Bohumil Hrabal - Automat Svět

Dnes je tomu už šestnáct let, co nás opustil velký český spisovatel Bohumil Hrabal. Nebudu zde vypisovat jeho životopis, ani všechna díla (neboť by to bylo neúměrně dlouhé) a zaměřím se pouze na knihu povídek s názvem Automat Svět.

Tato kniha, ač už značně ohmataná, má své nezastupitelné a čestné místo v mé knihovně. Je to takový mix příběhů a osudů, lehce prodchnutých neotřelým humorem páně Hrabala, jeho neopakovatelným stylem a hlavně lidstvím. Má v sobě neodolatelnou atmosféru starých časů, dob, kdy jste si v automatu na stojáka mohli dát guláš, nebo dršťkovku za dvě pade a přitom si popovídat se štamgasty. Před vašima očima ožívá panoptikum postaviček, kterým pan Hrabal vdechl duši a popsal je se špetkou ironie a notnou dávkou černého humoru.

V knize najdete známé povídky, například Andělské voči, Taneční hodiny pro starší a pokročilé, Fádní odpoledne, nebo Chcete vidět Zlatou Prahu? Ale také drobné příběhy jako Emánek, Diamantové očko, Jarmilka, Romance nebo Pan notář. Já si vybrala povídku Pábitelé, jen tak namátkou. Myslím, že jako ukázka postačí a snad se při čtení (úryvku) pobavíte.

---

Před cementárnou seděli na lavičce staříci, jeden na druhého křičeli, brali se za klopy a hulákali si do uší. Na kraj mrholil cementový prach a všechny domky a zahrady byly pokryty jemně mletým vápencem. Tak jsem vyšel do zaprášených polí.

Pod osamělou hruškou sekal mrňavý mužský srpem trávu,

"Povídám, co to tam je u vrátnice za ty uřvaný dědky?"

"Jo u hlavní brány? To jsou naši penzisti," řekl ten mrňavý mužský a sekal dál.

"To ale mají pěkný stáří," povídám.

"Že?" řekl mužský, "už se taky náramně těším, jak za pár let tam budu vysedávat taky."

"Jen jestli se tý penze dočkáte!"

"A to já zase jo. Tady je náramně zdravej kraj. Průměrnej věk je zde sedumdesát let," řekl mužíček a jednou rukou hbitě žnul travičku, ze které se houlil cementový prach jak kouř z vlhkého ohníčku.

"Pěkně prosím," povídám, "ale vo co se to tam ti dědové hádají? Že tam tak na sebe pořád řvou?"

"Baví je provoz cementárny. Myslejí si, že voni by to dělali lepší. A potom, když se vykřičejí, tak večer mají větší žízeň! To víte, celej život tam dělali, takže s tou cementárnou srostli, takže už bez tý fabriky nemůžou žít."

"Ale že radši nejdou někam na houby? Nebo vůbec, že se neodstěhujou někam do pohraničních lesů? Každej by dostal domeček se zahrádkou!"

Povídám a utřel jsem si hřbetem ruky nos a na ruce se mi objevila slizká černá čára.

"Tó tak!" řekl mužíček a přestal žnout, "jeden penzista jménem Mareček se odstěhoval kamsi za Klatovy do lesů...a za čtrnáct dní ho přivezla sanitka. Dostal tam ze zdravýho vzduchu záduchu. Ale za dva dny byl zase chlapák. Ten, co tam u hlavní brány nejvíc křičí, to je právě ten Mareček. To víte, tady je silnej vzduch jako noha u boku, jak hrachová polívka."

"Já hrachovou polívku nerad," povídám a ustoupil jsem pod hrušku.

Po prašné polní cestě cválal pár koní, kopyty vířil cementové mračno, ve kterém byl ztracený vůz. A vozka si v tom mračnu radostně zpíval a náruční valach teď natáhl uzdu a z hrušky urval haluz a setřásl z větví metrák cementového prachu. S napřaženýma rukama jsem se vybatolil z toho oblaku.

Po chvíli jsem shledal, že na cestu jsem se vydal v tmavých šatech, ale teďka je ten oblek šedivý.

Povídám: "Pane, buďte tak laskav, kde tady bydlí Jirka Burgán?"

Mužíček dál žnul travičku, dál druhou rukou vyrovnával těžiště pohybujícího se těla. Teď zasekl srp do krtiny, vyskočil a rozběhl se zděšeně do polí.

