.

Předali jsme nevěstě dar a byli doslova vyhozeni na mráz z té soukromé slávy... dopadlo to tak, že kluci se ani nestihli převlíknout do obleků, takže pytle s nimi táhli zase zpátku k vlaku. Byli jsme zmrzlí, hladoví a bez peněz, takže jsme v Ostravě zapadli do bufíku čtvrté cenové skupiny a na stojáka si dali dršťkovku s rohlíkem, abychom před tchýní nevypadali moc hladově. Já se tomu tehdy tak smála, až jsem se za břicho popadala, jaká to byla svatební hostina. Mělo to za následek, že na tuhle svatbu nikdy nezapomenu. Už ani nevím, co se tehdy dozvěděl ženich od manžela a kamaráda - asi se jim nějakou dobu vyhýbal.