plant.blog.cz

Film režisérky Věry Chytilové zachycující výstavbu monstrózního sidliště na pražském Jižním městě byl ve své době určitě odvážným počinem, který samozřejmě nemohl uniknout pozornosti stranických funkcionářů a týden po premiéře byl zakázán. Protože režisérka tušila, že by Filmexport a ústřední barrandovský dramaturg Ludvík Toman film neposlali na zahraniční festivaly, odvezla ho tedy sama v krabici do San Rema, kde získal jednu z hlavních cen.( zdroj csfd ) V blocích domů se stále stejnými reáliemi rozbahněných cest, výkopů a hromad hlíny nabízí film střípky ze životů jejich obyvatel - malého chlapce v červené bundě, venkovského dědy, staré osamělé paní, mladého páru - ale hlavně odráží odcizenost mezilidských vztahů, k nimž anonymita sídliště přispívá. Možná je to k nevíře, ale takhle nějak to v době budování "králíkáren pro lidi" vypadalo. Sídliště bez infrastruktury, matky tlačící kočárky v bahně a přenášející batolata přes kaluže, fronty na telefonní budku (neboť vlastní ...

Šestadvacátého dubna letošního roku uplyne rovných třicet let od největší jaderné havárie a katastrofy v dějinách lidstva. Čtvrtý reaktor sovětské jaderné elektrárny v Černobylu po souhře mnoha nepříznivých okolností ( mezi něž patřila špatná konstrukce i selhání lidského faktoru) krátce po jedné hodině po půlnoci explodoval. Při explozi byl poškozen kryt reaktoru o váze tisíce tun a ze vzniklého "komínu" bylo do atmosféry vyvrženo ohromné množství silně radioaktivního grafitu. Následný požár byl zpočátku likvidován jako obyčejný oheň nic netušícími jednotkami hasičů - samozřejmě bez jakýchkoliv ochranných pomůcek. Žhavé jádro při styku s vodou znovu vybuchovalo, což přispívalo k dalšímu úniku radiace. Otevřený oheň se podařilo uhasit až během několika hodin, po nichž už bylo mnoho těchto pracovníků nenávratně poškozeno obrovskými dávkami záření. Na jejich památku také stojí dnes v Černobylu pomník, připomínající první oběti této tragédie. Následný požár v nitru reaktoru však...

Jsem už několik let nadšeným čtenářem časopisu Lidé a Země. Měsíčník s překrásnými výpravnými fotografiemi poutavě přibližuje různé kouty světa, popisuje také zajímavá místa u nás a poskytuje celou řadu cenných informací pro cestovatele. Dotýká se i současných ožehavých témat - jako je kupříkladu válka v Sýrii a Iráku - upozorňuje ale také na ekologické problémy (v zářijovém čísle je to článek o pěstování palem olejných vytlačujících původní prales v Indonésii a ničích životní prostředí nejen zvířatům, ale také lidem). Vždy jsem se těšila, až na stánku objevím nové číslo, a popravdě je to jeden z mála časopisů, který si pravidelně dopřávám a jehož tvůrcům důvěřuji - už jen z důvodu, že veškeré reportáže jsou podloženy osobní zkušeností autorů, kteří se vydávají na mnohdy velmi nebezpečná místa. No a jak jsem tak každý měsíc vyhlížela svoje oblíbené čtení, rozhodla jsem se ušetřit si práci i peníze a zaplatit předplatné. Přiznávám, že mě velmi nalákal dárek, který k němu byl "přiba...

Tuniský zpěvák s hlasem, "který by snad zastavil i válku" bude jedním z hostů letošního ročníku Colours of Ostrava. Excelentní hráč na tradiční arabskou loutnu oud se skvělým jazzovým doprovodem, který slibuje lahůdkový hudební zážitek, dokáže svým mystickým projevem rozechvět všechny struny v duši posluchače. Zaposlouchejte se a pokud budete mít zájem o další informace, najdete je zde . Můžu prozradit, že půjde o jeden z koncertů, na něž se velice těším a doufám, že mi neunikne!

