plant.blog.cz

V roli předskokana na koncertech Roberta Planta se letos představí americká bluesrocková parta North Mississippi Allstars a nejinak tomu bude i za dva dny v Polsku. Přiznám se, že zatím jsem předkapelu ignorovala, ale pak jsem se zastyděla za svou zabedněnost. Není zas tak úplně od věci se podívat na to, jak hrajou - nakonec bude to důležitá součást večera. V této souvislosti jsem si vzpomněla na to, jak se o roli předskokanů vyjadřoval Richard Cole v dobách největší slávy Led Zeppelin - "Když jde někdo na koncert své oblíbené kapely, nestojí o to ještě poslouchat třicet minut sestry Prdelkovy.." No, je fakt, že každý fanda se těší, až si předskokan sbalí fidlátka a uvolní pódium pro hlavní "Hvězdu", na kterou přece přišel. Ale někdy se může stát - teď si možná řeknete, co to z ní zas vypadne: snad ne to, že předkapela bude nejlepší - to ne, ale někdy se stane, že koncert předskokanů vás příjemně překvapí. A myslím, že by se to mohlo stát i u NMA. Kytarista a zpěvák...

Koncem srpna mají malijští Tuarégové Tinariwen v plánu vydání nové desky, která už má jméno - Tassili. Jedná se o jejich v pořadí páté album, vycházející po dvouleté odmlce a podle všeho by mělo být převážně akustické. Název Tassili je odvozen od plošiny na jihovýchodě Alžírska na hranicích Libye, Nigeru a Mali, kde se nachází bohaté prehistorické naleziště skalních maleb. Pouhých deset kilometrů od ní je vzdáleno město-oáza Djanet, místo nahrávání alba. Zajímavostí je, že syrové pouštní blues, které Tinariwen hrají, bylo na Tassili obohaceno dvěma hosty. Na skladbě Imidiwan Ma Tenam se podílel kytarista americké alternativní rockové party Wilco Nels Cline a na pilotním singlu Tenere Taqhim Tossam zase Tunde Adebimpe a Kyp Malone z TV on The Radio. Bylo by předčasné hovořit o tom, jaké bude Tassili, zatím si z něj můžete poslechnout pouze dvě výše zmíněné skladby. Právě v nich je cítit nejen typický originální rukopis Tinariwen, ale také zjemňující západní vlivy. Tak trochu obrušují...

Když jsem si před šesti lety kupovala album Mighty Rearranger, bylo na něm jedno malé překvapení. Už už se zdálo, že album končí posledním vzpomínkovým songem na Raye Charlese (Brother Ray) - jak by napovídal taky playlist, ale ono ne. Po chvíli se prostorem rozlehl zvuk zremixované verze písně Shine It All Around a já byla fascinovaná. Tenhle remix krásně symbolizoval celou náladu tohoto mého 'skoro' nejoblíbenějšího Plantova alba. Spojení elektrizujících výbojů a jeho naléhavého hlasu je opravdu velmi podmanivé a navozuje v mé mysli představy rozlehlých písečných planin, volnosti a dobrodružství pod žhavým sluncem. Po nějakém čase se objevila na pultech obchodů s hudebninami rozšířená verze Mighty Rearranger, na které už je tento remix oficiálně zařazen a ne jen tento jediný. Ještě se zde objevily dvě takto upravené skladby. Obě znějí velmi zajímavě, i když ztrácejí trochu z kouzla, které pro mě měla Shine. My se koukneme na zrekonstruovanou verzi Enchantera, kterou má na svě...

Milí přátelé, nenechte se zmást mojí sníženou aktivitou, nehodlám to tady zabalit! To jenom má nervozita, způsobená brzkým výletem do neznámých končin, mě ochromuje a vyřazuje z provozu. Většinu času trávím přemýšlením, co si všechno s sebou musím vzít a podle mého seznamu to vypadá, že jedu nejmíň na týden na Sibiř. Takže tedy, už se mi to krátí a za necelý týden už budu bloudit varšavskými ulicemi a po nábřeží Visly. Vybrala jsem si sebevražedný termín cesty, pojedu ve čtvrt na tři v noci z Ostravy a na místo dorazím v sedm ráno. Byla zde sice ještě varianta, že bych jela dopoledne s příjezdem o půl čtvrté, jenže to se mi zdá z hlediska začátku koncertu v šest a z důvodu, že zatím tápu ve varšavské městské hromadné dopravě, celkem riskantní. No, každý druhý by tak určitě jel, ale já, jako každý první, se radši jistím proti hysterickému záchvatu, že nemůžu najít autobus. Případně, že dojedu někam úplně jinam. Takže mi zbývá vymyslet si program na jedenáct hodin pobytu v polské metropo...

