plant.blog.cz

Dlouho už jsem byla zticha, drtila mě tvoje pýcha, nepopřála jsi mně sluchu, myslelas, že je to v suchu. Nejraději bych teď řvala, že ses na mě vykašlala, nechala jsi mě stát v rohu, co já, chudák, s tím už zmohu. Práší se mi na ciferník, ty si zatím pečeš perník, s plným břichem do postele, to nemůže končit skvěle. Dokud špek ti kryje kabát, budeš v klidu sladké dlabat, nechceš slyšet pravdu ryzí - sádlo samo nevymizí. Na jaře však oděv tenčí, popřeje též hlasům zvenčí, i váha ti pravdu řekne, až se toho jeden lekne. Utéci se nikam nedá, zimním kilům třikrát běda, na má slova došlo zase - přibrala jsi jako prase!

Profesionální I když se vám nechce smáti, neb kolem vás jsou hulváti, máte v práci popisu, tvořit smíchu kulisu. Snažíte se býti vlídní, uvnitř vůbec nejste klidní, z umělého úšklebku, máte náběh na depku. Americký Chcete ústa jako vrata? Máte je mít natotata! S námi nepoznáte nudu, úsměv jako z Hollywoodu, vykouzlí vám dentista. Zuby čistí dočista. Bezzubý Pokud nejsi kojenec, zažeň z lící ruměnec, k lékaři tě zavezu, on vyrobí protézu. Falešný Co je to tu za přetvářku? Anča směje se na Mařku, raději by však byla, kdyby Mařce nabila. Veselý Pokud v práci máme padla, vyceníme svá kusadla, ceníme je s radostí, než nás z práce vyhostí. Smutný Ptáte se, zda je to nutné, psát o něčem, co je smutné? Občas i smích zhořkne na rtu, když dostaneš špatnou kartu. Až se karta obrátí, můžeš se zas zasmáti.

Zkus to znovu, zkus to zas, hlavně už to nepokaz. Někdy jednou jen to stačí, snaž se proto, prosím, radši. Zkus se trefit na to místo nezkoušej to nanečisto, strach mi vládne, strach mě tíží, když se ke mně náhle blížíš. Vidím jenom bílou skvrnu divže hrůzou neochrnu, radši oči zavřu pevně dělá se mi šoufl zjevně. Nevyšlo to napoprvé, ani kapka mojí krve, jak ráda bych byla za ni to netušíš zjevně ani. Je to se mnou vždycky svízel, úsměv ti už z tváře zmizel, vím, co řekneš v příští chvíli - Vy nemáte žádné žíly!

Den mého života poslední, tak jako jindy se rozední, stejně tak večer se sešeří a lidé usednou k večeři. Země se otáčet bude dál, řidiči šlapati na pedál, ve městech cinkat tramvaje, protože tak to prostě je. Všichni se rodí a odchází v životě plném nesnází, nikdo tu nebude napořád, takový už je světa řád. Pár blízkých slzu uroní, pod broskvoní či jabloní, a nebo možná i pod jedlí, budou tam stát celí pobledlí. Pokud už můj čas se naplní, a přijde ten konec úplný, utrousím jen trochu jehličí, a pak už na skládku odfičím. Je mi to líto, to se ví, zároveň se mi však uleví, velké je vypětí emoční, být vybrán coby strom vánoční. ilustrační foto

Obchodní řetězec na naší ulici plný je stínů, co tiše se plíží - nevědí, co koupit a co si odříci, když se ty Vánoce tak rychle blíží. Plíží se tam tiše, protože netuší, zda tamto či tohle líbit se bude, nevědí, čím druhé potěšit na duši, a jestli jim na to, proboha, zbude. V portmonce sídlí stín šustivých bankovek, které tam před týdnem ležely skladně, když se pak objeví nějaký úlovek, vezmou ho na půjčku - vždyť je to tak snadné! Že budou bez peněz, na to teď nemyslí, všemocná reklama jim to tak velí, raději nakoupí - klidně i nesmysly, na splátky pak mají zase rok celý.

Tato do puntíku pravdivá báseň byla napsána v náhlém záchvatu inspirace - během vytírání kaluže, kterou vyrobil můj kocour. Nebyla první ani poslední... Každý den je to stejné, jen otevru dvéře hle, můj kocour s lejnem, z toho mě čert béře. Musíš, ty hloupé stvoření, kadit na bytové zařízení? Nestačí-li ti kadibudka, budeme muset na tě zprudka! Postačí snad zprvu, když tvou nevábnou mrvu, - než uklidím ji, zajisté - strčím k tvé tlamě nečisté! Pomohlo to, já se táži? Však ty nabýváš na kuráži, a abys dokázal, že jde to snáze, vykouzlíš kaluž na podlaze. Toť mám já za vše, nevděčníku! Však pozdě je přemýšlet o výcviku. Raději snad trochu prozaicky, uklidím to - ostatně jako vždycky.

