plant.blog.cz

Když jsem dávala dohromady životopis Roberta Planta, stala se mi taková nemilá věc - vyčerpala jsem limit znaků, povolený blogem.cz jako maximum, a tak se stalo, že do něj už nemůžu jakkoli zasahovat. Hlavně to tedy znamená, že nemůžu nic přidat, upřesnit, rozšířit, což mě štve. No nic, chápu, že vás to nemusí zajímat, jen to tady říkám pro případ, že by někoho z vás postihlo něco podobného - pro zajímavost, těch povolených znaků je 40 000. Využiji tedy svého obvyklého středečního "speciálu" k tomu, abych se pořádně rozepsala o hostování Roberta Planta na tributním albu Fatse Domina. Bylo to v roce 2007, dva roky po řádění hurikánu Katrina, při kterém přišel o střechu nad hlavou legendární zpěvák Fats Domino, když se Robert Plant vypravil do neworleanského studia. Přislíbil totiž nazpívat jednu píseň na tributní album "Going Home A Tribute to Fats Domino", které bylo vydáváno na počest ocenění tohoto umělce za celoživotní přínos hudbě New Orleansu. Fats Domino je zp...

Dnes si budeme povídat o událostech v hudbě roku 1969 a snad mi prominete, že se budu v textové části zabývat převážně Led Zeppelin. Na tento rok jsem se obzvlášť těšila hlavně kvůli nim, ale slibuji, že si budete moci přečíst a poslechnout něco i od jiných kapel... V roce 1969 vyšla první dvě alba Zeppelínům a i přes vlažné přijetí kritikou a nepřátelský postoj zejména ze strany hudebního magazínu Rolling Stone začali psát dějiny rockové hudby. Americká rádia bombardovala společnost Atlantic, aby vydala z druhého alba Led Zeppelin singl - Whole Lotta Love by se na něj hodila dokonale. Jenže její délka přesahovala tříminutový limit a krom toho obsahovala psychedelickou střední část, což představovalo problém. V minulých letech sice v amerických rádiích hráli singly delší než tři minuty, ovšem to bylo v případě zavedených hvězd, jako Beatles a jejich "Hey Jude", Boba Dylana s "Like A Rolling Stone", "Suspicious Mind" Elvise Presleyho, nebo "All Along T...

Program letošních Colours málem utrpěl vážnou trhlinu, kvůli nemoci musel odříct svou účast senegalský zpěvák Youssou N'Dour. Řešit tuto situaci měsíc před zahájením festivalu je jistě velmi náročné a stresující - zvlášť, když jde o výpadek interpreta, kterého se organizátoři snažili k nám dostat celá léta - ale vypořádali se s ní s velkým přehledem. I na přímluvu Youssou N'Doura se povedlo přesvědčit fenomenálního malijského zpěváka Salifa Keitu, který do Ostravy přijede na svůj jediný letošní evropský koncert - i tato skutečnost svědčí o tom, jak zvučné jméno Colours mají. Salif Keita už u nás v Ostravě vystupoval a to před pěti lety, tedy ve stejném roce, jako Robert Plant. I když u zahraničních hvězd bývá zvykem "přijet, odehrát a odjet", Robert Plant díky Keitovi přiletěl do Ostravy už v sobotu odpoledne a navštívil nikým nepoznán i se svým tehdejším kytaristou Justinem Adamsem nejen Keitův nezapomenutelný večerní koncert, ale i odpolední vystoupení americké part...

Před sedmnácti dny jsem vám psala o radostné události v naší rodině - vyklubali se nám na balkóně dva malí holoubci. Za tu dobu se v hnízdě událo dost novinek, o kterých vás budu teď informovat. Jak už jsem psala, vylíhli se Losk a Utág. První dny jsem je neměla skoro možnost spatřit, protože maminka s tatínkem na nich pečlivě seděli a ukrývali je před každým pohledem. Občas se mi povedlo zahlédnout nažloutlé chmýří, nebo zobáček - jinak nic. Ovšem třetí den jsem zjistila smutnou skutečnost, že Losk nejeví známky života. Ležel bezvládně vedle mámy, ta ale nechtěla, abych se pokusila jeho tělíčko odstranit. Nakonec jsem to musela nechat tak - ale můžu říct, že mě smrt toho maličkého pěkně rozhodila. O to víc jsem byla zvědavá, jak si povede Utág a taky jsem měla strach, aby ho nepotkal osud chudáčka Loska. Týden trvalo období, kdy se holubí rodiče střídali v sezení na mláděti. Přes den tam byl otec, večer přilétala máma a mimino nakrmila. Ráno po snídani se zase vyměnili. Po týdnu, když...