V dnešním díle se naposledy zatouláme v šedesátých letech a pro tento poslední výlet jsem si vybrala téma "písničkáři". Řekla bych, že dnes se už málo lidí vrací k těm klidným (ne však vždy), melodickým songům, každý si spíš poslechne něco známějšího od nějaké velké kapely a písničkáři bývají hanebně zanedbáváni - jen si zkuste vzpomenout, kdy jste naposledy slyšeli třeba v rádiu song nějakého písničkáře z šedesátých let, pokud nepočítáte Dylana (a i toho hrají jen sporadicky). Proto jsem se rozhodla tak trochu v tomto článku rehabilitovat své oblíbence, z nichž jsem tady většinu uvedla už dřív. Ale chtěla jsem si je dát pěkně do kupy a k tomu mi výborně poslouží tento článek. Tak tedy na úvod bychom si mohli dát třeba Roye Harpera . Tento hudebník už byl beztak dost opomíjený i ve své rodné Anglii - a to přesto, že se mu dostalo uznání prvoligových rockových hvězd, jako byli Led Zeppelin, kteří svému příteli muzikantovi věnovali jeden song na třetím albu (Hats Off To Roy Har...

Tomuhle chlapovi že bude za měsíc třiašedesát? Je to k neuvěření, ale je to tak. Pokud se chcete podívat na další fotky z koncertu, který proběhl tohle úterý v Římě (kde Robert Plant vystoupil společně s Benem Harperem), klikněte sem .

Při svém hledání nějaké zajímavé písně jsem byla dnes úspěšná - objevila jsem 21 Years, kterou můžete slyšet na desce Sixty Six To Timbuktu. Jak už název článku napovídá, jde o spolupráci s arizonským kytaristou českoněmeckého původu Rainerem Ptacekem. O tomto bluesmanovi a jeho temné a atmosférické hře jsem už psala v několika článcích, mimo jiné třeba v tomto o podceňovaných kytaristech. Robert Plant patřil k Rainerovým obdivovatelům, však také využil jeho spolupráce a nahrál s ním pár písniček, které se pak objevily jako B strany singlů z alba Fate of Nations. Většina z nich byla později zařazena právě na Sixty Six. Ještě bych si ale dovolila jeden postřeh - kdo dobře zná albovou verzi, toho jistě překvapí, že tato píseň, kterou si tady můžete poslechnout, je delší. Na albu má pouze 3:30 a tato trvá přes pět minut. Škoda, že autor videa neuvádí, odkud ji má. Tak pěkný bluesový akustický zážitek.

Dobře namíchaný hudební koktejl 1. den 2. den 3. den 4. den FOTKY

Teď přichází na řadu oblíbené prohlížení coloursovských momentek - což asi bude některé návštěvníky zajímat nejvíc. Nakonec, já se taky ráda po čase podívám, jak jsme se všichni změnili. Pokud chcete, rozklikněte si celý článek. Bylo fajn, že náramky byly látkové, ale zase ten nápis "čtyřdenní" vypadal tak trochu divně. Mnohem lepší by bylo mít tam jenom datum a název festivalu. Poněkud zvláštní společnost... Někteří využili nedělního letního počasí a koupali se, nebo si půjčili loďky.

Poslední den Colours bývá ve znamení největších hvězd - nebo tedy velkého hvězdného koncertu. Letos, stejně jako loni, jsme se nezúčastnili toho posledního mejdanu - utekli jsme s Jirkou na závěr do kostela na Violet Burning. Ale jak si budete moci později přečíst, vůbec jsme toho nelitovali. Je sice možná trochu škoda, že poslední dva roky jde výběr headlinerů tak trochu mimo mě, ale zase o tom je festival, že je vždycky možnost jiné volby. I když ten poslední den se všichni většinou sejdou právě pod velkým pódiem, aby si závěr patřičně užili - my jsme takhle naposledy pařili na Gogol Bordello v roce 2008 za silného deště - a tehdy to bylo nepřekonatelné. Stejně i předloni při koncertě Maceo Parkera jsme si užívali závěr festivalu ve velkém. Možná za rok, jak pevně doufám, přijde zase moje chvíle. Ale pěkně popořádku... V neděli bylo nádherně, slunečno a my se sešli pod hradem, abychom v Ostravě přivítali Jiřího Schmitzera. Dala se očekávat příjemná zábava a oblíbené songy v podání to...

Den ve znamení world music - tak by se dal nazvat můj sobotní výběr z programu. Dlužno říct, že na sobotu jsem se těšila asi nejvíc a dělala si velké plány - nejen já, ale i Jirka a Lucie. Chtěli jsme na úvod jít do divadla na Sklepáky, ale časná doba jejich vystoupení v kombinaci se zkušeností s návštěvou takových představení a nutností být na nich v dostatečném předstihu nás odradily. Dali jsme přednost odpočinku a sbírání sil - on je ten třetí den takový zlomový a nejnáročnější. V hlavě hučí, nohy začínají bolet... no prostě třetí den bývá člověk většinou nejvíc unavený. Hlavně jsme byli zmožení ze včerejších dvou velkých koncertů. Frank Yamma, Oudaden a hlavně Salif Keita - to byl můj výběr z programu. Lucie do něj přidala ještě Lisu Hannigan a Jirka Apollo 440. Vypadalo to hodně náročně už jen na pohled. Začátek byl milý s Lisou Hannigan. Na menší scéně zvané Park jsme bez problémů chytli dobrá místa, i když byl koncert celkem plný. Lisa je původem z Irska a její písničky jsou kře...