Na pokraji slávy (Almost Famous)

Po dlouhé době - ignorujíc nedávné uvedení tohoto snímku v televizi - jsem se dokopala k tomu, abych se na něj konečně podívala. Samozřejmě jsem stižena touhou vám okamžitě popsat své dojmy a nejraději i celý obsah, jak už je mým blbým zvykem. Budu se snažit tady toho moc nevykecat, ale třeba vás, kteří jste neviděli, navnadit na to, abyste se stali diváky a posléze jistě fanoušky tohoto úžasného filmu.

Filmů z hudební oblasti - z dob, kdy světu vládly sex,drogy a rock'n'roll - není moc a hlavně není mnoho takových, které by věrně a vtipně opisovaly tuto dobu se znalostí tehdejších poměrů. Byla to doba, kdy se ztrácela "nevinnost" a také doba, kdy se rockové hvězdy nenávratně vzdalovaly svým fanouškům. Byla to doba boření mýtů o nezištném entuziasmu kapel, byla to doba, kterou si dnes možná idealizujeme. Byla to ale doba, kdy se tvořila i přes to všechno kvalitní muzika.

Jedněmi z těch, které měly možnost nahlédnout pod pokličku, byly fanynky - takzvané groupies, poskytující kapelám servis nejen v oblasti sexu - a také novináři. Právě jeden takový netypický pisálek je hlavní osou tohoto filmu.

Těžko uvěřitelný příběh patnáctiletého kluka, kterého jeho láska k muzice přivede až do zákulisí rockového turné, má pravdivý základ - režisér Cameron Crowe v tom roce skutečně jezdil coby mladistvý novinář s rockovými kapelami a psal pro časopis Rolling Stone. V 75. dokonce byl na turné s Led Zeppelin - známý tehdy jako ten, který vyšperkovává své články lichotivými příběhy - jak si můžete přečíst v knize Kladivo Bohů. Ostatně, pokud jste tuto knihu četli, najdete v tomto filmu mnohé známé zkazky ve formě krátkých záblesků - jako třeba ten, kdy frontman kapely Stillwater stojí na střeše a s rozpřaženýma rukama křičí: "I am a Golden God!" Schválně můžete hádat třikrát, kdo to údajně vykřikl při pohledu z balkónu na Sunset Strip. Nebo scéna z hotelu Hyatt House, který byl také známý jako Riot House(dům neřesti) - jak si ho přejmenovali Led Zeppelin kvůli svým radovánkám s fanynkami. A nebo - pamatujete si ten smích? známá hláška ze Stairway To Heaven. Od Led Zeppelin(a nejen od nich) ve filmu ostatně můžete slyšet hned několik songů, které perfektně dokreslují jeho atmosféru.

Tak tedy děj ve zkratce - patnáctiletý kluk má to štěstí, že se může trhnout od sukní příliš puritánské matinky a vrhnout se přímo do víru rokenrolu, ovšem s upozorněním - žádné drogy!! William je dětsky nevinný a přitom zapálený do muziky, což mu přinese přátelství s Russelem Hammondem, výše zmiňovaným frontmanem kapely Stillwater. Dojde k tomu náhodou - William je pověřen svým novinářským vzorem Lesterem Baringsem, aby udělal reportáž z koncertu Black Sabbath. K tomu nedojde - zato se setká s kapelou Stillwater, jež je právě na vzestupu - na pokraji slávy. Stačí zasvěcený komentář k jejich muzice a je ruka v rukávě. William se stane na čas součástí kapely a je mu dovoleno to, o čem zřejmě sní mnozí z nás. Být na koncertě z druhé strany pódia a vidět všechnno z první ruky.

William má před sebou nelehkou úlohu - zachovat si nadhled a nepropadnout svodům doby v podobě krásných žen a drog, aby mohl napsat objektivní a zasvěcený pohled z turné kapely. O jeho článek má zájem prominentní časopis Rolling Stone, kde nikdo netuší, že novinářem je vlastně ještě dítě. Drogám se ubrání - rodiče tady mohou zatleskat - ale s ženami to je horší. Nebo lepší. Zkrátka si ho vezmou do parády groupies a udělají z něj "muže".

Mezi nimi je půvabná a cukrkandlově sladká Penny Lane v podání Kate Hudson. Groupies mají za úkol rozptýlit chmury pánů hudebníků při náročných šňůrách a navíc jim dělat mámy - třeba žehlit košile. Ovšemže pánové jejich náklonnost neberou příliš vážně - když už jich mají plné zuby, klidně je prodají nějaké jiné kapele. Tyhle praktiky byly také dost dobře popsány v knize "Schody do nebe" Richarda Colea. Některým dívkám to možná nevadilo, ale Penny, zamilovaná do Russela, je hluboce raněna a chce si vzít život. Jak to s ní dopadne, to vám už říkat nebudu.

Film Na pokraji slávy bych doporučila každému fanouškovi rocku - a nejen jemu. Je plný opravdu krásné muziky a příběh, ač je místy lehce pocukrovaný (no jo, Američani), je pěkný a nenudí ani chviličku. Obzvlášť se mi líbí scény z koncertů fiktivní kapely Stillwater - kytarovou stopu pro jejich písně nahrál kytarista Pearl Jam Mike McCready. Taky věrohodně a povědomě působí scénka pravdomluvnosti v letadle, které se dostane do vzdušných vírů - asi všichni hudebníci z těchto situací měli fobii.

Je to zkrátka kouzelný příběh, který vás vrátí v čase. Musím přiznat, že jsem se celou dobu sledování naprosto odpoutala od skutečnosti. Alespoň na chvilku mi tedy bylo umožněno nakouknout do slavných sedmdesátých, které nám byly díky železné oponě tabu.

Celkově - i když mám jisté malé výhrady - musím tento film ohodnotit všemi body, to jest deseti z deseti. A závěrem bych chtěla poděkovat Kiki, která má velkou zásluhu na tom, že vůbec vím o jeho existenci.

další informace a tamtéž zdroj obrázku...

Led Zeppelin - Bron-Yr- Aur