plant.blog.cz

Sólová tvorba Roberta Planta byla stejně jako jeho osobnost vždy plná nepředvídaných zvratů. Velká láska k hudbě i znalosti a zkušenosti, jichž nabyl během let, z něj učinily jednu z nejvíce respektovaných hudebních veličin. Jeho inspirativní hudební dráha vypovídá mnoho o člověku, který ctí své kořeny v blues, ale nelpí na minulosti a nepředvádí karikaturu svého mladšího já. Možná by se to dalo vyjádřit třemi slovy - Plant umí stárnout. Hlas Led Zeppelin, jenž v sedmdesátých letech stoupal k nebesům, se dnes ztišil a zjemnil a stal se moudrým vypravěčem příběhů, jedním z šlechetných "předků", o nichž kdysi zpíval ve skladbě Kashmir. Nadto je obdařen vzácným darem dychtivosti a touhy po nových objevech a posunu vpřed, což je vlastnost ne tak úplně samozřejmá ani daleko mladším hudebníkům. Spolu s nesmírnou pracovitostí a houževnatou tvrdohlavostí vstupuje do následujících let s dalším vybroušeným klenotem - novým albem Carry Fire, jež vyšlo v pátek třináctého října 2017 a jež...

Fanoušci Roberta Planta se konečně dočkali; dnes oficiálně přichází na trh jeho nové album Lullaby and... The Ceaseless Roar. A věru stálo za to si na něj počkat - novinka je zatím jedním z jeho nejrozmanitějších, nejprogresivnějších a hudebně nejodvážnějších alb. I když před několika dny Robert Plant oslavil své šestašedesáté narozeniny, stále potvrzuje přísloví o tom, že věk je jen nepodstatné číslo. Mluví za něj hudba, v níž je zakódován dobrodružný duch, touha po objevech i mladistvé nadšení, jež z jeho tvorby doslova prýští. Připočtěme si k tomu neodolatelný hlas, jenž má moc posluchače očarovat a přesvědčit o pravdivosti každého slova a jako bonus skvělou kapelu, složenou z hudebníků různých žánrů i koutů světa. Robert Plant se před několika lety vrátil zpět k sestavě, která tvořila Strange Sensation - tedy ke svému dvornímu kytaristovi Justinu Adamsovi, baskytaristovi Billy Fullerovi a mistru elektronických mašinek a kláves Johnu Baggottovi. Kromě těchto prověřených muzikantů al...

Dnes je to právě jedenáct let, co vyšlo po delší odmlce sólové album Roberta Planta s jeho novou kapelou Strange Sensation. Jmenuje se Dreamland, což v českém překladu znamená Země snů - a už z jeho přebalu na nás shlíží bájná Siréna, držící v ruce harfu a vábící námořníky do svých osidel. Přesně tak vábí hudba na albu mé uši k poslechu a k tomu, abych se odpoutala od reality a zcela se ponořila do Arábií načichlých melodií skladeb a emocemi překypujícího zpěvu. Dreamland je výjimečnou deskou. Ani ne tak kvůli tomu, že obsahuje přepracované skladby od Boba Dylana, Jimiho Hendrixe, Tima Buckleyho a dalších. Jde totiž o to, jakým způsobem s nimi Plant a jeho kapela zachází. O Robertu Plantovi je známo, že je to nejen vynikající hudebník, fenomenální zpěvák a aranžér, ale také skutečně nadšený hudební fanoušek. Přistupuje k muzice s pokorou, která tolik chybí mnoha dnešním sebevědomým "umělcům", hanobícím bez špetky úcty a znalostí známé skladby. Navíc má dar obklopit se schopný...

Několikrát jsem se zde zmiňovala o jednom z nejlepších alb Roberta Planta a Strange Sensation Mighty Rearranger , ale musím s trochou zahanbení uznat, že jsem ho zatím opomenula ve svých obsáhlých recenzích. A protože mám chuť si dnes tuto skvělou desku po nějaké době zase vyposlechnout, zvu vás na takový malý, exoticky laděný výlet. Je docela zvláštní probírat se materiálem z Mighty Rearranger a uvědomovat si přitom, že člověk, který tohle album nahrál, je bývalým zpěvákem Led Zeppelin. Tedy - bylo by to zvláštní, kdybyste netušili nic o tom, jak moc je Robert Plant zapáleným hudebním fanouškem. Je to muzikant, který neustále hledá nové cesty a nové přístupy, jak obohatit to, na čem vyrostl. Jak je od dob Zeppelinů vášnivým cestovatelem po světě, stejně tak to platí i pro jeho přístup k hudbě. A obě tyto své vášně spojuje, což se projevuje i v práci na albech - a řekla bych, že nejvýrazněji právě na tomto. Navíc je to člověk nesmírně pracovitý, s tvůrčím přístupem a snahou vydolovat z...

