plant.blog.cz

Tvoříme nerozlučnou dvojici co moje paměť sahá. On by se k tomu určitě vyjádřil obdobně. Potřebujeme se navzájem, jeden bez druhého neudělá ani krok. Ale znáte to, tyhle dlouhodobé vztahy nejsou jen idylou plnou souznění. Občas do sebe narazíme až to zajiskří, ale právě to jiskření dodává naší lásce onu pikantní příchuť. Mezi námi je to tak, že u nás rozhoduji já a on... no, nedá se říct, že by jen trpně přihlížel mému konání. Vycítí mé nálady a dokáže mě pěkně usměrnit. Tuhle jsem se pro nic za nic rozčilila a on hned nahodil kyselý obličej a zabručel si pod vousy něco o hysterické ženské. A já? S trpkou pachutí v ústech jsem se poslušně uklidnila a raději si šla lehnout. Tak mě má nejradši. On je ovšem velký dříč. Dělá pro mě první poslední a já mu za to podstrojuju, jak se na správnou životní družku sluší a patří. Za ta léta už vím, co má rád a co mu dělá dobře. Snažím se ho příliš nedráždit, i když čertík občas vystrčí růžky. Ale na svou obranu musím říct, že i on semtam rád zhřeší...

Osmadvacátý listopad byl dnem zahájení série pětice koncertů v rámci Solo Colours Concerts, přinášející různorodé a nevšední hudební zážitky. Jako první se představila křehká irská písničkářka Lisa Hannigan, která vystoupila spolu se svým krajanem Richie Eganem v komorním prostředí ostravského multižántrového centra Cooltour. Lisu Hannigan jsem měla možnost poznat před dvěma lety na jubilejním desátém ročníku letního festivalu Colours of Ostrava, kde v parném odpoledni vystupovala s kapelou na malé Park scéně. Získalo si mě její přirozené písničkářství, v němž se snoubí irská kultura i bezprostřední svádivost a něha, prýštící z jejího hlasu. Lisa Hannigan začínala svou kariéru po boku Damiena Rice (ten se mimochodem představil na Colours letos) a po pětiletém vztahu jak hudebním, tak i osobním se s ním za dramatických okolností rozešla (spíš byla odejita) - a postavila se na vlastní nohy. Debutové album Sea Sew jí vyšlo v roce 2008 a v témže roce získalo nominaci na Mercury Prize. Des...

Uplynulo osmnáct let od úmrtí manažera Led Zeppelin, Petera Granta (5. 4. 1935 - 21. 11. 1995). Tento schopný muž měl z velké části na svědomí raketový vzestup Led Zeppelin na rockový Olymp - jeho taktika, profesionalita, naprostá loajalita s hudebníky i vytvoření tajemné aury kolem kapely; to vše napomohlo k jejich úspěchu a slávě. Peter Grant byl jedním z těch, kteří zcela přetvořili tvář hudebního průmyslu. Pro "koně" ze své stáje dokázal vydupat do té doby nevídaný podíl na ziscích z vystoupení a zajistil tak, že se výdělky přestěhovaly z kapes promotérů do kapes samotných hudebníků. Impozantní, tvrdý a nekompromisní Grant byl vždy připraven hájit zájmy svých svěřenců, někdy i za cenu použití násilí. Je tomu tedy už osmnáct let, co Peter Grant zemřel. Na sedadle jeho auta ho zastihl infarkt, čemuž předcházely zdravotní problémy s cukrovkou, dlouholetá závislost na kokainu i manželské problémy. Zůstali po něm dva potomci - a také pověst jednoho z nejobávanějších a nejschop...