Jako loď v rozbouřeném moři vyhlíží maják zářící, tak i mé srdce touhou hoří spatřiti světlo v lednici. Když celá zničená bytem se ploužím a hlad hlodá vnitřnosti tvrdě a krušně, tu náhle na zemi uvidím louži, a rovnou přestanu hovořit slušně. Ze dveří lednice neproudí vzduch chladný, mé skrovné zásoby temnota halí. Kam si je, ubohá, já jenom uskladním, když v špajzu je teplo a ještě je malý? Potvoro jakási, ještě jsi v záruce, na motor dokonce tři roky rovnou! To aby z toho dnes jeden byl znechucen, že tyhle ledničky vydrží ho.no. K tématu : Světlo na konci lednice...

K úskalím českého jazyka patří zejména fakt, že pokud zaměníme měkké i za tvrdé, zásadně se nám změní význam slova. A jako specialitu ještě máme čárky, které dokážou totéž. Když jsem viděla poprvé téma týdne "Mít, nebo být", hned mě napadly variace na tato slova. Pokusila jsem se jejich význam převést do krátkých veršovaných útvarů, které si neosobují právo nazývat se básničkami. Mají jediný cíl - pobavit a zároveň poukázat na jazykové chytáky. Byt Když vybírám byt, nechci býti bit, že mi místo bytu prodají holobyt. Bit Jeden bit, druhý bit, kolikpak jich musí být? Jako máku v koláči? Snad to množství postačí. Bytí Co je smyslem mého bytí? Je to prosté: nebýt v ř.ti. Bití Já když ráno vstanu, dám někomu ránu. Tomu, kdo je na ráně, ubalím ji naštvaně. Jmění Na co si jen vzpomenu, to je hnedle moje, ať jde třeba o ženu, nebo kupu hnoje. Mytí Neobejde se zpravidla bez vody a kostky mýdla. Nemáš mýdlo v oblibě? Asi páchneš nelibě. Mýcení Leccos se dá vymýtit, je to dneska velký h...

Kdysi jsem četla docela zajímavou fantastickou povídku - byla o muži, který si koupil instantní ženu v prášku. Doma ji nechal ve vaně nabobtnat a vyloupla se holka jako lusk. Jenže co chcete od takové atrapy - měla v hlavě na všechno program a neuměla nic víc, než jen kývat a říkat "ano, miláčku". Tak trochu jsem si tento motiv vypůjčila do svých rýmů a sepsala jsem fiktivní inzerát na takovou ženštinu. Kupte sobě ženu v prášku, ženu silně instantní, tmavovlásku za přirážku či blondýnku pikantní. Varianty různé máme v plastikových obalech, výběr náš vás neoklame - to tvrdíme troufale. Příprava je celkem snadná nedá žádnou práci, kdyby byla žena vadná uznáme reklamaci. Rozpusťte ji v trošce piva a ponechte přes noc stát, ráno bude jako živá a bude vás milovat. Co řeknete na to kývne mluvit bude zřídka, nemá nárok na výživné, nebude chtít dítka. Bude říkat jenom ano, lásko a miláčku, umí zahrát na piáno, uvaří ze sáčku. Má sice jen jeden závit, což snad není na škodu, nemůžete ...

Na všechno je dneska lék, čímž prodlouží se lidský věk, je však přinejmenším k zlosti absence léku od blbosti. Blbost lidská nezná mezí a v tom problém velký vězí, nákaza se šíří vzduchem v tomto světě slaboduchém. Nejhorší je na chorobě, že působí dlouhodobě, a kdo nemá rozum v hlavě, zdálky vypadá i zdravě. Kdo však pozná blbce blíže, velké bude mít potíže, nedobere se pak konce, že natrefil na pitomce. Lékaři s tím mají práce, když objeví se komplikace, a blbost se zlobou se zkříží, což výzkumu jen přitíží. Blbec si však vědom není, nějakého ochoření, ono nebolí ho totiž... A v tom je ta celá potíž.