Album Walking Into Clarksdale je nenápadnou zastávkou v diskografii obou bývalých Zeppelinů. Možná je trochu nespravedlivě opomíjené - v době, kdy bylo vydáno, většinu fanoušků spíše zajímalo turné Page a Planta a později hudba na něm upadla v zapomnění. Myslím, že je to docela škoda, protože Walking je takovým nahlédnutím do intimních zákoutí hudby obou protagonistů. Intimita a emoce, to jsou devizy Walking Into Clarksdale. A pak taky to známé střídání nálad - světla a stínu - tak, jako to bylo zvykem v dobách Led Zeppelin. Ale tahle deska není žádným recyklátem, obsahuje dvanáct zcela originálních písní. Zaujmou překvapivými zvraty v melodiích, kdy z tichých pasáží, podpořených jemnou rytmickou sekcí, vybuchují v bouřlivé a dynamické vyvrcholení. Kytara Jimmyho Page je melodická a troufla bych si tvrdit, že mnohé riffy patří k jeho nejlepšímu postzeppelinovskému materiálu. K intimní atmosféře alba přispěl i zvukař Steve Albini, který dokázal zachytit zvuk tak, jako by muzikanti hráli...

Jedním z posledních alb, které jsem zatím důkladně neprobírala a nesnažila se udělat svou "recenzi", je v pořadí druhá deska Roberta Planta The Principle of Moments. Dalo by se říct, že zachycuje podstatu okamžiku, ve kterém se Robert Plant rozhodl oprostit od minulosti. Předchozí Pictures At Eleven ještě hodně hýří zeppelinovskými vlivy, což samozřejmě není na škodu. Ale Robert, jako sólový umělec, potřeboval najít vlastní cestu a vyjádření své osobnosti v hudbě. To se mu myslím povedlo dost dobře právě tady. Principle of Moments je deska, na které se snoubí orientální vlivy (Wreckless Love), vzdušná melodika a atmosférično (Thru' With The Two Step, ve které jsou syntezátory v nádherné symbióze s Bluntovou kytarou), nálada, vyjádřená písní In The Mood, jejíž lehkost je zdůrazněná naprosto přirozeným zpěvem s dokonalým frázováním. Tvrdší aspekty desky obstará úvodní Other Arms a Horizontal Departure, výstřednost a smysl pro experimentování se objeví v Stranger Here... Tha...

Opět se chci věnovat jednomu z Plantových alb, které jsem si ještě nevzala pořádně na mušku - dnes to bude jeho úplně první sólové album Pictures At Eleven. Je asi nejvíc srovnáváno s Led Zeppelin, právě proto, že vyšlo tak krátce po jejich rozpadu, kdy fanoušci byli plni očekávání, kudy se bude nová tvorba Roberta Planta ubírat. Asi hodně jich si přálo, aby bylo v duchu Led Zeppelin, aby zalepilo ztrátu, kterou utrpěli po jejich rozpadu. Myslím, že tohle samo o sobě určitě muselo na něj vyvíjet dost velký tlak, který byl ještě umocněn tím, že poprvé dělal desku sám za sebe. Na albu se autorsky podílel také Robbie Blunt, kytarista, kterého pojilo s Plantem dlouholeté přátelství, sahající až do dob, kdy ještě hrál s Led Zeppelin. Tento kytarista, i když nefiguruje v seznamech slavných hráčů, byl bezesporu velmi kvalitní "náhradník" Jimmyho Page - dokázal svou hrou vytvořit jemnou auru desky, která je protkána lehkostí a melodičností. Dalším z autorů, který se podílel na tvorbě...

Jako šťastné vykročení do Nového roku mi připadá dobré se na tomto blogu víc věnovat tvorbě Roberta Planta, protože, i když se to nezdá, přece jen mám ještě jisté dluhy v této oblasti. Začala jsem tady trochu víc rozebírat jeho sólovou tvorbu v samostatných článcích, které by se s velkou dávkou nadsázky a dobré vůle daly považovat za recenze. Ovšem ode mě nemůžete čekat objektivitu, ač se o ni snažím, ale stejně - je to asi tak, jako byste čekali objektivitu od někoho, kdo bezmezně obdivuje veškerou tvorbu Led Zeppelin. Tedy třeba zrovna taky ode mě. Ale pan Plant si zaslouží, aby se o jeho sólové tvorbě mluvilo a vědělo a nejen to, aby třeba více pronikla do podvědomí českých posluchačů. Samozřejmě si nedělám iluze, že zrovna tento web budou navštěvovat houfně lidé, kteří budou hledat informace o tomto člověku. To ne, to je mi jasné. Takže to berte asi tak - já to dělám pro svou radost, mě to strašně baví a přitom v koutku duše doufám, že si to najde alespoň pár lidí, kteří na tom jso...

