plant.blog.cz

Čas je neúprosný. Běží si podle svého rozvrhu a neohlíží se moc na naše přání. Tak jsem se dočkali opět posledního dne v roce - Silvestra. Nemám v lásce hromadné slavení - u televize s hromadou jídla a pití, tak to celkem úspěšně bojkotuju. Kdyby bylo po mém, klidně bych si v deset šla lehnout, nebo bych šla už teď a vzala si do postele knihu a pustila si k tomu nějakou hezkou hudbu. Jenže to moc nejde, u nás na sídlišti je teď válečná atmosféra. Když jsem před chvíli vylezla na balkón a kolem hlavy mi proletěla petarda, tak jsem uznala, že bude líp vůbec nevystrkovat nos. Ty rány petard a ohňostrojů pronikají i přes naše nová plastová supertěsnící okna. Pes už byl posledních několik dnů pološílený, dnes jsem se rozhodla k radikálnímu řešení - dala jsem mu prášky na spaní. Vyprosila jsem jich pár od jednoho našeho důchodce, původně jsem chtěla jen jeden, ale pán mi jich dal asi pět. Doma jsem dala psovi půl a s radostí čekala, jaký bude klid. Omyl, po chvíli mi Jirka přinesl ukázat ku...

Rok se s rokem sejde, už zítra vypukne silvestrovská oslava. Pro hodně lidí příležitost k tomu, jak se zase jednou "zlískat". U nás v Ostravě je tradice se "zlískat" kdykoliv. Lucie, když přijede z Prahy - většinou v noci - vždycky líčí zážitky z noční tramvaje, vezoucí lidi ze Stodolní. Ostrava je město, kde se prostě chlastá. Co jiného by se tady taky dalo dělat, než makat a chlastat. A zase nám hrozí smogová krize. To jsem vám ještě neřekla, že den před Štědrým dnem byla u nás vyhlášena Akce smog, což znamenalo, že ve veřejných dopravních prostředcích je jízda zdarma. Tato akce byla kvitována Ostravany s povděkem, i když ti, kteří jsou zvyklí pohybovat se po městě autem, na ni zvysoka kašlali. A lidi s měsíčníkem byli naštvaní a žádali náhradu, kterou samozřejmě nedostali. Ale spousta dalších si libovala, jak je ten smog fajn, že ušetřili před Vánoci pár korun při jízdě do Kauflandu. Je dobře, že nám pánové radní ukázali, jak se dá nepříznivé situace využít ke zl...

Podařil se mi husarský kousek, našla jsem písničku, o níž jsem vůbec dodneška nevěděla. Co to je?? Kytarová práce napovídá, že jde o kousek z alba Walking Into Clarksdale. Ale nevyšel na něm, je to B strana singlu Most High. A singly z téhle doby jsem nějak nesledovala. Protože, jak se přiznám bez mučení, i když mám doma velkou sbírku alb Roberta Planta, dá se říct, že mám skoro všechno, co bylo vydáno, tak Walking je jediné album, k jehož originálu jsem se ještě nedokopala. A i kdybych se k němu dokopala - už vím, co si mám příště přát - tak bych stejně nepřišla na tuhle věc. Každopádně, musela jsem si ten song přehrát několikrát po sobě. Při poslechu si chtě nechtě vybavuji Portishead - má to podobnou ponurou atmosféru, která se hodí do špatného počasí a zpěv, to je výkon akrobata na visutém laně. Velmi zajímavý a originální kousek, který dokazuje široký rozsah tvorby obou protagonistů. A poslechnout si to už tradičně musíte přímo na Youtube . Enjoy!