Album Walking Into Clarksdale je nenápadnou zastávkou v diskografii obou bývalých Zeppelinů. Možná je trochu nespravedlivě opomíjené - v době, kdy bylo vydáno, většinu fanoušků spíše zajímalo turné Page a Planta a později hudba na něm upadla v zapomnění. Myslím, že je to docela škoda, protože Walking je takovým nahlédnutím do intimních zákoutí hudby obou protagonistů. Intimita a emoce, to jsou devizy Walking Into Clarksdale. A pak taky to známé střídání nálad - světla a stínu - tak, jako to bylo zvykem v dobách Led Zeppelin. Ale tahle deska není žádným recyklátem, obsahuje dvanáct zcela originálních písní. Zaujmou překvapivými zvraty v melodiích, kdy z tichých pasáží, podpořených jemnou rytmickou sekcí, vybuchují v bouřlivé a dynamické vyvrcholení. Kytara Jimmyho Page je melodická a troufla bych si tvrdit, že mnohé riffy patří k jeho nejlepšímu postzeppelinovskému materiálu. K intimní atmosféře alba přispěl i zvukař Steve Albini, který dokázal zachytit zvuk tak, jako by muzikanti hráli...

Moji milí návštěvníci. Musím se vám přiznat, jakou mi dělá radost, když na blogu objevím komentář - to je asi největší odměna pro každého pisálka. Ještě větší radost mám z toho, že mi někteří z vás píšete třeba i své tipy a podělíte se o to, co posloucháte vy, co se vám líbí. Zrovna před pár dny mi přišel takový tip od jedné z vás (od Páji) - byly to ukázky coververzí písní Led Zeppelin od Lou Gramma. Zároveň jsem byla požádána, jestli bych třeba nějaká videa nedala na blog, aby si je mohlo poslechnout více lidí. Téma coververzí mě donutilo k zamyšlení. Tím, že někdo uchopí po svém song jiné skupiny, vlastně vyjadřuje svůj obdiv k původním autorům. Pak jen záleží na tom, jak se s tématem popere. Jestli půjde o vlastní pojetí, které respektuje originál, nebo jen o otrockou kopii. Led Zeppelin bývali mnohdy nazýváni plagiátory, těmi, co kradli nápady a zcela bezostyšně je vydávali za své. Ale oni dokázali ty nápady přetvořit tak kouzelným a originálním způsobem, že písně, které z nich vz...

Začala jsem si chystat písničky pro svůj seriál o hitech minulých let, a tak mě napadlo, že bych vám něco z nich mohla naservírovat pomocí hádanky. Dám vám tu pět songů a k nim nějaké informace a vy si můžete vyzkoušet, jestli poznáte kapelu, případně album, ze kterého pochází. A jestli neuhodnete, tak si je alespoň poslechněte. 1. Jde o song z třetího alba anglické kapely, založené v roce 1968. Tato kapela prodělávala velké personální změny a tohle je poslední deska z jejich první sestavy, ve které zpíval Rod Evans. 2. K této klasice se skoro stydím cokoliv psát - snad jen to, že kapela, která ji vytvořila, fungovala jen pět let, ale stále jsou její písně hrané v rádiích a v roce 1993 byla uvedena do Rock and Roll Hall of Fame. 3. Instrumentálku má na svědomí vynikající kytarista a svého času také kolega Jimmyho Page. Ten si založil v roce 1967 vlastní kapelu a v roce 1969 jim vyšlo druhé album. Skladba, kterou tady máme jako ukázku, obsahuje divoký metalický riff, který později užil ...