Pokračuji na svých hudebních toulkách, ke kterým vás pravidelně zvu - a je jen na vás, zda se ke mně připojíte. Budu samozřejmě jen ráda, pokud na nich budu mít společníky; přijměte tedy pozvání na cestu za švýcarskou písničkářkou Sophií Hunger. Nevím, čím to je, že se momentálně v hudbě dost často obracím k ženským interpretkám - možná je v tom jakási touha po zklidnění, nebo je to jen náhoda? Každopádně i na letošním festivalu Colours of Ostrava jsem si vybrala koncerty, v nichž hraje žena hlavní roli - a doufám, že se mi podaří je vidět. Totiž, proč o tom teď povídám... Sophie Hunger byla před třemi lety v Ostravě a její koncert mi bohužel unikl. Mám před sebou útlou žlutou knížečku, která slovem přibližuje tento festivalový ročník - dovolím si tedy citovat z ní, abych vám Sophii Hunger přiblížila a vy si tak mohli lépe představit, s kým budete mít tu čest: Největší objev mezi novou generací písničkářek pochází ze Švýcarska, ale jako dcera diplomata vyrůstala v Londýně. Málokterá ji...

Zajímavá výzva na blogu Edith , abychom vybrali pět svých nejoblíbenějších filmů, mě inspirovala k zamyšlení. Nejsem žádným filmovým maniakem a do kina jsem chodila pravidelně před hezkou řádkou let, takže i můj výběr bude zaměřen spíš na filmy staršího data. Možná je to i tím, že ani já už nejsem nejmladší, takže vlastně tyhle filmy stárnou se mnou - a nakonec i jejich kvality prověřil už čas. S těžkým srdcem nakonec vybírám jen těch pět - po dlouhém uvažování jsem zvolila z každého žánru jeden. 1. HUDEBNÍ/ŽIVOTOPISNÝ The Doors režie: Oliver Stone rok: 1991 *** Vdechnout život démonickému kultu šedesátých let, frontmanovi The Doors Jimu Morrisonovi, to je i pro zkušeného filmaře určitě oříšek. Jim Morrison byl totiž svérázná osobnost - na jedné straně citlivý básník, intelektuál a charismatický zpěvák, na straně druhé destruktivní živel se sklony likvidovat nejen sám sebe, ale i své blízké. Oliver Stone nemohl pro tento film volit hlavního představitele lépe - Val Kilmer nejenže vizáž...

Hollywoodský herec Liev Schreiber si v roce 2005 vyzkoušel, jaké to je ujmout se režie filmu - no a z tohoto prvního pokusu se vyklubal nadmíru zajímavý snímek s názvem Naprosto osvětleno . Jeho děj se odehrává na Ukrajině (ovšem s českými reáliemi) a popisuje s lehkým úsměvem, hořkosladkým humorem i vážným morálním poselstvím putování amerického "spisovatele" Jonathana Safrana Foera za tajemstvím jeho původu. Jonathan je vášnivý sběratel vzpomínek - nevynechá jedinou možnost si je hmatatelně zdokumentovat. Ve své sbírce schraňuje nejrůznější bizarní předměty, které patřily kdysi členům jeho rodiny - od fotografií, až po babiččin umělý chrup. Ovšem je tu jedno bílé místo, které teprve musí být osvětleno - vybledlý obrázek z války, zobrazující Jonathanova židovského dědečka se záhadnou dívkou Augustinou. Nikdo neví, kdo vlastně byla - ví se jen to, že se díky ní dědeček dostal šťastně do Ameriky, kde založil rodinu. Jonathan (v podání Elijaha Wooda ) z Ameriky vyrazí do Lvova...

Mám problém s ruštinou - totiž s ruskou klávesnicí. A vlastně i s ruštinou - i když jsem ji asi devět let více či méně úspěšně studovala. Dokonce jsem z ní i maturovala - vytáhla jsem si otázku o zvířatech Sovětského svazu, což byla jedna z těch, které jsem neuměla. Takže jsem zmateně k pobavení komise blekotala něco o veverkách a o krupnym rogatym skotu a nakonec jsem za svůj žalostný výkon získala dostatečné hodnocení. Bylo mi to tehdy srdečně jedno - a kdyby mi někdo řekl, že budu jednou dobrovolně poslouchat kapelu, jejíž zpěvák je z Ukrajiny a ruštinu míchá s angličtinou, tak bych mu nevěřila. A přece je to tak - teď zrovna poslouchám rusky zpívanou skladbu Song of Odessa z nejnovější desky Gogol Bordello. Gogoli jsou jednou z kapel, která má fantastický drajv naživo - už jsem je viděla dvakrát a pokaždé to bylo něco neskutečného. A ani poslech jejich desek nepostrádá kouzlo - na této se posluchač přenese s charismatickým a správně ulítlým týpkem Eugenem Hutzem přímo do jeho domov...