Když jsem tady dávala alba roku 2010, uvědomila jsem si, jak omezený výběr máme, tedy co do informací a toho, co se k nám dostane. Je velká škoda, že neexistuje nějaký nezaujatý hudební časopis, který by věnoval prostor třeba méně známým interpretům nejen z našich končin, ale i ze zahraničí. Asi by se ale nevyplatilo něco takového dělat a prodávat, protože hudba přece - jak je známo - je určena širší veřejnosti k tomu, aby ji konzumovala a sdílela s ostatními a ne aby nad ní přemýšlela a hledala nějaké nezajímavé a méně známé nebo dokonce neznámé skupiny. Tento problém se netýká jen naší republiky, je to celosvětový fenomén. Stačí se podívat na popularitu skupin a zpěváků na Youtube podle sledovanosti jednotlivých videí. Když zkusíte zadat do vyhledávače třeba J B, budete ohromeni, jakou popularitu (i negativní) si vysloužil člověk, který vůbec nic neumí. Nebo třeba taková L G. Když porovnáte sledovanost jejích videí s videi Madonny, vyjde z toho Madonna jako chudá příbuzná. Nedávno js...

Znáte takový ten pocit, kdy vám nějaká písnička přesně padne do nálady? Nebo kdy přesně tuhle písničku potřebujete k životu, protože to je prostě pro vás v danou chvíli to pravé? Poslouchám Walking Into Clarksdale. To album je nádhera, na kterou si člověk musí udělat čas a pohodu. Je tak citlivé a plné krásných melodií. Je škoda, že ho zrovna moc lidí nezná. Nebo možná, že je to lepší - aspoň má člověk pocit důvěrna a jisté spřízněnosti s těmi, pro které tahle hudba taky něco znamená. Je to už tak dávno, co tohle album vyšlo. Už je to dlouhých dvanáct let. Dnes jsem objevila na internetu článek o koncertu Roberta Planta a Jimmyho Page v Praze právě v roce 1998. Sice podle něj k novým písním z alba Walking nesahali příliš často, ale mou hodně oblíbenou When I Was A Child hráli. Je to jeden z příkladů muzikantského citu, který tyhle dva pány spojoval. Kytara a hlas Led Zeppelin, tak se jim říkalo. Nemám tohle pojmenování moc ráda, ale zvlášť u Jimmyho platí, že když něco udělal s Rober...

Vánoce, Vánoce... jak jste je prožili? U nás to bylo nějak divné. Letos mi to připadalo všechno rychle pryč, ani jsem se nestačila otočit a je po nich. Vlastně ne, ještě zítra máme svátek, pak už je konec. Kvůli těm třem dnům se blblo a jako každý rok se nakupovalo, vařilo a sháněly se dárky. Moc jich nebylo - Jirka dostal od bráchy přehrávač DVD, což byl hlavní náš dárek, pak ještě pár drobností a nějaké oblečení. Lucii jsem koupila peněženku, sobě nic. Vlastně ano - lístky na Colours. Už je mám doma ale měsíc, takže pod stromkem nebyly. Tak mi bylo letos nějak smutno. Nevím, proč jsem vždycky tak naměkko. Pořád dokola si pouštím jedno video Steva Winwooda a Erica Claptona - Can't Find My Way Home. Jestli to neznáte, tak se koukněte. A mějte se.

Všem, kteří k nám chodí pravidelně, i těm, kteří jsou tady náhodou, přeji krásně strávené Vánoce, hodně zdraví a štěstí, dobré lidi kolem sebe a splněná přání nejen dnes pod stromečkem. A když už nemáme bílé Vánoce, tak vám posílám alespoň sněhuláka. Mějte se hezky a jestli se vám chce, pusťte si video pod perexem. Angel Dance... jedno z mých splněných přání z loňska bylo album Band of Joy.

Asi ještě trochu dlužím blogu nějakou vlastní zmínku o albu No Quarter a o následném DVD. Pro člověka, který je odkojený Zeppeliny a pak se mu najednou dostane do ruky a do uší tohle album - podotýkám album, protože k DVD jsem se dostala z pochopitelných důvodů později - to bude možná zpočátku mírný šok. To obsahuje sice 10 klasických písní Led Zeppelin ze čtrnácti, ale už v úvodu je jasné, že nepůjde o otrocké kopie původních hitů. Rozjíždí se s Nobody's Fault But Mine se zvukem niněry a bubnů na úvod. Pak následuje Thank You, která nás přenese studia, kde se odehrává podstatná část tohoto koncertu pro málopočetné, ale o to nadšenější publikum. Další píseň - No Quarter  - je zasazena opět do jiné scenérie, což poznáme i na albu. Je zvýrazněná echem, umocňujícím její atmosféru, ale mnohem líp, než na desce, vyniká právě na DVD, kde můžeme vidět záběry ze skotské vysočiny.  Marocké píšťaly a bubínky nás uvedou do další, skvělé nahrávky Friends . To je skladba, která si zrovna ř...