Asi ještě trochu dlužím blogu nějakou vlastní zmínku o albu No Quarter a o následném DVD. Pro člověka, který je odkojený Zeppeliny a pak se mu najednou dostane do ruky a do uší tohle album - podotýkám album, protože k DVD jsem se dostala z pochopitelných důvodů později - to bude možná zpočátku mírný šok. To obsahuje sice 10 klasických písní Led Zeppelin ze čtrnácti, ale už v úvodu je jasné, že nepůjde o otrocké kopie původních hitů. Rozjíždí se s Nobody's Fault But Mine se zvukem niněry a bubnů na úvod. Pak následuje Thank You, která nás přenese studia, kde se odehrává podstatná část tohoto koncertu pro málopočetné, ale o to nadšenější publikum. Další píseň - No Quarter  - je zasazena opět do jiné scenérie, což poznáme i na albu. Je zvýrazněná echem, umocňujícím její atmosféru, ale mnohem líp, než na desce, vyniká právě na DVD, kde můžeme vidět záběry ze skotské vysočiny.  Marocké píšťaly a bubínky nás uvedou do další, skvělé nahrávky Friends . To je skladba, která si zrovna ř...

Kdybych měla určit jediné album Roberta Planta, které nejméně poslouchám, asi bych bez váhání vyslovila Shaken'n'Stirred. U mě to s poslechem jeho sólovek bylo tak: začínala jsem samozřejmě Pictures At Eleven, pokračovala k Principle of Moments, pak jsem to trochu přeskočila a dostala se k Fate of Nations a Manic Nirvaně. A tak dále... Shaken'n'Stirred jsem objevila až s koupí Nine Lives, jehož je tohle album součástí. Stejně tak i The Honneydrippers, ale to je takové příjemné a radostné album, které si mě získalo na první poslech. U Shaken'n'Stirred to bylo těžší.  Je to poslední počin, ve kterém figuroval jako kytarista Robbie Blunt. A na bubny hrál nedávno zesnulý Ritchie Hayward z Little Feat. A podle toho, co jsem četla o nahrávání tohoto alba, rozhodně to nebyl lehký proces. Robert s ostatními se prý dost hádali o to, jak bude nahrávka znít. On chtěl, aby to byly ryzí osmdesátky, Robbie Blunt si údajně zase moc nerozuměl se syntezátorem. Těžko říct, jak to...

Dnes mi končí slastné pětidenní období, kdy jsem se povalovala doma, zítra zase nastupuji do pracovního kolotoče. No ale je třeba se na to dívat optimisticky, ještě je přede mnou celý nedělní večer a já se ho dnes rozhodla zasvětit Nirvaně. Nebude to ovšem Nirvana Kurta Cobaina, nýbrž Manic Nirvana Roberta Planta. Perfektní volba na podvečer, kdy jsem sama doma. Abych pravdu řekla, neznám žádné jiné album Roberta, které by bylo tolik...snad smyslné, nebo sexy je to správné slovo? Hutný zvuk, drsné kytarové riffy, výrazné bicí a nad tím vším ční mimořádně výrazný a silný vokál, který se v mnoha místech pouští až do nebezpečných výšin, které vám můžou lehce zamotat hlavu. Album má za sebou už dlouhých dvacet let, ty mu ovšem na síle vůbec neubírají. Vyšlo v květnu roku 1990 a bylo nahráno v podstatě se stejnou sestavou hudebníků, jako předchozí Now and Zen, jen s tou výjimkou, že místo baskytaristy Phila Scragga přišel do skupiny mladý Charlie Jones. Dalo by se označit směle za jedno z ...

Přichází na řadu něco z hlavního tématu těchto stránek a tím není nic jiného, než Robert Plant. Ano, je opět zde. Dnes bychom se mohli ohlédnout za jedním z jeho nejlepších alb z devadesátých let - Fate of Nations . Po předchozím výbušném a drsněji znějícím albu Manic Nirvana z roku 1990 působilo vydání Fate of Nations v roce 1993 jako chladivý deštík z nebe. Jako oáza v Plantově milované poušti. Album čerpalo mnoho z lidové hudby, z mystických kořenů kapel 60. let, jako Fairport Convection, Traffic a další. Dalo by se označit za návrat do minulosti a obrat k více akustickému zvuku a přirozeně znějícím nástrojům. Jednou z podstatných stránek alba je jeho ekologická orientace. Napohled je asi nejvíc patrná na obalu, který znázorňuje děti sledující Zemi, jak proniká do vesmíru. Uvnitř je zase znázorněno zamyšlení nad katastrofálním stavem přírody a radioaktivním znečištěním, nad lesy, které jsou ničeny kyselými dešti, nad válkami, které přináší spoustu krveprolití. Robert Plant k tomu ře...

