Kalamita po česku

Verše jsou částečně inspirovány skutečnou událostí - včerejší třináctihodinovou cestou vlakem na trase Praha - Ostrava. Neabsolvovala jsem ji osobně, pouze prostřednictvím synových esemesek, v nichž se nejčastěji objevovalo sousloví: "už zase stojíme...". Věřím tomu, že když konečně ve tři v noci dorazil domů, byla to jedna z nejšťastnějších chvilek v jeho životě. Držím mu palce, aby zítra dojel zase zpět - a taky držím palce našim silničářům, železničářům a všem, které zima jako obvykle nemile překvapila.

---

Dlouho bylo mírné klima,

a pak přišla rychle zima.

Voda zmrzlá padá z mraků,

křídla tuhnou v letu ptákům.

Nejen ptáci problém mají,

v celém tomhle širém kraji.

Jak už bývá naším zvykem,

dlouholetým specifikem,

je to velké překvapení,

když se venku čerti žení.

Zmrzly cesty, zmrzly louže,

na silnicích moc to klouže,

vlaky stojí v polích smutně,

nedojedou absolutně.

Rampouch visí na troleji,

lidi uvnitř tiše klejí,

celou věčnost trvá cesta

z města do druhého města.

Stojí auta, kamiony,

na silnicích jsou kolony,

středobodem života,

je venkovní teplota.

Ke štěstí nám teď snad stačí,

když rodina se nezmrzačí.

Když se celí sejdem doma

já, ty, oni, on i ona.

Maličkost to zrovna není,

o to víc se v těch dnech cení.