Oficiálně dnes začala vláda paní Zimy. Sice nás už měsíc přesvědčuje o tom, jaká umí být, ale dnes se ujala svého kralování. Tak mě napadlo zase oprášit nějaké zimní songy, které se budou hezky poslouchat. Jako první bude na řadě Frank Zappa, který by dnes oslavil sedmdesáté narozeniny. Proto si ho taky připomeneme ve skladbě Don't Eat That Yellow Snow. rok 1974 - album Apostrophe Před necelým měsícem uplynulo 36 let od úmrtí Nicka Drakea. Když jsem se probírala jeho písněmi, našla jsem jednu moc krásnou - dalo by se říct zimně laděnou - Northern Sky z alba Bryter Later z roku 1970. Do dnešního výběru by se hezky hodila Dylanova Girl From The North Country. V originále jsem ji bohužel nenašla, verzi od Roberta Planta jsem už tady taky dávala, tak mě napadlo dát ji sem takhle: Tohle jsou Black Crowes. Psala jsem už o nich něco tady . Jedno mrazivé varování od Nico. Je to z jejího druhého sólového alba z roku 1969, které udělala s Johnem Calem a jmenuje se The Marble Index. Frozen Wa...

Ahoj. Možná si najdete chvilku na hádanku, kterou jsem si na vás nachystala. Minule jsem tady dávala Buddyho Millera a kupodivu, nebo možná není divu, nikdo ho neuhodl. To se stalo úplně poprvé a tak trochu mi to signalizovalo něco o tom, že to bylo hodně těžké a třeba vás to ani moc nebavilo odhalovat.  Když tedy budou ty svátky pohody, radosti, klidu a dárků, tak bych měla být taky hodná a dát tady něco známějšího. Dobrá tedy, dost jsem nad tím přemýšlela, ale vlastně pořád jsem ještě nepřišla na to, jak to napíšu. Bude to taková improvizace.  Tihle kluci se dali dohromady v létě roku 1968. Založil je bývalý basák jedné slavné britské kapely, která se bohužel kvůli drogám a neshodám v tvorbě rozpadla. No, on v té slavné kapele sice původně hrál na baskytaru, ale pak se chopil kytary a tak už to zůstalo. Dokonce jednu dobu v té původní kapele byli kytaristé dva.  Takže po rozpadu téhle slavné kapely to bylo docela složité - zůstali dva původní členové, měli ještě nějaké...

V seznamu letošních alb nesmí chybět to jediné a nejpodstatnější. To, na které jsem čekala vlastně celou dobu, co mám tenhle blog, to kterému jsem věřila, že bude dobré, to které přišlo a nezklamalo mě. To, které mi dalo radost a naději, to které pro mě bylo jedním z nejhezčích dárků, který se nedá měřit penězi. To, u kterého můžu smutnit i se usmívat...trochu patetické řeči, ale já mám dnes nějak rozcitlivělou náladu. A víte, co mě potěšilo? Kromě toho, že Band of Joy možná dostane nějakou Grammy, je to taky jedno z nejlépe hodnocených alb letošního roku. Sice se tyhle věci musí brát s rezervou - taky záleží na tom, kdo vyrábí žebříčky těch nejlepších alb, ale v tomto případě s ním ráda souhlasím. Když jsem se teď prohrabovala různými nahrávkami, které jsem dávala na blog, našla jsem mezi nimi hodně hezkých věcí, které mě potěšily, ale asi ani jedna mi nepřinesla to, co si hýčkám při poslechu Band of Joy. Nejedná se jen o to, že je to album hudebně dokonalé - ať si říkají ti, kteří ma...