Tuhle knihu jsem měla v merku už delší dobu, ještě když byla v dostání pouze v anglickém originále - Led Zeppelin The Concert File. Pak jsem se dozvěděla, že už probíhá překlad, dokonce jsem někde na internetu četla rozhovor s člověkem, který ho dělal a teď konečně jsme se dočkali i českého vydání. Přesto, že v nedávné době vyšla přemíra faktografických publikací o Led Zeppelin, tato kniha přináší nové pohledy na skupinu. Až dosud jsme měli možnost ve většině knih sledovat jejich biografii - ať už to byl Příběh skupiny a její hudby s podrobně rozebranou historií kapely, včetně její celé diskografie, Kladivo Bohů, kde byla biografie skupiny okořeněná historkami a nabízela i pohled na vývoj hudební scény konce šedesátých let, nebo luxusně provedenou knihu Legenda Led Zeppelin, která si dala za úkol uspokojit oko fanouška a proložila ji nespočtem upomínkových předmětů a jiných vzácných relikvií. Skupina Led Zeppelin se ovšem proslavila hlavně díky svým nespoutaným a živelným vystoupením, ...

Už se mílovými kroky blíží zahájení největší události sezóny - festivalu Colours of Ostrava. Pro mě je to takovým středobodem léta a vrcholným zážitkem celého roku. Docela mě překvapilo, že proti loňskému ročníku se letos neočekává, že by bylo vyprodáno. Já teda mám svůj lístek už od listopadu, protože mám důvěru v to, že mě výběr kapel a atmosféra celé akce nezklamou, ale přece jen jsem čekala od jubilejního ročníku větší zájem. No ale letos se nečekají žádné taháky - žádní Cranberries, kteří prý loni pomohli naplnit festival už tři týdny před jeho zahájením. Já nevím, ale takovéhle hvězdy by byly tím posledním, kdo by mě zajímal. Ale je vidět, že lidi to pořád bere - to že si můžou zazpívat písničky, které znají snad i ti, kdo si jen občas zapnou rádio. Letošní ročník je pro mě z velké části neznámou - sice jsem některá jména slyšela, ale nepovažuji se za nějakého znalce. O to víc se těším, co mě překvapí. Ale jedna věc mi kalí radost a tou je to, že letos s námi měl být na Colours b...

Při třídění videí na blogu mi neuniklo, že jsem dost hanebně zanedbávala písničky z alba Raising Sand. Možná je to proto, že je takové jemné až éterické a i doma ho poslouchám jen tehdy, když si k němu udělám pohodu, zapálím voňavou svíčku a relaxuju. Když píšu článek, tak to moc nejde - ale třeba vy klidně můžete při poslechu zavřít oči a nechat se unášet krásně sladěným zpěvem a melodií. Upoutalo mě, co k téhle písničce napsal jeden fanoušek. Řekl, že kdyby měl vybrat barvu pro Alisonin hlas, byla by to bílá, protože zpívá krásně čistě. A pro Roberta by to byla duhová, protože jeho hlas má tolik barev, že jedna by nestačila. To bylo moc hezké přirovnání, které si budu pamatovat. A teď už nás čeká dlouhá cesta, určitě nejen v písničce. Hezký poslech.

Na hudbě se mi líbí, že všechno souvisí se vším a člověk se při podrobném zkoumání dostane často až tam, kam by se sám od sebe nepodíval. Tak mě dnes souběh okolností dostal až k americké partě Big Black. Tuto kapelu založil v roce 1981 Steve Albini, zpěvák a kytarista, který se po jejich rozpadu v roce 1987 věnoval také zvukařině - v roce 1997 si otevřel vlastní nahrávací studio Electric Audio v Chicagu. Pracoval na nahrávkách kupříkladu Pixies (Surfer Rosa, 1988), Nirvany (In Utero, 1993) a také na desce Walking Into Clarksdale (1998) Jimmyho Page a Roberta Planta. No a jak jste se asi dovtípili, to je ten hlavní důvod, proč jsem se o ně začala zajímat. Big Black hráli agresivní a nekonvenční hudbu s uřvanou kytarou a automatickými bicími. Albiniho texty se otevřeně zabývaly tabuizovanými společenskými tématy, jako je znásilnění, vraždy, rasismus a pohlavní zneužívání dětí. Některé byly založeny na skutečných událostech, nebo vycházely z Albiniho osobních zkušeností. První album Lung...

