Shaken'n'Stirred
Kdybych měla určit jediné album Roberta Planta, které nejméně poslouchám, asi bych bez váhání vyslovila Shaken'n'Stirred. U mě to s poslechem jeho sólovek bylo tak: začínala jsem samozřejmě Pictures At Eleven, pokračovala k Principle of Moments, pak jsem to trochu přeskočila a dostala se k Fate of Nations a Manic Nirvaně. A tak dále...
Shaken'n'Stirred jsem objevila až s koupí Nine Lives, jehož je tohle album součástí. Stejně tak i The Honneydrippers, ale to je takové příjemné a radostné album, které si mě získalo na první poslech. U Shaken'n'Stirred to bylo těžší.
Je to poslední počin, ve kterém figuroval jako kytarista Robbie Blunt. A na bubny hrál nedávno zesnulý Ritchie Hayward z Little Feat. A podle toho, co jsem četla o nahrávání tohoto alba, rozhodně to nebyl lehký proces. Robert s ostatními se prý dost hádali o to, jak bude nahrávka znít. On chtěl, aby to byly ryzí osmdesátky, Robbie Blunt si údajně zase moc nerozuměl se syntezátorem. Těžko říct, jak to ve studiu vypadalo, ale každopádně výsledná nahrávka je jedna z nejtěžších a nejtemnějších v Robertově kariéře.
K tomu, abyste jí přišli na chuť, budete pravděpodobně potřebovat delší čas a určitě taky náladu. Po předchozích deskách Pictures At Eleven, která připomínala dozvuky Led Zeppelin a Principle of Moments, vynikající lehkostí a atmosférou, je to opravdu krok úplně jinam, do experimentálna.
Ale řekla bych, že čas prověřil, že ten krok byl správný a nevyhnutelný.
Někdy v době, kdy bylo tohle album vydáno, se spekulovalo o znovusjednocení Led Zeppelin víc než dost. Vlastně měsíc po jeho vydání se uskutečnil koncert zbylé trojice na Live Aid. Robertovi bylo vždycky hodně proti srsti, když ho lidé viděli jen jako zpěváka, který prezentuje Stairway To Heaven a Kashmir. Jen jako toho naparujícího se chlapa, který pohazuje blonďatou hřívou a s odhalenou hrudí se kroutí u mikrofonu. Na počátku jeho sólové dráhy pro něj bylo hodně těžké se téhle nálepky zbavit a zpočátku tak trochu sázel na jistotu, hlavně u prvního alba, jakoby měl strach, jak ho lidi přijmou.
Při nahrávání tohoto svého regulérního třetího alba už odhodil opatrnost a pustil se naplno do experimentů. Ať už se na to díváme, jak chceme, musí se mu přiznat, že se mu povedlo udělat jednu z nejvíce emocionálních a upřímných desek z osmdesátých let. Má v sobě hloubku, kytara Robbieho Blunta, jakkoli je v pozadí syntezátorových zvuků, má ohromující zvuk a řekla bych, že na mnohých místech je to jedna z jeho nejlepších prací. Za pozornost v nahrávce stojí i velmi výrazné Haywardovy bicí (dokonce jsem četla smělé prohlášení, že jsou to jedny z nejlepších bicích, nahraných na desce z osmdesátých let). Doprovodný vokál obstarala zpěvačka Toni Halliday, na basu hraje Paul Martinez a klávesy obstarává Jezz Woodroffe.
Nebudu tady rozebírat skladbu po skladbě, na Youtube najdete z tohoto alba pouze tři ukázky a pro ty z vás, kteří tuto desku nemáte doma, by to bylo asi bezpředmětné. Uvedu jen ty, které mám nejraději. Jedna z velmi zajímavých skladeb je Too Loud, což je zřejmá narážka na nově vznikající hiphopovou scénu 80. let. Trouble Your Money je poklidná, melodická balada, pak je tu samozřejmě jedna z nejlepších Plantových skladeb vůbec - Little By Little, temná a emocionální.
Poslední dobou jsem si hodně oblíbila Easily Lead, která by zvukem a stylem zpěvu mohla tak trochu evokovat pozdní Led Zeppelin. A nádherná pomalá Sixes and Sevens celé album uzavírá.
Možná si říkáte, proč jsem na počátku článku uváděla, že tohle album poslouchám nejméně - což by mohlo vypadat, že ho mám nejméně ráda. No, je to jedno z těch alb, které vlastně pořád ještě objevuji. A tím, že si ho pouštím opravdu výjimečně, pro mě pokaždé odkrývá něco ze svých trumfů. Jak jsem říkala - k poslechu je třeba mít tu správnou náladu a tu mám zrovna posledních pár dní.
Ještě nezbytné ukázky a přeji vám hezký poslech.
Little By Little videoklip - mimochodem úžasně udělaný
***
Pink and Black - videoklip
***
Sixes and Sevens
***
Komentáře
Okomentovat