Zdravím. Takhle nějak si představuju předvánoční pohodu - posezení s hromadou hudebních časopisů u ruky a s muzikou v uších - nádhera. Snad se vám něco z dnešní pětky bude zamlouvat. Úvod dnešní pětice desek obstará Cyndi Lauper se svým Memphis Blues. Nevím, nakolik je tahle paní známá dnešním mladým posluchačům, ale my starší si ji budeme dobře pamatovat z osmdesátých let jako rozjívenou děvu, která se vlní v rytmu tehdejšího popu. Ale hlas měla dobrý, to se musí nechat. Nakonec na jedno takové video z osmdesátek se můžete podívat tady . Minimálně se určitě zasmějete těm tanečním kreacím. Letos tedy paní Cindy, už sedmapadesátiletá, nekřepčí v rytmu diska, ale natočila v Memphisu album bluesových předělávek i tradicionálů. Jejími partnery byli dokonce i B B King, či Allen Toussaint.  Myslím, že se jí to docela povedlo. Ještě aby ne, když měla za zády tak dobré muzikanty. No, však posuďte sami... Early In The Morning Crossroads *** Dalším na řadě je Tom Petty and The HeartBreakers ...

Mám dnes v plánu ukázat vám několik dalších desek, které byly vydány letos. Je hodně zajímavé se jimi prohrabovat a hledat zajímavosti a taky mě to přesvědčuje o tom, že i dnes se vydává dobrá hudba, že snad to pořád s muzikou není tak špatné, jak by se na první pohled mohlo zdát. Dobrá alba vycházejí i teď, jen je třeba více hledat v tom nepřehledném mišmaši, kde bývají často upřednostňována právě alba módní, ale nic nesdělující. Nebo možná sdělující něco, čemu nerozumím. Takže se dneska podíváme na další pětici desek, kterou jsem vylovila. Nehledejte žádnou souvislost mezi nimi, ani se nedivte, že budou rozdílné. Nechci tady dávat jen ty notoricky známé desky, které se objevují skoro na všech webech v letošních seznamech. Chtěla jsem kromě těch známějších vytáhnout i ty, které jsou třeba taky dobré, jen si jich všímá méně lidí. V tom je právě kouzlo muziky, že si vybere každý, i ten, kdo nepropadne jen tomu, co mu předkládá reklama, rádio a žebříčky hitparád. Začneme dnes jedním páne...

Dneska mám potřebu se tady vykecat a zrovna jsem si vybrala k tomuto účelu středeční článek o Robertu Plantovi. Poslední dobou nemyslím na nic jiného, než jestli přijede opravdu na Colours 2011, což vypadá teď, kdy do začátku festivalu zbývá ještě sedm měsíců, dost blbě. Ale mi je to jedno. Došlo to tak daleko, že denně kontroluji všechny zdroje, kde by se mohla objevit nějaká zpráva - takže chodím pořád na stránky Colours, na oficiálky Roberta Planta, kontroluju data turné, jestli se náhodou už neobjeví nové a tak. No což, každý máme něco. Ty, kteří mě znají, už to nepřekvapí. Ale ono se mi o tom už i zdá! Nejen o tom, že Robert Plant přijede, ale dokonce se mi v noci na dnešek zdálo i o Johnu Paulovi. Vypadal v tom snu úplně přesně, jako v sedmdesátých letech na koncertě v Madison Square Garden. Zvláštní je, že jsem se bavila jen s ním a s Robertem, který tam byl taky, ne. Pak jsem si to dávala do souvislosti s Grammy ... no prostě úplné nesmysly. Vůbec si toho nevšímejte. Tak si rad...