"Vosy!" vykřikl.

A šavloval srpem kolem hlavy.

Doběhl jsem ho.

"Pane, povídám! Kde tady bydlí Jirka Burgán?"

"Jsem Jirkův tatínek," zvolal mužíček v běhu a dál se oháněl ostrým srpem po útočících vosách.

"Těší mě, že vás poznávám, jsem Jirkův přítel," představil jsem se.

"To bude mít syn radost! Už na vás čeká!" vykřikl pan Burgán a přidal do běhu. Ale jak tak šavloval a mrskal srpem po vosách, nešťastně si zarazil ten srp do hlavy.

A lehce mě předběhl a srp mu trčel z lebky jak kosárek. U vrátek stavení jsme se zastavili. Pan Burgán nezachvěl ani chřípím. Krev mu curůčkem stékala do zaprášených vlasů kolem uší a spojovala se do rychlých kapek pod bradou.

"Já vám ten srp vytáhnu," povídám.

"Až pak, třeba náš chlapec si mě bude chtít vymalovat. A tady jde moje žena!"

A z vrátek vyšla tlustá paní, měla vykasané rukávy a mastné ruce, jako by právě dokuchala husu. Jedno víčko níž než druhé a pokleský spodní ret.

"Však už vás vyhlížím," řekla a hnětla mi dlaň, " jste u nás pěkně vítán!"

Z vrátek vyběhl Jirka, růžolící mladík a jednou ruhou mi potřásal pravicí a druhou ukazoval do kraje: "Kamaráde! To je krása! Lhal jsem, nebo nelhal? To jsou barvy! To je landšaft! To je plenér!"

"Krása, ale podívej se, co se stalo tatínkovi!" povídám.

"Co?" rozhlížel se Jirka.

"Co! Tohle!" povídám a zaviklal jsem srpem, který trčel z hlavy pana Burgána jak ohromný zobák.

"Au!" řekl pan Burgán.

"Jo tohle," mávl rukou přítel, "já myslel bůhvíco se nestalo. Maminko, jen se podívejte, tatínek jistě zase honil vosy! Tatínku, tatínku!" hrozil Jirka a smál se a dodal: "U nás není nikdy o legraci nouze. To nám kradli králíky a to se ví, tatínek, zlepšovatel, políčil prkna na senkrovně tak šikovně, že kdo by na ně v noci lehounce jen našlápl, propadne se do žumpy. Totiž, ta králíkárna stojí těsně u tý jímky na fekálie. Ale to se samo sebou rozumí, že tatínek na to zapomenul a ráno tam spadl sám."

"Není to hluboký," řekl pan Burgán.

"Jak?" nastavil ucho Jirka.

"Tak," řekl pan Burgán a přejel si dlaní pod krkem.

"No proto," řehtal se Jirka a pak řekl, "to jindy zase vystupoval tatínek v roli hygienika. Do záchodu nasypal kbelík karbidu a za chvilku si tam vyklepal fajfku. Jdu ven a co nevidím? Rána jak z kanónu, pět metráků fekálií v luftě a mezi nimi v kotrmelci tatínek šest metrů nad zemí! Ještě že dopadl na hnůj!"

"Hehehehe..," smála se paní Burgánová, až se jí třáslo bříško.

"To není pravda, to nebylo šest metrů nad hnojem," zářil pan Burgán a krev mu kolem uší zaschla a leskla se jak email.

"Tak kolik?" nastavil ucho Jirka.

"Nejvejš těch metrů pět.... a těch fekálií ať byly ty metráky čtyři," řekl pan Burgán a dodal, "on náš chlapec, že je umělec, tak pořád přehání."

"To jedině," povídám, "ale lidi, nezlobte se, mě ten srp v hlavě dělá tak nervózní!"

"To je maličkost, božíčku," řekla paní Burgánová a vzala za rukojeť, zaviklala a pak vytrhla srp z rány.

"Nemohl by pan Burgán dostat votravu krve?" šklebil jsem se starostí.

"Ne, tady všecko léčíme zdravým vzduchem." řekla paní a láskyplně stulila dlaň v pěst a udeřila pana Burgána do čela a pověděla: "vono je nejlepší hned po ránu dát tatínkovi jednu mezi rohy. A proč? Protože je nezbeda." A vzala manžela za pačesy a odtáhla ho na dvorek a jednou rukou tlačila zkrvavenou hlavu pod pumpu a druhou rukou pumpovala...