Musím se s vámi podělit o svůj nový, čerstvý objev - kapelu Euzen. Je to mladá, talentovaná kapela, pocházející z Kodaně. A jak jsem na ně přišla? Zcela jednoduše - budou jedněmi z účinkujících na Colours of Ostrava 2012. Navíc zpěvačka této skupiny nebude na festivalu poprvé - předloni se zde představila jako jedna z vokalistek severských Valravn, jež nás uhranuli svým nočním vystoupením. Obě půvabné ženy tehdy předvedly krásně sladěné taneční vystoupení - samozřejmě hlavní zpěvačka Valravn Anna Katrin především zaujala svým hlasem. Valravn na Colours of Ostrava 2010 Její kolegyně, Marie Franz z Euzen (původem je z Norska) je neméně ambiciózní zpěvačka s podmanivým hlasovým rozsahem. Co se týče hudby Euzen, je v ní velké množství výrazů, jejich hudební vesmír je plný akustických i elektronických nástrojů a celkový zážitek je strhující a vyjadřující severskou melancholii i melodičnost. V roce 2009 vydali debutové album Eudaimonia (lze volně přeložit jako štěstí) a dosáhli s ním v Dánsk...

Po dlouhé době - ignorujíc nedávné uvedení tohoto snímku v televizi - jsem se dokopala k tomu, abych se na něj konečně podívala. Samozřejmě jsem stižena touhou vám okamžitě popsat své dojmy a nejraději i celý obsah, jak už je mým blbým zvykem. Budu se snažit tady toho moc nevykecat, ale třeba vás, kteří jste neviděli, navnadit na to, abyste se stali diváky a posléze jistě fanoušky tohoto úžasného filmu. Filmů z hudební oblasti - z dob, kdy světu vládly sex,drogy a rock'n'roll - není moc a hlavně není mnoho takových, které by věrně a vtipně opisovaly tuto dobu se znalostí tehdejších poměrů. Byla to doba, kdy se ztrácela "nevinnost" a také doba, kdy se rockové hvězdy nenávratně vzdalovaly svým fanouškům. Byla to doba boření mýtů o nezištném entuziasmu kapel, byla to doba, kterou si dnes možná idealizujeme. Byla to ale doba, kdy se tvořila i přes to všechno kvalitní muzika. Jedněmi z těch, které měly možnost nahlédnout pod pokličku, byly fanynky - takzvané groupies, posk...

Pokud si vzpomínáte na skupinu Strange Sensation, se kterou Robert Plant skoro přesně před šesti lety vydal album Mighty Rearranger, možná si taky vzpomenete na její členy. Jedním z nich byl Billy Fuller, hráč na baskytaru z Fuzz Against Junk. Robert Plant si ho pozval do skupiny jako náhradníka za odešlého Charlieho Jonese. Fullerův styl hry se bezvadně hodil pro tohle album, plné experimentů. Skupina Strange Sensation je dnes samozřejmě minulostí. Billy Fuller se v roce 2009 spojil s Mattem Williamsem a Geoffem Barrowem a coby trio Beak nahráli loni album Vulfstan. Na něm je zajímavé to, že se nahrávalo živě bez úprav, vzniklo během dvanácti dnů a bylo vydáno jako dvanáctipalcový vinyl. Billy Fuller na albu nejen hraje na baskytaru, ale také zpívá. Jejich styl by se dal asi zaškatulkovat jako experimentální rock, ale myslím, že je lepší si to poslechnout. Údajně je můžete buď milovat, nebo nenávidět. Říkat o jejich muzice, že je OK je prý to nejhorší, co může být. info

Čas od času se s vámi prostě MUSÍM podělit o své objevy v muzice. Jako právě teď - není to tak moc dlouho, co jsem na internetu náhodou narazila na Billa Callahana, kterého byste mohli znát i pod přezdívkou SMOG. Momentálně ale Bill Callahan vystupuje a vydává alba pod svým jménem. Je jedním z výrazných současných amerických písničkářů, na hudební scéně se pohybuje už přes dvacet let. V roce 1990 debutoval ještě coby SMOG s albem Sewn To The Sky a získal nálepku "pionýr lo-fi". Nebyl to ale ani tak vyhraněný hudební postoj, jako spíš "z nouze ctnost" - tehdy hrál na rozladěnou kytaru převážně instrumentální skladby a na lepší vybavení prostě neměl. Na dalších albech už začal využívat standartní postupy i nástroje. Callahanova hudba se vyznačuje minimalistickými a opakujícími motivy a to, co ho především charakterizuje, je jeho hlas. Jeho hluboký a uklidňující projev, kterým zpívá občas mírně depresivní texty, odlehčujíc je černým humorem a ironií. Musím se přiznat, ...