Už minule jsem předesílala, že nemám tušení, jak rozsáhlý tento seriál bude. Kromě mi známých alb, o kterých vím, jsem si vzala k ruce časopisy a také velkého pomocníka - internet, abych vám mohla přinést ty nejzajímavější novinky z letošního roku. Snad mezi nimi najdete i něco, co vás třeba zaujme a o čem jste nevěděli. Přeji vám pěkný a objevů plný poslech. Jako první dnes přichází na řadu v únoru vyšlé epíčko anglického kytaristy Justina Adamse a hráče na africké jednostrunné housle (hraje i na dvoustrunné africké banjo a samozřejmě zpívá) Juldeha Camary. Jmenuje se The Trance Session a obsahuje pouze tři skladby, které ovšem svou délkou přesáhnou čtyřicet minut.  Jedná se samozřejmě o vynikající muzikanty a o tom, v jakém duchu se tohle album nese, se můžete přesvědčit v tomto  videu. Perfektně propojený mix elektrické kytary a tradiční africké hudby dokáže pěkně rozproudit krev.  Ukázky z alba si můžete poslechnout zde . *** Ještě zůstaneme v Africe. Letos vyšlo nové...

Rok 2010 se chýlí ke konci a nastává čas bilancování, co se za ten rok událo, co se povedlo a co už méně. Protože tento blog je především o muzice, bude se bilance týkat samozřejmě především jí.  Dala jsem si za úkol seznámit vás s některými deskami, které byly vydány v roce 2010. Bude to průřez různými žánry, určitě se zde objeví i někteří interpreti z oblasti world music, zajisté i rocku a jeho odnoží. Takže se pohodlně usaďte, dnes startuje první díl tohoto seriálu, o jehož rozsahu zatím nemám tušení ani já, takže se nechte překvapit, jak rozsáhlý nakonec bude. *** V březnu 2010 vydala pražská kapela Al-Yaman své druhé album s názvem Insanyya. Po předchozím, velmi dobře přijatém debutu, který vyšel v roce 2004 pod názvem Hurriya se skupina, která se skládá z komponisty a skladatele Aleše Hyvnara (al-esh), jemenské zpěvačky Ashwaq Abdula Kulaib, která žije od roku 1990 v Praze a hudebníků bandu Tomáše Reindla (perkuse, didgerido , zpěv), Tomáše Heriána (perkuse), Jonathana Omera ...

Všimla jsem si, že spousta lidí pojala článek na téma týdne jako příležitost k předvedení svých vzorků - tím jsou míněny třeba vzorky pletení, nebo dokonce pneumatik a podobně. Rozhodla jsem se tedy zveřejnit i svůj dnešní vzor, podle kterého vznikal můj vánoční perníkový svícen.  Nejprve se tedy podívejte na předlohu, chcete-li použitý vzor... A teď už můj výrobek, který byl inspirován tím úplně nejspodnějším svícnem. Nakonec jsem ho pojala trochu jinak, ale v zásadě se dá říct, že nebýt předlohy, určitě by se mi to tak nepovedlo.

Začíná to narozením. Maminka v porodnici podle vzoru , který určilo moderní lékařství naprosto proti přírodě a jejím fyzikálním zákonům, přivede na svět potomka. Pokud bude mít štěstí, bude se jednat o vzorný porod a dítě po něm vzorově začne křičet. Po narození je děťátko vybaveno přírodou několika vzorci chování - jako třeba právě zmíněný křik, kterým dává najevo svou nespokojenost s tím, že bylo násilím vypuzeno na tento nevlídný svět, nebo později také daleko příjemnější sací reflex, díky kterému dokáže uspokojit svou potřebu jídla. U maminky bývá vzorec chování po porodu většinou také stejný - díky vyplavování mateřských hormonů se v ní vzbudí láska a ochranitelský pud vůči dítěti - tedy ve většině případů - a sní o tom, jak bude vzornou matkou a její dítě to nejhodnější a nejchytřejší, prostě vzor mezi ostatními dětmi. Tohle přesvědčení u matky trvá většinou dlouho, pokud tedy dítě není malý upírek, který neustále řve a nenechá ji vyspat. Z knih, které pojednávají o péči o dít...