Mám takovou zářnou metu, prožít den bez internetu, být někde, kde není wifi, to je dneska skoro scifi. Internet, jo to je zhouba, kdo ho nemá, ten je trouba, bez googlu a tetky wiki nedáš úkol do fyziky. Jeden pohled do diskusí, a pozbydeš všech iluzí, že je člověk tvorstva pánem - setkáš se spíš s hrubiánem. Na všechno jsou wéwévéčka, napíšeš jen stránku, tečka. Seznam, email, Facebook, bez toho dnes ani ťuk. Odpověď tu najdeš vždycky, měnit můžeš svoje nicky, ve virtuální realitě, jde to hned a okamžitě. Připojit se snadno k síti potřebujem dneska k žití, bez sítě jsme vedle zkrátka jak bez matky nemluvňátka. Bez toho bych totiž ani, nevydala tohle psaní.

Dostala jsem úkol promluvit se Smrtí, a když ho nesplním, tak mě šéf rozdrtí, tudíž by mě čekal ten osud jediný, nesmím už promeškat jediné vteřiny. Smrt, dáma v klobouku a s růží za pasem, kouká mi do očí, zkoumá kdo asi jsem, já prostý smrtelník chvěju se jako list, vždyť tahle ženština, ta umí v mysli číst. Před první otázkou dávám si odvahy, ona se usměje: "Jen žádné průtahy, a ven s tím, však vím, co o mě říká se, lidstvo mě proklíná v bojácné grimase. Tak tedy začneme, ptejte se, má milá, nebojte, vidíte, že jsem k vám zdvořilá, vím totiž, co sluší se a patří zároveň, musím si přec držet jakousi úroveň!" Konečně si tedy diktafon zapínám, veřejnost bude to potom číst v novinách, hlavní je správnost po stránce formální, co na tom, že se už necítím normální. "Kdy jste si vybrala tuhletu profesi?" ptám se hned ze startu a už jsem v depresi. "Má drahá, to není otázka výběru, nýbrž věc vyššího Božího záměru. Lidé si spojují mou službu se smutkem, snad také netr...

Verše jsou částečně inspirovány skutečnou událostí - včerejší třináctihodinovou cestou vlakem na trase Praha - Ostrava. Neabsolvovala jsem ji osobně, pouze prostřednictvím synových esemesek, v nichž se nejčastěji objevovalo sousloví: "už zase stojíme...". Věřím tomu, že když konečně ve tři v noci dorazil domů, byla to jedna z nejšťastnějších chvilek v jeho životě. Držím mu palce, aby zítra dojel zase zpět - a taky držím palce našim silničářům, železničářům a všem, které zima jako obvykle nemile překvapila. Dlouho bylo mírné klima, a pak přišla rychle zima. Voda zmrzlá padá z mraků, křídla tuhnou v letu ptákům. Nejen ptáci problém mají, v celém tomhle širém kraji. Jak už bývá naším zvykem, dlouholetým specifikem, je to velké překvapení, když se venku čerti žení. Zmrzly cesty, zmrzly louže, na silnicích moc to klouže, vlaky stojí v polích smutně, nedojedou absolutně. Rampouch visí na troleji, lidi uvnitř tiše klejí, celou věčnost trvá cesta z města do druhého města. Stojí auta,...

Zítra bude zas den chmurný, Mařka kouká zpoza urny. Koho zvolit? Ještě neví: "Střed či praví nebo leví?" Všichni mají plány skvostné v budoucnosti přeradostné vybrat bude těžké vskutku absolutně bez předsudků. Kudy na to, ví teď každý lidi už ty řeči dráždí, sliby plané pořád slyší, a pak války žabomyší - hádají se, kdo víc krade nejeden má kudlu v zádech a na hlavě másla hroudu přitom na nás šijí boudu. Mařka možná jasno nemá já však nevidím dilema - letos jim to nesežeru, zkrátka, dobře na ně s.ru.

Báseň si zanotujte na motivy písně Pec nám spadla... *** U nás se vám věci dějí, já bych mohla vyprávět. Hlupáci se chytrým smějí, to je vám ale divný svět. Kouzla, čáry tady vládnou, a skromnost se nepěstí. Když ti něco neukradnou, můžeš mluvit o štěstí. Na zázraky tu má patent, kdejaký šmejd v kravatě. Vypadá jak tajný agent, a tváří se upjatě. Ten tě taky obrat může, stačí, když mu naletíš. Kdekdo tě tu stáhne z kůže, a pak hodí do smetí. Kdysi u nás platívalo, že zlaté dno má řemeslo. Ale teď má každý málo, tak aby mu to vyneslo. Opraviti něco chceš-li, budeš velkou potíž mít. Nestojí za starou grešli co jde jen jednou použít. V obchodech je zboží dosti, až ti oči přechází. Však důchodci lížou kosti, než jim důchod dorazí. Ke člověku na vozíku, po amputaci končetin, přijde banda úředníků a zázračně ho vyléčí. A tak tady šťastně žijem, děti, mladí i staří. Čekáme, až přijde příjem - a rychle se vypaří.

