Já a On
Tvoříme nerozlučnou dvojici co moje paměť sahá. On by se k tomu určitě vyjádřil obdobně. Potřebujeme se navzájem, jeden bez druhého neudělá ani krok. Ale znáte to, tyhle dlouhodobé vztahy nejsou jen idylou plnou souznění. Občas do sebe narazíme až to zajiskří, ale právě to jiskření dodává naší lásce onu pikantní příchuť.
Mezi námi je to tak, že u nás rozhoduji já a on... no, nedá se říct, že by jen trpně přihlížel mému konání. Vycítí mé nálady a dokáže mě pěkně usměrnit. Tuhle jsem se pro nic za nic rozčilila a on hned nahodil kyselý obličej a zabručel si pod vousy něco o hysterické ženské. A já? S trpkou pachutí v ústech jsem se poslušně uklidnila a raději si šla lehnout. Tak mě má nejradši.
On je ovšem velký dříč. Dělá pro mě první poslední a já mu za to podstrojuju, jak se na správnou životní družku sluší a patří. Za ta léta už vím, co má rád a co mu dělá dobře. Snažím se ho příliš nedráždit, i když čertík občas vystrčí růžky. Ale na svou obranu musím říct, že i on semtam rád zhřeší. Jako každý chlap se pak ovšem nechává obskakovat, i když je mu jasné, jak na mě tyhle jeho stavy působí. Musím ho lehce masírovat a zahřívat, podávat hořké kapky i bylinkový čajíček. On přitom hudruje a stuká a já... já tiše trpím a nejraději bych ho neviděla. Jenže to bohužel nejde, znáte to.
Jsme jako spojené nádoby, oba přesně cítíme, co toho druhého trápí. Když je nám fajn, jo, to si umíme spolu užít. Ty slastné chvilky, ach... no co vám budu vyprávět. To jsou ty okamžiky, kdy jsem ráda, že funguje tak, jak má. Jo funkce, ta je v našem vztahu důležitá. Jsem náročná partnerka a každý prohřešek z jeho strany si dobře pamatuju. On ovšem taky. Někdy si říkám, že už není nejmladší a budu si ho muset hýčkat. Ale touha a chuť pak vítězí nad rozumem a já provokativně sahám po zakázaném ovoci, i když vím, že to pak bude bolet. Nevím, co mě k tomu vede, asi Evin syndrom.
Když pak vedle sebe ležíme a tiše vzdycháme, nadávám si, co jsem mu to zase provedla. Na okamžik mě přepadne děsná představa, co by se stalo, kdyby tu nebyl. Lehce ho pohladím; cítím, jak se svíjí v křeči a tichounce mi nadává. Neboj, to bude zase dobrý. Slibuju ti, že už nikdy nesplácám tolik čokolády a horkých koblih, šeptám mu. V duchu ovšem vím, že je jen otázkou času, než něco takového zase provedu. Bude to se mnou muset ten můj žaloudek ještě vydržet. I když jsem tak děsná provokatérka.
Komentáře
Okomentovat