Když jsem načala téma hudby tohoto roku, slibovala jsem vám tři díly, dnes se tedy propracováváme k poslednímu. Pokud jste nečetli a neslyšeli výběr předešlých dvou dílů, můžete se na ně podívat tady a tady . Teď se už se můžeme vrátit v čase do roku 1968, kdy vznikly všechny dnešní songy. Krátce se podíváme i na domácí scénu... Ale začneme v Americe. 1. Jimi Hendrix & Experience - Woodo Chile - album Electric Ladyland Electric Ladyland je dvojalbum, obsahující dokonalou směs mnoha žánrů - od psychedelie přes blues až k neworleanskému R&B. Je to bezesporu jedno z nejvýznamějších alb historie a také jedno z těch, které musíte slyšet, ještě než se odeberete na onen svět. *** 2. Cream - White Room - album Wheels of Fire Shodou náhod tady máme opět dvojalbum, bylo nahráno v New Yorku, stejně, jako předchozí Hendrixovo, jen muzikanti jsou z Anglie (Clapton, Baker) a Skotska (Bruce). Jako první na světě se stalo platinovým dvojalbem na základě prodejnosti a v roce 2003 bylo zařazeno...

Robert Plant s kytarou se objevuje na poměrně velkém množství fotografií, ovšem zvukových záznamů jeho hry na tento nástroj není zase tak moc. Traduje se, že v Going To California na čtvrtém albu Led Zeppelin zní Robertova akustická kytara a s jistotou víme, že si zahrál ve dvou studiových nahrávkách ze sólového období. První z nich je Promised Land z alba Fate of Nations z roku 1993 a druhá Louie, Louie z téhož roku, ve které hrál kytarové sólo. Vyšla na soundtracku k filmu Wayne's World 2 a později i na výběru Sixty-Six To Timbuktu. Co se týče koncertů, máme k dispozici poměrně více zajímavých ukázek. Ještě v dobách svého účinkování v Led Zeppelin se Robert Plant objevil na charitativním koncertě Paula McCartneye, pořádaném pro Kambodžu. Psal se rok 1979 a Robert si na kytaru zahrál jako jeden z mnoha pozvaných hráčů - určitě ho ale pro jeho hřívu nepřehlédnete. Ukázku písně Lucille z koncertu najdete zde . V devadesátých letech, konkrétně v roce 1993, odehrál akustický set zepp...

Hey Jayne je skladba, která vyšla jako B - strana singlu I Believe. Pochází tedy z roku 1993 a její sound je charakteristický pro album Fate of Nations. Byla zaznamenána v londýnském nahrávacím studiu RAK a je zajímavá tím, že v ní Robert Plant nejen zpívá, ale také hraje na sitár. Autory jsou Plant s Charlie Jonesem, kytara patří Kevinu Scott McMichaelovi, na bicí hraje Chris Hughes, který je též spoluproducentem. Pomalá, náladová píseň, která si mě získala už dávno a teď jsem ráda, že ji mohu představit také vám.

S potěšením oznamuji všem pravidelným - i nepravidelným - návštěvníkům, že dnešního dne se s úspěchem vyklubali ze dvou vajec, snesených nedávno u nás na balkóně - viz článek zde - holubí bratříčci. Dostali jména Losk a Utág. Původně jsem je chtěla pojmenovat Bob a Bobek, ale tento primitivní návrh byl zamítnut rodinnou radou, skládající se pouze z Jirky. Po předlouhých osmnácti dnech, počítáno od snesení druhého vejce, se tedy zdárně porod povedl a mláďatům se daří dobře. Oba holubí rodiče se v péči o vajíčka a teď i mláďátka dojemně střídají, čímž by mohli jít mnohým lidským rodičům příkladem. Tak tedy Losku a Utágu, doufám, že se vám na našem balkóně bude líbit a že vám náš truhlík nebude brzy malý. A taky doufám, že z vás vyrostou pořádní holubi. Nahoře je Losk a dole Utág. Zatím z nich mám radost, jakoby to byly moje děti. Horší ovšem bude, až začnou řvát a kadit.