Upozornění: Tyto verše pojednávají o hudebním nástroji, který se jmenuje Dobro. Jde o speciálně upravenou kytaru s kovovým rezonátorem, dodávajícím strunám zvonivý zvuk. *** Jak na Dobro se vlastně hraje? V srdci zvoní struny něžné, slova splétáš v jinotaje ne tak, jak je v řeči běžné. Tělo z dřeva soustružené, hladké jako dívčí líce. Nad ním kobylka se klene, kov pomáhá melodice. Struny nahlas rezonují, dodávají hudbě krásu. A ti, co ji nemilují, nehledají v Dobru spásu. Country, bluegrass, hillbilly, taky folk i rock a blues. Dobro zvučí různé styly, a vždy drží si svůj vkus. *** A takhle krásně Dobro zní, když se to s ním umí - Rory Gallagher a jeho legendární rezofonická kytara. Možná ještě nevíte, že Dobro má své kořeny na Slovensku - tedy pochází z dílny slovenských imigrantů, přesídlených do USA *** Zdroj obrázku

Z vajíčka se vyklubalo, tam daleko na farmě, jak strašidlo vypadalo, tudíž trochu bizarně. Hubené a bez peříček, křídla krapet nakřivo, nikde žádný krásný špíček, kdo to viděl jakživo. Káče zobe jako divé, chce být krásné, veliké, hospodyně oči lstivé, už ho vidí s knedlíkem. Křídla teď se peřím svítí, hrudník sádlo zacelí, už je káče na zabití - udělám ho se zelím. Z toho plyne poučení, pro všechna hloupá káčata: Nic pěkného na tom není, být pečené dozlata! Ovšem pro mě ano, a klidně i ráno.:-) *** zdroj fotky

Každého dne po ránu, dávám přednost sopránu. Pěju pěkně dramaticky, ostatně tak jako vždycky. Dopoledne přilnu k altu, jako slunce na asfaltu. Prožívám to hluboce, jo, to jsou ty emoce. Tenor když mě vilně svede, je už dávno po obědě. Ruku v ruce s barytonem zazpívá mi krásným tónem. Večer hladově pak pasu, po hlubokém, temném bassu. Ležíc v jeho náručí za sebe už neručím. *** Bohužel je smůla právě, je to jen sen v mojí hlavě.

Píši pro vás, čtenáři, snad se mi to podaří. Píši pro vás už let pár, nejsem žádná superstár. Brzy bude to šest let, co tento web spatřil svět. Najdete tu čtení dosti, pokud je to vaší ctností. Když vydala jsem první článek napjatě čekala u svých stránek. Ale pak přišla ta chvilička - já třásla se vzteky celičká. "Máš hezký blog, jukni ke mně," při čtení tvářím se nepříjemně. Nevěřím žádné náhodě, že zvou mě na blog o módě. "Nepoznáš v záhlaví muzikanta? Octla ses na stránkách Roberta Planta a ne žádné módní ikony!" To už se mi plaší hormony. Jindy zas jistá Kaczeneeeczka, mlela furt něco dokolečka, že mám jí hlásnout do soutěže. Já říkám: "Kaczenko, jistěže, pro tvého soupeře ráda hlásnu, snad to pro tentokrát nepropásnu." Jo, v těch dobách byla jsem naivní, dnes už mě tohle neovlivní. Píšu dál, pro radost sobě i vám, snad brzy nezavřu tenhleten krám.

Pokračování rozboru pocitů ve verších, tentokrát ovšem z prostředí Ostravy - tudíž opepřené zdejším nářečím. Proto jsou některé rýmovačky opatřeny vysvětlivkami, které mají objasnit výrazy v nich použité. Za výběr "pocitových témat" děkuji blogerce Sugr. Strach Haviř dolu fara, doma jeho stara, už se třese strachy, ať donese prachy. Pocity okradeného V parku Jaburkove Jožky, ukradli mi aj ponožky. Na lavce jsem usnul v horku, nechal synky zrobit čorku. Teď se bojim moji roby, bo zas pujdu na ni mdloby, až přijdu dom bez botu. Má to se mnu robotu. Vysvětlivky : Park Jožky Jabůrkové se rozkládá na území Ostravy-Vítkovic. Je to významný krajinný prvek, zároveň však místo, kde můžete lehce přijít k újmě. Zvlášť po takovém poledním odpočinku na lavičce. Fotografie je pořízena právě zde. Roba - zde myšleno jako manželka čorka - krádež Euforie zahrádkáře Když zahradu zryju, mam tu euforyju. Jedneho to však ma hačka - zahrada je u Enhačka. Vysvětlivky: "Enhačko", takzvaná...