Od vydání alba Raising Sand v pátek uplynou tři roky a to je příležitost k malému ohlédnutí se za touto vynikající deskou. Sice už jsem jí zde věnovala nemálo článků, které byly spíše ukázkami jednotlivých písní, ale trochu mě mrzí, že jsem tady nenapsala trochu ucelenější pohled na tohle album. Chtěla bych tedy splatit svůj dluh formou tohoto článku. Na začátku příběhu byla jen taková nenápadná zmínka, že Robert Plant nahrává album duetů. Pod tím si člověk těžko představí něco konkrétnějšího. Když se tehdy na podzim roku 2007 dostaly na internet první ukázky z Raising Sand, kde své síly spojil Robert Plant s Grammy mnohokrát oceněnou houslistkou a bluegrassovou pěvkyní Alison Krauss, určitě vzbudily v řadách jeho příznivců zájem, zvědavost, ale i rozpaky, možná dokonce nevoli. Přece jen tohle album bylo zdánlivým vybočením z dlouhé řady jeho ostatních desek. Ono by se vlastně ani nemělo označovat jako jeho čistě sólové album, je to album rovnocenné spolupráce dvou výrazných osobností,...

Ten čas ale letí, už je tady zase středa. Nevím, jak vám, ale mi dny utíkají jak splašené. Zapálila jsem si aroma lampičku s vůní citronely, ať se trochu pročistí vzduch a hlava, a hledím vyťukat do klávesnice svůj článek. Chtěla bych se dneska věnovat jednomu z alb, které není součástí klasické diskografie Roberta Planta. Je to takzvané best of, tedy výběr, česky řečeno. Ale není to výběr jen tak ledajaký. Většinou jsou tato alba plná "toho nejlepšího z nejlepších" jaksi předurčena k tomu, aby si je koupili lidé, kteří se s danou kapelou (zpěvákem) chtějí seznámit ve zkratce a nechtějí se prokousávat celým jejich materiálem. nahoře je jeden z disků alba a knížečka s velmi obsáhlým popisem...můj poklad. Kompilace, kterou si tady dnes zkráceně představíme, celkově vybočuje z tohoto schématu. Byla vydána v roce 2003 pod názvem Sixty Six To Timbuktu a jak název symbolizuje, bude nás provázet Robertovou sólovou kariérou od roku 1966 až po památné vystoupení na tuarežském festival...

Jak jsem už tady včera psala, měla jsem neodolatelnou chuť udělat si takový poslechový den desek Roberta Planta, vydaných v novém tisíciletí. Došlo včera na tři z nich, a tou první bylo album Dreamland. Je trochu smůla, že zrovna z tohoto alba je na internetu málo písniček, ale napadlo mě dát tady aspoň některé s tím, že u každé z nich bude taky originální verze, aby bylo jasné, odkud čerpal a jak se to nakonec hudebně vyvinulo. Takže začneme první skladbou a tou je Funny In My Mind (I Believe I'm Fixin' To Die). Původní autor je Bukka White, kterého můžete slyšet v první nahrávce. A tady už je "africká" živá verze Roberta s Justinem Adamsem a Juldehem Camarou z roku 2009. S písničkou na desce Dreamland má ale společnou snad jen část textu, takže se dá říct, že tohle je cover coveru. Myslím, že je to hodně zajímavá skladba, hezky se to rozjede v 1:50 a hlavně, když si potom Robert vezme harmoniku. Bude asi lepší, když se na to budete moct i koukat. A protože nám to t...

Ahoj všem. Dneska tady hodlám zase probírat něco od Roberta Planta, jak je mým nepsaným pravidlem. Na úvod bych se chtěla zmínit o jedné recenzi na jeho nové album, která vyšla na stránkách R&P a napsal ji nějaký Pixel. Ve své podstatě ta recenze vyzněla pochvalně, ale zase je plná jinde sebraných vět a některé myšlenky Pixela mi doslova vháněly slzy do očí. Jako třeba věta - cituji -Znovu obnovená kapela Band Of Joy (BoJ) má být tím pravím, která Robertovi postaví "schody do nebe". Zarazily mě ale i rozpory - na jedné straně kritika - "klid v duši, nekonfliktnost a bezpohlavní pohoda, nebo chcete-li nuda se zrcadlí z některých skladeb a vytváří tak celkový vlažnější dojem z desky." - o nudě se už s gustem hovořilo na stránkách R&P při předchozím albu Raising Sand i s narážkou na možnost použít toto album jako podklad k milostným hrátkám. Ale přesto se ho kritici neodvážili strhat a v podstatě chválili. Tak mi připadá, že se situace bude opakovat. To nakonec...