Colours of Ostrava - Oudaden, Lisa Hannigan, Salif Keita
Den ve znamení world music - tak by se dal nazvat můj sobotní výběr z programu. Dlužno říct, že na sobotu jsem se těšila asi nejvíc a dělala si velké plány - nejen já, ale i Jirka a Lucie. Chtěli jsme na úvod jít do divadla na Sklepáky, ale časná doba jejich vystoupení v kombinaci se zkušeností s návštěvou takových představení a nutností být na nich v dostatečném předstihu nás odradily. Dali jsme přednost odpočinku a sbírání sil - on je ten třetí den takový zlomový a nejnáročnější. V hlavě hučí, nohy začínají bolet... no prostě třetí den bývá člověk většinou nejvíc unavený. Hlavně jsme byli zmožení ze včerejších dvou velkých koncertů.
Frank Yamma, Oudaden a hlavně Salif Keita - to byl můj výběr z programu. Lucie do něj přidala ještě Lisu Hannigan a Jirka Apollo 440. Vypadalo to hodně náročně už jen na pohled.
Začátek byl milý s Lisou Hannigan. Na menší scéně zvané Park jsme bez problémů chytli dobrá místa, i když byl koncert celkem plný. Lisa je původem z Irska a její písničky jsou křehce krásné, stejně jako ona sama. Má hezký, místy lehce zastřený hlas a moc sympatický projev, tak odlišný od toho, co předvádí mnoho jiných zpěvaček. Je to prostě obyčejná holka s talentem od pána Boha. Její album Sea Sew už je v naší domácí diskotéce a moc krásně se poslouchá.
Lisa Hannigan - I Don't Know
***
Dalším mým zde už zmiňovaným favoritem byl Frank Yamma z Austrálie. Chtěla jsem už předešlý den navštívit jeho kostelní vystoupení, ale nakonec jsem byla ráda, že jsem to neudělala, protože by mi utekli Semi Precious Weapon. Navíc byla ta možnost ho vidět v sobotu, i když jsme z koncertu spěchali na Salifa. Bylo dost zvláštní se na něj koukat - přijel z takové dálky, aby zahrál na našem festivalu. Jen on a kytara - bylo to pěkné, i když zvukaři trochu zlobili a nastavili kytaru o hodně silněji, než jeho hlas. No a z Franka šup na Salifa Keitu v očekávání velkého zážitku.
Frank Yamma - Dreaming For You
***
Možná očekávání bylo příliš velké - v souvislosti s tím, co jsme si pamatovali ze Salifova koncertu před pěti lety. Do stejné řeky nevstoupíš... Salifovi se tentokrát nepodařilo vyvolat to, co tehdy. Jeho vystoupení, byť precizně odehrané, postrádalo šťávu a vřelost. Shodli jsme se na tom svorně všichni, kdo jsme měli možnost porovnávat. Možná je to i tím rozdílem pěti let - přece jen letos je mu jednašedesát. Ale i tak byl koncert pěkný - pěkný, ale nebyl to ten úžasný a nezapomenutelný zážitek.
Salif Keita - Madan
***
Po Salifovi jsme hanebně prošvihli krásný koncert Andrey Triany - alespoň soudě podle toho, co jsme měli možnost slyšet a taky podle toho, co říkali ti, kteří tam byli. Ale aspoň o ní víme... příště to třeba vyjde.
Ale když si uvědomím, jak jsme vypadali...můžu být ráda, že jsme vydrželi čekat na Oudaden. A to se opravdu vyplatilo. To byla teprve ta pravá Afrika a world music - hypnotický podklad a berberské rytmy uvedou posluchače tak trochu mimo tělo, i bez použití psychotropních látek. A abyste neupadli do úplného bezvědomí, je tady tanečník, co hraje na kovové kastaněty - ten vás donutí vše taky sledovat. Byl to ohromný zážitek, který se nebude jen tak opakovat, protože maročtí Oudaden do Evropy téměř nejezdí. Díky za ně.
Oudaden
***
A nakonec došlo i na Jirkův výběr - Apollo 440. O těch dřív můj bratr prohlásil, že jsou to vykopávky... já teda nevím, protože se zase tak moc v elektronické muzice neorientuju. Ale ožila jsem, když jsem uslyšela v jednom songu motiv z No Quarter a v dalším riff z The Wanton Song. Ovšem pak už jsem byla tak akorát zralá do postele, takže hurá domů.
Komentáře
Okomentovat