Průvodce životem

Oblíbená kniha - to je téma velmi obsáhlé a určitě by nikdo z nás nehovořil pouze o té jediné oblíbené. S knihami je to jako s lidmi, náš život v průběhu let ovlivní mnoho lidí, kteří jím projdou a také mnoho příběhů. K některým z nich přilneme více, k některým méně.

Od malička jsem milovala knihy. Byla jsem jimi doslova obklopena. Rodiče měli velikou knihovnu a my děti měly taky svou - každý rok do ní přibylo několik titulů. Vlastně každé Vánoce byly ve znamení knih, tedy alespoň u mě, protože bratr téměř nečetl. Jeho jediná kniha, jejímž přečtením se mohl chlubit, bylo Podivuhodné vyprávění bývalého piráta Kolíska, kterou dostal jako upomínku na docházku v mateřské školce.

Zato pro mě byla kniha ten nejhezčí dárek a většinou jsem si s ní vždycky ještě na Štědrý večer zalezla někam do kouta a celou ji přečetla. Ani nevím, kde se ve mě vzala ta čtenářská vášeň; bylo to možná proto, že jsem byla nesmělé dítě a moc jsem se neuměla kamarádit s ostatními. Měla jsem vždycky problém navázat kontakty s cizími dětmi třeba na slavných pionýrských táborech (které jsem proto nesnášela), a tak jsem se podvědomě utíkala do imaginárního světa knížek a příběhů na jejich stránkách. Tam jsem se cítila bezpečně.

Vzpomínám si, že někdy tak ve třetí třídě byl můj hrdina Tom Sawyer od Marka Twaina. Ale nebylo to jen tak, že bych tu knihu přečetla a odložila - já ji doslova prožívala. Na nějaký čas jsem se prostě přestěhovala do jeho světa a žila v něm. Jak já toho rošťáka obdivovala pro jeho dobrodružné výpravy, pro útěky z domova na pustý ostrov... všechny tyhle věci jsem si mohla jen představovat ve svých snech a on je skutečně prožíval.

Když tak zalovím v paměti a vybavím si další své oblíbené knihy z dětství - a že jich bylo - tak kromě nezbytných českých pohádek jsem hltala i veškerou dostupnou literaturu z období dávné minulosti. V té době jsem neustále ležela v knihách jako Zavátý život od Josefa Augusty s krásnými ilustracemi Zdeňka Buriana, nebo Z hlubin pravěku od téhož autora a především mou velmi oblíbenou "biblí" byla Velká kniha o pravěku. Taky jsem měla přečtené všechny Štorchovy knihy a doma si ze mě dělali srandu, že se jednou vzbudím mezi Lovci mamutů. Táta mi na tohle téma dokonce napsal pohádku.

Časem se samozřejmě má oblíbená četba měnila a rozšiřovala, tedy spíš to druhé, protože například pohádky jsem nepřestala číst vlastně nikdy. A vůbec se za to nestydím. Nejprve jsem je četla jako dítě a v době, kdy jsem měla sama malé děti, jsem se k nim opět vrátila a s chutí.

Vlastně když se to tak vezme, tak jsem si to prožila s dětmi znovu - celé moje dětství se promítlo v knihách. Dcera byla čtenář po mě a spolu jsme měly takový hezký zvyk, který přetrval asi do jejích dvanácti let - každý večer jsme si zalezly do jejího pokojíčku a četly si nahlas nějakou knížku. Naše oblíbená byla třeba Anna ze zeleného domu, u té jsme se hodně nasmály, nebo Kája Mařík, ten nás zase přenesl do idylických starých časů. A nebo Pouští a pralesem od Henryka Sienkiewicze, zkrátka byla jich spousta. A jsem za to ráda, že jsem tyhle knížky mohla znovu číst s dětmi.

Dnes na čtení už není tolik času, v práci přibývá povinností a člověk (já) je unavený... ale snažím se najít chvilku a čtu. V poslední době jsem se vracela třeba ke svému oblíbenému autorovi Johnu Steinbeckovi a jeho Toulavému autobusu, nebo Remarquovi a Vítěznému oblouku, kromě toho mám ráda i životopisné knihy - hlavně o svých oblíbencích Led Zeppelin a vůbec knihy z oblasti hudby.

Určitě by se toho našlo daleko víc. Mezi knihami mám spoustu svých "přátel", které bych nikdy neopustila a moc ráda si je čas od času vytáhnu z knihovny. A když je mi hodně ouvej, tak mi čtení pomůže zapomenout alespoň na chvilku na všechny problémy a starosti.