Před dávnými časy - asi někdy loni - jsem narazila při nákupech v jedné trafice na DVD Legends of Rock'n'roll. Za pouhých 60,- korun se na mě z papírového obalu koukali B. B. King, Bo Diddley, James Brown, Little Richard, Fats Domino,Ray Carles a Jerry Lee Lewis. Všechny tyhle veličiny na jednom koncertě, samozřejmě jsem to musela koupit. Osud tohoto hudebního nosiče se ovšem naplnil až teprve nedávno. To když jsem si přerovnávala DVD a vytáhla asi tři, které se mezi nimi povalovaly ještě s pečetí lepicí pásky na obalu. Udělala jsem si tedy hudební hodinku s legendami. A zastyděla jsem se, že mi trvalo tak dlouho se k tomu dokopat. Je to totiž úžasné! Skoro jsem u toho nevydržela sedět v klidu a musela se pořád vrtět a tleskat si do rytmu. Nejlepší podle mě - můj první dojem - je vystoupení Jerryho Lee Lewise. Je to prostě ďábel a dokáže ty lidi fakt dostat pořádně do varu.

Pamatujete si ještě na skupinu důchodců, kteří si říkají The Zimmers? Už jsem o nich psala v létě tady  v souvislosti s Bonhamovou maminkou, která je též členkou tohoto bizarního souboru. Nejmladšímu členovi skupiny je 67 let a nejstarší Martin Buster prý oslavil 103 let.  Jejich první album vyšlo v září 2008 a jmenuje se Lust for Life. Zahrnuje coververze od Beatles, Franka Sinatry a Erica Claptona.  Letos v červnu zemřel jejich frontman a hlavní zpěvák Alf Carretta. Bylo mu neuvěřitelných 93 let.  Asi se divíte, proč vám tady cpu důchodce. No, ono je to proto, že dnes mě v práci potkala smutná událost - zemřel jeden z našich klientů. Na tom by ještě při mé práci nebylo nic tak zvláštního, jen pro mě dost traumatizující zážitek byl, že jsem byla přímo v bytě, kde zemřel - ještě včera jsem s ním mluvila a dnes jsem tam uviděla jen jeho zhroucené tělo na posteli. Je to hrozně zvláštní pocit, vidět neživou tělesnou schránku člověka, kterého znáte několik let.  Tak...

Dneska tady bude kralovat Sister Rosetta Tharpe. Je to průkopnice stylu Gospel, která dosáhla největší popularity ve 30. a 40. letech minulého století s unikátní směsí duchovních textů a rock'n'rollového doprovodu. Na kytaru hrála od svých čtyř let. Je narozena 20. března 1915 v Arkanssasu a zemřela 9. 10. 1973. Tato žena ovlivnila svým zpěvem a hrou na kytaru spoustu hudebníků - od Elvise Presleyho a Jerry Lee Lewise až po Arethu Franklin a Johnyho Cashe. V roce 2007 Robert Plant a Alison Krauss nazpívali píseň  Sister Rosetta Goes Before Us, kterou napsal Sam Phillips, jako poctu této zpěvačce a kytaristce.  Myslím, že by stálo za to se na ni podívat. Video  pochází asi z roku 1970 a měli by v něm účinkovat tito hudebníci: Lafayette Leake( klavír), Clifton James (bicí ), Lee Jackson (kytara). zdroj fotky *** A ještě "Sister Rosetta Goes Before Us" od Alison a Roberta  

Dnes poruším svou zásadu nedávat tady už žádný článek, protože jsem narazila na něco šíleného. Víte, jak jsem se tady  zmiňovala o mamince Johna Bonhama? Tak jsem zkoumala, co tahle dáma v letech vlastně dělá a zjistila jsem, že je členkou skupiny The Zimmers. To není jen tak ledajaká skupina, její věkový průměr může být tak kolem osmdesáti a to, jak pojali slavnou píseň od The Who My Generation, to mě teda fakt dostalo.  Je vidět, že starší generace se taky umí bavit a odvázat. A to je moc fajn. Kdyby byli takoví naši důchodci, tak je budu milovat. No, pro mě je to vlastně taková příprava na návrat do práce. Podívejte se na video a užijte si to! Upozorňuji, že nejlepší je konec!!! http://www.youtube.com/watch?v=zqfFrCUrEbY&feature=related