Před týdnem jsem zde zveřejnila první část filmu, dokumentujícího Plantovu cestu do Mali v roce 2003. Dnes se na internetu objevil druhý díl, věnovaný ženám - ve dvanáctiminutovém videu můžete sledovat malijské průkopníky(ce) saharského blues Tartit, tuaréžské válečníky Tinariwen s kytarami, a také bojovnici za ženská práva Oumou Sangare, pocházející z etnika Wassoulou. Tartit na festivalu Taragalte 10. listopadu 2012 Související článek: Cesta Roberta Planta do Mali - leden 2003, part 1 Skupina Tartit čítá devět členů - z toho pět žen a čtyři muže. Jejich hudba stojí především na transovních ženských hlasech, doplněných rytmickými údery na bubínky tinde. Muži je doprovázejí na akustické loutny či elektrické kytary. Tuaréžky požívají v islámském světě plné rovnoprávnosti - mají hlavní slovo při výběru partnera, mohou se rozvádět a chodí odhalené, zatímco jejich muži nosí roušku. Tinariwen jsou dnes již mezinárodně proslulí svým syrovým blues se skřípajícími elektrickými kytarami. Nápln...

V další části mého seriálu o slavných baskytaristech zabrousíme do vod jazzu - a budeme se věnovat nejlepšímu baskytaristovi na světě, jak si bez nadsázky říkal Jaco Pastorius. John Francis Pastorius se narodil v Norristownu v Pensylvánii 1. prosince 1951 jako první ze tří dětí bubeníka a zpěváka Jacka Pastoriuse. Od útlého věku byl vystaven působení široké škály hudebních vlivů - přes jazz, k němuž se dostal díky otci, až po karibský sound a kubánské rytmy, které vstřebával po přestěhování do Fort Lauerdale na Floridu. Mimo to se mladík seznamoval s hudbou, která "frčela" v rádiích - Rolling Stones, Beatles i Elvisem a Jamesem Brownem. Na Floridě Jaco ještě na střední škole založil svou první kapelu The Sonics a jeho hudební obzory zůstaly otevřené i reegae, country, westernu a soulu. Díky tomu nezůstal zaškatulkovaný v jednom žánru, což mu později při hraní přineslo obrovskou svobodu. Původně hrál mladý Pastorius na bicí, dokud si při fotbalu ve třinácti letech neporanil zá...

Využít služeb věštkyně, zatoužil mladý muž lacině, vydal se k starci, co dvě dcery má, ať povědí, co v životě ho čeká. "Mé dcery, mládenče, buď si jist dokážou v lidských duších číst. Jedna srdci tvému sluchu popřeje a druhé vyčteš vše z obličeje." "První tedy pošli, ať přispěchá, snad čeká mě z úst jejích útěcha, a zrak můj znavený se pokochá," pohání mladík starocha. Překrásná dívka, havraní vlas, suknice ukrývá štíhlý pas, přichází jistě, od ohně dál, že nevidí, bys nepoznal. "Výkladu, cizinče, ode mne žádáš, pak vyhovím ti mileráda. Však nepověz, co ti prozradím," při slovech těch se dívka posadí. Ruměnec na tváři, oči sklopené, mladík se dívá do plamene, záře z něj srdce mu spaluje, už neví ani, jak se jmenuje. "Bych mohla osud ti vyjevit, ruku tvou k tomu musím mít. Podej ji, cizinče, bez ptaní, vlož mi ji tuhle do dlaní." Podivil se mladík tomu přání, dívčinu kouzlu se těžko brání, podává jí svou levici, nemoha ničehož odříci. Po dlani prs...

Miluju zvuk baskytary. Mlaskavý, brumlající a temně probublávající písní, udávající spolu s bicími rytmus. Zvykla jsem si v písních baskytaru vyhledávat a sledovat její linku. Rochním se ve vodách lahodného zvuku, nořím se hlouběji a nechávám se omývat sprškou tónů, vyvěrající z nitra písně. Respektuji baskytaristy jako muzikanty, kteří se nevyhřívají v záři reflektorů, ale bývají to většinou spolehliví chlápci. Skoro jakoby byli srostlí se svým nástrojem - baskytara ve mě vždy evokovala představu stromu s dlouhým štíhlým kmenem. A když se na to podívám z čistě ženského hlediska, jsou baskytaristé při hře nesmírně sexy.:-)Rozhodla jsem se vzdát jim hold v sérii článků, v níž se podíváme za mými oblíbenými hráči. Samozřejmě si pustíme skladby, v nichž hraje basa prim. Tak tedy - hezký poslech! 1. Fernando Saunders Fantastický hráč na bezpražcovou baskytaru a všestranný muzikant, který se proslavil zejména v doprovodné skupině Lou Reeda, člověk, o jehož služby stáli kupříkladu Jimmy Page...