Zvykla jsem si nedělní podvečery trávit u televize, na druhém programu bývají dost zajímavé hudební pořady. Dnes jsem díky jednomu takovému pořadu, nazvanému Sólo pro, objevila českou bluegrassovou skupinu Teagrass. Sympatické mi na ní je zejména to, že z rozhovoru s jejich "frontmanem" bylo cítit nadšení pro muziku a to nadšení je cítit i z toho, jak hrajou. Tak mě napadlo se s vámi o tuhle kapelu podělit, třeba někoho z vás osloví, tak jako se to podařilo u mě. Teagrass - Ej Janku, Janíčku a Zajdi slunko, zajdi

Ve čtvrtek jsem si zpestřila pracovní den nákupem Rock&Popu a hned po zběžném prolistování mi padla do očí recenze na nové album Alison Krauss Paper Airplane, o kterém jsem se už zmiňovala tady . Píše se v ní o vlivu, který Alison načerpala během spolupráce s Robertem Plantem na albu Raising Sand. Snad i díky tomu nyní vydává album, které nese výraznější prvky folkrocku a také obsahuje společný prvek s Plantovým Band of Joy ve výběru písně od legendárního hudebníka Richarda Thompsona. Alison zvolila na Paper Airplane jemnou a baladickou Dimming of The Day a na Band of Joy najdeme stylově tvrdší House of Cards. Alison se tedy nechala inspirovat ve výběru tohoto autora svým zkušenějším kolegou a udělala určitě dobře. Její Paper Airplane je album, které má velmi příjemnou atmosféru, je vkusné, aktuální a díky skvělému seskupení hudebníků Alisoniny doprovodné skupiny Union Station také hudebně výborně provedené. A je třeba zdůraznit, že korunu tomuto krásnému albu určitě dodává andělsk...

Opět po delším čase jsem pocítila potřebu se podělit o nějaké, podle mě zajímavé informace ze světa world music. Možná používání této škatulky zní jako klišé, ale nevím, jak jinak označit hudbu, která vznikla v úplně odlišných podmínkách a zabývá se jinými tématy, než evropská a americká. Většinou jde o nelehké osudy hudebníků, kteří řešili daleko zásadnější problémy, než je nevydařený vztah, nebo drogy. Mnohokrát bojovali o svoje životy a o svobodu, museli se skrývat, jejich hudba byla zakázána. Přesně to je případ dnešního muzikanta jménem Bonga Kwenda (vl. jménem José Adelino Barceló Carvalho), který je původem z Angoly. Bonga se narodil v roce 1943 v chudinské čtvrti Luandy, v rodině s devíti sourozenci žíl odmala obklopený hudbou. Jeho otec byl muzikant, který sice nikdy nevydal žádnou desku, ale bral hudbu jako prostředek k osvobození od koloniální nadvlády a k záchraně kulturních tradic. Mladý Bonga muzicíroval s vlastní skupinou Kissuea a zároveň trávil veškerý volný čas na atl...

Jak už je mým nepsaným pravidlem, pokračuji v zahlcování blogu muzikou od Roberta Planta. Aby taky ne, když tyto stránky byly stvořeny k tomu, aby sloužily jako ventil mého nadšení. Dnes se tedy vrátíme do roku 1982, do období, kdy vyšla má oblíbená deska Pictures At Eleven. Škoda, že v té době nebyla možnost se k takovým věcem dostat - bylo mi třináct a o černých trzích s deskama jsem ještě neměla ani ponětí. A kdoví, jestli by mě to v tom věku vůbec zajímalo... Dneska je to všechno jinak - máme na výběr z tak obrovského množství hudby, že se v tom všem snad nikdo pořádně nevyzná. Každý si může vybrat podle libosti to, co ho osloví a nikdo neurčuje, co se smí a co ne. Snad jen módní trendy, ale ty se mě netýkají. Kdybych byla sprostá, řekla bych, že na ně s..u. Ale dost keců, pojďme se podívat na poslední skladbu z první Plantovy řadovky, Mystery Title. Je to rytmická věc s výraznými bicími Phila Collinse a s typickým Robertovým kvílením - úúú bejby, bejby, tohle je jeho doména, to on...