Předsevzala jsem si, že tady na blogu se bude odrážet všechno to, co vstřebávám a poslouchám, co nacházím nového. Díky stránkám Colours of Ostrava jsem objevila dnes jednoho velmi zajímavého člověka, který sice na festivalu nevystoupí, ale jeho klipy a písně zazní ve Staré Aréně. Jmenuje se Antony Hegarty  a pokud si o něm chcete něco přečíst, doporučuji kliknout na odkaz. Dám tady video z koncertu ve Švédsku a písnička se jmenuje Cripple and the Starfish. A pokud při sledování videa budete mít jakékoliv otázky, opravdu doporučuji si o něm něco přečíst.  Zaujal mě jeho zvláštní, zastřený hlas, který se pohybuje na hranici mezi mužským a ženským vokálem, jeho hra na klavír a smyčcový doprovod. Velmi zvláštní člověk a velmi krásná píseň.

Dnes jsem hledala různé coververze slavné písně Led Zeppelin Whole Lotta Love a zjistila jsem, že jich je opravdu strašně moc. Některé docela povedené, jiné hrozné. Ale já bych vám dneska chtěla ukázat jednu hodně netradiční od zpěvačky Tori Amos. Tori byla velmi blízká přítelkyně Roberta Planta a když ji vidíte a slyšíte, s jakým citem ona dokáže tuhle písničku interpretovat, myslím, že vás to musí vzít za srdce. Schválně si to zkuste poslechnout... Tori Amos - Whole Lotta Love & Thank You - live Montreal 1994

Blíží se vystoupení Bobbyho McFerrina v Ostravě a tak jsem si řekla, že tento pán si určitě zaslouží, abych se o něm zmínila. Na koncert sice nepůjdu, což je samozřejmě škoda, ale je pravda, že jsem se o tohoto zpěváka nikdy nějak zvlášť nezajímala, jen jsem prostě registrovala jeho existenci. Ale teď, když se o něm začalo víc mluvit kvůli jeho vystoupením, tak jsem si vyhledala nějaké články o něm a taky si poslechla písničky a tak trochu jsem se zastyděla za svou neznalost. Tak pokud vás to zajímá, dám tady teď rozhovor s Bobbym, který jsem objevila a který vám určitě o něm poví víc, než nějaký článek z wikipedie. Je to hlavně o jeho nové desce VOCAbuLarieS, ale nejen o ní... Tak myslím, že kdo se na jeho koncert dostane, toho čeká opravdu nevšední zážitek, na který se nezapomíná. ***** Vaše nová deska vychází po dlouhé pauze. Jak byste ji popsal? To je dost složité. Zaprvé je takřka celá složena jen ze zpěvů. Je na ní minimum nástrojů, v několika písničkách jsme dodali perkuse. Prac...

Pro dnešek jsem si zvolila možná trochu netradiční interpretku, i když už jste si asi zvykli, že se tady objevují různé žánry, mnohdy dost rozdílné. No a protože už se mílovými kroky blíží festival Colours of Ostrava, tak pátrám i v těchto vodách. Ve čtvrtek se na oficiálních stránkách festivalu objevilo jméno Regina Spektor a to bylo pro mě impulzem, abych se začala zajímat o její tvorbu. Jak jste se už určitě dovtípili, tato zpěvačka mě zaujala, a tak jsem se rozhodla, že vám ji tady představím. Regina Spektor se narodila 18. února 1980 v Moskvě. Když jí bylo devět let, rodina emigrovala do Spojených Států. Od malička byla rodiči vedena k dráze koncertní pianistky, později už v USA vystudovala konzervatoř. Se svým neobvyklým hlasem, virtuózní hrou na klavír a křehkými písněmi patří k nejosobitějším a nejsledovanějším písničkářkám současnosti. Bývá přirovnávána ke Kate Bush, Joni Mitchell, či Tori Amos nebo Amandě Palmer. Vloni vydala své páté album Far, které taky vůbec poprvé předst...