Pamatujete si ještě na skupinu důchodců, kteří si říkají The Zimmers? Už jsem o nich psala v létě tady  v souvislosti s Bonhamovou maminkou, která je též členkou tohoto bizarního souboru. Nejmladšímu členovi skupiny je 67 let a nejstarší Martin Buster prý oslavil 103 let.  Jejich první album vyšlo v září 2008 a jmenuje se Lust for Life. Zahrnuje coververze od Beatles, Franka Sinatry a Erica Claptona.  Letos v červnu zemřel jejich frontman a hlavní zpěvák Alf Carretta. Bylo mu neuvěřitelných 93 let.  Asi se divíte, proč vám tady cpu důchodce. No, ono je to proto, že dnes mě v práci potkala smutná událost - zemřel jeden z našich klientů. Na tom by ještě při mé práci nebylo nic tak zvláštního, jen pro mě dost traumatizující zážitek byl, že jsem byla přímo v bytě, kde zemřel - ještě včera jsem s ním mluvila a dnes jsem tam uviděla jen jeho zhroucené tělo na posteli. Je to hrozně zvláštní pocit, vidět neživou tělesnou schránku člověka, kterého znáte několik let.  Tak...

Příprava na svátky je v plném proudu a určitě jste si všimli i tady na blogu, že frekvence vydávání článků poněkud ochabla. Ano, i to mají na svědomí Vánoce, je třeba udělat spoustu věcí - sehnat, zařídit, nakoupit, uklidit, upéct a tak dále. Abych to uvedla na pravou míru, nakoupeno ještě nemám nic, dárky taky ne, uklizeno taky ještě není, jen po večerech peču cukroví, abychom měli po svátcích co shazovat. Z práce chodím čím dál víc unavená a zmrzlá - kdybyste mě viděli teď, jak sedím u počítače oblečená do zimní bundy, i když v pokoji je teplo, asi byste se smáli. Ještěže je zítra už pátek a pak mě čeká týden volna. To si budu užívat té předvánoční pohody. O čem že jsem to chtěla vlastně psát? Asi o Vánocích. Když se to tak vezme kolem a dokola, jsou to vlastně poslední svátky, které se masově slaví. Velikonoce se omezily už jen na nákup čokoládových vajíček pro děti, Mikuláše aby s lupou pohledal, za Luckami si musíte zajet někam do skanzenu, na svatou Barboru už se taky zapomíná, a...

Zdravím! Máme tu den plný výročí - právě dnes by oslavil své 67. narozeniny Jim Morrison, teda kdyby se jich dožil, což si dost dobře při jeho životním stylu nedovedu představit a právě dnes uplynulo 30 let od zastřelení Johna Lennona.  Takže tím jsem odbyla novinky (pardon vlastně ta výročí) hudebního světa a teď už se pojďme podívat, jakou že chuťovku jsem pro vás vyštrachala z archivu Roberta Planta. Zase jsem se trochu prohrabala Youtube a našla jednu, která se určitě bude hodit k náladě těchto dní. Je to písnička z období příležitostného seskupení The Honeydrippers z osmdesátých let, už jsem tady  psala o jejich albu z roku 1984, na kterém si zahrál i Jimmy Page.  Ale na koncertech hráli s Robertem Plantem hudebníci z jeho tehdejší kapely - tedy dobře známí Robbie Blunt, Richie Hayward, Jezz Woodroffe a Paul Martinez. Dnešní písnička je z rodu rockandrollových klasik od Elvise Presleyho a je o tom, že Santa Claus je zpět ve městě. Tak tedy, dámy a pánové, Vánoce přic...

Na dnešní večer jsem si pro vás nachystala jednu z kapel, které nejsou u nás zase tak moc známé a ani na stránkách hudebních časopisů se o nich nepíše. Jedná se o čtveřici muzikantů z Kalifornie, kteří si říkají Violet Burning.  Jejich vznik se datuje k roku 1990, což znamená, že na hudební scéně se pohybují už dvacet let a za tu dobu stihli vydat nějakých deset alb. Nedá se o nich sice mluvit jako o světoznámých hvězdách, které boří stadiony a lámou žebříčky v prodejnosti desek, ale jejich hudba, která má blízko k alternativní a nezávislé scéně ( je to také skupina, která hraje tzv. křesťanský rock), stojí určitě za poslech a za návštěvu jejich vystoupení.  Violet Burning koncertovali u nás v Ostravě na festivalu Colours dvakrát, naposledy v roce 2009. Jejich koncert jsem viděla, bylo to na malé scéně stanu. Škoda, že dojem z jejich vystoupení mi pokazilo ozvučení, které bylo terčem kritiky více posluchačů a nakonec kvůli tomu byl stan zrušen a nahrazen novou scénou.  Al...