Na samém začátku ledna roku 2003 se Robert Plant vypravil do Mali. Doprovázen svými kytaristy Justinem Adamsem a Skinem Tysonem, a také basákem/perkusistou ze skupiny Lo'Jo jménem Mathieu Rousseau, odjel poblíž města Essakane, kde se ten rok už potřetí konal Festival In The Desert . V roce 2001, na prvním ročníku festivalu uprostřed Sahary, objevil Justin Adams mezi účinkujícími tuaréžskou kapelu Tinariwen, jež ho uhranula a jejíž první album pak pomáhal produkovat. Coby producent se spolu multikulturními Francouzi z Lo'Jo ujal propagace této události, jejímž významem je nejen hudební dialog mezi Tuarégy, žijícími roztroušeně na mnoha místech západní Afriky, ale i ukázka, v jakém historickém kontextu se nachází prastaré malijské blues s tím, které později vzniklo v Americe. A také jde samozřejmě o uvědomění si hudby coby společného jazyku všech lidí. Mali je neuvěřitelně chudá země, která v současné době zažívá hlubokou krizi. Díky tomu se také letošní ročník již tradičního fes...

Za pár dní to bude devětadvacet let, co vyšel zajímavý projekt Roberta Planta pod názvem The Honeydrippers Volume One . Jeho samotný počátek můžeme sledovat až do doby po rozpadu Led Zeppelin, kdy Plant cítil potřebu distancovat se od své slavné minulosti. V Midlands, jenž proslulo v letech šedesátých coby líheň talentovaných britských muzikantů, se přidal ke skupině spřátelených muzikantů, co si říkali Honeydrippers. V kapele byl uznávaný kytarista Robbie Blunt, Robertův dlouholetý kamarád a spolupracovník, kromě něj i druhý kytarista Andy Sylvester, na bicí hrál Kevin J. O'Neil, na basu Jim Wickman, hráčem na harmoniku byl Ricky Cool a saxofon obstarával Keith Evans. Spolupráce s těmito chlapíky byla vlastně tajná, protože Robert nepovažoval za nutné informovat nikoho z tisku, a kapela hrála po hospodách a klubech v Midlands i na severu Anglie. Jejich repertoár zahrnoval uznávanou muziku padesátých let - R&B a rockabilly; hrály se písně takových autorů, jako byl Gene Vincent ...

Včera o půlnoci skončila možnost posílat články do soutěže, kterou jsem na blogu vyhlásila 8. října a jež se měla týkat vašeho největšího koncertního zážitku. A jak to dopadlo? Dozvíte se v následujících řádcích. Po úspěšné loňské soutěži O pět alb, která vám změnila život, v níž se sešlo třináct kvalitních soutěžních textů , jsem opět dostala chuť na nějaký společný výlet za hudbou. Napadlo mě, že byste mohli psát o vašem největším zážitku z koncertu a společně bychom pak vybrali jeden text, který ode mě získá malou pozornost v podobě životopisné knihy o Rayi Charlesovi. Jak už jste mohli z mého blogu poznat, jsem hudební nadšenec, což se odráží v mnoha mých článcích, a také si nedovedu představit svůj život bez občasných koncertních výletů - nakonec to lze vystopovat i v mém tehdejším příspěvku, který jsem věnovala výběru pěti alb , jež mě chytla drápkem do svých osidel. Nyní jsme tedy bloudili v paměti koncertními pódii - a po pravdě řečeno mě nenapadlo, že bychom se při tom blouděn...