Čaute lidi. Máme za sebou druhou adventní neděli a s ní možná i spojené předvánoční šílení, tedy jak u koho, že. U mě tento víkend proběhl v klidu a doma, kde jsem si tiše zdobila další perníčky. U toho jsem včera poslouchala celou diskografii Led Zeppelin, pěkně popořadě všechna alba a bylo to moc fajn. Hned mi to šlo líp od ruky. No ale tohle jsem vám vlastně ani psát nemusela. Dneska totiž mám pro vás další hádanku v podobě neznámého interpreta. Posledně jsme se mohli pokochat hudbou a zpěvem Sama Cooka a dnes to tedy bude úplně jiný pán.  Hned na úvod vám prozradím, že je to Američan, který se narodil 6. 9. 1952 ve Fairbornu, ve státě Ohio. Je to velmi uznávaný umělec, skvělý kytarista, zpěvák, producent a skladatel, v současnosti žijící v Nashvillu. Svou kariéru začal koncem sedmdesátých let jako akustický kytarista. Později hrál na kytaru a zpíval doprovodné vokály ve skupině Emmylou Haris's Spyboy, Steva Earle na jeho turné, Lindy Rondstadt.  Produkoval a hrál na albu ...

Právě dnes uplynulo přesně třicet let od oficiálního rozpadu Led Zeppelin. Stalo se tak po tragickém úmrtí bubeníka Johna Bonhama v září 1980 a zbytek kapely společně s manažerem Grantem právě 4. prosince vydal prohlášení v tisku, které oznamovalo definitivní konec skupiny: Ztráta našeho drahého přítele a hluboce zakořeněný smysl pro harmonii nás a našeho manažera přiměly k rozhodnutí, že bychom nemohli pokračovat tak, jako dříve. Po smrti Bonza se objevily dohady, že Led Zeppelin by mohli dál fungovat s některým jiným bubeníkem, padala jména jako Cozy Powel, Carl Palmer nebo Aynsley Dunbar. Ale nikdo z pozůstalých členů skupiny si neuměl představit, že by na turné s nimi vyjel někdo jiný. Měli za sebou nelehké období, kdy se na ně začaly valit nepředvídatelné neblahé události, které zasáhly především Roberta Planta a jeho rodinu. Trvalo jim dost dlouho, než se z toho dokázali vyhrabat a vzápětí přišla tato poslední rána.  Skupina Led Zeppelin kralovala na hudební scéně dvanáct let...

Na oficiálních stránkách  Roberta Planta je informace, že jeho nejnovější album Band of Joy získalo dvě nominace na ceny Grammy, které se budou udělovat v příštím roce. Band of Joy je nominováno v kategorii Nejlepší Americana abum a píseň Silver Rider z tohoto alba za nejlepší pěvecký rockový výkon sólo. Moc bych mu přála, aby se tyto nominace podařilo proměnit v ceny. Myslím, že si to za svůj přístup k hudbě určitě zaslouží. 

Kdybych měla určit jediné album Roberta Planta, které nejméně poslouchám, asi bych bez váhání vyslovila Shaken'n'Stirred. U mě to s poslechem jeho sólovek bylo tak: začínala jsem samozřejmě Pictures At Eleven, pokračovala k Principle of Moments, pak jsem to trochu přeskočila a dostala se k Fate of Nations a Manic Nirvaně. A tak dále... Shaken'n'Stirred jsem objevila až s koupí Nine Lives, jehož je tohle album součástí. Stejně tak i The Honneydrippers, ale to je takové příjemné a radostné album, které si mě získalo na první poslech. U Shaken'n'Stirred to bylo těžší.  Je to poslední počin, ve kterém figuroval jako kytarista Robbie Blunt. A na bubny hrál nedávno zesnulý Ritchie Hayward z Little Feat. A podle toho, co jsem četla o nahrávání tohoto alba, rozhodně to nebyl lehký proces. Robert s ostatními se prý dost hádali o to, jak bude nahrávka znít. On chtěl, aby to byly ryzí osmdesátky, Robbie Blunt si údajně zase moc nerozuměl se syntezátorem. Těžko říct, jak to...