To krásné období prvních zamilování, prvních polibků, ukradených kdesi v šeru před domovními dveřmi - aby nikdo neviděl - prvních tajně šeptaných slůvek lásky, nesmělých a ostýchavých! Ta doba, kdy bychom šly třeba na kraj světa, jen když tam bude ON ! Kdy nevadilo sedět v zimě na promrzlé lavičce v parku, zkřehlé ruce si navzájem zahřívat v dlaních a okázale ignorovat celý svět. Doba, kdy mezi písemkou z matiky a zkoušením z češtiny vdechuješ vůni jeho půjčeného svetru. Samozřejmě, jinak bude vypadat schůzka šestnáctiletých milenců, jinak pětadvacetiletých a ještě jinak po třicítce. Ta bezstarostnost mládí, kdy nejde o nic jiného než o to, že se teď máme rádi a jsme ochotni jít proti všem, kteří by nám to snad nepřáli, ta se už nikdy v budoucnu neopakuje. Spontánnost a touha být spolu, chodit se muchlovat do kina a zahřívat do kavárny, krást chvilky, kdy naši nebudou doma. Nepřemýšlet o společné budoucnosti, smát se hloupostem a řešit snad jen to, jak mu (jí) to dnes sluší. Chodit ruk...

Má veršovaná variace na téma 'místo schůzky', tak trochu v archaickém duchu - jak to mám ráda. *** Ztichlá tančírna, slabá zář sinalá, k zemi se lehký prach pomalu snáší. Klávesy utichly, basa hrát přestala, bubeník v klobouku cigáro zháší. Utichl hudby hluk, na pultu u baru poslední hosté si poručí sklenku. V rohu si mladíček brnká na kytaru a skládá veršíky - pro milenku. Strunami probírá se s hlavou skloněnou, dokola hraje jen jediný kus. Kytara zmučeně zazpívá s ozvěnou, to krásné a posmutnělé blues. Do noci se nese ta píseň tesklivá, do noci vonící ovzduším vlahým. Tichounce, pomalu do dáli doznívá, tak jako začala, skončila záhy. Poslední sbohem v mollové tónině, ve sklence jen zbytek ledové tříště. Dívá se do okna, kytaru na klíně, dnes tedy nepřišla - snad někdy příště. *** Skladba pouze ilustrační a atmosféru dokreslující...

Před pár týdny jsem vyhlásila na blogu soutěž, v níž jsem po vás chtěla, abyste napsali článek o nějakém svém koncertním zážitku. Jelikož jsem sama tvor hudbymilovný, dalo by se říct až fanatický vyznavač živé hudby, nepředpokládala jsem, že byste s tím měli nějaký problém. No ale pár týdnů uplynulo a v soutěži se sešly pouze dva příspěvky. Což, jak jistě pochopíte, je málo. Zde se s nimi můžete seznámit: Koník - V dobrém i zlém Miloš - Překvapení na koncertě na zabití času Proto se na vás znovu obracím s výzvou - pište! Každý váš příspěvek si přečtu a příští týden dám do článku všechny, abyste z nich mohli vylosovat vítěze. To ovšem za předpokladu, že budou alespoň tři. Vítěz ode mě získá pěknou knihu, která popisuje velmi zajímavý a pohnutý osud Raye Charlese. Doufám, že výhra nakonec získá svého majitele. Budu se na vás těšit!

Každý měsíc se zde můžete setkávat s anketou O nejlepší skladbu roku; v říjnu jsme se zaobírali rokem 1988. Nestihla jsem dát do článku informace o jednotlivých písních a albech, z nichž pochází, a myslím, že to ani nevadilo - v anketě nakonec hlasovalo 239 lidí. Jak to dopadlo, a také něco málo o muzice z alb, se dozvíte tedy v následujících řádcích. Desáté místo obsadila Metallica se skladbou One . Pochází z alba ...And Justice For All, což je v pořadí čtvrtá deska této trash metalové kapely, na níž se představil basák Jason Newsted, nahradivší zemřelého Cliffa Burtona. Album je jedním ze tří zásadních od Metallicy - pro mnoho fanoušků představuje konečnou fázi vývoje jejich stylu. Metallica si odnesla 16 hlasů. Na předposledním místě se umístili dva pánové muzikanti - Jeff Healey a Leonard Cohen. Jeff Healey ( 25. 3. 1966 - 2. 3. 2008), skvělý zpěvák i fantastický kytarista, který přes svůj handicap (když mu byl rok, oslepl) mistrně ovládal kytaru a vytvořil si svůj vlastní styl h...