Už jsem tady psala, že moc nemám ráda zimu v reálu, jaksi na vlastní kůži a ještě ve městě. Jo, takhle za oknem mi nevadí. Do práce jsem si dnes donesla foťák a po cestě terénem zdokumentovala letošní sněhovou nadílku. Hned ráno se mi povedlo ztratit někde rukavice, takže je div, že jsem ten foťák vůbec udržela. Jo a taky je s podivem, že ten foťák nedošel úhony, protože po cestě do obchodu jsem sebou sekla na ledovce. Ale naštěstí nebyl u toho přítomen. To už bych vám tu nejspíš žádné fotky nedala. A protože měl štěstí, můžete se podívat na pár romantických záběrů z Vítkovic, zachycených během mé dnešní šichty. Tady se normálně bydlí. Dokonce jim vyměnili i okna, aby nemuseli stavět protihlukovou stěnu kvůli frekventované silnici, pod kterou tenhle barák stojí. Kdo tu bydlí, to si můžete domyslet. 

Oblíbená kniha - to je téma velmi obsáhlé a určitě by nikdo z nás nehovořil pouze o té jediné oblíbené. S knihami je to jako s lidmi, náš život v průběhu let ovlivní mnoho lidí, kteří jím projdou a také mnoho příběhů. K některým z nich přilneme více, k některým méně. Od malička jsem milovala knihy. Byla jsem jimi doslova obklopena. Rodiče měli velikou knihovnu a my děti měly taky svou - každý rok do ní přibylo několik titulů. Vlastně každé Vánoce byly ve znamení knih, tedy alespoň u mě, protože bratr téměř nečetl. Jeho jediná kniha, jejímž přečtením se mohl chlubit, bylo Podivuhodné vyprávění bývalého piráta Kolíska, kterou dostal jako upomínku na docházku v mateřské školce. Zato pro mě byla kniha ten nejhezčí dárek a většinou jsem si s ní vždycky ještě na Štědrý večer zalezla někam do kouta a celou ji přečetla. Ani nevím, kde se ve mě vzala ta čtenářská vášeň; bylo to možná proto, že jsem byla nesmělé dítě a moc jsem se neuměla kamarádit s ostatními. Měla jsem vždycky problém navázat ...

Milí přátelé. Protože se snažím dodržet to, co jsem tady jednou napsala, dnes dojde ke změně. V minulém vyhodnocení jsem slíbila, že 1. prosince anketa o nejlepšího kytaristu všech dob skončí a vystřídá ji anketa o nejlepší českou kapelu. Nejprve se tedy pojďme podívat, jak dopadly výsledky. Takže, v prvé řadě bych moc a moc chtěla poděkovat za velké množství hlasů, je vidět, že téma nejlepšího kytaristy mělo u vás úspěch. Abych to tedy upřesnila, hlasů se sešlo dohromady 98, což je zatím absolutní rekord. První místo suverénně obsadil Eric Clapton, pan Pomalá ruka. Získal od vás celkem 37 hlasů, což je krásných 37,8 %. A abyste věděli, já mu to vítězství přeju, protože to je člověk, který za prvé je opravdu jeden z nejlepších bluesových kytaristů světa a za druhé, je to člověk, který je činný a stále dělá výbornou muziku. A to už od roku 1962! Neuvěřitelné. Na druhém místě skončil Jimmy Page s 23 hlasy, což je 23,5 %. Ano, tento geniální kytarista patří určitě ke světové špičce, to je...